Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jónová (* 1959)

Ty vaše slinty ani zapisovat nebudeme. To byl jejich styl

  • narodila se 23. ledna 1959 ve Vítkově

  • v šesti letech jí tragicky zemřel otec

  • díky posudku bez uvedeného náboženského vyznání se dostala na učitelský obor na Univerzitu Palackého

  • v létě roku 1978 se zúčastnila poutě do Čenstochové a dostala se do hledáčku StB

  • dvakrát byla u výslechu

  • po nátlaku opustila vysokou školu a pracovala jako sekretářka

  • pedagogické vysokoškolské vzdělání si doplnila po sametové revoluci

  • učila na několika základních školách a Střední škole zemědělské v Olomouci

  • před odchodem do důchodu pracovala opět jako sekretářka pro biskupa Josefa Nuzíka

  • v roce 2023 žila v Olomouci a pečovala o nemocnou maminku

V prvním ročníku na vysoké škole si pro Marii Jónovou přišla Státní bezpečnost (StB) přímo do vyučování. Bylo ráno před devátou hodinou, aula plná posluchačů, přednáška měla každou chvíli začít. Odvezli ji k výslechu na stanici na Žižkově náměstí. „Měli to docela promakaný,“ vzpomíná pamětnice. „Posadili mě tam a řekli: ‚Vy asi víte, proč jste tady,‘ a já, abych nějak komunikovala, jsem jen pokrčila rameny a řekla, že asi teda vím.“ To byla chyba. Příslušníci StB se toho okamžitě chytili a udělali z toho doznání. „Celodenní rozhovor se potom točil okolo toho, že já dělám něco nekalého. Pořád mě zaplétali do nějaké mojí reflexe, aby mě dostali do pozice pachatele.“ U výslechu ji drželi do pozdních odpoledních hodin. Nedostala najíst ani napít. V tradičním schématu se při vyslýchání střídali dva kolegové, jeden mírnější, druhý tvrdší, všemožně ji uráželi a ponižovali. „Vařil se mi mozek, věděla jsem, že hlavně nesmím prozradit žádná jména, především pak Jindřicha Štreita. Nechtěla jsem, aby kvůli mně byl kdokoliv další popotahován. Říkala jsem si, že se to musí zarazit u mě.“ Když vyčerpanou pamětnici odpoledne pustili, už se stmívalo. Kromě únavy odcházela také s opětovným pozváním na druhý den. Ačkoliv věděla, že by mohla požadovat nějaké oficiální předvolání, na spory o právní formu neměla sílu a dobrovolně se dostavila znovu. „Oni si vytvářeli takovou mozaiku těch olomouckých skupin a samozřejmě už to všechno znali, ale chtěli detaily. Pokud by se tam objevilo nějaké nové jméno, byli by rádi. Tak mě ždímali, jestli ze mě něco nevypadne.“ Pamětnice vzpomíná, jak se musela držet, aby se nesnížila k tomu, že začne před členy StB obhajovat vlastní inteligenci: „Když mě ten druhý večer konečně pouštěli, jeden z nich povídá: ‚Ty vaše slinty ani nebudeme zapisovat,‘ to byl jejich styl.“ Dvoudenní výslech tak nakonec nebyl ani zaprotokolován.

Náboženství se s vámi táhlo celý život

Marie Jónová, za svobodna Lukešová, se narodila 23. ledna 1959 ve Vítkově jako druhá nejstarší z pěti sourozenců. Otec Václav Lukeš tragicky zahynul následkem pracovního úrazu, když bylo Marii šest let. Maminka Anastázie Lukešová čekala v té době páté dítě, nejmladšího syna Jana. Opatrovníkem napůl osiřelých dětí se stal její tchán Václav Lukeš. Ten zorganizoval stěhování do Olomouce, kde sám bydlel. „Maminka byla velmi hodná osoba. Poslušná. Ona se nikdy nijak sama nerozhodovala. Ona to snad ani neuměla,“ vzpomíná Marie Jónová. Stejně vedla Anastázie Lukešová i své děti, k poslušnosti a víře.

Marie Jónová chodila nejprve na Základní školu Komenium, později na gymnázium Hejčín. Při rozhodování o dalším směřování na vysokou školu nastalo dilema. Celé dosavadní studium chodila oficiálně do náboženství. To tenkrát zajišťovala škola. Komunistická strana hlásala svobodu vyznání, ve skutečnosti však aktivní členy církví různými způsoby znevýhodňovala. Zajišťování náboženské výuky pro děti na základních školách tak mělo především za cíl udělat si přehled o tom, kdo je, a kdo není věřící. „Kdo to nechtěl mít v životopise, ten tam děti neposílal. Protože to se s vámi pak táhlo celý život. Ale my jsme byli vždycky tak nesystémoví, nás ani nenapadlo, že bychom tam z takových pragmatických důvodů nechodili.“

Pamětnice tíhla svým zaměřením k humanitním oborům, což byl vzhledem k její účasti na výuce náboženství problém. „Moje třídní učitelka Eva Hejnarová si mě vzala stranou a řekla mi, že to náboženství do posudku psát nemusí, pokud si vyberu nějaký přírodovědný obor. Na rozdíl od humanitních oborů tam ten požadavek striktně nebyl.“ Marie se tedy přihlásila na environmentální studia. Šlo o toho roku nový obor a přetlak uchazečů byl obrovský. Místo se pro ni nenašlo, ale během prázdnin se z fakulty ozvali znovu a nabídli jí učitelský obor, což s radostí přijala. Podmínka náboženské neutrality tak byla prozatím úspěšně obejita.

Problém s cestovními doklady na hranicích s Polskem

Stejného léta se Marie Jónová vypravila na pouť do polské Čenstochové. Místo navštívila už rok předtím a kromě zážitků si přivezla také pár italských přátel. Právě s nimi cestovala vlakem do Varšavy, odkud po třídenním pobytu pokračovali dál do Čenstochové. Na česko-polských hranicích zaznamenala pohraniční stráž nějaké nesrovnalosti v dokladech jednoho z Italů jménem Marcello Elia. Záležitost se podařilo vysvětlit, nicméně strážníci si celou skupinu jmenovitě zapsali, včetně Marie Jónové. „V duchu jsem si říkala: ‚To je špatně,‘ účast na pouti v Čenstochové nebyla ilegální, ale byla to taková nadstandardní náboženská aktivita a oni to chtěli mít pod kontrolou.“ Se skupinou měl původně cestovat také fotograf Jindřich Štreit, rodinný známý Marie Jónové, kterého pamětnice pozvala, aby na pouti fotil. „Jindřich s námi nakonec nemohl jet, dorazil o den později, vyzvedávala jsem ho potom na nádraží ve Varšavě. V té chvíli jsem si říkala, ještě že s námi není.“

Sklapla podpatky a šla

V září nastoupila na vysokou školu s nervozitou. „Pořád jsem si říkala, jestli z toho něco bude. Bylo to stresující,“ vzpomíná Marie Jónová. Nejdřív se nedělo nic. Podzimní semestr plynul a už to vypadalo, že se na univerzitu nic nedoneslo. Až v listopadu si pro ni přišli pánové v civilu přímo do vyučování. „Ke mně se už dřív dostal takový letáček cyklostylovaný, kde byly pokyny, jak se chovat při výslechu. Vím, že tam bylo napsáno, že v případě předvolání musí být zřetelně uvedeno, za jakým účelem vás předvolávají a jakou to má mít formu. Že to musí být písemně a tak dále. Když přišli do té auly, tak jsem tak nesměle pípla: ‚Ale já s vámi jít nemusím.‘ Zpražili mě, ať si nekoleduju. Byla jsem nezkušená, bylo mi devatenáct, a navíc to bylo před tím publikem. Nechtěla jsem, aby na mě spolužáci koukali, tak jsem sklapla podpatky a šla.“

Pedagožky nesmí být zabořené v pověrách

Dvoudenní výslech pro ni byl vyčerpávajícím zážitkem a chyběl jí někdo, s kým by mohla celou záležitost probrat. Čekala, jaký bude důsledek ve škole. Byla si vědomá toho, že je na nesprávném oboru. Na původně zamýšlené environmentalistice by to pravděpodobně tolik nevadilo, ale na pedagogickém směru bylo potřeba být ideologicky čistý. Nevěděla, jestli se má učit, nebo ne, a celá situace pro ni byla silně stresující.

Předvolání na děkanát nakonec dostala až v lednu, kdy už měla úspěšně složené dvě zkoušky. „Ptali se mě, jak si to představuju, že jsem na pedagogické fakultě, že jako učitelka nesmím být zabořená v takových pověrách,“ vzpomíná pamětnice. Atmosféra na škole postupně houstla. Dostala několik předvolání na schůzi výboru Svazu socialistické mládeže. Nepříjemné návštěvy děkanátu se opakovaly. Také spolužáci se od ní distancovali. Až po bezmála čtyřiceti letech se od své bývalé spolužačky Zdeny Dvořákové dozvěděla, že všichni její tehdejší spolužáci byli stejně jako ona předvoláni na děkanát, kde se jich na Marii Jónovou vyptávali. „Tenkrát jsem to netušila, ale bylo mi jasné, že o tom něco vědí, když mě tak odkopli.“

Na právní bitvu neměla sílu

Vedení fakulty jí nakonec nabídlo k podpisu prohlášení, že nebude chodit do kostela, s připojeným varováním, že dodržování si pohlídají. V opačném případě mohla pamětnice přestoupit na chemii. V té době už byla zcela vyčerpaná. Celou záležitost řešila sama a nenacházela oporu ani na fakultě, ani mimo ni. Neměla s kým si o tom popovídat a ujasnit si vlastní postoje. Byla si vědoma, že po právní bitvě by na fakultě nejspíš mohla zůstat, přesto se rozhodla studium ukončit. „Já už jsem z toho měla staženej žaludek, jenom jsem tam vlezla, do toho baráku. Úplně se pro mě vytratila smysluplnost toho studia.“ V únoru nastoupila na ekonomickou školu na Spojenců, v rychlosti se doučila celé pololetí a udělala si nástavbu. Aféra pak měla dohru v podobě dopisu, který univerzita zaslala tehdejšímu řediteli gymnázia Hejčín Václavu Kolčavovi. Vedení se v něm podivovalo nad tím, že pedagogický sbor gymnázia nechal na fakultu proklouznout takovou nespolehlivou osobu. Žádalo, aby se to víckrát neopakovalo, aby si z celé záležitosti vzali soudruzi i soudružky ponaučení a posudky studentů psali pořádně a poctivě. „To mě na celé věci mrzelo nejvíc. Že tito skvělí lidé, jako byl ředitel Kolčava nebo moje třídní Eva Hejnarová, měli kvůli mně takové problémy,“ lituje pamětnice.

Zpátky na univerzitu

V roce 1979 se Marie Jónová vdala za Víta Jóna. Měli spolu dvě dcery, Marii a Terezii. Až do revoluce pracovala pamětnice jako sekretářka. Změnu politického režimu uvítala s úlevou a začala přemýšlet o návratu na univerzitu. Rozhodování jí trvalo dlouho, na děkanát se odvážila zajít až v létě roku 1990, kdy už byla všechna přijímací řízení dávno uzavřená. „V mé složce nebylo nic než ten dopis adresovaný gymnáziu. Nebylo tam dokonce ani potvrzení o přijetí nebo o ukončení studia. Už jsem nikdy nezjistila, jestli jsem to studium fakticky ukončila, nebo jen přerušila.“

Vedení školy mělo pro Marii Jónovou pochopení. Bylo ochotné umožnit jí studium ještě v následujícím školním roce, nicméně se ukázalo, že v dálkovém kurzu nenabízí žádný program, který by ji zajímal. „Tak jsem se jich zeptala, co mají ve druhém ročníku. Děkan na mě vykulil oči a povídá: ‚Jestli to zvládnete, je to na vás.‘ V září 1990 nastoupila pamětnice do druhého ročníku aprobace na učitelství češtiny a občanské výuky. Za jediný rok musela zvládnout zkoušky pro dva ročníky. Její dcery měly v té době deset a pět let. „Já si z té doby skoro nic nepamatuju. Na půl sedmou jsem utíkala na zkoušku, ve čtvrt na devět už jsem byla v práci a po cestě jsem ještě stihla vyřídit poštu. Občas to bylo o fous. Když se křížila konzultace nebo zkouška s výplatami, tak to bylo šílený. Ale ta motivace byla hrozně silná.“ Studium úspěšně dokončila a stala se učitelkou. Postupně učila na několika základních školách a na střední škole zemědělské.

Fotokopie deníku jako důkaz o křtu

Na závěr svého profesního života se vrátila na pozici sekretářky. Pracovala na olomouckém arcibiskupství u biskupa Josefa Nuzíka. S úsměvem vzpomíná, jak vyřizovala žádosti lidí, kteří byli tajně pokřtěni doma a chyběl jim oficiální záznam o křtu. „Lidé tak různě kličkovali. Jezdili třeba do kostela někam za město, do dědiny, kde je nikdo neznal, děti pokřtili potichu doma, do náboženství je neposílali. Víru tajili, aby mohli uspokojit svoje ambice a třeba i ambice svých dětí.“ Když takoví lidé potřebovali s odstupem času potvrzení o křtu, hledaly se nějaké důkazy nebo svědectví. „To byly často kuriózní důkazy,“ směje se pamětnice, „mohly to být fotky, křestní rouška s vyšitým jménem a datem, ale jednou jsem třeba vystavovala potvrzení na základě fotokopie z babiččina deníku, stálo tam: sobota – nákup, králík na smetaně, 14:00 pan farář, křest Lucinky.“ To, kvůli čemu byla sama diskriminována, jiní šikovně schovávali, ale zášť Marie Jónová necítí. „Já jsem ty ambice nikdy neměla, nebyla jsem tak vychovaná. A nakonec jsem si to vlastně jenom prohodila. Nejdřív rodina, potom studium,“ uzavírá s úsměvem.

V roce 2023 žila Marie Jónová v Olomouci a pečovala o svoji nemocnou maminku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Dorota Ambrožová)