Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Jourová (* 1938)

Semknutá rodina pomohla otci přežít kriminál

  • narozena 17. dubna 1938 v Praze

  • otec Josef Nestával byl politikem Československé strany národně socialistické

  • roku 1940 byl otec uvězněn za spolupráci s odbojovou organizací Obrana národa

  • po válce se opět angažoval v ČSNS

  • roku 1949 byl zatčen a odsouzen na doživotí v procesu se skupinou dr. Milady Horákové

  • Josef Nestával strávil výkon trestu ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově

  • dcera Eva po jeho uvěznění nemohla studovat

  • pracovala jako zubní instrumentářka, později jako sálová sestra na klinice čelistní chirurgie

  • otec se vrátil z vězení v listopadu 1963

  • pamětnice je členkou Klubu dr. Milady Horákové

Eva Jourová je dcerou národněsocialistického politika Josefa Nestávala, který byl politickým vězněm v období nacismu i komunismu. Celkem strávil v kriminálech dvacet let. Eva většinu dětství i dospívání prožila bez otce, přesto hovoří o tom, že rodina tatínka vždy podporovala a navzájem si dodávali odvahy. 

Narodila se 17. dubna 1938 v Praze a vyrůstala v bytě ve Valentinské ulici. Její otec Josef Nestával pracoval před válkou jako referent na radnici a zároveň byl funkcionářem Československé strany národně socialistické. Maminka Marie, za svobodna Escherová, byla v domácnosti. „Moje první vzpomínky pocházejí z doby druhé světové války. Dostala jsem tenkrát hračku, motýla, který rozevíral křídla. Vzpomínám si, že jsme šli na ulici kolem německých vojáků a já jsem se bála, že mi ho seberou,“ říká Eva Jourová. 

Opravdu jsi můj tatínek?

V útlém dětství znala Eva svého otce jenom z fotografií. Hned na začátku války totiž začal spolupracovat s odbojovou organizací Obrana národa, byl členem skupiny kolem pražského primátora Otakara Klapky. Působil jako spojka, udržoval kontakty s podplukovníkem Josefem Balabánem a předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem. V červenci 1940 ho zatklo gestapo a odvezli ho do Německa, kde probíhalo vyšetřování a soud. 

„Protože táta znal všechna jména spolupracovníků odboje, čekalo se, že po jeho uvěznění nastane velké zatýkání. Ale to se nestalo. Vyšetřovatel prý prohlásil, že ‚Nestávalovi se nedá věřit,‘“ říká. Otci byl navržen trest smrti, později  se změnil na doživotí.  Optimismus a dobrou náladu v rodině udržovalaEvy matka, která o rodinu pečovala s přispěním svých rodičů.  

V období heydrichiády tehdy čtyřletá Eva zažila domovní prohlídku: „Přišlo asi šest gestapáků a prohledali nám celý byt – obrátili ho vzhůru nohama. Maminka celou dobu se mnou stála u takové skříně, bílá jak stěna. Až později jsem se dozvěděla, že v té skříni měla schované nějaké zbraně. Ty tenkrát naštěstí nenašli.“ 

Do první třídy nastoupila v době, kdy se děti kvůli bombardování učily v domácnostech ve skupinách asi po sedmi. V květnu 1945 si maminka jela vyzvednout otce na Mírov, ale minuli se, protože mezitím odjel do Prahy vlakem. „Když přišel domů, vůbec jsem ho nepoznala. Takový vysoký, šedivý pán. Vypadal jinak než na fotografiích, ze kterých jsem ho znala – tam byl černovlasý a trochu při těle. Říkala jsem mu: ‚Opravdu jsi můj tatínek?‘ Ale to byl jen takový moment, brzy jsme spolu navázali vztah,“ vypráví. Otec se vrátil ve špatném zdravotním stavu a několik měsíců se v sanatoriu v Radostíně léčil z tuberkulózy. 

Otec odmítal cokoli, co mohlo vypadat jako úplatek

Brzy se ale znovu zapojil do činnosti národně socialistické strany. Kvůli zdravotnímu stavu sice nepřijal nabízenou funkci generálního tajemníka, přesto byl ve straně velmi aktivní. „Od rána do večera byl pryč, jezdil po různých městech, kde míval projevy,“ popisuje Eva. V ČSNS se angažoval i její starší bratr Jiří, který chodil vylepovat plakáty. Eva Jourová si dodnes vybavuje některá hesla z předvolební kampaně roku 1946: „Každé malé dítě ví, že to čtyřka zvítězí.  Byli jsme a budem, za Benešem půjdem.“ 

Její otec při své práci v politice přísně dbal na morální bezúhonnost a odmítal cokoli, co by mohlo vyvolat byť jenom zdání úplatku. Eva například vzpomíná, že v roce 1946 si maminka velmi levně koupila kožich ve výprodeji z německých skladů. Když se to otec dověděl, musela ho vrátit, protože by lidé mohli usoudit, že se o výprodeji dozvěděla „z protekce“. Před Vánoci 1947 také otec rozzuřeně vracel několik dárkových košů, které mu poslali jeho příznivci. „To bylo naprosto proti jeho přesvědčení,“ říká. Ona sama schytala tatínkův hněv, když zjistil, že ji jeho šofér pan Jeřábek občas vozí do školy: „Když tatínek zahlédl auto, musela jsem se skrčit, aby mě v něm neviděl,“ usmívá se. „Jednou pan Jeřábek svezl mámu, když šla z nákupu, a kvůli tomu byl doma taky pěkný rachot.“

Josef Nestával v té době pracoval jako ředitel Ústředního svazu nemocenských pojišťoven. Po únoru 1948 byl zbaven funkce, dostal čtyřměsíční dovolenou a potom pracoval jako skladník. I nadále se scházel se svými spolustraníky: „Rozhodně neplánovali žádný státní převrat. Snažili se udržet pohromadě strukturu strany, uvažovali o tom, jak by se to tady mělo uspořádat, kdyby došlo ke změně režimu,“ říká Eva Jourová.

Počítejte s absolutním trestem

V září 1949 byla zatčena Milada Horáková a brzy měla přijít řada také na další členy ČSNS. „Byli jsme s tátou na chatě. Přijela tam máma, přivezla mu peníze a nějaké věci a proboha ho prosila, aby s bratrem odešli za hranice,“ vzpomíná Eva. „Táta tenkrát řekl, že nemá důvod odcházet, protože nic špatného neudělal. A že není krysa, aby opustil potápějící se loď.“

Později už rodina věděla, že kolem otce se stahuje policejní síť, protože okolo domu často viděli postávat podivné cizí muže a parkovat auta, která tam dřív nebývala. „Asi čtrnáct dní před zatčením za tátou přišel strýc a přemlouval ho, aby šel s ním, že má kdesi ukryté auto, o kterém policie neví. To už táta věděl, že po něm jdou. Čekal zatčení, protože zatýkali i další lidi okolo něj. A přesto znovu odmítnul,“ dodává Eva. 

Policie si pro něj přišla v úterý 8. listopadu v pět hodin ráno. „Vtrhlo k nám asi deset lidí. Jak jsme se později dozvěděli od sousedů, v každém patře navíc stáli dva chlápci se zbraněmi. Babičku s dědou, kteří bydleli ve stejném domě jako my, zamkli v bytě a řekli jim, že nesmějí ven,“ popisuje. Její otce odvedli asi čtyři policisté a ti zbylí převrátili byt vzhůru nohama. „Máma byla hrozně rozčilená. V jednu chvíli otevřela skříň s prádlem a začala z ní vyhazovat věci na postel, ať se tedy podívají. Nás drželi zavřené v dětském pokoji.“ Policisté zůstali v bytě až do odpoledne, kdy matku odvezli do rodinné chaty v Brdech: „I tam udělali prohlídku. Našli tátovu legálně drženou pistoli, kterou proti němu také v procesu použili jako důkaz.“ 

Až do jara 1950 rodina neměla o otci žádné zprávy. Jen jeho bývalý šofér pan Jeřábek občas něco vyzvěděl na magistrátu. V prosinci 1949 například přišel s informací, že k výslechům nastoupili sovětští poradci a že došlo k jakémusi velkému obratu. 

Během procesu, který začal 31. května 1950, manželky odsouzených nesměly být v soudní síni, paní Nestávalová však spolu s dalšími ženami chodily před soudní budovu. „Máma byla úžasně optimistická, pořád věřila, že táta se vrátí domů,“ říká,„ale v průběhu týdne, kdy probíhal proces, jí otcův obhájce ex offo řekl, aby počítala s absolutním trestem.“ 

Josef Nestával byl nakonec odsouzen na doživotí. Rodina poslouchala vynesení rozsudků z rozhlasu: „Tenkrát to bylo snad poprvé a naposled, co se máma hroutila,“ říká Eva. Zdůrazňuje, že tehdejší pocity její rodiny jsou těžko sdělitelné: „Špatně se o tom hovoří, ta hrůza a úzkost jsou těžko popsatelné. Naštěstí všechno pomine. Čas je milosrdný, nakonec to dá do jiné lajny…“

Mírov vypadal jako hrad z pohádky

Evin bratr Jiří byl také zatčený, ale brzy ho propustili. Odmaturovat už ale nesměl, okamžitě ho vyhodili ze školy a musel nastoupit na silnici jako kopáč. Eva dokončovala základní školu, takže zatím ji vyhodit nemohli. Učitelé se k ní podle jejích slov chovali slušně a na jejich rodinnou situaci nijak neupozorňovali. Rodina se ale ocitla bez peněz: „Maminka prodala, co mohla. Práci sehnala až za rok – začala pracovat v Ústavu pro péči o matku a dítě jako kuchařka.” 

Nestávalovi se – narozdíl od většiny rodin politických vězňů – nemuseli vystěhovat ze svého bytu, ale prarodiče, kteří bydleli ve stejném činžovním domě, museli svůj byt opustit a přistěhovat se k dceři. Eva si vzpomíná, že později jim byl přidělen ještě další nájemník, nějaký důstojník: „Maminka pro něj uvolnila pokoj. Nechal si tam kolo a pak už jsme ho nikdy neviděli. Našli se lidé, kteří i tímhle způsobem pomáhali.“ 

Po dokončení základní školy pro Evu další studium nepřipadalo v úvahu. Nejprve ji posílali do jakési továrny za Prahou, asi za tři měsíce však mohla nastoupit jako zubní instrumentářka na středisku. Později se prostřednictvím rodinných známých mohla stát sálovou sestrou na stomatologické klinice u docenta Jaroslava Tomana. „To od něj byla velká odvaha. Přestože jsem o té práci neměla ponětí, vzal si mě rovnou na sál a řekl, že s nikým nesmím mluvit o tom, kdo jsem nebo co se děje u nás doma,“ vzpomíná. Při práci večerně vystudovala gymnázium a později ještě zdravotnickou školu.

Rodina se s otcem poprvé od zatčení setkala až v polovině července 1950 ve vězení na Pankráci. „To prostředí bylo dost šokující. Byli jsme odděleni dvojitou mříží a v uličce mezi mřížemi chodili dozorci. Za námi stáli dva bachaři a za tatínkem také dva,“ popisuje. Později byl otec vězněn ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově a nakonec opět na Mírově. Rodina ho směla navštěvovat každého čtvrt roku, vždy jen dvě osoby, takže maminka jezdila pokaždé a Eva a její bratr se u otce střídali. 

„Mírov se mi zdálky líbil, byl to hrad jako z pohádky,“ vzpomíná Eva Jourová, „ale měl tři metry silné zdi a prostředí uvnitř bylo kruté.“ Političtí vězni museli každého čtvrt roku strávit týden zostřeného trestu na samotce v kamenné kobce s jednou tenkou přikrývkou. Otcův zdravotní stav se tam velmi zhoršil, na jednu z návštěv ho prý dozorci museli přinést na nosítkách. „Zlomili ho fyzicky, ale psychicky ne,“ říká. „Stále věřil, že se odtamtud dostane. Mnoho lidí nám později říkalo, že jen díky němu to celé přežili.“

Velkou oporou byla pro Evy otce jeho rodina, která na něj venku čekala: „Táta říkal, že mnohé z vězňů nezlomili bachaři, ale ztráta rodinného zázemí, když se s nimi jejich ženy rozvedly.“ Její matka naproti tomu vytrvale dodávala optimismus celé rodině a i ve svých dětech vytvářela pozitivní obraz vězněného otce.

Bolestínství se u nás nepěstovalo

Josef Nestával se vrátil domů až v listopadu 1963, v poslední vlně propouštění politických vězňů. Přišel ve velmi špatném zdravotním stavu – znovu u něj propukla tuberkulóza, ve vězení prodělal tři infarkty. „Vězeňský doktor mu doporučil mít otevřené okno a přes den ležet. Bachaři to ale nedovolili. Hned mu nařídili okno zavřít a chodit po cele,“ říká Eva Jourová. 

V jiných rodinách politických vězňů bylo časté, že otcové, vracející se z kriminálu, a jejich děti, které je léta nevídaly, složitě nacházeli nový vzájemný vztah. U Nestávalových tomu tak ale nebylo. „Všichni jsme se hned aklimatizovali. Asi to bylo tím, že maminka mluvila o tátovi jenom v superlativech a pořád nám připomínala, že ve vězení sedí nevinně. Navíc pevně věřila, že jednou nastanou lepší časy,“ dodává Eva, „ a ani tátovy dopisy nebyly ani trochu škarohlídské. Bolestínství se u nás nepěstovalo.“ 

Josef Nestával brzy nastoupil jako noční hlídač na staveništi na Kampě a později jako právník v Metrostavu. Politické uvolnění během pražského jara roku 1968 sledoval poněkud nedůvěřivě: „To nedopadne dobře, takhle se politika nedělá,“ říkával. S několika dalšími bývalými členy ČSNS sepsal žádost o rehabilitaci svých odsouzených spolupracovníků, pozitivního výsledku se ale tehdy nedočkali. 

Vstup okupačních vojsk v srpnu 1968 ho příliš nepřekvapil. Své dceři Evě a jejímu manželovi tehdy radil emigrovat, ona ale odmítla.

Jako by padesátá léta někam zmizela

Na oddělení stomatologické chirurgie, kde Eva v té době pracovala, se nastupující normalizace příliš neprojevila. Eva se nakonec mohla stát vrchní sestrou a její syn ani děti  bratra Jiřího už problémy při studiu neměly. 

Josef Nestával zemřel v roce 1976, jeho žena Marie zemřela v létě 1989, takže se jen těsně nedožila pádu komunismu, který očekávala a těšila se na něj. 

„Listopad 1989 byl úžasný zážitek. Nezapomenu na Václavák plný lidí, kde nebyl nikde zlomený ani lísteček. To bylo nepochopitelné: Tak ukázněný národ jsem od té doby neviděla,“ říká. V následujících letech cítila rozčarování, když zjistila, že o zločinech padesátých let se u nás stále mluví málo a není vůle na ně upozorňovat. „Jako by padesátá léta někam zmizela,“ konstatuje. 

„Mám pocit, že všem jde jenom o osobní prospěch a peníze. Možná se na to dívám až moc skepticky, ale zdá se mi, že nikdo už nic nedělá jenom ‚pro čest a slávu‘, proto, že to je správné,“ říká o současném politickém vývoji. 

Eva Jourová dodnes žije v bytě ve Valentinské ulici, kde zažila domovní prohlídku za heydrichiády, otcovo zatčení v listopadu 1949, jeho návraty z vězení i mnohá další dramata. „Čas plyne a všechno to překrývá. Už je to daleko,“ říká, „ale člověk by neměl zapomínat.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)