Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kahoun (* 1935  †︎ 2012)

Když se zruší organizace, tak to neznamená, že se zruší přátelství

  • narozen v roce 1935 v Horažďovicích

  • studium na vyšší hospodářské škole v Plzni

  • od roku 1954 studium přírodovědy na pedagogické fakultě v Plzni

  • vedl tajný skautský oddíl v Plzni

  • zatčen a odsouzen podle paragrafu týkajícího se podvracení republiky

  • dva a čtvrt roku v pracovním táboře Rovnost na Jáchymovsku

  • další studium a práce jako pedagog

  • ženatý, tři vlastní děti a šest přijatých

  • 2012 - zemřel v Mníšku pod Brdy

Karel Kahoun se narodil 19. března 1935 ve Volenicích, ale vyrůstal v Horažďovicích. Byl vychováván ve víře a v harmonickém rodinném prostředí. „Naši byli hluboce věřící a já odmalička byl nejenom skautík, ale i ministrant, takže my jsme žili takovým způsobem života, který byl potom velice v nemilosti.“ Hned jak to bylo po válce možné, přihlásili rodiče Karla i jeho mladší sestru Marušku do skautského oddílu. „Společně jsme se modlili. Četli mi Káju Maříka a to bylo moje životní krédo.“ Podle Káji Maříka získal Karel Kahoun také svou skautskou přezdívku Kája brdskej. Karlův otec byl učitelem v Horažďovicích. Učil celý život, dokonce i po osmdesátce dával ještě hodiny matematiky. Byl ve městě velmi oblíbený a Karel byl vždycky hrdý na to, že může být Kahoun. „Teprve po letech jako kantor jsem zjistil, jaký to je dar, mít dobrý rodiče. Ty si člověk nevybere. Přátele si vybere, příbuzné a rodiče, to je vám dáno. Příbuzným se můžete vyhnout, rodičům ne a moji rodiče byli fantastický.“

Takhle se lidi mezi sebou likvidovali

Kahounovi bydleli hned naproti škole, kam se za války nastěhovali němečtí vojáci. „My jsme chodili do hospody si pro úkoly.“ Rodiče poslouchali tajně pod peřinou vysílání zahraničního rozhlasu.[1] Jednou jim někdo klepal na okno, právě když tajně poslouchali zprávy z Evropy. Naštěstí je šel jen voják upozornit, že nemají dokonalé zatemnění. Aby někoho za nepovolené poslouchání rozhlasu popravili, stačilo, aby ho někdo udal, i kdyby se jednalo o účelné a nepravdivé udání. „Takhle se lidi mezi sebou likvidovali. Oni chodili za stejnou holkou, tak stačilo jít na gestapo a říct: ,Hele, on poslouchá zahraniční rozhlas.‘ A přijelo gestapo, odvezlo ho, v životě ho nikdo neviděl.“

Nejistota byla za protektorátu všudypřítomná a to nejhorší teprve přišlo v období po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Karla Kahouna zasáhlo, když byl během takzvané heydrichiády popraven i jeden mladík z Horažďovic jen kvůli jediné větě, kterou pronesl v hospodě. „A někdo mu tam říkal: ,Karle, víš, co se stalo? Heydrich je po smrti.‘ Ten Karel jenom přes rameno řekl tři slova: ,Dobře mu tak!‘ A ráno byl popravenej.“ Za protektorátu se nacisté neštítili ničeho, aby odhalili všechny projevy odporu, které se v obsazené republice objevily. Karel Kahoun vzpomíná, že se nacisti snažili objevit zbraně mezi občany tak, že přišli do základní školy a ukazovali malým dětem zbraně. „A prvňáčků se ptali: ,Dětičky, neviděli jste někdo někoho, kdo takovou zbraň má?‘ Prvňáci maj tendenci se pochlubit: ,Jo, můj tatínek.‘ Nebo: ,Já to viděl u strejdy.‘“

Jako když přijdete od vysokoškoláků do cikánskýho slumu

Horažďovice byly osvobozeny v roce 1945 americkou armádou, vedenou generálem Pattonem. „Američani, když k nám přijeli, tak postavili na školní zahradě kuchyň vojenskou polní. A kdo z města chtěl, tak tam chodil zadarmo jíst.“ Později dorazila do Horažďovic i Rudá armáda. „Já jsem si myslel, že Rudá armáda, že bude něco, jako jsou Američani, ale ještě lepší o to, že jsou to bratři Slovani.“ Karel vzpomíná, že když potom ruskou armádu viděl, tak se rozbrečel, jaký to byl pro něj šok. Karlův strýc měl na venkově statek a na něm ubytovával ruské vojáky. Tady Karel poznal, v jak ubohém stavu Rudá armáda je, a od vojáků se i dozvěděli, jak hrozný je život obyčejných lidí v Sovětském stavu. Rusové například vůbec nedovedli pochopit, jak to že mohl mít Karlův strýc za nacismu zvířata, protože oni doma byli zvyklí, že jim nepatří absolutně nic. „Poznat americkou armádu a potom ruskou, to bylo jako když přijdete od vysokoškoláků do nějakýho slumu cikánskýho.“

Ti, co vyhodili ze skautu i ze Sokola, zakládali svaz mládeže

Jakmile skončila válka, vstoupil Karel Kahoun okamžitě do skautingu, který se hned po osvobození obnovil. „My jsme měli to štěstí, že jsme byli v tom americkém pásmu a že v Horažďovicích byl ten ilegální oddíl, takže 5. května ’45, když vlastně vypukla revoluce, my jsme nevěděli, co se děje, tak už byli první skautíci v krojích.“ Za války byli Karel i jeho sestra Marie neustále nemocní, ale skautování jim okamžitě zdravotní stav zlepšilo. „Byli jsme na tom zdravotně tak špatně, a najednou skautské tábory, ty nás z toho dostaly. Příroda, lesy, sami jsme si všechno dělali.“ V Horažďovicích se po válce založily tři oddíly, které dohromady měly okolo stovky členů. Na rychlé obnově skautingu se podílel především Jaroslav Cvach, který zde zakládal skauting i za první republiky a který poskytl družinám svůj pozemek pro schůzky.[2] „A ty, co jsme vyhodili ze skautu i ze Sokola, že to byli ochlastové, byli to takový neukázněný kluci i ve škole, dvojky, trojky z chování, tak ty nakonec založili u nás svaz mládeže.“ Od Američanů, kteří osvobodili Horažďovice, dostali skauti vybavení pro tábory, ale i třeba malé dřevěné chatičky pro každou družinu. „Americká armáda nám dodala tábornický vybavení, který potom měli naši skauti ještě za deset let, protože oni měli vlastně všechno tak praktický, že ještě v šedesátých letech my na vojně jsme neměli takovou výbavu, jako oni měli v ’45.“

Skauting, který se po válce stal tak úspěšným, měl však jen krátké trvání. Karel stihl čtyři letní tábory. Tři z nich se konaly na Šumavě, ale ten čtvrtý, který už byl v roce 1948 po komunistickém puči, strávili skauti z opatrnosti u Horažďovic. Pak přišlo už druhé zrušení Junáka. „Když se zruší organizace, tak to neznamená, že se zruší přátelství.“ Karel s přáteli pak v Horažďovicích vedli skauting ilegálně. Měli širokou partu mladých lidí, z nichž ale jen pár nejvěrnějších bylo dál tajně skauty. „A ty puberťáci, ta velká parta, někteří z nich vůbec netušili, že to jádro je skautský oddíl.“

Potom všichni jenom zírali

Bohužel dlouho očekávaná svoboda po válce netrvala dlouho a k moci se postupně začala dostávat komunistická strana. Měli vše dobře promyšlené a před volbami si chytře získávali voliče různými podvody. Karel Kahoun vzpomíná, že v jejich kraji například komunisté rozparcelovali pozemky, které patřily hraběti Kinskému, a rozdávali to lidem s tím, že je to jejich majetek. Takovými populistickými kroky si rychle získávali oblibu široké veřejnosti a demokratické strany bohužel absolutně neodhadly nebezpečí, ke kterému to vše povede. „Zatímco se příslušníci různých stran a chlapi po hospodách vysmívali komunistům, že nikdy nemůžou vládnout a tak dále a tak dále, oni komunisti jediný věděli, co dělají, a uměli si to tak zařídit a tak obšlápnout, že potom všichni jenom zírali.“ Ve volbách v roce 1948 získala komunistická strana obrovskou podporu voličů a záhy převzala moc nad celým státem. Okamžitě začala perzekuce osob, které komunistickému režimu nevyhovovaly. Majetek se zabavoval továrníkům, šlechtě a církvi. Karel Kahoun zažil likvidaci kláštera Školských sester De Notre Dame, které vedly v Horažďovicích vyhlášenou klášterní školu. „V ’50. roce, ten rok, co nás likvidovali jako skauty, tak ten rok nám taky likvidovali sestřičky.“ Veškeré zemědělství ve státě se podřídilo JZD.[3] Sedláci, kteří se odmítli podřídit, přišli o majetek a byli posláni do pracovních táborů.

Tragikomický osud čekal i Karlova strýce, který měl na venkově statek. „Můj strejda byl zavřenej dvakrát, poprvý protože nemohl plnit dodávky.“ Rodině byl zabaven veškerý majetek a strýc po návratu z vězení musel i se svou ženou pracovat jako dělník na stavbě orlické přehrady. Jenže najednou proudily do rodiny peníze z dvou platů, takže si rodina mohla žít na vyšší úrovni, než když měli svůj statek. „A v restauraci říkal: ,Já jsem nikdy netušil, že mě budou muset zavřít, abych se měl konečně dobře, abych měl klid a pokoj, abych měl konečně peníze, abych mohl konečně chodit do kostela.‘ A oni ho zavřeli znovu, že rozvrací morálku.“

Kahounovi jako věřící rodina měli hodně blízko k slabým a sociálně znevýhodněným lidem, takže by se i dalo očekávat, že by je mohla zaujmout socialistická politika, kterou komunisté zvláště před volbami dost zkresleně lidem prezentovali, ale rodiče se o politiku vždy zajímali a nestačily jim krásně znějící sliby a fráze, ale snažili se v situaci vždy správně zorientovat. „Můj tatínek patřil k těm, který si nejdřív přečetli Kapitál, prostudovali si to a pak říkali: ,Kdepak, tohle není nic pro nás.‘“

Ať pozná nějakou manuální práci

Karel nastoupil na gymnázium do Strakonic. Dva roky tam dojížděl, jenže v roce 1948 přišla školská reforma[4] a Karel se musel vrátit zpátky do Horažďovic a dostudovat další dva roky. Po dvou letech se chtěl vrátit zpátky na gymnázium, jenže ředitel gymnázia si jednoho dne zavolal Karlova otce, s kterým se znal. „Dovedl si ho do ředitelny a říkal: ,Podívej se.‘ Z okresního výboru KSČ o mně: ,Nežádoucí.‘“ Karel jako ministrant nemohl znovu na gymnázium nastoupit. Ředitel Karlovi alespoň vypsal potvrzení, že absolvoval zkoušky výborně, a Karlův otec jel s tímto potvrzením do Sušice a pak i do Plzně, kde se snažil soudružce na krajském školství vysvětlit, že jim připravuje studenty na přijímačky, a když jeho jediný syn chce jít studovat, tak mu nabídnou jen dělnické práce. „A ona tenkrát: ,No, dyť, ať pozná nějakou manuální práci. A on jí říkal: ,Soudružko, on už má tolik manuelní práce za sebou, co vy jste nepoznala celej život!‘“ Nakonec pro Karla našla jedno volné místo na Vyšší hospodářské škole v Plzni. Karel tam tedy nastoupil, ale studium pro něj bylo velmi náročné, protože se zajímal hlavně o přírodovědu, kterou chtěl jít po gymnáziu i studovat, a najednou se musel naučit účtování, statistiku a další jemu vzdálené záležitosti. „Bože můj, já byl nešťastnej!“

Chodil jsem tou přírodou a objímal stromy

V Plzni bydlel Karel u své tety a strýce. Strýc byl nadšeným bolševikem, což Karlovi velmi vadilo a snažil se mu komplikovat získávání informací o úspěších sovětského bloku. „Já jsem se pak naučil, když poslouchal zprávy, tak když dělám takhle na lampičku, tak mu to ruší rádio.“ Jako takový výraz odporu si Karel v noci pod peřinou studoval lesácké knížky a učil se latinské názvy lovné zvěře. „Toho nebylo moc, tak jsem přešel na ptáky a během nějaké doby jsem se naučil latinské názvy všech ptáků.“ Ve městě mu velmi chyběla příroda a vždycky, když se na víkend vrátil do Horažďovic, tak okamžitě utíkal do lesa a tam se klidně celou noc procházel po stezkách. „A já jsem chodil tou přírodou a objímal jsem stromy.“ Třikrát vyrazil Karel Kahoun z Horažďovic na kole do Prahy a snažil se dostat do ornitologické společnosti. Napotřetí tam potkal významného zoologa Jana Hanzáka. Ten mu vysvětlil, že ho nemohou za žádných okolností přijmout, protože se nepohybuje v oboru, nemá žádné doporučení, a navíc ani není plnoletý. „Já jsem se mu tam vybrečel, že dělám ekonomku, která mě nebaví, a že tajně studuju přírodopis.“ Když už Hanzák nevěděl, jak se Karla zbavit, tak ho prozkoušel z poznávání ptáků, a tím ho Karel ohromil, protože nejen, že všechny poznal, ale názvy znal i v latině. Karel se tak v sedmnácti stal nejmladším členem ornitologické společnosti. „Netušil jsem, že to bude můj vstup do přírodovědného světa.“

Radši krmit medvědy, než dělat účetního

Po absolvování střední školy Karel nepodepsal umístěnku, protože už se nechtěl nadále věnovat něčemu, co ho nebaví, a chtěl jít studovat vysokou školu. „Říkal jsem: ,Já půjdu do zoologický zahrady radši krmit medvědy, než abych dělal účetního.‘“ Při školské konferenci došlo ke střetu učitelů, kteří Karla podporovali, a nadšenými bolševiky. Pan ředitel tvrdil, že je nemožné, aby šel Karel na vysokou školu, když chodí do kostela, a ti, co ho podporovali, chytře přesvědčili ředitele, že až bude Karel na fakultě studovat marxismus-leninismus, tak jistě pochopí správnost komunistické ideologie a dá se na stranu socialismu. Díky tomu mohl Karel v roce 1954 nastoupit na pedagogickou fakultu v Plzni. Tady se mu opět neuvěřitelně hodilo, že se v těžkých časech na střední škole učil samostatně přírodopis, protože jednou viděl jejich asistenta, jak se snaží podle klíče určovat druhy ptáků, a začal mu s tím pomáhat, aniž by se do klíče díval. Asistent, který byl ohromený, že student prvního ročníku umí tak dobře poznávat druhy ptáků, a navíc i latinsky, zařídil, že se Karel stal demonstrátorem na katedře přírodopisu. „A já, který jsem neměl čtyři roky přírodopis, jsem během čtrnácti dnů se stal vedoucím aprobační skupiny biologie-zeměpis a do dneska jsem, říkali tomu, vůdcem stáda bizonů‘.“

Spal jsem se šesti slepýšema ve stanu

„Já jako budoucí kantor jsem musel na pionýrák, do krajskýho pionýrskýho domu v Plzni.“ Na pionýrském táboře vedl Karel neznámé děti z různých škol. Měl zde na starosti vedení přírodovědeckého kroužku. „A to byla moje výhoda, protože jsem mohl anulovat všechny ty blbosti, častušky a Lenina, Stalina, protože jsme měli žížaly a spal jsem se šesti slepýšema ve spacáku.“ Slepýšové zachránili mnoho kluků na táboře před problémy, protože soudružka, která vedla tábor, podnikla razii, a každý, u koho našla nějakou zakázanou literaturu (tehdy šlo především o knížky Jaroslava Foglara), tak musel okamžitě opustit tábor. Karel Kahoun rychle sebral knížky, co stačil nalézt dříve než soudružka, a schoval je u sebe ve spacáku za ty slepýše. „Soudružka se bála slepejšů a bála se do toho spacáku strčit ruce.“ Kluci si Karla velmi oblíbili a byli nadšení se skautingu a pořád chtěli, aby jim vyprávěl o skautském životě.

Jednoho dne po návratu do Plzně za ním přišlo pár chlapců, co vedl na pionýrském táboře, že si založili skautský oddíl a chtějí, aby se Karel stal jejich vedoucím. Ten nejprve odmítal, protože za vedení ilegálních skautských oddílů se v té době zavíralo do vězení. „Jenomže oni mi ukázali sešit, na něm křivou skautskou lilii, a protože to bylo období hesel a frází, tak na druhé straně každej napsal nějaký heslo. A ten nejšikovnější z nich tam napsal: ,Kašlem na učení a kašlem na práci.‘“ Když Karel viděl, jak špatně chápou kluci podstatu skautingu, tak se rozhodl, že je bude muset vést, aby s takovými hesly neskončili ve vězení oni. Udělal jim kroniku novou a časem získali i klubovnu. „A největší legrace byla, že z této parcely od té klubovny bylo vidět na borskou věznici... Tak já jsem si říkal: ,Hele, možná se tam jednou na ty Bory dostaneš!‘ Což se potom splnilo.“ Skautský oddíl vystupoval na veřejnosti jako cyklistický kroužek. V oddílu totiž měli dva chlapce po mozkové obrně, kteří by s nimi nemohli chodit na výlety, ale na kolech mohli jezdit bez obtíží.

My jsme jim říkali ředkvičky, navrch rudý, vevnitř bílí

Na pedagogické fakultě se Karlovi dařilo. Ač bylo tehdy vysoké školství velmi zpolitizované a člověk si musel dávat pozor na to, jak se chová a co říká, tak si Karel opět našel okolo sebe kamarády, kterým mohl věřit. Na fakultě bylo hodně lidí, kteří se sice tvářili jako komunisté, ale tajně pomáhali těm, kteří s režimem nesouhlasili. „My jsme jim říkali ředkvičky, navrch rudý, vevnitř bílí.“ Samozřejmě se ale našli i přesvědčení bolševici, na které bylo třeba dávat si pozor. Kdyby nepřišla další reforma, tak by pamětník zůstal na katedře jako asistent, ale už druhá školská reforma mu zkomplikovala studium a on odešel učit. Jako vedoucí skupiny si mohl vybrat pracovní umístěnku. Šel se poradit s otcem, kam má jít učit. „A říkal (otec - pozn. ed.): ,Jestliže máš tatínka, maminku rád, tak kdybys byl v Austrálii, tak se nic nemění. A kdybychom se neměli rádi, tak je nám houby platný, když budeme v jednom baráku.‘“ Karel díky této radě řekl na fakultě, že mu nezáleží na tom, kam bude umístěn, a že si vezme to, co nikdo nebude chtít, a tak dostal umístěnku na školu do Března u Chomutova. „Bylo to tam hezké, jenomže dva měsíce nato si pro mě přišli.“ Karel Kahoun byl povolán na vojnu.

Sáhl jsem po pistoli

Díky znalosti morseovky se Karel dostal k radistům. Na vojně byl nešťastný, ale to nejhorší teprve přišlo, když se s ním po čtyřech letech rozešla jeho první láska Zdena. Zatímco byl na vojně, tak se zamilovala do někoho jiného. Karel to nesl velmi těžce. „Sáhl jsem po pistoli, ale nevyšla mi rána. Já jsem se chtěl zabít.“ Jednou šel někde v slzách při vzpomínání na Zdenu a okolo procházel nějaký nadporučík a začal na něj křičet, že ho nepozdravil. Nebral žádné ohledy na Karlovy omluvy a vysvětlování, že ho prostě jenom neviděl, a Karel byl potrestán službou v kuchyni. Druhý den za ním přišel jejich nadporučík a ptal se ho, co provedl, a Karel mu převyprávěl konflikt z předešlého dne. „A tenkrát jsem viděl, že ten nadporučík není spokojený s mojí odpovědí.“ Následně mu bylo, bez podrobnějšího vysvětlení, oznámeno, že je převelen do Písku. „Já jsem si říkal: ,No, to je pěkná volovina. Kdo tady povede všechna ta hlášení na stroji, kdo povede fotokroužek, kdo povede hudební soubor?‘“ Bylo mu řečeno, že je jich převeleno asi třicet a že všichni pojedou druhý den vlakem, ale on že by se komplikovaně převážel vlakem se svými hudebními nástroji, malířským a fotografickým náčiním a dalšími věcmi, a tak mu navrhli, že může jet autem. Karel nemohl tušit, že to vše je jen dokonalá léčka. Auto cestou zastavilo v Táboře, kde mu prohledali věci, a pak byl převezen do Plzně na Bory. Zde ho převlékli do otrhaného oblečení, aby nevypadal tak slušně, a vzali mu otisky prstů. To už Karel věděl, že je zle, ale stále netušil, za co je zatčen.

Noční spánek byl dobrý

Karel Kahoun byl znovu převezen, tentokrát na ministerstvo vnitra, kde byl zavřen do cely a čekal na výslechy. Bylo pro něj náročné si zvyknout na vězeňské podmínky. Během spánku museli třeba vězni spát na zádech s rukama položenýma tak, aby na ně dozorci viděli, a celou noc jim svítilo světlo do obličeje. Kdykoliv vězeň neležel v takto předepsané poloze, tak byl probuzen a donucen si lehnout správně. „Noční spánek byl dobrý, protože člověka posílil. Měl jste normální civilní sny, ale vždycky probudit se na celu, to bylo strašný.“ Samota a podmínky na cele byly nesnesitelné, vše se snažilo vyslýchaného donutit, aby se podvolil systému a řekl při výsleších vše, co po něm chtějí. „Po několika dnech pauzy lezete ráno po čtyrech a pláčete, že nemůžete najít pavoučka, svýho jedinýho kamaráda, kterej vás opustil a kterej někde je, a vy ho nemůžete najít.“ Výslechy vedl absolutně nevzdělaný referent a Karel si ve všem svém neštěstí mohl dělat v duchu legraci z toho, jak vždy do protokolů psal slova gramaticky špatně a tvrdil, že jde o překlepy. „Psal všema dvěma. Systém: hledáme jahody.“ Karel Kahoun byl odsouzen za skauting, ale větší část výslechů se točila kolem jeho aktivit v kostele a jeho referent se z něj snažil vymámit nějaké informace o různých kněžích a jiných církevních činitelích. „Já jak jsem začal lhát, tak to na mně každej poznal, protože když je někdo takovej panic poctivej, tak na něm poznají, že zatlouká.“

Najednou to byla duchovní síla, co drží rodinu pohromadě

Po několika měsících výslechů v Plzni najednou naložili několik vězňů do autobusu označeného Zájezd a odvezli je do Prahy. „Představte si, jeli jsme Plzní a já jsem viděl tu svoji tetu, u který jsem bydlel ty čtyři roky, jak jde nakupovat. A my jsme byli oblečení do civilu, ruce k sobě spoutaný. Bachaři byli normálně jenom v bílejch košilích, psi leželi na zemi. Nikdo netušil, že takhle se transportujou vězni.“ V Praze mu poprvé řekli, že bude souzen u vojenského soudu, protože byl v době zatčení na vojně, a také ho obeznámili s tím, jaké tresty mu hrozí, takže když ho převezli k soudu, tak už věděl, co může očekávat.

Souzen byl sám a bez účasti veřejnosti. „To bylo všechno tajné, protože lidi nesměli se dozvědět, o co šlo. To by i komunisti se bránili: ,Vždyť ten kluk nic neudělal.‘“ Pozváni byli akorát jeho rodiče. Přijet se jim nechtělo, ale nakonec dorazili, a tak alespoň zjistili, že jejich syn opravdu není zločinec a že na něj mohou být pořád hrdí. „A v tom nastal zlom, že z mých zlomených rodičů, utejranejch, že jim syna zavřeli, najednou to byla ta duchovní síla, která drží rodinu pohromadě.“ Když začal proces, tak rodiče seděli naproti Karlovi a vedle něj seděl vězeňský dozorce, který ho měl na starosti. „A já jsem začal takhle psát písmenka na prsou, takže ten bachař to nemohl vidět. A já jsem začal psát písmenka a moje maminka najednou zpozorněla a bylo vidět, že dává pozor.“ Karel předal takto rodičům vzkaz, že se ho při výsleších mnohokrát vyptávali na jejich známou, Jiřinu Křížkovou, která provozovala psychiatrickou léčebnu a byla velmi protikomunisticky aktivní.

Nakonec byl Karel odsouzen podle paragrafu týkajícího se podvracení republiky na dva a čtvrt roku. „Je to úleva po výsleších! Nedovedete si představit, co je to za změnu, když máte výslechy za sebou a už jste jenom mukl.“ Po vynesení rozsudku byl Karel Kahoun převezen do věznice na Pankráci, kde jich bylo šest v cele pro dva, a většina vězňů byla opravdovou lidskou spodinou. Pak strávil pár dní v Praze na Ruzyni, kde ho čekal další strašný zážitek, kdy je tam nahé prohlížela starší, velmi utrápená žena. „Hrabala se nám tady mezi nohama, jestli nemáme filcky.“ Kamarád ho upozornil, že se jedná o řeholnici, kterou za trest přinutili dělat tuto práci. „Na to do smrti nezapomenu, na ten výraz toho utejranýho člověka.“

Až po návratu z vězení se Karel dozvěděl, jak byl prozrazen jeho oddíl v Plzni. I po rozpuštění oddílu chodili kluci do klubovny a vodili si tam i jiné kamarády a jeden z nich doma řekl otci, že tam mají kamarádi asi nějakou skautskou klubovnu. „Jenže tatíček byl bdělej a ostražitej. Okamžitě to šel prásknout.“ U kluků z oddílu proběhla domovní prohlídka a našli u nich kroniku, kroje a další předměty, které jasně poukazovaly na zakázaný skauting. Všichni kluci byli vyhozeni ze škol a pro Karla si jeli na vojnu a byl zatčen.

Sklenička od hořčice byla místo kalicha

Po různých vstupních prohlídkách byl Karel Kahoun převezen do pracovního tábora Rovnost v Jáchymově. „Tak najednou jsem přišel na místo, kde dveře měly kliku. Mohlo se otevřít okno, i když to bylo na lágrovejch barákách. Na posteli ležel kocour a muklové si tam povídali mezi sebou a hořelo v kamnech. To byly takový fantastický věci pro mě!“ Pro Karla bylo úžasné, že se teď mohl zase pohybovat mezi lidmi, kteří mu byli bližší svými zájmy a názory. Po čtyřech měsících, které strávil většinou buď sám ve vlhké cele anebo se svým vyšetřovatelem, se najednou mohl potkávat se zajímavými lidmi a tady byla společnost už lepší než na Pankráci. „Bylo tam asi na třicet skautů. Okamžitě se mě ujali.“ Hned jak se skauti dozvěděli, že je Karel zavřen také za skauting, tak ho vzali mezi sebe. Jeden mu dokonce dal část svých vězeňských peněz, jiný byl zase bývalý žák jeho otce. „My jsme tam neměli organizovanej oddíl, ale setkávali jsme se a měli jsme kontakty.“

V táboře bylo zavřeno i mnoho duchovních, s nimiž se Karel také zkontaktoval, a nyní se mohl k Bohu, ke kterému se mnohokrát obracel v nejhorších chvílích na cele mezi výslechy, modlit s ostatními během tajných bohoslužeb. „Měli jsme tam mši, že sklenička od hořčice byla místo kalicha, normální chleba byl místo hostie.“ I když práce v dolech byla nesnesitelně náročná a muklové se každý den obávali o život, tak v 50. letech byla v pracovních táborech alespoň výborná společnost a snášet tvrdé podmínky s vysokoškolskými profesory, kněžími a skauty bylo jistě mnohem jednodušší, než je snášet se zločinci. „Byla to vysoká škola politická, vysoká škola náboženská, vysoká škola filozofická. Tam jste se dozvěděli všechno.“

Mně je milejší hodnej katolík, než špatnej komunista

Na Rovnosti si Karel odpracoval dva roky a pak byl propuštěn. Pocity z toho měl smíšené, samozřejmě asi převažovala radost ze svobody a z toho, že se zas po takové době vrátí domů k milované rodině, ale zároveň netušil, co má teď dělat. Věděl, že učit už nikdy nebude moct. Zároveň už neměl ani svou dívku Zdeničku a obával se návratu do normálního života bez ní. Rozhodl se, že se nemá za co stydět a že se v Horažďovicích nebude schovávat před lidmi jako propuštěný zločinec. O to víc ho překvapila reakce sousedů. „K nám začaly chodit průvody lidí, kamarádů, s kytkama, se vším možným.“ To bylo pro Karla obrovskou podporou, i když jeho maminka nespala hrůzou, že ho s takovou pozorností znovu zavřou. Karlův otec byl mezitím, co on byl mimo domov, vyhozen ze školy a jedinou práci, kterou dostal, byla u cestářů, a jelikož Karel nevěděl, co za práci by měl dělat on, tak šel k cestářům také. Zanedlouho byl povolán znovu na vojnu, tentokrát do Prahy do Motola.

V Praze začal znovu docházet do ornitologické společnosti a vypomáhat do zoo. Zařídil si, že když si odsloužil vojnu, nastoupil do pražské zoologické zahrady. Očekával, že jako ornitolog nastoupí k ptákům, ale ředitel ho poslal do lvince. V zoologické zahradě se také seznámil se svou budoucí ženou Blankou. „Udělal jsem talentové zkoušky na střední odbornou školu výtvarnou.“ Začal tedy znovu studovat a oženil se. Po návratu ze svatební cesty ale spadl z lešení a dostal se do nemocnice. Tam se seznámil s jiným učitelem, který mu oznámil, že je na škole zástupcem ředitele a že ho chce do školy. „Řekl mi: ,Mně je milejší hodnej katolík, než špatnej komunista.‘“ A tak Karel v roce 1963 začal znovu učit. Učil nedoslýchavé děti, takže nastoupil znovu na vysokou školu v Praze a vystudoval logopedii a speciální pedagogiku na pedagogické fakultě. Když viděl, jak mu jde studium dobře, tak se rozhodl, že si dostuduje ještě přírodovědu, kterou chtěl vždycky dělat. Jenže se mu narodil třetí syn, začali renovovat dům ve Všenorech a Karel musel studium přerušit. „Mezitím nám chlapec přivedl do rodiny svého spolužáka. Šest dětí z rodiny, kde tatínek zemřel na rakovinu, maminka už byla mrtvá, oni je dali do dětskejch domovů.“ Karel s manželkou začali do dětského domova dojíždět a postupně se stali pěstouny šesti dětí. Pamětník chvíli pracoval u železnice, ale pak už se natrvalo vrátil k pedagogice, u které už zůstal po celý život.

Karel Kahoun si, i po tom všem, co prožil, dokázal po celý život zachovat veselou povahu a chuť a energii do života. „Mám asi šestnáct různých aktivit, mám asi padesát papoušků, měli jsme slepice, králíky, děti. Dělám kronikáře v městě, dělám člena přestupkový komise.“ V roce 2006 mu vyšla kniha nazvaná Lámání lilií, ve které popisuje především roky strávené ve věznicích a v pracovním táboře, ale vzpomíná i na šťastnější období svého života, kdy se ještě za slušné chování, které u Karla naprosto zřetelně vychází z víry v Boha a ze skautských zásad, nezavíralo.

Napsala Vendula Nováková

[1] Na všech rozhlasech musely být během okupace povinně pověšeny nápisy, že se poslouchání zahraničního vysílání trestá smrtí.

[2] Kahoun, Karel: Lámání lilií, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2006, str. 52.

[3] Jednotné zemědělské družstvo.

[4] Ministr školství Zdeněk Nejedlý zavedl takzvanou jednotnou školu. Zrušil osmiletá gymnázia a studenti, kteří už na osmiletých gymnáziích studovali, se museli vrátit zpět na základní školu a tam počkat, až do nástupu na gymnázium čtyřleté.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Vendula Müllerová)