Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Karlík (* 1938)

• narodil se 5. února 1938 v Teplicích

• po zabrání Sudet se rodina přestěhovala do Kyjova

• v roce 1945 se přestěhovali zpět do Teplic

• pamětník se stal svědkem odsunu Němců z Teplic

• odsun postihl i pamětníkovu babičku Marii Karlíkovou

• po únoru roku 1948 měla rodina v kádrových materiálech uveden buržoazní původ

• otec Petr Karlík byl báňským inženýrem

• v roce 1949 se rodina přestěhovala na Slovensko

• žili v Handlové a následně v Bratislavě

• v roce 1956 byl pamětník přijat na ČVUT v Praze

• po absolutoriu pracoval jako provozní pracovník v elektrárně v Holešovicích

• roku 1969 nastoupil do Výzkumného energetického ústavu v Praze-Běchovicích

Petr Karlík se narodil do dramatického roku 1938 v Teplicích, v severočeských Sudetech, ale válečná léta prožil s rodinou bez větších problémů na jižní Moravě. Po návratu do rodných Teplic zaznamenal na vlastní oči, jak se Češi chovají k německému obyvatelstvu. Viděl spát lidi na ulicích, nahlédl do prázdných, vykradených bytů a sledoval vlaky plné Němců mířící za hranice. V roce 1947 potkal stejný osud i jeho babičku německého původu, kterou už i vinou železné opony rodina nikdy neviděla, a to i z důvodu špatného kádrového posudku, pro který neexistoval reálný důvod.

Z Kyjova zpátky do Teplic

Po narození Petra Karlíka netrvalo dlouho a území Sudet zabrali nacisté. Otec, báňský inženýr, využil se svojí rodinou příležitost pracovat na jižní Moravě, v Kyjově, kde přežili bez větších problémů celou válku. I díky tomu, že zde byl dostatek potravin. Petr Karlík zde nastoupil na základní školu, stejně jako jeho o čtyři roky starší bratr. „Kyjovsko osvobodili Rumuni. Údajně se s nimi nešlo domluvit, ale rodiče říkali, že byli slušní a po čtyřech měsících oblast opustili.“ S koncem války přišel návrat do známého, rodného prostředí, kde se radikálně změnil pořádek. 

Po skončení druhé světové války se ani lázeňskému městu Teplice nevyhnul dramatický odsun německého obyvatelstva, který v tomto místě probíhal ve dvou vlnách. „Když jsme se vrátili do Teplic, bylo tu velké množství prázdných bytů. Rodiče nějaký vybrali a začali jsme bydlet,“ vrací se do turbulentních časů Petr Karlík. Tehdy sedmiletý chlapec nemohl přehlédnout, že se děje něco nestandardního. „Někteří Němci byli najednou na ulici. Táta některé osobně znal, takže jsme jim pomáhali s věcmi na nádraží, ale já byl sedmiletý kluk, moc jsem o tom nevěděl,“ dodává pamětník.

Ani jeho babičce se odsun německého obyvatelstva nevyhnul. Nejdříve se Němka Marie Karlíková musela stěhovat z Karlových Varů za synem do Teplic, ale v roce 1947 byla i ona donucena hledat si nové bydlení v Německu. V Karlových Varech ovšem na vlastní kůži zažila divoké první poválečné dny. „Bylo jí sedmdesát pět let, ale přesto ji nějací domnělí čeští revolucionáři okradli o všechny cennosti.“ Otec Petra Karlíka byl od třicátých let československým občanem po otci, takže se ho odsun netýkal. Marie Karlíková však takové „štěstí“ neměla a musela se odstěhovat za svojí dcerou, která již v té době žila ve Stuttgartu. 

„Ten babiččin odsun už byl humánní. Mohla si vzít, co chtěla. Jako kluk jsem jí vozil věci na vozíku na nádraží,“ vzpomíná Petr Karlík. Po odjezdu ji už nikdy neviděl a komunikovali spolu skrze dopisy. Marie Karlíková totiž zemřela již v roce 1953.

Do vězení kvůli nehodě v dole

Rodina Petra Karlíka se v roce 1949 přestěhovala na Slovensko, do Handlové, kam šel otec za prací do místního dolu. Pamětník tu nastoupil do šesté třídy základní školy. Prostředí v místním dole nebylo jednoduché, protože po odsunu Němců i zde chyběla kvalifikovaná pracovní síla. „Problém byl hlavně v komunikaci, protože zde začali pracovat hlavně Maďaři a ti vůbec neuměli řeč.“ Po nástupu do práce na Slovensku otci sdělil jeho nadřízený, že má v kádrovém posudku buržoazní původ, což bylo zcela neopodstatněné. Ani z jedné strany rodiny nebyl nikdo, kdo by tomuto nařčení odpovídal, a i oba synové měli problémy kvůli tomu, že podle kádrového posudku pocházejí z buržoazní rodiny. 

V Handlové se rodina ocitla v nepříjemné situaci po nehodě v dole, kterou měl údajně zavinit právě otec. Byť byl nevinný, musel si ve vazbě odsedět půl roku. Později byl rehabilitován, ale třídní nenávist přece jen dopadala i na bedra jejich rodiny. „Otec třeba nedostával přidáno jako ostatní, a když ano, tak vždy jako poslední,“ popisuje pamětník. 

Špatný kádrový posudek však zapříčinil i zákaz vycestovat za matkou do Stuttgartu, a to dokonce i na její pohřeb v roce 1953. „Všechny dopisy, co babičce posílal, se musely nosit na poštu, kde je vždy četli, a od babičky se zase vracely otevřené.“ Otec byl však ve své profesi uznávaný pro své schopnosti, takže se až na nepříjemnost kolem nehody v dole v Handlové nikdy nemusel bát o práci.

Vlastně jsem jim pomohl přejít hranice 

Petr Karlík vyrůstal v antikomunistickém prostředí a doma se negativní vztah k novému režimu řešil otevřeně. Během pobytu na Slovensku si rodiče pouštěli nerušenou Svobodnou Evropu a vysílání BBC. Vždy se ovšem báli, jestli je někdo za dveřmi neposlouchá. Vzhledem k rodinnému zázemí v Německu otec Petra Karlíka nejednou uvažoval o emigraci.  

Z Handlové se totiž po čtyřech letech stěhovali do Bratislavy, odkud to bylo do Vídně za železnou oponou jen pár kilometrů. Nikdy se však rodina k tomuto kroku neodhodlala. Petr Karlík tolik politiku v dětství nevnímal, ale ještě za svého pobytu v Teplicích po roce 1948 jako člen Skauta pomáhal lidem, kteří utíkali přes hranice. „Byli jsme na táboře na Šumavě blízko hranic a k našim stanům přišla rodina se dvěma dětmi, jestli nevíme, kde je nějaký kostel směrem k hranicím. Můj vedoucí řekl, ať je navedu, a tak jsem jim vlastně pomohl přejít hranice.“ 

Sám ale všechno vnímal optikou dítěte, a tak se na něm nový režim zásadně nepodepisoval. V živé paměti má však proces s Miladou Horákovou, který poslouchali rodiče z rádia. Neopodstatněný buržoazní původ pak málem překazil Petru Karlíkovi nástup na vysokou školu. 

Na univerzitu díky bydlišti na Slovensku

V roce 1956 se Petr Karlík úspěšně dostal na ČVUT v Praze, ale po přijetí mu bylo sděleno, že má velké štěstí, protože kdyby nebyl trvalým bydlištěm zapsán na Slovensku, pravděpodobně by kvůli poznámce v kádrovém posudku neměl naději. Podobný zádrhel zažil i jeho bratr Karel, když se hlásil do Brna na medicínu. „V té době bylo málo Slováků na vysokých školách, takže je v přijímacích řízeních upřednostňovali. Kdybychom se s bratrem hlásili z Čech, tak se asi na vysokou nedostaneme.“ Bratr a Petr Karlík tak opustili rodinu, která se znovu vrátila do rodných Teplic. I díky otcovu dobrému finančnímu zázemí si rodina mohla dovolit finančně podporovat oba syny na vysoké škole. „Táta byl hodně ceněný báňský inženýr, a i když měl malé problémy, vždycky zastával vysoké pozice,“ popisuje pamětník. 

Po tom, proč měla celá rodina po roce 1948 zapsaný buržoazní původ, nikdy nepátrali. Dodnes tedy nikdo neví, kdo tuto informaci napsal a proč. Bratr po absolvování medicíny dostal umístěnku do nemocnice v Trutnově a Petr Karlík začal od roku 1961 pracovat v elektrárně v pražských Holešovicích, kam se také přestěhoval a oženil se tu.

Nakonec jsme se rozhodli zůstat

Uvolněnější poměry šedesátých let vnímali jen částečně třeba v tom, že přestali rušit vysílání Svobodné Evropy. S okupací vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se rodičům vrátily myšlenky na emigraci do Německa. „Netušili jsme, co bude. Nakonec se ale rozhodli zůstat.“ Sám Petr Karlík zažil okupaci přímo v Praze, ale neúčastnil se žádných demonstrací. Tanky ho zastihly po cestě do práce v Holešovicích, odkud je v devět hodin ráno poslali domů. Divoké okupační dny si pamatuje hlavně skrze práci v elektrárně, kam se vrátil po třech dnech neplánované „dovolené“. Na dvoře se na několik dní totiž usadila sovětská posádka. „Do práce přijelo pár obrněnců, ale vojáci jenom pár dní hlídali provoz, jestli nechystáme nějakou sabotáž. Když bylo jasné, že se nic nechystá, zmizeli pryč.“

Stejně jako většina občanů přijal pamětník okupaci, ale třeba i následné sebeupálení Jana Palacha se smutkem. Normalizační léta prožil v tiché izolaci skupiny přátel, se kterými jezdili na výlety, na vodu a na chalupy. O tom, že existují disidenti, si povídali mezi sebou, ale s žádným aktivním odporem proti komunistickému režimu se nesetkal. Vzhledem k rodinnému zázemí byl však přesvědčením celoživotní antikomunista. „Měl jsem zkušenost s tím, jaké komplikace měl otec, bratr, ale i já kvůli kádrovému posudku. Také nám většinu věcí vysvětlovali na Svobodné Evropě, takže jsme věděli, že žijeme v systému, který není v pořádku.“ 

Dopis Václavu Havlovi do vězení

V roce 1969 Petr Karlík změnil své zaměstnání. Nastoupil do Výzkumného energetického ústavu v Běchovicích, kde pracoval dlouhých pětadvacet let. Během normalizace se tak soustředil především na rodinu a práci. Oba rodiče zemřeli brzy na infarkt v důsledku toho, že byli silní kuřáci. „Pamatuji si za války, jak jsme s bratrem v Kyjově plnili každý den do cigaretových papírků až šedesát cigaret,“ vzpomíná Petr Karlík s tím, že právě tento nešvar stál podle lékařů za jejich předčasnou smrtí. 

Jméno Václav Havel poprvé slyšeli až na konci osmdesátých let, i kvůli bratrovi, který byl primářem v trutnovské nemocnici. „Jednou byl Havlovi dokonce pomoci na Hrádeček s nějakým zdravotním problémem. V tu dobu už jsme věděli, že je pod dohledem policie.“ Petr Karlík a jeho kamarád dokonce po Palachově týdnu v roce 1989 napsali povzbudivý dopis Václavu Havlovi do vězení. Jednalo se o jeho poslední pobyt za mřížemi. „Už si přesně nepamatuji, co v tom dopise bylo. Psal to spíš ten můj kamarád, ale psali jsme mu, že ho podporujeme a že za ním stojíme.“

Zlomové studentské demonstrace 17. listopadu roku 1989 se náhodou účastnila pamětníkova dcera, když ten večer vycházela z Národního divadla a připojila se k davu. Stačila však zmizet ještě předtím, než SNB použila proti studentům obušky. „Něco vyprávěla dcera, ale většinou jsme se o všem dozvídali z rádia a televize. Bylo jasné, že se může něco změnit, ale stále jsem si říkal, že sem mohou zase vtrhnout Rusové.“

Podobně jako jeho rodiče, i Petr Karlík uvažoval v roce 1988 o emigraci poté, co se dostali za přáteli emigranty z roku 1968 do Švýcarska. Příslib tehdy dostali napodruhé a viděli, jak si žijí dobře. „Naše děti tehdy studovaly a bylo by to hrozně složité, ale vážně jsme o tom uvažovali,“ vrací se pamětník do myšlenek z roku 1988. Vnitřní konflikt však za ně vyřešil historický vývoj situace a po roce 1989 se komunistický režim stal minulostí. 

V současnosti (2021) mají manželé Karlíkovi šest vnoučat a nikterak je nezasáhla ani pandemie koronaviru. „Víte co, já si pamatuji z dětství různé chřipkové epidemie, ale i dětskou obrnu. S bratrem i ženou jsme se koronaviru naštěstí vyhnuli,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa Petr Karlík.