Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Josef Kajnek (* 1949)

• narozen 18. dubna 1949 v Kutné Hoře

• v letech 1971 až 1976 studoval na litoměřické bohoslovecké fakultě

• 26. června 1976 v Praze vysvěcen na kněze

• 18. července 1984 Okresním soudem v Ústí nad Orlicí podmíněně odsouzen za maření církevního dozoru nad církvemi

• na dva roky přišel o státní souhlas ke kněžské službě

• zaměstnán u Státních lesů a v Metrostavu

• účastník Národní poutě na Velehrad v roce 1985

• 4. listopadu 1992 jmenován biskupem

• generální vikář královehradecké kapituly

Za komunistického režimu neměli kněží jednoduché postavení. Jen s velkými potížemi mohli vykonávat své povolání. I v 70. a 80. letech minulého století se součástí jejich života stal ideologický dozor a neustálý nátlak a vyhrůžky od příslušníků státní bezpečnosti. Někteří podlehli a podepsali spolupráci nebo vstoupili do kolaborantského sdružení Pacem in terris, jiní bojovali a přišli o státní souhlas k výkonu kněžské služby nebo skončili ve vězení. Josef Kajnek se snažil nevymezovat, přesto mu za maření církevního dozoru nad církvemi v roce 1984 odejmuli státní souhlas a odsoudili ho k podmíněnému trestu. Stačilo, že bez povolení církevního tajemníka svolil katechetce vyučovat děti náboženství.

Tatínek zemřel, maminka těžce onemocněla

Josef Kajnek se narodil 18. dubna 1949 v Kutné Hoře. Rodina ale žila v Polné, kde otec pracoval jako účetní. Z kraje roku 1954 otec zemřel na rakovinu a matka se s devítiletou Marií, čtyřletým Josefem a šestiletou Ludmilou přestěhovala ke svým rodičům do Kutné Hory.

Josef Kajnek má tak dětství hodně spojené s prarodiči, protože maminka Markéta Kajneková živící rodinu trávila dlouhé hodiny v zaměstnání. Josefa vychovávali ke křesťanským hodnotám a v dětství ministroval v místním kostele sv. Jakuba, pravidelně chodil na mše a navštěvoval hodiny náboženství. Lidé ve městě ale ze strachu postupně své děti z náboženství odhlašovali, až do něj z celé školy docházely jen čtyři děti. „Na maminku tlačili, aby nás odhlásila, ale neudělala to,“ dodává monsignor Josef Kajnek.

Právě kvůli víře a špatnému třídnímu původu nepřijali Josefovu nejstarší sestru Marii na střední školu, což pamětník již v dětství vnímal jako velkou křivdu. Nechtěl, aby maminka prošla podobným martyriem, a tak se raději přihlásil na učiliště a vyučil se stavebním zámečníkem a následně absolvoval Střední průmyslovou školu v Čáslavi. Právě někdy v té době maminka onemocněla na roztroušenou sklerózu a zůstala v domácím léčení.

Jak jsem se stal knězem

Přelomovým obdobím se pro Josefa Kajneka stal rok 1968, kdy ve společnosti i v politice probíhalo určité uvolnění. Josef se stal vůdcem ve skautském oddílu vlčat v Kutné Hoře. Začal tehdy také přemýšlet o budoucím kněžském povolání a scházel se s lidmi, co vstoupili do bohosloveckého semináře. Zvláště na něj zapůsobil budoucí kněz Miloslav Fiala, s nímž často diskutoval o věcech víry. „Cítil jsem se být povolán ke kněžství a on mně cestu usnadnil, protože mně odpověděl na spoustu otázek, vzpomíná pamětník.

Jenže v noci z 20. na 21. srpna 1968 do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby obrodný proces zastavili. „Prožíval jsem to velmi silně a potom hlavně upálení Jana Palacha mě opravdu zasáhlo,“ vzpomíná Josef Kajnek, který se také 28. října 1968 s bratrancem zúčastnil jedné demonstrace proti okupaci na Staroměstském náměstí v Praze, kde došlo k prvním střetům s bezpečností a prvním zadržením. „Zažil jsem tam, co je davová psychóza. Někdo řekl, že jdeme na Korunovační a tam uděláme další pražskou defenestraci. My jsme šli. U stadionu Sparty, který se zrovna stavěl, nás rozháněli obuškama. Přiznám se, že jsem zdrhal, že jsem nechtěl, aby mě zbili a naložili do autobusu.“

Staronová garnitura komunistické strany následující měsíce rázně ukončila snahu o ozdravení společnosti a nastal tzv. normalizační proces a s tím spojený opětovný nátlak na církev. Josef Kajnek přesto v roce 1971 nastoupil na litoměřickou bohosloveckou fakultu, tehdy jediné bohoslovecké učiliště pro přípravu duchovních v českých zemích. Lépe ji tak komunistický režim mohl kontrolovat. Fakultu měl tehdy na starost církevní tajemník Souhrada. Josef Kajnek vzpomíná, že i mezi bohoslovci se v každém ročníku našel nějaký udavač a během vycházek je často sledovali a obtěžovali estébáci.

V paměti mu také uvízla vzpomínka, jak musel učitel hudby kněz Josef Olejník ukončit své pedagogické působení na fakultě. Během třicátého výročí konce druhé světové války před bohoslovci vystoupil se svým projevem kolaborantský kněz Alexandr Horák. „Měl hodně loajální a politický projev a po něm pan Olejník mluvil o významných hudebních osobnostech a říkal, že tihle lidé se nedívali jen třicet let, ale tisíce let nazpět. Zatímco po Horákově projevu zatleskal jen Souhrada a několik pánů profesorů, tak po tomto projevu vypukl neutuchající potlesk. A pak Souhrada zařídil, že Olejník musel odejít.“

Odsouzen za maření státního dozoru

Dne 26. června 1976 Josefa Kajneka vysvětili na kněze a následně ho jako kaplana poslali do České Třebové. Po roce ho přeřadili jako administrátora do obce Písečné a za další tři roky do Ústí nad Orlicí. Jak sám Josef Kajnek vzpomíná, nechtěl se dostat do potíží, a tak se nijak výrazně vůči režimu nevymezoval. „Nikdy jsem nebyl žádným provokatérem. V kázáních jsem si dělal autocenzuru, abych nenarazil. Nechtěl jsem přijít do konfliktu, protože jsem si vážil toho, že jako kněz mohu působit.“ Přesto dle archivů bezpečnostních složek Josefa Kajneka Stb od června 1983 evidovala v signálním svazku, kam zařazovali osoby podezřelé z přípravy nebo provádění protistátní činnosti.

Úplně bokem Josef Kajnek nezůstal a s přítelem tajně tiskli knihu s duchovní naukou – Anna de Vries vypráví dětem a ještě nedokončenou ji pak pamětník ukrýval ve falešném stropě. Do sporu s režimem se ale Josef Kajnek dostal úplně z jiných důvodů. Lidé z Ústí nad Orlicí se báli poslat děti před prvním svatým přijímáním na výuku náboženství, a tak Josef Kajnek doporučil, aby je připravila čtyřiasedmdesátiletá katechetka Ludmila Poláková. „Měla tam skupinu dětí a z vedlejší fabriky to pořád fotili. Všechno měli zdokumentované. Děti se posadili ke stolu, zapálili svíčku, pomodlila se s nimi a učila je. Jednoho dne spadla klec a řekli, že oba maříme státní dozor.“

Josefa Kajneka zatkli a 48 hodin drželi ve vazbě. Jeho farní byt i rodný dům prošel důkladnou domovní prohlídkou, při níž mu zadrželi značný počet písemností a jiných věcí. Naštěstí ale estébáci neobjevili ukrývané nedotisky Anna de Vries vypráví dětem.

Ve veřejném procesu Okresní soud v Ústí nad Orlicí 18. července 1984 odsoudil za maření církevního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi Josefa Kajneka na 6 měsíců odnětí svobody podmíněně a Ludmilu Polákovou na 8 měsíců podmíněně. Josef Kajnek také přišel na dva roky o státní souhlas ke kněžské službě. „Přišlo tam šedesát lidí a oni řekli, že je tam jen omezený počet sedadel a kdo chce, ať si sedne a ostatní ať odejdou. Lidé si sedli po dvou na židli, a tak je tam museli nechat. Soudy tohoto druhu byly v roce 85‘ už trochu komický. Takže jsem se moc nebál a věděl jsem, že do vězení nepůjdu. Lidé se tam několikrát smáli a soudce opakovaně hrozil, že nechá vyklidit soudní síň,“ vzpomíná na soudní proces monsignor Josef Kajnek.

Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni

Po odejmutí státního souhlasu Josef Kajnek nastoupil na půl roku jako dělník Státních lesů a následně mu kněz Josef Horník sehnal místo skladníka u Metrostavu, kde tehdy pracovalo již několik tajně vysvěcených kněžích nebo kněžích bez státního souhlasu. „Měli dobré vysvědčení, že nekradou, a tak je dávali do skladů.“ Josef Kajnek nastoupil do hlavního skladu na bývalém rohanském ostrově v Praze, který tehdy materiálem zásoboval výstavbu linky B pražského metra. Vedoucího skladu dělal tajně vysvěcený kněz Vladimír Tlustý. „Bral jsem třeba plat tři tisíce tři sta korun. Jako kněz jsem měl necelou tisícovku. Ptal jsem se pana vedoucího, za co mi dávají tolik peněz. Odpověděl mi, že si mám uvědomit, že tam jsem na nucených pracích. Dostal jsem příplatky za diety, odlučné a další věci,“ vzpomíná na poměry ve skladu pamětník.

Josef Kajnek nejprve spával na dělnické ubytovně, ale kvůli hlučnosti často opilých dělníků si pronajal místnost v prvorepublikovém pavlačovém domě v Libni. Neměl tam teplou vodu a záchod byl pro celé patro na chodbě. „Tam jsem se naučil Žižkovu a Libni raději se vyhni,“ dodává Josef Kajnek, který byl ale rád, že v pronajaté místnosti může alespoň v klidu sloužit mše.

Z jednoročního zaměstnání v Metrostavu má Josef Kajnek také jednu úsměvnou historku. „Lidi, co tam pracovali, nevěděli, že jsem kněz. Byl tam nějaký Venda Palivec a ten mně pořád dohazoval nějakou pětatřicetiletou vdovičku. Pořád za mnou chodil: ,Pepo, to by bylo terno. Jsi tak sám.‘ Říkal jsem mu: ,Pane Palivec, dejte mi už jednou s těma ženskýma pokoj.‘ Jak jsem odcházel, tak se dověděl, že jsem kněz a strašně se mi omlouval.“

Seš trapnej jak Klusák na Velehradě

Ještě jako zaměstnanec Metrostavu se Josef Kajnek v červenci 1985 účastnil Národní pouti na Velehrad konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se dle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. Stala se jednou z největších protikomunistických demonstrací v Československu, při níž lidé hlasitým pískotem z řečnické tribuny vyhnali ministra kultury Milana Klusáka. „Pak se říkalo: ,Seš trapnej jak Klusák na Velehradě,‘“ dodává pamětník.

Na pouti bylo přítomno mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si ale proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. „Nečekal jsem, že tam k něčemu takovému dojde. Byl jsem z toho překvapený. Byl jsem ostražitý, protože jsem tam chodil v klerice a rochotě a na zpovídání jsem měl po ruce štolu. Ale ne viditelně, kdyby mě fotili, aby to nebyl doličný předmět. Ta pouť se stala takovou naší nadějí,“ vzpomíná Josef Kajnek, jak se ještě bez státního souhlasu ke kněžské službě účastnil poutě na Velehrad.

Zpět v kněžské službě

V říjnu 1985 dostal Josef Kajnek státní souhlas zpět. Sloužil pak jako administrátor v Chomuticích u Hořic, v Lázních Bělohrad a v Pardubicích. StB mu ale nedala pokoj a ještě několikrát ho předvolali k výslechu, třeba proto, aby sdělil, s kým z kněží se stýkal v Praze. „Řekl jsem jim: ,Pánové, nebudu tady na bezpečnosti říkat jména svých přátel. Takový podrazák nejsem.‘ Odpověděli mi, že si o něco říkám. Řekl jsem jim, že to je možné a že si se mnou můžou dělat, co chtějí, že jsem v jejich moci a že raději půjdu do špinavých montérek s čistým svědomím než v bílé albě se špinavým. Nic se nedělo.“

Velmi silně pak Josef Kajnek vnímal události, jež vedly k pádu komunistického režimu a osobně se účastnil obří demonstrace na Letné 25. listopadu 1989. Následně ho v roce 1990 biskup Karel Otčenášek povolal ke službě generálního vikáře a v prosinci 1992 přijal biskupské svěcení a současně byl ustaven světícím biskupem. Kvůli totální vyčerpání z práce v diecézi se v letech 1998 až 2001 vrátil k pastoraci ve farnosti Jablonné nad Orlicí. Od roku 2011 je generálním vikářem královehradecké diecéze. „Podívejme se pravdivě na tento svět. My jsme jen lidé, i když jsme partneři s Bohem, který nás opravdu miluje a dokazuje nám to na každém kroku. Uvědomit si to a držet se Boha a nechat se formovat evangeliem. Tak prožijeme život sice náročný, ale šťastný a někam směřující,“ dodává na závěr poselství pro budoucí generace monsignor Josef Kajnek.