Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Josef Kajnek (* 1949)

• narozen 18. dubna 1949 v Kutné Hoře

• v letech 1971 až 1976 studoval na litoměřické bohoslovecké fakultě

• 26. června 1976 v Praze vysvěcen na kněze

• 18. července 1984 Okresním soudem v Ústí nad Orlicí podmíněně odsouzen za maření církevního dozoru nad církvemi

• na dva roky přišel o státní souhlas ke kněžské službě

• zaměstnán u Státních lesů a v Metrostavu

• účastník Národní poutě na Velehrad v roce 1985

• 4. listopadu 1992 jmenován biskupem

• generální vikář královehradecké kapituly

Náboženská svoboda byla za komunistického režimu prázdným pojmem. Komunisté se ze všech svých sil snažili znepříjemňovat všem církvím jejich náboženskou činnost.
V padesátých letech byla zakázána činnost mužským řeholním řádům. Arcibiskup Josef Beran byl držen v internaci, vrcholní představitelé církví byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k mnohaletým nepodmíněným trestům ve vězeních. Církevní majetky byly zabaveny. Přes tyto brutální zásahy však stále mnoho lidí uznávalo náboženské hodnoty. Praktikující křesťany se komunistům nepodařilo vymýtit. V 70. a 80. letech komunistický režim už poznal, že v otevřeném boji s křesťanskou vírou nemůže vyhrát. Zvolil proto taktiku šikany, ideologického dozoru a promyšleného nátlaku státní bezpečnosti. Snažil se také o to, aby co nejvíce kněží vstoupilo do kolaborantského sdružení Pacem in terris. Vládnoucí komunistická moc tak vlastně zneužila slavnou encykliku papeže Jana XXIII. Duchovní museli mít státní souhlas s výkonem kněžského povolání. Dohled nad církvemi zajišťoval státní aparát prostřednictvím státních úředníků, kterým v jednotlivých krajích „velel“ tajemník pro věci církevní. Duchovní navíc ještě sledovala všemocná STB. Komunistický režim měl uzákoněn tzv. státní dozor nad církvemi. Takže oblíbeným prohřeškem bylo tak zvané „maření státního dozoru“. V komunistické legislativě byl tento prohřešek deklarován jako trestný čin, za který byli duchovní odsuzováni, někdy i k nepodmíněným trestům. Automaticky pak následovalo odnětí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Josef Kajnek se snažil tomuto vyhnout. Považoval svou pastorační činnost a kontakt s věřícími za své zásadní poslání. Přesto se nevyhnul problémům s komunistickou mocí. Bez povolení církevního tajemníka svolil katechetce vyučovat děti náboženství a připravovat je na první svaté přijímání. V roce 1984 byl Josef Kajnek i katechetka paní Ludmila Poláková odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody. Paní Ludmile Polákové bylo tehdy již 74 let. Josefu Kajnekovi byl také odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

Tatínek brzy zemřel, maminka onemocněla a rodina to měla hodně těžké

Josef Kajnek se narodil 18. dubna 1949 v Kutné Hoře. Své dětství prožil v Polné. Otec pracoval jako účetní na místním národním výboru. V roce 1954 zemřel otec pamětníka na rakovinu a matka se  přestěhovala se dvěma staršími sestrami Marií a Ludmilou a čtyřletým Josefem ke svým rodičům do Kutné Hory. Prarodiče měli na Josefa Kajneka velký vliv. Maminka byla velmi zaměstnaná. Snažila se zajistit svoji rodinu, aby děti nemusely strádat. V poměrně mladém věku však onemocněla roztroušenou sklerózou a musela zanechat zaměstnání. Mladý Josef Kajnek byl vychováván ke křesťanským hodnotám. Ministroval v kostele sv. Jakuba, pravidelně chodil na mše. A samozřejmě
navštěvoval hodiny náboženství. Josef Kajnek vzpomíná, že v té době navštěvovali náboženství téměř všechny školní děti. Postupně však komunisté vytvářeli silný nátlak na rodiče, často i prostřednictvím „uvědomělých učitelů“. Ateistická výchova a vymýcení zpátečnického náboženství bylo státní ideologií. Rodiče pak ze strachu postupně své děti z náboženství odhlašovali. Nakonec do náboženství docházely z celé školy jen čtyři děti. „Na maminku také tlačili, aby nás odhlásila. Apelovali na ní, že děti se stanou křivopáteřníky, když budou slyšet něco jiného ve škole a něco jiného doma a v hodinách náboženství. Maminka nás však neodhlásila. Řekla, že manžel jí zemřel a Pán Bůh je jediné,  o co se může opřít“ dodává monsignor Josef Kajnek.

Josefovu nejstarší sestru Marii ani se samými jedničkami na vysvědčení nepřijali na střední školu. Samozřejmě kvůli svému původu a náboženského vyznání. Josef Kajnek to jaký mladý chlapec vnímal jako velkou křivdu. Ze vzdoru se tak raději přihlásil na učiliště na obor stavební zámečník. Teprve po roce se zatoužil po středoškolském vzdělání a chtěl se přihlásit na průmyslovku. Josef Kajnek vzpomíná: „Přísný dědeček bouchnul pěstí do stolu s tím, že nejdříve dokončím to, co jsem začal.“  A tak se pamětník vyučil stavebním zámečníkem a teprve následně absolvoval Střední průmyslovou školu v Čáslavi. „Nakonec se mi to řemeslo a poznání pracovního prostředí velmi hodilo, když jsem byl nucen po odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti pracovat manuálně.“

 Cesta ke kněžské službě

Přelomovým obdobím pro Josefa Kajneka byyl roky 1968 - 1969. Ve společnosti probíhalo uvolnění. Josef Kajnek se stal vedoucím ve skautském oddílu vlčat v Kutné Hoře.
A podařilo se dokonce zorganizovat tři letní tábory, než bylo následně v nastupující normalizaci skautské hnutí zase zakázáno.

Obrodný proces byl však záhy ukončen 21. srpna 1968, kdy do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy. „Prožíval jsem to velmi silně a potom hlavně upálení Jana Palacha mě opravdu zasáhlo,“ vzpomíná Josef Kajnek. Pamětník vzpomíná, jak chodil v mrazu dlouhé cesty pěšky a  přemýšlel o všem možném v těchto souvislostech.

Zúčastnil se také s bratrancem 28. října 1969 jedné demonstrace proti okupaci na Staroměstském náměstí v Praze. Došlo k prvním střetům s bezpečností a prvním zadržením. „Zažil jsem tam, co je davová psychóza. Někdo řekl, že jdeme na Korunovační a tam uděláme další pražskou defenestraci. My jsme šli. U stadionu Sparty, který se zrovna stavěl, nás rozháněli obuškama. Přiznám se, že jsem zdrhal, že jsem nechtěl, aby mě zbili a naložili do autobusu.“

V té době také začal přemýšlet o budoucím kněžském povolání a scházel se s lidmi, co vstoupili do bohosloveckého semináře. Zvláště na něj zapůsobil budoucí kněz Miloslav Fiala, s nímž často diskutoval o věcech víry. Miloslav Fiala chtěl studovat bohosloví již
v padesátých letech, ale nebylo mu to umožněno. Vystudoval proto ekonomii a stal se dokonce náměstkem v cukrovaru. A když to jen trochu šlo, opustil jisté zaměstnání a šel za hlasem svého srdce i rozumu studovat bohosloví. „Cítil jsem se být povolán ke kněžství a on mně cestu usnadnil, protože mně odpověděl na spoustu otázek, vzpomíná Josef Kajnek.

Pražské jaro bylo vystřídáno tuhou normalizací. Komunistická strana už v druhé polovině roku 1969 upevnila svoji moc. Pokus o „ozdravění“ společnosti skončil a znovu nastal nátlak na církev. Josef Kajnek přesto v roce 1971 nastoupil na litoměřickou bohosloveckou fakultu, tehdy jediné bohoslovecké učiliště pro přípravu duchovních v českých zemích. Fakultu měl tehdy na starost církevní tajemník Souhrada. Josef Kajnek vzpomíná, že i mezi bohoslovci se v každém ročníku našel nějaký udavač a během vycházek je často sledovali a obtěžovali estébáci.

V paměti mu také uvízla vzpomínka, jak musel učitel hudby kněz Josef Olejník ukončit své pedagogické působení na fakultě. Během třicátého výročí konce druhé světové války před bohoslovci vystoupil se svým projevem kolaborantský kněz Alexandr Horák. „Měl hodně loajální a politický projev a po něm pan Olejník mluvil o významných hudebních osobnostech a říkal, že tihle lidé se nedívali jen třicet let, ale tisíce let nazpět. Zatímco po Horákově projevu zatleskal jen Souhrada a několik pánů profesorů, tak po tomto projevu vypukl neutuchající potlesk. A pak Souhrada zařídil, že Olejník musel odejít.“

Josef Kajnek však přesto rád vzpomíná na své studium na bohoslovecké fakultě: „Někdy se říkalo o této fakultě jako vyšší ministranstské škole. Není to pravda. Hodně jsme se tam naučili. A fakulta vychovala nejméně dvě generace dobrých kněží. 

 Odsouzení za maření státního dozoru

Josef Kajnek byl vysvěcen na kněze dne 26. června 1976. Působil nejdříve jako kaplan
v České Třebové. Po roce byl přeřazen jako administrátor do obce Písečné a za další tři roky pak do Ústí nad Orlicí. Jak sám Josef Kajnek vzpomíná, nechtěl se dostat do potíží,
a tak se nijak výrazně vůči režimu nevymezoval. „Nikdy jsem nebyl žádným provokatérem. V kázáních jsem si dělal autocenzuru, abych nenarazil. Nechtěl jsem přijít do konfliktu, protože jsem si vážil toho, že jako kněz mohu působit.“ Přesto dle archivů bezpečnostních složek Josefa Kajneka STB od června 1983 evidovala v signálním svazku, kam zařazovali osoby podezřelé z přípravy nebo provádění protistátní činnosti. Dokonce ho příslušníci STB kontaktovali. A připomínali, že může být rád, že působí v tak mladém věku v tak významném působišti jako je Ústí nad Orlicí. Ke vstupu do sdružení „Pacem in terris“ ho však nepřesvědčili. V posudku církevního tajemníka ze Josefa Votřela ze dne 23.3. stojí: „...O SKD - Pacem in terris neměl mnoho zájmu. Členství nepokládal za důležité. Zastával názor, že každý kněz už tím, že slouží, pracuje mírovými prostředky a neviděl důvod, proč by se měl organizovat...“

Církevní osvětu však pokládal za velmi důležitou. Josef Kajnek se dvěma spolehlivými přáteli tajně tiskli knihu s duchovní naukou – Anna de Vries vypráví dětem a ještě nedokončenou ji pak pamětník ukrýval ve falešném podhledovém stropě.

Do sporu s režimem se ale Josef Kajnek dostal úplně z jiných důvodů. Lidé z Ústí nad Orlicí se báli poslat děti před prvním svatým přijímáním na výuku náboženství, a tak Josef Kajnek doporučil, aby je připravila čtyřiasedmdesátiletá katechetka Ludmila Poláková. „Měla tam skupinu dětí a z vedlejší fabriky to pořád fotili. Všechno měli zdokumentované. Děti se posadily ke stolu, zapálily svíčku, pomodlila se s nimi a učila je. Jednoho dne spadla klec a řekli, že oba maříme státní dozor.“

Josefa Kajneka zatkli a 48 hodin drželi ve vazbě. Jeho farní byt i rodný dům prošel důkladnou domovní prohlídkou, při níž mu zadrželi značný počet písemností, magnetofonových kazet, pásků  a jiných věcí. Mimo jiné objevili i text Charty 77.  Naštěstí estébáci neobjevili ukrývané nedotisky Anna de Vries vypráví dětem. Do dneška má Josef Kajnek archivován soupis všech věcí, které mu byly tehdy zabaveny. Kromě několika „důkazních materiálů“ mu byly posléze vráceny. Zvukové nosiče mu však byly vráceny znehodnocené po vystavení působení magnetického pole. Opět ukázka arogance komunistické moci.

Ve veřejném procesu Okresní soud v Ústí nad Orlicí 18. července 1984 odsoudil za maření církevního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi Josefa Kajneka na 6 měsíců odnětí svobody podmíněně a Ludmilu Polákovou na 8 měsíců podmíněně. Josef Kajnek také přišel na dva roky
o státní souhlas ke kněžské službě. „Přišlo tam šedesát lidí a oni řekli, že je tam jen omezený počet sedadel a kdo chce, ať si sedne a ostatní ať odejdou. Lidé si sedli po dvou na židli, a tak je tam museli nechat. Soudy tohoto druhu byly v roce 85‘ už trochu komický. Takže jsem se moc nebál a věděl jsem, že do vězení nepůjdu. Lidé se tam několikrát smáli a soudce opakovaně hrozil, že nechá vyklidit soudní síň,“ vzpomíná na soudní proces monsignor Josef Kajnek.

Všechny materiály ze soudního líčení má Josef Kajnek samozřejmě archivovány. Josef Kajnek se chtěl bránit prostřednictvím právního zastoupení, ale bylo mu doporučeno, ať nechá proces proběhnout, protože bude odsouzen tak, či tak. Tak se bránil sám. Z jeho ručně psané obhajoby můžeme vyčíst: ...“Snažil jsem se plnit povinnosti duchovního správce. Z toho vyplývá povinnost starat se o všechny věkové skupiny věřících...Pastorace rodičů a dětí i dětí, které jsou přihlášeny k vyučování náboženství ve škole - to je svatou povinností každého kněze!“

 Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni

Po odejmutí státního souhlasu Josef Kajnek nastoupil na půl roku jako dělník Státních lesů a následně mu kněz Josef Horník sehnal místo skladníka u Metrostavu, kde tehdy pracovalo již několik tajně vysvěcených kněžích nebo kněžích bez státního souhlasu. „Měli dobré vysvědčení, že nekradou, a tak je dávali do skladů.“ Josef Kajnek nastoupil do hlavního skladu na bývalém Rohanském ostrově
v Praze, který tehdy materiálem zásoboval výstavbu linky B pražského metra. Vedoucího skladu dělal tajně vysvěcený kněz Vladimír Tlustý. „Bral jsem třeba plat tři tisíce tři sta korun. Jako kněz jsem měl necelou tisícovku. Ptal jsem se pana vedoucího, za co mi dávají tolik peněz. Odpověděl mi, že si mám uvědomit, že tam jsem na nucených pracích. Dostal jsem příplatky za diety, odlučné a další věci,“ vzpomíná na poměry ve skladu pamětník.

Josef Kajnek nejprve spával na dělnické ubytovně, ale kvůli hlučnosti často opilých dělníků si pronajal místnost v prvorepublikovém pavlačovém domě v Libni. Neměl tam teplou vodu a záchod byl pro celé patro na chodbě. „Tam jsem se naučil Žižkovu a Libni raději se vyhni,“ dodává Josef Kajnek, který byl ale rád, že v pronajaté místnosti může alespoň
v klidu sloužit mše.

Z jednoročního zaměstnání v Metrostavu má Josef Kajnek také jednu úsměvnou historku. „Lidi, co tam pracovali, nevěděli, že jsem kněz. Byl tam nějaký Venda Palivec a ten mně pořád dohazoval nějakou pětatřicetiletou vdovičku. Pořád za mnou chodil: ,Pepo, to by bylo terno. Jsi tak sám.‘ Říkal jsem mu: ,Pane Palivec, dejte mi už jednou s těma ženskýma pokoj.‘ Jak jsem odcházel, tak se dověděl, že jsem kněz a strašně se mi omlouval.“

Seš trapnej jak Klusák na Velehradě

Ještě jako zaměstnanec Metrostavu se Josef Kajnek v červenci 1985 účastnil Národní pouti na Velehrad konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se dle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. Stala se jednou z největších protikomunistických demonstrací v Československu, při níž lidé hlasitým pískotem z řečnické tribuny vyhnali ministra kultury Milana Klusáka. „Pak se říkalo: ,Seš trapnej jak Klusák na Velehradě,‘“ dodává pamětník.

Na pouti bylo přítomno mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si ale proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. „Nečekal jsem, že tam k něčemu takovému dojde. Byl jsem z toho překvapený. Byl jsem ostražitý, protože jsem tam chodil v klerice a rochotě a na zpovídání jsem měl po ruce štolu. Ale ne viditelně, kdyby mě fotili, aby to nebyl doličný předmět. Ta pouť se stala takovou naší nadějí,“ vzpomíná Josef Kajnek, jak se ještě bez státního souhlasu ke kněžské službě účastnil poutě na Velehrad.

 Zpět v kněžské službě

V říjnu 1985 dostal Josef Kajnek státní souhlas zpět. Sloužil pak jako administrátor
v Chomuticích u Hořic, v Lázních Bělohrad a v Pardubicích. StB mu ale nedala pokoj
a ještě několikrát ho předvolali k výslechu, třeba proto, aby sdělil, s kým z kněží se stýkal
v Praze. „Řekl jsem jim: ,Pánové, nebudu tady na bezpečnosti říkat jména svých přátel. Takový podrazák nejsem.‘ Odpověděli mi, že si o něco říkám. Řekl jsem jim, že to je možné a že si se mnou můžou dělat, co chtějí, že jsem v jejich moci a že raději půjdu do špinavých montérek s čistým svědomí, než v bílé albě se špinavým. Nic se nedělo.“

Konečně svoboda - 1989

Velmi silně pak Josef Kajnek vnímal události, jež vedly k pádu komunistického režimu. Osobně se účastnil obří demonstrace na Letné 25. listopadu 1989 společně se svými farníky. Následně ho v roce 1990 biskup Karel Otčenášek povolal ke službě generálního vikáře a v prosinci 1992 přijal biskupské svěcení a současně byl ustaven světícím biskupem. Heslo, které má na svém erbu je jednoduché a výstižné: „In humilitate servire - V pokoře sloužit.“ V rámci české biskupské konference má mj. na starost péči
o vězeňské kaplany. 

Kvůli totálnímu vyčerpání z práce v diecézi se v letech 1998 až 2001 vrátil k pastoraci ve farnosti Jablonné nad Orlicí. „Já jsem vždycky chtěl být knězem a nikdy biskupem, ale snažil jsem se toho zhostit, co nejlépe“,  říká Josef Kajnek. „Potřeboval jsem se však aspoň na chvíli vrátit k farářování“.

Od roku 2011 je generálním vikářem královehradecké diecéze. „Podívejme se pravdivě na tento svět. My jsme jen lidé, i když jsme partneři s Bohem, který nás opravdu miluje
a dokazuje nám to na každém kroku. Uvědomit si to a držet se Boha a nechat se formovat evangeliem. Tak prožijeme život sice náročný, ale šťastný a někam směřující,“ dodává na závěr poselství pro budoucí generace monsignor Josef Kajnek.

Na úplný závěr však přidává ještě jeden další dodatek: „Ač žijeme v míru, tak je tady spoustu věcí v nepořádku. Děkujeme Pánu Bohu za mírové časy, ale ten ďábel, ten rozsévač toho zla tady je. A jsme tady od toho, abychom mu řekli NE!