Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Joy Kadečková (* 1921  †︎ 2006)

Šli jsme tenkrát vyhrát válku rovnou z univerzitních poslucháren

  • narodila se roku 1921 v Suffolku ve Velké Británii

  • roz. Turner

  • studium (střední škola, vyšší střední škola)

  • dobrovolnice u WAAF; pracovala jako souřadnicová zapisovatelka

  • společné velitelství britského letectva, námořnictva a pozemních vojsk ve Skotsku, ve službě u radarových stanovišť a radio-operačních zařízení

  • provdala se za českého pilota Aloise Mžourka, padl v roce 1944

  • v letech 1944-45 pracovala jako sekretářka pro československou exilovou vládu v Londýně

  • ČSR

  • FF UK (po únoru 1948 musela odejít)

  • znovu se vdala za Slavoše Kadečku

  • během 60. a 70. let pracovala jako učitelka angličtiny, překladatelka nebo externí redaktorka časopisu „Czechoslovak life“)

  • odborná poradkyně při natáčení filmu Nebeští jezdci

  • zemřela v roce 2006

Joy Kadečková

„Šli jsme tenkrát vyhrát válku rovnou z univerzitních poslucháren.“

 

Celé týdny jsem neviděla denní světlo

Joy Kadečková se narodila roku 1921 v Suffolku ve Velké Británii jako Joy Turner. Po absolvování střední školy se nechala zapsat na univerzitu, ale v okamžiku vypuknutí války ji opustila a dobrovolně narukovala do armády. Po výcviku byla umístěna na kombinované velitelství pozemních sil, námořnictva a letectva ve Skotsku. Sama o tom říká: „Pracovali jsme v podzemních krytech na směny. Když to bylo nutné, pracovala jsem třeba dva týdny přes noc, takže jsem vůbec neviděla denní světlo.“

 

Kosmetika v plynových maskách

„Během výcviku s námi ženami bylo zacházeno stejně jako s muži. Musely jsme absolvovat stejně dlouhé pochody, musely jsme se plížit stejně daleko a podobně. Pamatuji si, že to nám tehdy ani tolik nevadilo, největší  problém byl, že standardní výstroj neměla nic, kam bychom si mohly dát kosmetiku. Nakonec jsme přišly na to, že nejlépe se ukryje do plynové masky nebo do jejího pouzdra. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby na to velitelé přišli.“

 

Otec se dmul pýchou

„Když jsem doma řekla, že chci jít do armády, otec o mně začal dost pochybovat. Sám byl sice plukovníkem ještě z první války, ale asi nevěřil, že jeho malá rozmazlovaná dceruška může sloužit v armádě. Když jsem ale přišla domů v uniformě, měla jsem pocit, že pýchou vyrostl nejméně o dva metry.“

               

 Češi a Poláci se nedali poslouchat

První zkušenosti s vojáky jiných národností získala Joy, když pracovala jako radiotelegrafistka na letecké základně. „Komunikovali jsme mezi základnami i s piloty prostřednictvím rádia. Mohla jsem tak poslouchat, co si mezi sebou vysílají všichni piloti vyslaní do akce. Nejhorší byli v tomto ohledu bezkonkurenčně Češi a Poláci. Neustále něco vysílali, a to i v okamžiku, kdy měli být zcela potichu. Zajímavé bylo, že nevysílali žádné nezbytné zprávy, ale soubory extrémně vulgárních nadávek. Situace došla dokonce tak daleko, že náš vrchní velitel musel apelovat na velitele polských a československých pilotů, aby je důrazně upozornili, že spojařky, které musejí jejich hovory poslouchat, jsou většinou mladé dívky. Musím ale říct, že ani to výrazně nepomohlo.“

 

Seznámení s manželem

„Jednou mě vyslali s jakousi zprávou za vysokým důstojníkem, který byl zrovna na místní taneční zábavě. Dorazila jsem do sálu, stoupla jsem si na ochoz a začala se dívat po tom důstojníkovi. Protože jsem nepřišla tancovat, nesundala jsem si ani kabát. Najednou mi někdo zaklepal na rameno a říká: ,Nechcete si sundat šaty a tancovat?‘ Nevěřila jsem vlastním uším! Mám si sundat šaty a jít na parket? Otočila jsem se a viděla krásného pilota. Z toho, jak mluvil, mi bylo hned jasné, že to není Angličan. Díky tomu mi došlo, že myslel sundat si kabát, ne šaty, a jít tančit. Každopádně jsem si ale ten kabát sundala a tancovala. A co se stalo s tou zprávou? To jsem se nikdy nedozvěděla, prostě jsem ji nedoručila. Naštěstí to nezpůsobilo naši válečnou porážku. Vyhráli jsme tak jak tak – zpráva, nezpráva.“

 

 Sliby se plní

Joy Kadečková si nakonec onoho krásného českého pilota Aloise Mžourka vzala. V květnu 1944 se jim narodil syn. To byla však poslední idylická událost v životě zamilovaného páru. Otec viděl syna pouze jednou – v říjnu 1944 byl sestřelen. „Když byl ještě manžel naživu, dohodli jsme se, že budeme po válce žít v Československu. Slíbila jsem mu, že kdyby se mu něco stalo, odjedu s naším synem do Československa sama. Rodiče mne vždy vychovávali v zásadě, že sliby se plní, takže jsem neváhala a do Československa skutečně přijela. Jediné, co jsem tehdy uměla česky, bylo: Já tě strašně miluju, jak se máš a dobrou noc.“

 

Sama s dítětem v cizí zemi

„Můj příjezd sem byl hrozně smutný. Když jsme přistáli v Ruzyni, čekaly tam zástupy lidí na své příbuzné a známé. Lidé exulanty vítali ovacemi a hned si ty své odváželi domů. Jen na mne nikdo nečekal, zůstala jsem stát sama jen se synem v náručí. Byla jsem sice telegramem dohodnuta, že na mne bude čekat rodina mého zesnulého manžela, ta tam však nebyla. Nevěděla jsem vůbec, co mám dělat, kde budu spát. Naštěstí se mě ujal Červený kříž, který mi zajistil první ubytování. Když jsem se ráno probudila, vpadlo ke mně do pokoje asi patnáct lidí s anglicko-českými slovníky, kteří se o mě velmi zajímali. Asi za hodinu se ukázalo, že jde o rodinu mého manžela, která přijela o den později, protože se telegram zpozdil. S nimi jsem začala svůj nový život v téhle zemi.“

 

Pletli si nás s Němkami

„Když jsem přišla do Československa, nebyla jsem tu z Anglie sama. Britských manželek českých vojáků bylo něco kolem dvou set. Mohla bych vyprávět takřka hororové historky, co se nám tu staly. Mnoho lidí si nás totiž pletlo s Němkami. Já sama jsem byla například skoro vyhozena z okna jedoucího vlaku, protože jsem nerozuměla, že spolucestující po mně chtěli, abych ho zavřela. Situace se tak vyhrotila, že rozhlas musel několikrát vysílat upozornění, že se tu nacházejí britské manželky českých pilotů, které je možno si splést s Němkami, a že je tedy v takových případech nutná maximální obezřetnost.“

 

Cenzura dopisů s domovem

„Co se týče styků s mojí rodinou, nevyskytl se větší problém. Do roku 1956 jsem za nimi sice nemohla vycestovat, ale i to se později změnilo. Psala jsem si s nimi celkem často, i když je pravda, že jsem pak přišla na to, že moje dopisy byly otevírány tajnou policií. Jednou jsem totiž poslala své matce dopis s nádhernými fotografiemi, které si měla prohlédnout a poslat mi zpět. V jejím dopise ty fotografie skutečně přišly zpět, ale ona o nich nenapsala ani řádku. Později mi potvrdila, že je vůbec neviděla. Tajná policie je z mého dopisu vyndala a pak je zase vložila do matčiny odpovědi.“

 

Rodiče mi nevěřili, že žiji v garsonce

„Když jsem se v padesátých letech znovu vdala, psala jsem domů, že žiji s manželem a naším psem v garsonce. Rodiče mi odepsali, že jsem breptala už jako malá a že bych si z nich takhle neměla dělat legraci. Nemohli prostě pochopit, jak mohou dva lidé a pes žít v jedné místnosti.“

               

 

                                                                                                             Přepsal  Rudolf  Kučera

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Teresa Urbářová)