Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kafuněk (* 1928  †︎ 2017)

Buď připraven!

  • narodil se v roce 1928 v rodině úředníka Československých drah
  • od roku 1938 člen skautského oddílu v pražských Kobylisích
  • na konci války byl nasazen do civilní obrany, takzvaného Luftschutzu
  • pomáhal zraněným po náletu na pražské Emauzy a na Mělník
  • jako člen strážního oddílu Revolučních gard dohlížel na konci druhé světové války na bezpečnost v pražských ulicích, později jako strážný zajišťoval pořádek během popravy Karla Hermanna Franka
  • účastník světového skautského jamboree ve Francii v roce 1947
  • studoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, poté z politických důvodů vyloučen
  • v 50. a 60. letech zaměstnanec Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii
  • od roku 1973 správce sokolovny v Praze-Michli
  • ženatý, otec dvou dětí, dědeček čtyř vnoučat
  • zemřel 17. června 2017

Oldřich Kafuněk se narodil 4. dubna 1928 v Lysé nad Labem v rodině úředníka Československých drah. „Máma byla učitelka, učila v jednotřídce, pak zůstala v domácnosti, s tátou se seznámili asi někde ve vlaku, protože on pořád jako úředník drah někde jezdil.“

Mezi katolickými skauty

Důležitý zlom v životě pamětníka nastává v jeho deseti letech, kdy vstupuje do skautského oddílu. „V osmatřicátým roce, to jsem byl ve čtvrtý třídě, jsem povinně chodil na katolické náboženství. Náš katecheta byl Jaroslav Brandýs, řečený Brandejs, což byl kněz a zároveň vedoucí skautů v Salesiánském domově v Kobylisích. Jednou nám přednášel a najednou se zeptal: ‚Neměl byste někdo chuť vstoupit do Skautu?‘ Mně se to zalíbilo, tak jsem tam po svolení tatínka začal chodit. V neděli jsme vždycky s Brandejsem jezdili na výpravy za Prahu. Kromě toho jsme se učili hrát na hudební nástroje. Já jsem se učil hrát na trubku. Nejdřív na polnici, potom jsem přešel na jazz trubku. Na tu jsem hrál donedávna v Pražském dixielandu.“ S osmým oddílem katolických skautů absolvoval i svůj první tábor u Kondrace pod Blaníkem. Další rok zde složil i svůj skautský slib (1939).

Oblíbený skauting vzala pamětníkovi až válka. „Když přišli Němci, tak nám to samozřejmě zatrhli. Náš vedoucí Brandejs mohl dělat jenom učitele, a to měl ještě štěstí, protože spoustu salesiánů Němci zavřeli nebo postříleli.“ Pamětník ještě zažil poslední tábor pod Blaníkem v roce 1940. Ten však musel skončit předčasně. „Tehdy k nám přišli četníci, ještě s flintama. Byli ale slušní. Řekli nám: ‚Kluci, do půl hodiny musíte zmizet, pak přijdou Němci a ty už se s váma nijak zdržovat nebudou.‘“

Život za protektorátu

Za války bydlela rodina Oldřicha Kafuňka v Libni, blízko místa, kde českoslovenští parašutisté v roce 1942 spáchali atentát na Reinharda Heydricha. „My bydleli tři baráky nad tou zatáčkou. Když zabili Heydricha, tak tady byli Němci furt. Každou noc přijel motocykl se sajdkárou, byli v zelených uniformách, vojenský četnictvo. Měli nasazený bajonety, bouchali na dvoře a hned se muselo otevřít. Těma bajonetama vyhazovali knihy z knihoven. Jestli za nimi není schovanej nějakej tramp. Prostě budili strach.“

I na rodinu Oldřicha Kafuňka dopadl během nacistické okupace všudypřítomný pocit ohrožení. Ten se občas projevoval v rovinách, jež z dnešního pohledu působí absurdně. „Můj táta se strašně bál Němců. Proto ve sklepě vyhrabal v uhlí díru a můj skautský kroj tam zabalený v papíru raději schoval. Ležel tam vlastně až do konce války. Po válce jsem chodil ve skautským klobouku, který byl pořád trochu umazanej od toho uhlí. Kluci mi potom přezdívali Uhelný baron.“

Členem Luftschutzu

Na konci války musel Oldřich Kafuněk sloužit v takzvaném Luftschutzu. „To byla v podstatě civilní obrana. Měli jsme hlavně odstraňovat následky náletů a ošetřovat raněné. Zasahovali jsme i při náletu v Emauzech. Velkej masakr jsem ale zažil kousek u Mělníka. Po náletu jsme s kamarádem pročesávali pole žita, kam se schovávali lidi. Vím, že jsme tam našli jednoho člověka. Na první pohled mu vůbec nic nebylo, vypadal jako sedlák, vazba. My jsme ho měli vzít, naložit a odnést. Když ten chlap zjistil, že ho máme vzít, tak nás rozehnal, on se prostě najednou zvednul a utek. Pak jsme ho dohnali, ale nemohli jsme ho dostat na tu sajtnu. My jsme se s ním rvali, nakonec jsme ho přivázali opaskama na nosítka. Takhle jsme jeli na Bulovku, kde naštěstí bylo dvanáct saniťáků, který si ho naštěstí vzali.“

Ruka na pouzdře

Živé vzpomínky má Oldřich Kafuněk dodnes i na Pražské povstání a příchod Rudé armády. Chování osvoboditelů bylo ovšem přinejmenším zarážející. „Pro nás byl příchod Rusáků průšvih. Oni se chovali fakt hrozně. My jsme nemohli pochopit, že se bratři Slovani chovají tak příšerně, prostě jsme si na ně udělali názor. Musím říct, že Němci – pokud jsi je nenaštval –, tak si tě vůbec nevšimli. Ale Rusáci, ty měli furt ruku na pouzdře.“

Zachránil mě kůň

Pamětník sám přidává nepříjemný incident s ruským důstojníkem, ke kterému došlo jen krátce po válce. „Prostředkem ulice v Libni šel v noci kůň a za ním se potácel ruskej oficír. Úplně na dranc. Ten oficír si mě všimnul, měl pistoli – nagant, košili a byl prostovlasej. A najednou mě uviděl. Vožralej jak Dán. Řikal mi: ‚Ty, Germán.‘ Já jsem už měl flintu, protože jsem hlídal Libeňskej zámeček – navíc jsem měl uniformu Luftschutzu, takž jsem těm Rusům musel být hrozně podezřelej. Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat. Ten Rus vytáhnul kolt. Nejhorší bylo, že nemohl, jak byl opilej, zvednout ruku, takže mi mířil někam na přirození. Nejlepší fór bylo, že když bylo nejhůř, tak se ten kůň, který ho vedl, zase rozešel. Ten oficír se vyděsil, nechal mě bejt a šel zase viset za tím koněm. No, a já jsem si oddechnul. Ten kůň, ten byl bezvadnej. Ten mě zachránil. Kdybych dneska moh, tak ho pohladím.“

Poprava K. H. Franka

Jako člen Revoluční gardy se pamětník o rok později účastnil i veřejné popravy nechvalně proslulého státního ministra pro protektorát Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka. „Toho popravovali u pankrácké věznice. Zvenku měl postavenou šibenici. Mě tam postavili na stráž samotného. Tam byla taková masa lidí. Musel jsem mít flintu s nasazeným bajonetem. Poprosil jsem lidi, ať se trochu od té šibenice couvnou. Naštěstí se ty v prvních řadách couvli. Pak přišli dva kati v černých uniformách, dali mu oprátku a pověsili ho. Lidi jásali a já jsem mohl jít domů.

Obnova Junáka

Po válce se československý skauting dočkal slavné obnovy. V té době byl o vstup do skautských oddílů obrovský zájem. Po válce se spolu s Brandýsem obnovuje původní osmý oddíl, ale již jako 8. středisko Junáka o několika oddílech, Oldřich Kafuněk v něm poté vedl oddíl číslo 260 a před zákazem Junáka pak vedl i celé středisko. „V pětačtyřicátým k nám chodilo obrovský kvantum lidí. Já jsem je nabíral a měl jsem úplně propocenou košili, jaké tam byly při náborech zástupy.“

Oldřich Kafuněk se tak jako osmnáctiletý stal jedním z činovníků Junáka. V roce 1947 se dokonce zúčastnil mezinárodního skautského jamboree ve Francii, na které vzpomíná dodnes. Po únorovém převratu pro něj mělo ovšem působení v Junáků trpké následky. „Tenkrát nebyl jinej člověk, kterej by tu bafuňařinu dělal. Když přišli komunisti, tak jsem to odnesl.“

Správcem michelské sokolovny

Po roce 1948 nastaly pro Junáka a jeho členy opět krušné časy. „Když nás po Únoru rozpouštěli, tak se s námi nikdo moc nebavil. Do Salesiánského domu v Kobylisích přišli bolševici se samopalama a už nás tam nepustili.“

Oldřich Kafuněk studoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, krátce před absolutoriem byl ovšem z politických důvodů ze školy vyloučen. Pamětník později pracoval ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii na pražských Vinohradech. V roce 1964 se oženil, s manželkou se seznámil jako trenér volejbalu. Poslední trvalé bydliště měl v sokolovně v Praze-Michli, kde působil od roku 1973 jako správce. Po sametové revoluci byl dokonce zvolen starostou michelského Sokola.

Oldřich Kafuněk je otcem dvou dětí a dědečkem čtyř vnoučat. Mezi jeho celoživotní záliby patří zejména skauting, sport a fotografování. Po roce 1990 pomáhal obnovit skautské středisko Ostříž z Prahy 4. V roce 2007 vstoupil opět do řad Junáka jako člen 34. klubu oldskautů při 34. středisku Ostříž. A tak se jeho skautská stezka uzavřela. Oldřich Kafuněk zemřel 17. června 2017.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století