Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vendulka Jozífová (* 1945)

Vdávala se 21. srpna 1968 a hned podepsala protest proti okupaci

  • narozena 24. dubna 1945 v Pardubicích

  • rodiče i prarodiče byli zapálení sokolové

  • praděda Ferdinand Potůček postavil sokolovnu v Pardubicích

  • od bývalých skautských vedoucích čerpala poučení, které předávala dětem

  • manuálně pracovala na stavbě sídliště, aby mohla studovat

  • na pedag. institutu absolv. tělesnou výchovu a přírodopis a později na UK ekologii

  • vdávala se 21. srpna 1968

  • podepsala petici proti vstupu armád Varšavské smlouvy

  • vychovávala své žáky v duchu sokolských a skautských myšlenek

  • vedla cvičení na Spartakiádách

  • po roce 1989 se účastnila sokolských sletů

  • v roce 2021 žila ve svém domě v Pardubicích

Paní Vendulka Jozífová (rodné příjmení Kadlecová) se narodila roku 1945. Svůj život prožila v Pardubicích. Její tatínek byl inženýr architekt, jenž se podílel na stavbě budovy sokolovny v Pardubicích. Maminka vystudovala ekonomickou školu, ale musela se starat o své příbuzné, takže dělala spíše příležitostná zaměstnání. „Ráno ve tři hodiny vstávala, jezdila do Slatiňan nebo dělala na sousedním zahradnictví u pana Mouchy a pak rozvážela po Pardubicích v nůši a na pionýru růže, které se tady tenkrát pěstovaly a pak pracovala jako kancelářská síla ve Svatce na Třídě Míru a když se narodil můj synovec a moje děti, tak založila takzvané mikrojesle a starala se asi o jedenenáct dětí a s nimi jezdila i po světě.“ Pamětnice má sestru o dva roky starší a bratra o jedenáct let mladšího. Vystudovala nejdříve gymnázium a poté pedagogickou fakultu. „Když jsem vystudovala, dneska se tomu říká gymnázium, středí SVŠ jako jedenáctiletku a pedagogickou fakultu, tak jsem šla na umístěnku........“

Práce ve školství

Celkově vyučovala 35 let na sedmi školách: v Klášterci nad Orlicí, Chocni, Brandýse nad Orlicí, Řečanech nad Labem, Sezemicích, Svítkově a na ZŠ Studánka v Pardubicích. „Protože když někdo řekne, že byl v Klášterci nebo na Pastvinách, tak si každý vzpomíná jenom na dovolenou, ale já jsem tam prožívala krušná léta, protože jsme nebyli dostudovaní.“ Celá její rodina, i ona měli velké vlohy ke sportu. Už od malička chodila do Sokola, dokonce i po zákazu sokolství docházela do Jednotky Dynama, kterou reprezentovala v závodním lyžování. Nadále se však věnovala nejen sportu, ale také udržování sokolských ideálů, všem ideologickým tlakům režimu navzdory. Pro děti organizovala tábory v přírodě, které byly pionýrskými podle názvu, ale skautskými svým obsahem.

Svatba a rok 1968

Na svatbě své sestry poznala bratra jejího ženicha a zamilovala se do něj. Dva roky nato, 24. srpna 1968, měla být oficiální svatba, na kterou si mimochodem sama půl roku háčkovala šaty. Jenže v noci z 20. na 21. srpna byla naše země přepadena „přátelskými” vojsky v čele se SSSR. „No jo jenže vono z úterka na středu z 20 na 21 srpna, najednou jsme slyšeli, že nás v noci probudila letadla, která lítala. Nevěděli jsme proč. Tak jsme náhodou v rozhlase po drátě, který jsme měli jako jediný zdroj, se dozvěděli, že nás přepadla přátelská vojska v čele teda sovětského svazu a teď co.“ Už bylo všechno připraveno, takže museli udělat svatbu dříve, než původně plánovali. Přítomni byli jen snoubenci a dva svědci. Sama pamětnice o takové svatbě říká, že to bylo takové „slzavé údolí”. Když s manželem opustili budovu radnice, hned na chodníku podepsali petici proti okupaci. 24. srpna, když měla být oficiální svatba, byla jen hostina a na ní si svatebčané domluvili, že nebudou zapínat rádio, což byl jediný zdroj aktuálních informací. Všechna ostatní média byla zakázána. Po půl hodině už to ale nevydrželi a celou hostinu stejně jen poslouchali, co nového se v zemi děje.

V uličním výboru nebudu

Dva roky na to se jí narodila dcera a za další dva roky druhá, takže měla úplně jiné starosti, než se dále zajímat o politiku, která se stejně ubírala nesprávným směrem. „Já vím, že když měly moje děti potom jít na střední školu, tak mi jedna sousedka povídala: Musíš dělat v uličním výboru jinak se ti tam dcera nedostane. A já jsem říkala: Nezlob se Maruško, ale já k uličnímu výboru dělat nebudu, protože já si myslím, že dělám poměrně dost.“ Zato své děti se rozhodla vést správným směrem, k ideálům, na nichž naše země vyrostla a jimiž by se měla i udržovat. I její dcery se později také věnovaly sportu a docházely do Sokola. Paní Jozífová se stále těší z dobrého zdraví a okolo sebe šíří pozitivní náladu a energii. Dodnes cvičí v Sokole a také zde sama vede skupinu malých sokolů, což je v jejím věku 73 let opravdu obdivuhodné.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů