Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kaberle (* 1951)

V Japonsku mi říkali Kaberle San

  • narodil se 6. srpna 1951 v Kladně

  • v roce 1968 skončil s fotbalem a rozhodl se pro hokej

  • v roce 1971 ukončil elektrotechnickou průmyslovku

  • v roce 1973 se oženil s manželkou Ludmilou a narodil se jim syn František

  • v letech 1972 až 1974 hrál hokej na vojně v Dukle Jihlava

  • od roku 1974 do roku 1980 získal šest československých hokejových titulů

  • v roce 1976 a 1977 se stal mistrem světa v hokeji

  • v roce 1978 se manželům Kaberlovým narodil syn Tomáš

  • roku 1982 získal zahraniční angažmá v Japonsku

  • po roce 1989 podnikal se sportovním zbožím

  • v roce 2020 byl v důchodu a žil ve vesnici Velká Dobrá u Kladna

Peníze na hokejový důchod si kdysi odletěl přivydělat do Japonska František Kaberle starší. Dvojnásobný mistr světa z Katovic 1976 a Vídně 1977 tam ale zažil něco, co mu zahrálo na city skoro stejně jako nejslavnější výhry nad Sověty, Kanaďany nebo Švédy.

Na začátku svého pobytu v Japonsku v roce 1982 se šel ubytovat s kamarádem a bývalým parťákem z národního mužstva do hotelu Šinagava Prince. „Recepční, asi šestadvacetiletá holka, nám povídá, abychom jí dali pasy,“ vzpomínal František Kaberle starší. „My jsme s Edou Novákem vytáhli pasy. Připomínám, že letní olympiáda v Tokiu byla v roce 1964, o osmnáct let dřív, než jsme do Japonska přijeli. Recepční vzala naše pasy a povídá: ‚Á, Czechoslovakia. Věra Čáslavská!‘ A nám vytryskly slzy z očí.“

Gymnastka Věra Čáslavská vybojovala na letní olympiádě 1964 v Tokiu tři zlaté medaile – za víceboj, kladinu a přeskok. Japonci na ni nezapomněli ani v osmdesátých letech minulého století, kdy byla v ČSSR v nemilosti komunistického režimu kvůli odporu vůči sovětské okupaci.

Do HC Furokawa Denko odešli František Kaberle starší s Eduardem Novákem jako mistři světa na „stará kolena“ za odměnu. Totalitní režim pouštěl před rokem 1989 sportovce nejdříve ve dvaatřiceti letech a navíc za sebou museli mít velké mezinárodní úspěchy.

František Kaberle starší a jeho rodina výstižně dokládají rozdíly mezi špičkovými sportovci v socialistickém Československu a v demokratickém Česku s tržním hospodářstvím. Jeho dva synové František a Tomáš, rovněž reprezentanti a mistři světa, si vydělali během svého účinkování v NHL stovky milionů korun a zajistili si blahobyt na zbytek života.

Ve slabé japonské lize bral šestkrát víc než v Kladně

František Kaberle starší bral v Československu jen o něco málo více peněz než dělníci v podniku Poldi SONP Kladno, pod jehož hlavičkou hrál hokej. „Když jsem odcházel do Japonska, měl jsem v Kladně hrubý měsíční  plat asi tři tisíce tři sta korun,“ řekl pamětník. „Dostávali jsme ještě kalorné asi osm set korun. Za výhru v ligovém zápase jsme brali čtyři sta korun, za remízu dvě stě korun.“

V druhé polovině sedmdesátých let 20. století, kdy Kladno získávalo jeden československý titul za druhým, si mohl pamětník během prvoligové hokejové sezony přijít nejvýše na šest tisíc korun měsíčně. „V Japonsku jsme si s Edou polepšili,“ prozradil František Kaberle starší. „Sezona tam trvala pět měsíců a brali jsme třicet pět tisíc korun měsíčně.“ Třicet procent ze své odměny však musel pamětník odevzdávat podniku zahraničního obchodu Pragosport – stejně jako další českoslovenští sportovci v kapitalistických zemích. Totalitní režim totiž potřeboval tvrdou zahraniční měnu a hokejisté byli žádaným vývozním artiklem. Františku Kaberlemu staršímu zůstávalo z jeho japonského platu necelých dvacet pět tisíc korun.

Pro ilustraci – mírně nadprůměrní obránci v současné české extralize, soutěži o mnoho zaostávající za československou ligou v sedmdesátých letech 20. století, hrají zhruba za půl milionu korun měsíčně, což odpovídá přibližně padesáti tisícům korun z roku 1982.

Na zápasy do Kladna chodil pěšky pět kilometrů

V Japonsku vydržel František Kaberle starší dva roky. Pak ještě nějakou dobu hájil barvy západoněmeckého Duisburgu a s kariérou se rozžehnal. Jeho tělo, opotřebované obrovskou hokejovou dřinou, už nesnášelo zátěž vyžadovanou vrcholovým sportem.

Pamětník do něj nakročil v sedmnácti letech, kdy volil mezi hokejem a fotbalem. Mladík, který se narodil v roce 1951 v Kladně, docela dobře chytal ve fotbalové brance, stejně jako jeho tatínek. Nakonec se ale rozhodl pro hokej a stal se příslušníkem slavné generace, jež hromadila pro československý hokej v sedmdesátých letech 20. století jednu medaili za druhou.

„Bruslit jsem se naučil v pěti šesti letech,“ prohlásil František Kaberle starší. „Rodiče pracovali v samoobsluze potravin od rána až do večera, a tak mě ve sportu podporoval hlavně děda. Bydleli jsme ve Velké Dobré, asi pět kilometrů od Kladna. Auto jsme neměli, a tak jsem na tréninky jezdil na kole nebo chodil pěšky. Vím, že je úplně jiná doba, ale nedovedu si představit, že by něco podobného dělali dnešní kluci.“

Ačkoliv se František Kaberle starší věnoval hokeji naplno až od sedmnácti let, už na přelomu roku 1969 a 1970 reprezentoval Československo na juniorském mistrovství Evropy. Vybojoval tam stříbrnou medaili. V té době studoval na střední průmyslové škole elektrotechnické a nastupoval za Kladno v první československé hokejové lize.

Mistrovství světa v Praze zrušili kvůli okupaci

Těšil se mistrovství světa v Praze 1969, ačkoliv by se ho vzhledem k obrovské konkurenci mezi československými obránci účastnil jen jako fanoušek. Ale invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 obrátila vzhůru nohama i svět sportu. „Kvůli okupaci padlo rozhodnutí, že se mistrovství světa v Praze hrát nemůže, a přeložilo se do Švédska,“ poznamenal pamětník.

Rivalita mezi Čechoslováky a Sovětským svazem byla v hokeji velká už před vpádem vojsk Varšavské smlouvy a po okupaci ještě vzrostla. Ve vedení světového hokeje i v politickém vedení ČSSR panovaly obavy, že by mistrovství světa v Praze vyústilo do masových protisovětských protestů. „Už byly vytištěné plakáty a udělané i odznaky, ale z mistrovství světa u nás sešlo,“ uvedl František Kaberle starší. Zápasy s Rusy odehrál národní tým sice ve Švédsku, přesto dvě nezapomenutelné výhry 4:3 a 2:0 přivedly do ulic statisíce slavících Čechoslováků, kteří dali rezolutně najevo svůj odpor proti okupaci. Ale nové Husákovo vedení KSČ v dalších měsících zlomilo snahy o obnovu demokracie v Československu a vydalo se na cestu utužování totalitního režimu. Utkání se Sovětským svazem se změnila pro Čechy a Slováky v jednu z mála šancí, jak si alespoň na okamžik zvýšit sebevědomí sražené invazí z 21. srpna 1968.

U dvou velkých vítězství nad Sovětským svazem na mistrovství světa 1976 a 1977 byl také František Kaberle starší. Ale nejprve si musel projít stovkami prvoligových střetnutí, aby přesvědčil o svých schopnostech reprezentační trenéry.

Hokejisté dělali naoko v propagaci. Stejně jako uklízečky

V roce 1970 stále ještě studoval elektrotechnickou průmyslovku. Živil se ale už hokejem, ačkoliv totalitní režim úředně nepřipouštěl, že v něm existují sportovci-profesionálové. „Zaměstnávali nás v Poldi SONP Kladno, ale do práce jsme už nechodili,“ vysvětlil František Kaberle starší. „Můj spoluhráč, vzor a dlouholetý kapitán reprezentace Franta Pospíšil ale v šedesátých letech dělal od šesti od rána do deseti dopoledne měřiče v dole a od dvanácti chodil na tréninky. Já jsem už tohle nezažil. V Poldovce jsme byli jen na exkurzi. Oficiálně jsme patřili pod závod 10 do propagačního oddělení s fotbalisty a uklízečkami. Mistr nám nosil výplaty do kabiny. Když jsme hráli blbě, tak nám vyhrožovali, že nás pošlou do práce.“

František Kaberle starší a jeho „paní Poldi“ ale hráli blbě jen výjimečně. V sedmdesátých letech se tým řadil mezi nejlepší v Československu. Pamětník se rychle stal oporou týmu, a tak se ho vedení zdráhalo uvolnit na dvouletou vojnu do Dukly Jihlava.

„Vymýšleli, jak si odsloužíme s Milanem Novým jen pět měsíců vojny na šachtě, ale Dukla nás nepustila a povolala nás na vojnu hned, jak jsme skončili průmyslovku,“ upozornil František Kaberle starší. „Narukovali jsme v roce 1972 a do Kladna jsme se vrátili za dva roky. První měsíc jsme prošli přijímačem jako všichni vojáci a vím, co je samopal, plná polní nebo bojové poplachy. Pak už jsem na vojně jenom hrál hokej.“

První titul vyhrál s Duklou Jihlava jako svobodník

V Jihlavě nedostával jako voják základní služby plat, na který si zvykl v Kladně. Bral jen žold, jako vojín 90 korun měsíčně a později jako svobodník 120 korun měsíčně. Jeho životní standard vylepšovaly prémie 400 korun za výhru a 200 korun za remízu. Vrcholoví sportovci pobírali také kalorné 800 korun za měsíc nebo příspěvek na vylepšení stravy.

V Dukle se František Kaberle starší potkal s legendami československého hokeje a mistry světa z Prahy 1972 Jaroslavem a Jiřím Holíkovými a s Janem Klapáčem. Vojnu kroutil rovněž se svým pozdějším partnerem z reprezentační obranné dvojice Miroslavem Dvořákem, kmenovým hráčem Českých Budějovic. „S Duklou Jihlava jsem získal svůj první mistrovský titul,“ připomněl František Kaberle starší. „V sezoně 1974/75, kdy jsme se s Milanem Novým vrátili do Kladna, jsem vyhrál první titul v dresu Poldi. Do roku 1980 jsme přidali další čtyři.“

Když pamětník přemýšlel, v čem tkvěla tak obrovská dominance Kladna v československé lize, našel jednoduché vysvětlení. „Tři čtvrtiny z nás pocházely z okolí Kladna a všechno jsme si museli tvrdě vydobýt,“ prohlásil. „Za reprezentaci jsme v nejslavnější kladenské éře hráli Milan Nový, Eda Novák, Franta Pospíšil a já. Ale zasloužili si tam být i další Kladeňáci. Jenomže nás v Praze brali jako provinční klub a nedovedli si představit, že by půlku nároďáku tvořilo Kladno.“

S Rusy pili na bratrství. Někteří nemohli ani chodit

Kladenská Poldi dokázala svou sílu rovněž na mezinárodní scéně. „V roce 1979 jsme vyhráli Pohár mistrů evropských zemí, když jsme ve finále porazili Spartak Moskva. Po dvou remízách 4:4 rozhodla trestná střílení. V domácí odvetě se mi povedlo vstřelit gól,“ podotkl František Kaberle starší. Za Spartak Moskva tehdy nastupovaly hvězdy sovětského i světového hokeje, útočníci Jakušev, Šadrin, Šalimov a Staršinov nebo reprezentační obránce Ljapkin.

Po prvním finálovém utkání poznal pamětník a jeho spoluhráči, jak se v Rusku pije na bratrství. „Spartak nás zval na svou bázi, základnu, kde hráči byli šest dní v týdnu a za rodinou směli jen jeden den o víkendu. Tam jsme poznali, že pijí vodku jak my pivo,“ prozradil František Kaberle starší. „Opili hlavně naše mladé hráče a jednoho z nich, pozdějšího slavného obránce národního týmu, musel trenér Vejvoda nést do autobusu na zádech. Taky dodnes nezapomenu, jak jeden z hráčů Spartaku, Valerij Bragin, nakopl na tom večírku na chodbě do zadku jejich trenéra. Alkohol zničil hodně skvělých ruských hokejistů. Půlka z nich, co jsem proti nim hrál za národní mužstvo, už nežije.“

Zatímco většina Kladeňáků letěla po utkání se Spartakem domů, František Kaberle starší v Moskvě zůstal s reprezentací na turnaji Izvestijí. „Porazili jsme tam Rusy a někteří kluci hodně slavili. Nejvíc Ivan Hlinka s Jirkou Bublou a vydrželo jim to až do rána, kdy jsme letěli domů,“ řekl pamětník. „Tenkrát jsem studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na letišti ke mně přišla jedna paní a povídala mi: ‚Dobrý den, pane Kaberle. Já vás budu ve čtvrtém ročníku zkoušet z vědeckého komunismu.‘ Hlinka s Bublou to slyšeli a paní profesorku si vzali do parády. Když jsme přistáli v Praze, museli ji podpírat, aby vůbec vyšla z letadla.“

Vysokou školu ovšem František Kaberle starší nedokončil. Přerušil ji kvůli odletu na angažmá do Japonska v půlce čtvrtého ročníku a ke studiu už se nevrátil.

Kladenská Poldi válcovala slavné kluby NHL

Neúspěch na vysoké škole mu však bohatě vynahradil hokej. A to nejen na reprezentační scéně. Na přelomu let 1977 a 1978 totiž přišla nejzářivější chvíle kladenského hokeje. Klub se vypravil do Kanady a USA na prestižní sérii utkání s týmy NHL, nejlepší hokejové soutěže světa. „Myslím, že jsme tam dosáhli stále ještě nedoceněného úspěchu,“ prohlásil František Kaberle starší.

Kladno posílené o reprezentanty Mariana Šťastného, jeho bratra Petra, Jaroslava Pouzara, Bohuslava Ebermanna a Miroslava Dvořáka se utkalo s Torontem Maple Leafs, Chicagem Black Hawks a New Yorkem Rangers. „S Rangers jsme remizovali 4:4, s Chicagem a Torontem jsme vyhráli 6:4 a 8:5,“ připomněl úžasné výsledky Kladna v zámoří František Kaberle starší. „Chicagu dal Bohouš Ebermann v první třetině tři góly a jejich obránce Magnusson ho pak celý zápas naháněl, aby ho potrestal. Ale Bohouš byl tak rychlý bruslař, že se k němu Magnusson ani jednou pořádně nedostal.“

Vrcholem série se stalo střetnutí s Torontem. Na výsledku 8:5 se podílel dvěma góly Miroslav Křiváček, skalní Kladeňák a útočník s talentem od Pána Boha, ale také „zlobivé dítě“ mužstva a flamendr. Brankáře Toronta propálil dvěma nevídanými bombami. „Mirek bohužel zemřel v pouhých osmatřiceti letech. Upil se k smrti,“ posteskl si František Kaberle starší.

Za Toronto Maple Leafs nastupoval později Kaberleho syn Tomáš. „Jednou jsem za ním do Toronta přijel a novináři se dozvěděli, že jsem taky hrál hokej,“ vzpomněl si František Kaberle starší. „Hodně je ale překvapilo, když jsem jim řekl o tom, že jsme s Kladnem jejich Torontu naložili v jejich hale osm branek. Bylo úžasné, že mi dali s sebou domů videokazetu se záznamem celého utkání. Nechal jsem ji přehrát na CD disky a daroval ji všem svým spoluhráčům, se kterými jsme Toronto porazili.“

Zvláštní prémie za vítězství nad Sověty

Na turné do Kanady a USA vyrazil už jako reprezentant ČSSR. Do národního týmu se dostal v roce 1974 díky zranění několik obránců, stálých členů sestavy. V reprezentaci vydržel až do olympiády v Lake Placid 1980. Na svém prvním mistrovství světa v roce 1975 vybojoval stříbrnou medaili, v roce 1976 v Katovicích zlatou. Československo tam ani jednou neprohrálo a před Sovětským svazem vyhrálo o čtyři body.

„Za titul mistrů světa jsme každý dostali od hokejového svazu dvacet tisíc korun. S dalšími odměnami jsem dostal za první místo v Katovicích asi třicet osm tisíc korun,“ prozradil František Kaberle starší. Straničtí a státní funkcionáři v ČSSR sice plamenně hovořili o nerozborném přátelství se Sovětským svazem, avšak před každým utkáním si přáli svého mocného vládce pokořit alespoň v hokeji.

Stávalo se, že na mistrovství světa přišel do kabiny předseda Ústředního svazu Československého sportu a tělovýchovy Antonín Himl a slíbil reprezentantům zvláštní prémie za výhru nad Rusy. „Za vítězství nad nimi na mistrovství světa jsme dostali každý pět tisíc korun,“ dodal František Kaberle starší.

„Čudlové“ z malé země vyškolili kanadské superhvězdy

V září 1976 následovala nejvýznamnější událost v dosavadních dějinách světového hokeje. Na Kanadském poháru se poprvé sešly nejlepší reprezentační týmy z Evropy a Kanady a USA. Vůbec poprvé se proti sobě postavila na velkém turnaji národní mužstva vybraná z hvězd profesionální NHL i nejlepší evropských lig.

Čechoslováci sice vyhráli před pár měsíci mistrovství světa, ale Kanaďané je nepovažovali za vážného soupeře. „V té době si Kanaďani mysleli, že hokej umí jen oni a ostatní svět že jsou takoví čudlové, co hrajou s větví uříznutou ze stromu místo hokejky,“ připomněl František Kaberle starší. Ještě než začal Kanadský pohár, hráli Čechoslováci s Kanaďany jeden přípravný zápas a vysoko prohráli, což jen utvrdilo vysoké sebevědomí domácích hokejistů.

Pak se ale stala příhoda, jež Čechoslováky zdravě naštvala. „Přišel pan Gut, náš trenér, do kabiny z tiskové konference, když jsme se oblékali na trénink, a byl takový dost rozezlený,“ uvedl František Kaberle starší. „Na něj až moc rozezlený, byl to jinak decentní pán. Říká nám: ‚Kluci, teď  jdu z tiskovky a novináři se tam zeptali kanadského trenéra Scotta Bowmana: Tak co, Scotty, co říkáš československému národnímu mužstvu, čerstvým mistrům světa z Katovic v květnu 1976?‘ Pan Gut nám povídá: ‚No, Bowman se zamyslel a říká: No, mají hezké bílé dresy. Dělali si z nás úplně srandu.‘“

František Kaberle starší vzpomínal, jak v Montrealu bydleli hráči v hotelu Four Seasons, v luxusu, jaký v Československu nikdy nezažili. „Do hokejové haly Forum jsme chodili pěšky, bylo to jen deset minut,“ podotkl. Hokejisté z východního bloku, který zaostával za bohatým západním kapitalistickým světem, se nemohli nabažit obchodů plných zboží. V Československu se ho buď vůbec nedostávalo, nebo se dalo sehnat jen s obrovskými potížemi. Českoslovenští reprezentanti si kupovali hlavně džíny a další věci na sebe a pro své děti.

Jak se tak procházeli po bulváru směrem k Foru, potkávali domácí hokejové hvězdy, které projížděly kolem v nablýskaných „bourácích“. „Oni na nás z rolls-royců volali: ‚Hello, boys!‘ A kouřili ty jejich velké doutníky.“

Jenomže zpupní Kanaďané dostali v základní skupině od Československa studenou sprchu. „Porazili jsme je 1:0. Milan Nový dal vítězný gól a bylo neuvěřitelné, co pochytal náš brankář Vlado Dzurilla,“ upozornil František Kaberle starší. „Pamatuji si, že zápas skončil a kanadští hráči si mysleli, že ještě něco bude, a diváci taky. Bylo ticho jako v kostele. Prostě nevěřili, že je porazili nějací kluci tamhle z Československa, které je tolikrát menší než Kanada.“

Nabídky z NHL se Čechoslovákům hrnuly

ČSSR postoupila na Kanadském poháru až do finále. Tam sice Čechoslováci s Kanadou prohráli 0:2 na zápasy, ale v zemi, kde se hokej zrodil, zanechali výborný dojem. František Kaberle starší a ostatní borci z národního týmu dostávali v druhé polovině sedmdesátých let nabídky, aby emigrovali z Československa a hráli ve věhlasných klubech NHL. Tedy v nejlepší lize světa a za velké peníze, které by je zabezpečily až do konce života.

„Ale kdybychom do Kanady utekli, doma by trpěly naše rodiny. Říkali nám sice, že tam dostanou přes Červený kříž manželku i děti, ale já jsem se ptal – kde mám záruku, že by se to povedlo?“ konstatoval František Kaberle starší. Dobře si pamatoval, jaký poprask způsobila v létě 1974 emigrace reprezentantů Václava Nedomanského a Richarda Fardy. Z totalitního Československa uprchli na demokratický Západ přes Jugoslávii, kam vyrazili s rodinami na dovolenou. Zástupci NHL tam už na ně čekali a odvezli je pryč.

„Zakrátko po útěku Fardy a Nedomanského jsme jeli s Kladnem na zájezd do Německa, Švýcarska a Francie,“ řekl František Kaberle starší. „Celníci a pohraniční policie nám to dali sežrat i za Ríšu Fardu a Vaška Nedomanského. Řekli jen: ‚Á, páni hokejisti.‘ A na hranici nás kontrolovali snad šest hodin.“

Ze známých hokejistů se odvážili emigrovat brankář Jiří Crha, Jiří Kochta, Jan Ludvig nebo bratři Peter a Anton Šťastní. Na útěk Šťastných doplatil jejich třetí bratr Marián, který za trest nesměl hrát celou sezonu československou ligu. Také on ale opustil Československo a s Petrem a Antonem vytvořili útočnou trojici v klubu NHL Quebec Nordiques.

Sekretáře z Litvínova vyhodili, když mu kvůli hokeji emigroval syn

„Pamatuji si, jak jako mladý kluk utekl z Československa Petr Svoboda, pozdější olympijský vítěz z Nagana,“ dodal František Kaberle starší. „Jeho táta Karel dělal v hokejovém Litvínově sekretáře a severočeští komunisté ho kvůli synovi vyhodili za trest z práce.“

S Kladnem vyjížděli na zájezdy do západní Evropy komunističtí funkcionáři z podniku Poldi SONP Kladno, ale také „policejní očka“. Tajní dohlíželi na to, jestli se hokejisté nestýkají s třídním nepřítelem, nedomlouvají se na útěku z republiky nebo se nescházejí s lidmi, kteří utekli z Československa.

„V národním mužstvu to bylo podobné. Cestovali s námi jako doprovod lidi, hokeji ani nerozuměli a nikdy předtím jsme je skoro ani neviděli. Pořád jen šmírovali,“ posteskl si František Kaberle starší. „Pamatuji si na mistrovství světa ve Vídni 1976, když jsme šli ze stadionu do autobusu a stála tam spousta fanoušků. Jezdili tam přes Sportturist jako zájezd a jeho součástí byla návštěva hokeje. Chodili za námi. A různě jsme se podepisovali na leccos. A tohleto vočko, jak jsme jim říkali, nám vyčiňovalo: ‚Víte, co podepisujete? Vždyť tam může být z druhé strany Charta 77.‘ Říkali jsme jim: ‚My se o politiku nezajímáme, my jsme hokejisti.‘ Ale nemohli jsme jim to vymluvit.“

Po Kanadském poháru vyhrál František Kaberle starší mistrovství světa ve Vídni 1977 a ke stříbrné medaili z Německa 1975 přidal další dvě stříbra z Prahy 1978 a z Moskvy 1979. Scházela mu jen medaile ze zimní olympiády. V Lake Placid 1980 poznamenalo československý tým vážné zranění lídra Vladimíra Martince a skončil až na pátém místě. V Innsbrucku 1976, kde Čechoslováci získali stříbrné medaile, František Kaberle starší chyběl. Vyřadil ho zraněný meniskus v koleni. Zdravotní problémy ho provázely celý hokejový život, ale vždycky je překonal.

Pragosport je poslal za hokejem na druhý konec světa

V reprezentaci skončil František Kaberle starší v září 1980 a díky svým úspěchům se ocitl mezi vyvolenými sportovci, jimž totalitní režim umožnil výnosné zahraniční angažmá. Pragosport, který vyvážel do zahraničí i hokejisty, mu sehnal angažmá v první japonské lize v klubu Furokawa Denko. „Na Pragosportu seděl bývalý hokejový rozhodčí Quido Adamec. Když přišla nabídka z Japonska pro mě a Edu Nováka, ptal se nás, jak jsme na tom jazykově,“ zavzpomínal František Kaberle starší. „Řekli jsme mu, že blbě. Odpověděl, ať si rychle najdeme někoho na angličtinu.“

Před odletem do Japonska, kam oba Kladeňáci zamířili i s manželkami a dětmi, se učili anglicky asi tři týdny. „Ale moc jsme toho stejně neuměli. Akorát good bye, good morning a tak podobně. Jenže Japonci z našeho mužstva uměli anglicky ještě míň,“ poznamenal František Kaberle starší. „V Japonsku nás vedli jako hrající trenéry a měli jsme tlumočníka, sedm let studoval v Praze, ale hokejové věci moc překládat neuměl. Hodně ho ale zajímaly třetinky plzeňského piva, pro které jsme si jezdili na naši ambasádu. Dal si tři a říkal – opička. Japoncům totiž schází na rozdíl od nás enzym na odbourávání alkoholu. Když si ho dali víc, zčervenali jako koňský salám a byli polomrtví.“

Japonská sezona trvala pět měsíců a oba hokejisté žili i s rodinami v dřevěných domcích, které připomínaly na první pohled obyčejné rekreační chatky. Vevnitř se ale nacházelo špičkové vybavení, pověstnou japonskou elektroniku nevyjímaje. „Dostali jsme také služební auta, ale s automatickými převodovkami,“ prohlásil František Kaberle starší. „Neuměli jsme s nimi jezdit, a tak pro nás museli sehnat auta s manuální převodovkou.“

Japonci oslovovali obě české hokejové hvězdy uctivě Kaberle San a Novák San. San znamená „pane“. Kladeňáci zvyklí na tykání spoluhráče přemluvili, aby jim říkali alespoň Franta San a Eda San. „V Japonsku jsme naráželi na úplně jiné zvyklosti. Když jsme se třeba nahrnuli do sprchy a už tam byl jeden nahý Japonec, tak se lekl, vyběhl ven a čekal celý namydlený, dokud se neumyjeme my,“ podotkl pamětník.

Kladno učilo hrát hokej Japonce. Bydlel na svobodárně

V Japonsku si přišli Kladeňáci na mnohem větší peníze než doma, ale třicet procent jejich výplaty končilo v Pragosportu. „Jednou, už po roce 1989, jsem vezl našeho syna Tomáše s brankářem Milanem Hniličkou na soustředění a vyprávěl jsem jim o odevzdávání třiceti procent z japonské výplaty Pragosportu,“ konstatoval František Kaberle starší. „Milan Hnilička vykulil oči a říká: ‚Pane Kaberle, já bych jim to tedy nedal!‘ Musel jsem se tomu jenom smát.“

František Kaberle starší a Eda Novák dělali ČSSR v Japonsku dobrou reklamu, ale navíc se díky navázaným kontaktům odehrála také pozoruhodná sportovní výměna. Do Kladna přicestoval na zkušenou jeden japonský hokejista. „Mohli jsme mu dát jen byt na svobodárně a barevnou televizi jsem pro něj sháněl v Poldi na poslední chvíli,“ poznamenal pamětník. „My jsme dostali v Japonsku nejmodernější auta, Kladno sehnalo pro Japonce jen kolo, aby měl čím jezdit na tréninky. Ale hned ze začátku se s ním zastavil na oběd, nechal ho před hospodou a hrozně se divil, že mu ho někdo ukradl.“

Po návratu ze zahraničí začal František Kaberle starší trénovat v Kladně mládež a pracoval jako sekretář klubu. Učil hrát hokej kromě jiných i Jaromíra Jágra nebo Pavla Pateru, jimž se v Naganu 1998 zablýskly na prsou zlaté olympijské medaile. „Jágra táta vedl hodně přísně, ale rovně. Jarda vůbec nepil alkohol. Kluci v dorostu se po zápase domlouvali, že půjdou na diskotéku, a Jarda jen sklopil oči a šel domů,“ tvrdil pamětník. „Kluci na něj koukali jako na blázna a já jsem jim říkal: ‚Vy pitomci, teď si z něj děláte srandu, ale jednou si bude dělat srandu on z vás.‘“

Oba jeho synové vyhráli mistrovství světa i Stanley Cup

Po roce 1989 se František Kaberle starší pustil s Edou Novákem do podnikání. Vlastnili dva obchody se sportovním zbožím v Kladně. „Docela nám to šlo. Vstával jsem ale v šest ráno a končil v jedenáct v noci a připadal jsem si jako natažený na klíček,“ dodal pamětník. „Asi jsem zdědil talent po tátovi, který vystudoval na obchodního příručího.“

František Kaberle starší vychoval dva syny, kteří se stali legendami československého hokeje, stejně jako on. František vyhrál s českou reprezentací pětkrát titul mistrů světa a jednou nejcennější kanadsko-americkou trofej, Stanley Cup. Tomáš Kaberle se stal jednou mistrem světa a jednou potěžkal v rukou Stanley Cup. 

František Kaberle starší má pět vnuček a vnuků. Tomášův osmiletý syn už také válí hokej. „Když se ho ptám, jestli bude hrát za Kanadu, nebo za Česko, říká: ‚I am Canadian‘, jsem Kanaďan,“ svěřil se pamětník. „V Kanadě vedou děti k vlastenectví. Každý den ve škole začíná tak, že zpívají kanadskou národní hymnu.“

Český hokej v posledních letech skomírá a medaili z mistrovství světa nebo olympiády přivezl národní tým naposledy v roce 2010. Podle Františka Kaberleho staršího mu ublížil přechod na jiný životní styl, založený na penězích. „Kdo měl peníze, mohl zařídit, aby jeho kluk hrál v první pětce, místo ve čtvrté, kam svými výkony patřil,“ vysvětlil pamětník. „Rodiče vtloukali dětem do hlav: Hraj pořádně, ať máš pořádné auto jako Franta Kaberle. My jsme chtěli a museli nejdřív něco dokázat a až pak nás zajímalo, jestli půjdeme hrát do zahraničí.“

František Kaberle starší se řadí ke generaci, jež si na rozdíl od současných špičkových českých hokejistů nevydělala za patnáct let desítky či stovky milionů korun na bezstarostný zbytek života. „Díky synům Františkovi a Tomášovi si ale s manželkou nemusíme dělat žádné starosti. Koupí nám všechno, co potřebujeme,“ shrnul pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Olga Plchová, Miloslav Lubas)