Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kadlečík SDB (* 1953)

Když člověk žije pro druhé, tak je šťastnej

  • narodil se 20. prosince 1953 v Praze

  • v roce 1974 dostudoval strojírenskou školu ve Vršovicích

  • absolvoval vojenskou službu u technických praporů

  • začal pracovat v podniku letecké opravny v Letňanech

  • od roku 1978 spoluorganizoval tajné chaloupky s Karlem Herbstem

  • od roku 1980 pracoval v podniku Metrostav

  • v roce 1990 se stal farářem v Rumburku

Pavel Kadlečík se narodil do krejčovské rodiny 20. prosince 1953. Dětství prožil v pražské čtvrti Vršovice. Od mládí byl nadšený cestovatel a hory byly jeho rájem. Ve svém kmenovém oddíle Psohlavci se naučil základním přístupům k životu, jak on sám říká, byla to pro něj škola lidství.

Po absolvování základní školní docházky šel na strojírenskou školu a po vojně jezdil u dráhy jako strojvůdce, pracoval v opravnách letadel a Metrostavu až do roku 1990. Poté, co konvertoval na katolickou víru, je jeho život těsně spjat s dílem salesiánské rodiny. Začátky tohoto díla spadají do roku 1968 a jsou spojeny s postavou „Arcíka“ – salesiána Jaroslava Lanka. Od roku 1974 pak s P. Karlem Herbstem.

Na počátku byla voda

Píše se rok 1974. Mladý kaplan z Mariánských Lázní Karel Herbst organizuje poprvé v životě prázdninový pobyt pro partu kluků. Mají namířeno na malou chalupu v Orlických horách. Počasí je ale pod psa. „Každé ráno pršelo. Nikam se nedalo jít. Chaloupka malá, byli jsme v ní namačkaní, a tak jsme si každý den říkali: ‚Snad bude zítra líp,‘“ vzpomíná sedmašedesátiletý salesián a zároveň pražský světící biskup Karel Herbst. O mnoho lépe ale v dalších dnech nebylo, a tak musel překonávat sám sebe, aby dal dohromady program, který by kluky zaujal. „Když jsem pak odjížděl domů, byl jsem opravdu vyčerpaný, utahaný, unavený, zdeptaný, ale zároveň strašně šťastný, že jsem si to mohl vyzkoušet. A myslím, že jsem se tam i rozhodl, že bych se chtěl stát salesiánem a pracovat v duchu svatého Jana Boska,“ vysvětluje Karel Herbst, kterému nikdo z „jeho kluků“ neřekne jinak než Kája.

Začátkem roku 1975 přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Karlu Herbstovi se tím ale uvolnily ruce pro práci s dětmi, a tak prázdninových chaloupek zvolna přibývalo – v roce 1980 jich se svým týmem pořádal celkem čtrnáct. V následující dekádě ovšem věci nabraly na obrátkách: roku 1981 osmnáct, o rok později devětatřicet a roku 1983 už dvaapadesát chaloupek. O prázdninách 1989 jelo zhruba 1200 kluků na více než osmdesát chaloupek organizovaných českými a moravskými salesiány. Program? Hry, písničky s kytarou, práce, výlety, mše (někdy pod širým nebem), modlitby a témátka. „Šlo vlastně o krátké katecheze na každý den pobytu, které byly podány zajímavým způsobem a týkaly se života z víry. Důraz se při nich dával na Písmo svaté, stručnost, srozumitelnost a přehlednost,“ hodnotí salesiánský kněz Jaroslav Vracovský, autor knihy Chaloupky.

Vedoucím pomáhali asistenti, kluci jen o trochu starší, než byli jejich svěřenci. Ti všichni – spolu s děvčaty, která dost času trávila v kuchyni – se podíleli na chodu chaloupek a nesli svůj díl odpovědnosti. „Chaloupky se vyznačovaly atmosférou domova. Možná to zní nadneseně, ale důraz na rodinnost byl opravdu podstatný. Jinými slovy: srdečná atmosféra, kde je každý přijímán a je také spoluodpovědný za to, co se tam děje,“ dodává Jaroslav Vracovský.

Někdy to zaskřípalo

Jak rostl počet kluků a počet samotných chaloupek (v průběhu let bylo k dispozici na sto třicet objektů, dvacet z nich se nacházelo na Slovensku), vzrůstalo i riziko, že si „chaloupkářů“ začne všímat Státní bezpečnost. „Nemohu říct, že by po nás vyloženě šli, tehdejší systém měl větší a sledovanější nepřátele. Ale někdy to zaskřípalo, třeba když hajný z Beskyd, kde jsme byli na chaloupce, dal policii mou adresu. Jednoho zářijového rána pak v mém pražském bytě udělali domovní prohlídku, odvezli oba psací stroje, salesiánskou literaturu a dostali se i ke jménům dvou učňů, Jiřího a Pavky, a k jejich adrese na učilišti podniku Konstruktiva. Jednomu poslali obsílku, ať se dostaví do Bartolomějské, pro druhého si přijeli na internát,“ prozrazuje Karel Herbst.


Pro učně Jiřího, dnes jednoho z hlavních organizátorů Starých pák, byl zájem estébáků nepříjemný už proto, že měl krátce před maturitou a potřeboval se učit. „Výslech v Bartolomějské ulici trval celý den. Vyšetřoval mě Karel Lánský, pořád se ptal, jestli znám nějakého Káju, vytáhl ze šuplíku i různé fotky. Poznal jsem na nich pár lidí, ale věděl jsem, jak se mám při výsleších chovat – fotka není průkazný materiál,“ oprašuje vzpomínky osmačtyřicetiletý Jiří Fliedr, zvaný Dědek. Následovala noc v policejní cele a ráno další výslech.

„Na stole jsem uviděl papíry podepsané Pavkou, mým spolubydlícím z ubytovny. Přijeli si pro něho v šest ráno, ale to jsem se dozvěděl až později. Výslech byl vyčerpávající, byl jsem nevyspaný, měl jsem na sobě vězeňské tepláky, zkoušeli na mě i různé finty. Lánský si třeba pozval kolegy, kteří si sedli za mě.“ Dědek nakonec výslech ustál a neřekl nic, co říct neměl. Estébáci ho ale pustili až další den ráno. „Byl zrovna pátek a odpoledne jsme měli s Kájou domluvený čundr. Sešli jsme se na nádraží a Pavka vyprávěl, co mu dělal při výslechu žaludek,“ zakončuje dramatický příběh s dobrým koncem Dědek. S Karlem Herbstem se zná od svých klukovských let. Spolu s Pavkou patřil k těm, kteří jako dospívající kluci jezdili na chaloupky coby asistenti vedoucího, po završení osmnácti let jako vedoucí, a navíc zakusili stmelující účinek praktik StB. Není divu, že je to i po listopadu 1989 táhlo k sobě.

Reverend převzal dílo v roce 1986

Jedním z nejbližších spolupracovníků Karla Herbsta byl právě pamětník Pavel Kadlečík. Konvertoval ke katolictví, a tak byl hodně radikální ve svém postoji k víře. Bydlel na Jižním Městě spolu s Bobem Fliedrem v jednom ze salesiánských bytů a odtud organizoval chaloupky, vánoční setkávání, zajišťoval organizační věci formou psaní dopisů na všechny strany. Nebyl tolik na očích, a tak ho Státní bezpečnost nechávala na pokoji. Ale i on, stejně jako všichni kluci, musel dodržovat nepsané bezpečnostní principy při organizování chaloupek.

Pavel Kadlečík, přezdívaný Reverend, se v roce 1978 seznámil se salesiánem Josefem Horníkem a brzy nato i se společenstvím salesiánů a s Karlem Herbstem. V roce 1979 byl na svém prvním asistentském setkání v Praze a v roce 1980 na svých prvních dvou chaloupkách. Mohl při nich využít bohatých zkušeností ze Svazarmu, kde předtím působil. O prázdninách v roce 1980 zahájil noviciát a od té doby už s Karlem Herbstem jezdil pravidelně. Od roku 1981 do roku 1986 jezdil každé léto na jednu chaloupku a zároveň se stále více účastnil přípravných akcí, které Herbst pořádal. Přitom studoval tajně teologii a zároveň chodil do zaměstnání.

20. dubna 1985 byl tajně vysvěcen na jáhna. Brzy poté dostal zároveň Karel Herbst státní souhlas a byl ustanoven za faráře do Starého Sedliště v západních Čechách, a tak tíha organizace chaloupek plně přešla na Pavla Kadlečíka. Toto nečekané přebírání se neobešlo bez potíží. První spočívala v tom, jak sladit zaměstnání a přípravu na svěcení, spojenou se studiem a rozvíjejícím se chaloupkovým dílem. A druhá v tom, jak zajistit mši svatou na přípravných setkáních, když byl pamětník zatím jen jáhnem, a to ještě tajným. 

Nakonec se vydal stejnou cestou, kterou odkoukal za ta léta od Karla Herbsta. Viděl však i jisté věci, jež by rád dělal jinak. V letech 1987 až 1989 dílo dále rostlo pod pamětníkovým vedením a chaloupek bylo již 62, 72 a 83. Na sklonku totality nabylo úctyhodných rozměrů a zahrnovalo asi 1300 chlapců a 300 animátorů.

Dílo pokračuje i po sametové revoluci, kluci si pro sebe zakládají Staré Páky – neformální organizaci, která i nadále sdružuje bývalé absolventy chaloupek či jejich ratolesti.

Staré páky a spol.

V letech 1988 a 1989 bylo dílo tak velké, že ho bylo jen těžko možné centrálně řídit a rozvíjet. Proto v tomto období začal Pavel Kadlečík připravovat rozdělení díla na tři části: severní Moravu, kde by převzal zodpovědnost P. Pavel Kuchař, jižní Moravu s P. Josefem Kopeckým ml. a Čechy, které by Pavel Kadlečík spravoval dál. Ve školním roce 1988–1989 pracovali na tomto díle společně a po prázdninách 1989 nakonec začal spravovat každý svůj úsek samostatně.

Za chaloupky na severní Moravě přebral zodpovědnost P. Pavel Kuchař. Ostravské společenství mělo velké zkušenosti s trochu odlišným způsobem práce s mládeží, který vyvíjeli salesiáni Jan a Václav Hurníkovi, Jaroslav Němec a Václav Filipec. Došlo k pokusům propojit obě tato díla a sjednotit je. To se do jisté míry podařilo a řadu let po revoluci toto dílo nějakým způsobem fungovalo dál.

Za chaloupky na jižní Moravě přebral zodpovědnost P. Josef Kopecký ml. V roce 1990 tam proběhla řada asistentských setkání a o letních prázdninách i tábor na Vidči v trochu větších dimenzích než chaloupky. Proběhly tam tři čtrnáctidenní běhy, dva pro chlapce a jeden pro děvčata. Celý byl poznamenán velkým nadšením ze získané svobody.

Další rok nebo dva byly problematické, protože nikdo nestihl dát chaloupkové party dohromady. Některé prázdninové aktivity také začaly nabízet obnovená oratoř v Brně-Žabovřeskách, diecézní centrum mládeže i někteří iniciativní kněží. P. Josef Kopecký ml. se brzy nato stal ředitelem pardubického salesiánského domu, a proto se další rok ujal na nějaký čas jižní Moravy opět Pavel Kadlečík.

Chaloupkové dílo v Čechách si ponechal na starost pamětník. Rozvíjel ho v podobném stylu jako za totality. Zaměřoval se zejména na Prahu a okolí a dále pak na místa, kde nebyli salesiáni přítomni. V letech 1991 až 1992 bylo jen „Reverendových“ chaloupek 62 a 83. V roce 1993 po oddělení Pardubic 68.

Chaloupky a prázdninové pobyty postupně organizovala i jednotlivá vznikající salesiánská střediska mládeže. Tím se jednotlivé oblasti postupně začaly osamostatňovat. V roce 1990 si vzal Plzeň se západními Čechami na starost P. Michal Kaplánek a severní Čechy P. Miroslav Maňásek. P. Michael Martínek začal z Českých Budějovic rozvíjet chaloupky v jižních Čechách. V roce 1991 přišli salesiáni do Pardubic a do Sebranic u Litomyšle a začali si také sami organizovat chaloupky a asistentská setkání. A tak podobně se to dělo i na jiných místech.

V devadesátých letech se rozvinula aktivita setkávání prvních chaloupkových asistentů a účastníků pod názvem „Staré páky“. Pro dívky, které na tyto chaloupky jezdívaly vařit, pak podobná setkání pod názvem „Mladé mamky“.

Chaloupkové dílo projevilo v době totality velkou životnost. Mnoho kluků hodnotilo účast na chaloupce jako silný odrazový můstek k osobnímu přijetí víry a jako velký vklad do dalšího života. Mnozí z nich založili dobré rodiny, někteří se také stali salesiánskými spolupracovníky. Každý rok odcházelo z chaloupkových asistentů v průměru deset chlapců do semináře. Jsou z nich dnes kněží a řeholníci různých kongregací, mnozí se stali salesiány. Pro většinu mladých salesiánů se staly jakousi formační záležitostí.

Oratoř v Rumburku

Po roce 1990 je i Pavlu Kadlečíkovi umožněna duchovní činnost v salesiánském středisku v Rumburku, kde žije a pracuje dodnes. Salesiánská komunita žije ve farní budově ve městě Rumburk.

Pracuje na území farností Rumburk, Jiříkov, Staré Křečany a Brtníky. Salesiánské dílo místní komunity zahrnuje správu uvedených farností, správu baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů na poutním místě Filipov (na území farnosti Jiříkov) a provoz Salesiánského střediska mládeže Rumburk – Jiříkov. Mimoto má komunita účast na provozu Oblastní charity Rumburk a podle možnosti rozvíjí spolupráci s jinými subjekty v oblasti, a to i přes hranice (SRN). V současné době má komunita čtyři členy: P. Pavla Kadlečíka SDB, P. Mgr. Jozefa Kujana SDB, P. Hynka Černocha SDB a P. Josefa Pavlase SDB.

Populárního Reverenda již trápí zdravotní problémy, ale i tak je v duši a v srdcích všech svých kluků stále mladým následovníkem sv. Pavla se vší jeho razancí i grácií.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Radek Kriegler)