Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatoslav Kalich (* 1915  †︎ 2015)

• narozen 2. června 1915 ve Frenštátě pod Radhoštěm

• 1. 10. 1935 narukoval k 8. pěšímu pluku v Místku

• po základní vojenské službě vstoupil v roce 1937 do armády

• září 1938 zažil na hranicích, na Písecku

• 14. března 1939 se zúčastnil boje o Czajánkova kasárna v Místku

• od 1. srpna 1939 sloužil ve vládním vojsku, odešel k 10. praporu do Bučovic

• květen 1944 - byl odeslán spolu s vládním vojskem do Itálie, byl zde 14 měsíců

• v roce 1945 je vládní vojsko osvobozeno Američany v Itálii

• v červenci 1945 se vládní vojsko dostává zpět do Československa

• 20. července 1947 dostává československou medaili Za chrabrost

• po válce slouží ve vojenské justici jako organizační důstojník

• v roce 1974 odchází do důchodu v hodnosti majora

• zemřel v dubnu 2015

Svatoslav Kalich se narodil 2. června 1915 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jeho rodiče byli textilní dělníci. Měl bratra a sestru. V době, kdy chodil do druhé třídy měšťanské školy, se rodina přestěhovala do Místku, kde si koupili domek. Protože byla jeho rodina zadlužena, musel nastoupit do textilní továrny jako dělník, na místo svého bratra, jenž mezitím odešel na základní vojenskou službu. Jako textilní dělník pracoval dva roky, pak odešel do učení, kde se učil na malíře a natěrače. Pamětník také vzpomíná, že v mládí chodili cvičit a hrát fotbal do DTJ.

Jeho rodiče vystřídali řadu povolání. Nejdříve pracovali jako textilní dělníci. Poté si pronajali hospodu v Dobré u Frýdku, avšak lidé kvůli krizi neplatili, proto ji museli zavřít. Později, za druhé světové války, si jeho matka zařídila obchod s potravinami, jejž provozovala až do roku 1947.

Ve svých dvaceti letech se Svatoslav Kalich dobrovolně přihlásil na vojnu. Prvního října 1935 nastoupil k 8. pěšímu pluku v Místku a také absolvoval poddůstojnickou školu. Na základní vojenské službě byl až do roku 1937. Situaci po vojně líčí těmito slovy: „Byla krize, nebylo kde sehnat místo, a tak jsem zůstal u armády, jako četař déle sloužící.“ Nejdříve sloužil v Ostravě na Hladnově u 1. praporu 8. pluku, tento prapor pak přemístili do Místku, do Czajánkových kasáren.

Září 1938 prožil Svatoslav Kalich na hranicích, tehdy byl spolu s polovinou důstojnictva z 8. pěšího pluku převelen do pohraničí, na Písecko. „Zde jsme měli bránit pohraničí, ale přišel Mnichov a přebrali to Němci. Bylo nám všelijak. Pamatuji, jak jsme odtamtud odjížděli do Plzně, a bylo to hrozné. Ale politici řekli, že se bránit nebudeme, tak jsme se nebránili!“

K jeho službě na Písecku se váže jedna příhoda, která se stala během pravidelné obchůzky, na které byl ještě s jedním desátníkem. Během této obchůzky potkali skupinku německých mladíků. Jeden z těchto Němců na ně začal volat „český svině“. Desátník se neudržel a vrhl se na Němce a dal jim tam pár facek. Tento incident pak Němci hlásili na četnickou stanici, a dokonce se celá záležitost dostala až k soudu v Klatovech. „Ale když jsme přišli k soudu, tak se soudkyně rozesmála a řekla nám, že žádné souzení nebude, štěstí, že jsme dostali českou soudkyni.“

Na položenou otázku, zda se měli v září 1938 bránit proti Německu, Svatoslav Kalich odpovídá: „Bránit jsme se asi měli, ale dopadlo by to hrozně. Pár letadel, tanků a to bylo všechno, co jsme tenkrát měli. My bychom se neubránili. Vláda řekla, že se bránit nebudeme. Když ne, tak ne. Ale tenkrát nám bylo všelijak. Strašně moc by bylo padlých. Když to bere s rozumem člověk, tak jsme se asi bránit neměli!“ Ze Sudet se opět vrací k 8. pěšímu pluku do Místku.

Pamětník tehdy zažil obsazování Morávky 8. pěším plukem z Místku. Morávka totiž byla obsazena v rámci politiky „po Mnichovu“, konkrétně 16. listopadu 1938. Pozdější delimitační komise prosadila vyjmutí značné části této obce z polského záboru Těšínska. Devátého prosince 8. pěší pluk poslal na Morávku tři roty, aby dohlížela na odsun polských vojáků. Osmý pěší pluk obsadil cesty a polští vojáci pochodovali ven z Morávky. Na polské vojáky vzpomíná Svatoslav Kalich takto: „Byli to chudáci, měli flinty na špagátech, všelijak oblečení. Hrozná armáda, jak oni mohli existovat. Žádné incidenty nebyly.“

Čtrnáctého března 1939 měl mít Svatoslav Kalich kurz polského jazyka, jenž byl určen pro všechny poddůstojníky 8. pěšího pluku z Czajánkových kasáren v Místku. Začátek bojů líčí Svatoslav Kalich takto: „Najednou křičí někdo: ,Němci jsou tady, ježíšmarjá, Němci jsou tady.‘ Tak jsme hned skončili, hurá k rotám.“ Bylo tehdy něco kolem páté hodiny a začalo se stmívat. Z okna mohli vidět, že se k nim blíží kolona německých aut. U brány se kolona zastavila a jeden z velitelů s pistolí v ruce vyrazil směrem k bráně Czajánkových kasáren. Strážný třikrát zařval stůj, Němec vystřelil a kulka škrábla strážného nad uchem. Strážný vystřelil do vzduchu, neměl v úmyslu zastřelit německého vojáka. Tato epizoda byla spouštěcím mechanizmem k boji. Hned se otevřela skladiště a vydávaly se zbraně a střelivo. Nevýhody jejich postavení popisuje pamětník takto: „Smůla byla, že skoro celý prapor tvořili samí nováčci, kteří byli na vojně sotva 14 dní a pušku neměli ještě v rukách.“ Během tohoto boje vzal velitel kulometné roty, kapitán Karel Pavlík, těžký kulomet na střechu kasáren a střílel do Němců. Svatoslav Kalich byl velitelem 4. čety. Jako velitel měl u sebe pistoli, druhou pistoli stačil vzít ve skladu. Měl tedy dvě pistole. Během boje vyskočil z okna I. poschodí na plechovou tovární střechu, ze které pálil na Němce, mnoho nábojů však neměl. Sám pamětník hovoří o štěstí, že se mu nic nestalo. A protože byl pod neustálou palbou, musel se neustále krýt, takže neví, zda nějakého Němce střelil. „Kde jsem viděl, že se někdo pohybuje, tak tam jsem střílel.“ Poté se vrátil zpátky do kasáren. V tuto chvíli Němci dotáhli pěchotní dělo a začali střílet na velitelství praporu, kde sídlil pplk. Štěpina. Také dorazily další německé posily a obklíčily celé kasárny. „Velitel pak viděl, že náboje došly a je již zbytečné prolévat krev - velitel sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil to z okna ven. Němci přestali střílet a my jsme se vzdávali... Bylo nám všelijak, jenom ne dobře a někteří z nás měli v očích slzy!“ Pak byl vydán rozkaz odevzdat veškeré zbraně, obléci se a nastoupit na dvůr Czajánkových kasáren. Mezitím je osvětlovali reflektory, zda náhodou nemají u sebe ještě nějakou zbraň. Poté museli pochodovat do blízkého parčíku. Tam je Němci obklíčili, namířili na ně pušky a kulomety. Zde čekali asi hodinu. Němci vtrhli do kasáren a posbírali veškeré zbraně, které naložili do aut a odvezli. Pak jim Němci povolili vstup do kasáren. Pamětník popisuje, jak to vypadalo po příchodu do kasáren: „Na světnicích byla hrůza, vše bylo zpřeházeno a na hromadě. Vše vyházeno ze skříní. Dali jsme to do pořádku a šli spát. V noci stál u každé ze čtyř stěn jeden voják a hlídali nás celou noc. Na strážnici měli vlastní hlídku a měli jsme zákaz vzdalovat se z kasáren!“

Pamětník nedokáže přesně říci, kolik Němců během bojů padlo. Vždycky se uvádí počet do dvaceti. Na straně obránců zase uvádí pouze lehce zraněného strážného u brány kasáren.

Velení obrany kasáren se ujal kapitán Karel Pavlík, jenž byl v roce 1999 in memoriam povýšen na plukovníka. Všichni pamětníci se shodují, že během boje velel velmi energicky a bylo ho všude vidět a zároveň stačil všechny burcovat. Svatoslav Kalich na něho vzpomíná jako na přísného, leč oblíbeného velitele, kterého měli všichni rádi. Pamětník se dále rozpomíná například na jeho hodiny tělocviku, kdy s celým mužstvem běhával podél řeky Ostravice. Po rozpuštění armády se kapitán Karel Pavlík zapojil do ostravské odbojové organizace Za vlast, jež napomáhala při přesunu čs. vojáků do zahraničí. Pak se Karel Pavlík zapojil také do pražské ilegální odbojové organizace Obrana národa, kde spolupracoval například s legendárním štábním kapitánem Morávkem. Po atentátu na Heydricha se gestapu podařilo Karla Pavlíka vlákat do léčky a zadržet. Po výsleších a mučení byl kapitán Pavlík převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 26. ledna 1943 popraven.

Osmý pěší pluk vznikl v roce 1917. Tehdy byl součástí československých legií. Jeho původní celý název zněl 8. československý střelecký Slezský pluk. Tento pluk byl také účasten sibiřské anabáze našich československých legií. Po první světové válce prapory 8. pluku sídlily v Českém Těšíně, Frýdku, Jablunkově a Místku.

Po 14. březnu 1939, do několika dnů, přišel rozkaz v tichosti nebránit v odchodu z armády Slovákům, Polákům, Maďarům a především Němcům.

Pak přišel rozkaz propustit všechny Němce, Poláky, Maďary a následně i Slováky. Nakonec byl z armády propuštěn i Svatoslav Kalich, tak se vrátil k rodičům na Staré Město u Frýdku, avšak po 14 dnech mu přišel povolávací rozkaz z ministerstva národní obrany, že je přidělen k vládnímu vojsku, k 10. praporu do Bučovic s datem nástupu od 1. srpna 1939. Vládní vojsko oficiálně vzniklo 25. července 1939 nařízením protektorátní vlády č. 216/39 Sb. Pamětník vzpomíná, že dostali zastaralé zbraně, které se používaly ještě za Rakouska-Uherska.

V roce 1944 se, dle pamětníka, potřeboval K. H. Frank a s ním i Adolf Hitler zbavit vládního vojska, aby se nemohlo jakkoliv zapojit do odbojové činnosti. V Itálii byli rozmístěni po praporech, kterých do Itálie odjelo kolem jedenácti. Někteří z vládního vojska zběhli a dali se k partyzánům. Pamětník hovoří o tom, že polovina 12. praporu zběhla během jednoho cvičení a utekla do Švýcarska. Jak Svatoslav Kalich vypravuje, zpočátku dělali službu na nádražích v Ospedalettu. Dále vypravuje pamětník toto: „Avšak Američané dostali echo, že se do Itálie přemísťuje Göringova divize, tak celou železniční síť rozbombardovali.(Verona–Bologna–Řím). Všechna nádraží byla rozbitá. Když nebylo co hlídat, tak jsme pochopitelně nehlídali.“ V této době jim odebrali zbraně a prapory byly přejmenovány na pracovní prapory. Svatoslav Kalich byl přesunut spolu s praporem do San Doná di Piave, kde měl tento prapor na starosti pracovat na opevnění. Zde jim lidé ukazovali fotografie z první světové války, na kterých byli i vojáci z Čech, Moravy a Slezska.

V San Donà di Piave sídlilo velitelství severní armády, jež sídlilo v jedné nemocnici. Na toto velitelství udělali Spojenci na konci války velký nálet. „Od tohoto velitelství sídlila 200 metrů naše rota, ale naštěstí na nás nic nespadlo.“

V roce 1945 pak San Doná di Piave osvobodili Američané. Svatoslav Kalich vzpomíná na to, že jim Američané dodávali jídlo a starali se o ně. Během osvobození již Američané předem věděli, že se jedná o československé vojáky. Samotný návrat domů líčí pamětník takto: „Byl konec války a přišli do Itálie důstojníci z Londýna a udělali shromáždění na takovém hřišti. Zde se shromáždili celé prapory. Důstojníci z Londýna chtěli, abychom se dopravili do Londýna. Ale my jsme byli proti tomu, protože již bylo po válce, a chtěli jsme se vrátit domů! Důstojníci do Londýna odletěli s nepořízenou. Plukovník Moskoř se pak v Římě dožadoval u italské vlády propuštění československých jednotek v Itálii. Italské vládě se to nezdálo a nechtěla o tom slyšet. Pak byla ještě jedna návštěva v Římě, kde plk. Moskoř pohrozil, že by to mohlo mít mezinárodní konflikt. Tak potom nám dovolili odjezd a pak jsme jeli domů.“ Z Itálie se Svatoslav Kalich vrátil v červenci 1945, to znamená, že v Itálii strávil 14 měsíců. Po příchodu do Čech byl jeden měsíc u Rokycan, kvůli karanténě. Z vládního vojska pak byly starší ročníky propuštěny do civilu a ti mladší mohli vstoupit do nové českosloveské armády. Pamětník dostal rozkaz hlásit se u 24. pluku v Brně, kde sloužil jako výkonný rotmistr, ale pak se tento pluk zrušil a on byl převelen zpátky do Místku k 8. pluku, zpátky do Czajánkových kasáren.

Pak se rozhodovalo, co s těmi, již byli ve vládním vojsku. Panu Kalichovi však žádný rozkaz nepřišel, a tak se rozjel do Prahy, kde obešel všechny kanceláře na ministerstvu obrany, avšak nikde pro něho nebylo místo. Nakonec přece jen našel místo u vojenské justice, kde pak dlouhé roky sloužil. Nejprve sloužil u vojenského soudu v Olomouci, pak také v Písku, Opavě, Praze a Táboře, kde byl povýšen na majora. Později se opět vrátil do Olomouce, kde byl až do roku 1974, kdy odešel do důchodu. Vzpomíná na to, že bylo dost těžké každý víkend dojíždět za rodinou, kterou měl v Bašce u Frýdku-Místku.

U justice působil jako důstojník pro organizaci. Měl na starosti obstarávání všech materiálů okolo soudu, zajišťoval soudce z lidu, proplácel svědkům jízdné a ušlou mzdu.

O komunistech pamětník říká, že to byly pouhé loutky v rukách sovětských politiků.

Svatoslav Kalich se oženil 24. listopadu 1940. Jeho manželka by totiž jinak musela do Německa na nucené práce. Syn se jim narodil v roce 1946 a dcera se narodila v roce 1950. Jeho manželka zemřela na rakovinu ve svých 59 letech.

Je nejstarším obyvatelem domova důchodců Ondráš v Brušperku. V tomto domově dělá starostu ve výboru seniorů, žije aktivně a denně sleduje zpravodajství a čte noviny. Jeho děti jsou již v důchodu. Onemocněl cukrovkou a přišel o obě nohy, avšak dokáže se pohybovat na vozíku a má svěží mysl.

Na adresu nynější vlády a politické situace nešetří kritikou. Bere vážně ekonomické problémy, ale zároveň dodává, že se to dá ještě vydržet a my můžeme být rádi, že to tak je. Na závěr si nepřeje nic jiného, než abychom byli všichni zdrávi!