Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigitta Jonášová (* 1942)

• narozena 10. ledna 1942 v Rochlicích

• pochází ze sudetoněmecké rodiny

• otec Alfred Hauser po válce zůstal v Německu

• díky českému dědečkovi nešli do odsunu

• vystudovala střední zdravotní školu v Liberci

• v druhé polovině 50. let začala pravidelně navštěvovat otce ve Stuttgartu

• v roce 1962 otec přijel do Československa

• v srpnu 1968 zažila vpád sovětských vojsk do Liberce

• v srpnu roku 1969 nemohla uctít památku Evy Livečkové

• od roku 2013 byla předsedkyní spolku Kulturverband ve Vratislavicích nad Nisou

• v roce 2021 žila ve Zdislavě u Liberce

Brigitta Jonášová pochází z rodiny sudetských Němců žijících na Liberecku. Ale protože dědeček ze strany matky byl Čech, rodina po roce 1945 mohla zůstat v obnoveném Československu. Na rozdíl od většiny německých obyvatel nepřišli o svůj domov, ale jako na Němce se na ně pohlíželo jako na jediné viníky války. A ti, kteří zůstali, se stávali hromosvodem nenávisti za prožitá příkoří. Brigitta vyrůstala s maminkou, která ale brzy po porodu ochrnula, s babičkou a tetou. Otec narukoval do války, a přestože válku přežil, rozhodl se zůstat v Německu a ona se s ním setkala až v dospělosti.

Ačkoliv byly Brigittě na konci války teprve tři roky, brzy poznala na vlastní kůži, že pro některé lidi jsou jen trpěnou menšinou. Když jela v tramvaji s tetou k lékaři, promluvila německy, načež je z tramvaje vyhodili. A tak musela zapomenout na svoji mateřštinu a začít se učit česky. Ve škole se kvůli svému původu stávala terčem útoku vrstevníků. Postupně se ale naučila bránit a zároveň se i vztahy postupem času lepšily. A tak zatímco ve školce ji učitelka držela mimo kolektiv, na základní škole se k ní učitelé chovali stejně jako k ostatním žákům. 

Svoji identitu, tedy že je sudetská Němka, si uchovala do dneška. Ale jako předsedkyně spolku Kulturverband ve Vratislavicích usiluje o stavění mostů mezi oběma národnostmi. 

Otec se po válce nevrátil

Brigitta Jonášová, rozená Hauserová, se narodila v lednu 1942 v Rochlicích, které jsou dnes součástí Liberce. Rodiče byli oba nadšení sportovci a díky sportu se i seznámili. Alfréd Hauser byl jedináček a pocházel z čistě německé rodiny. Matka Eliška Hauserová, za svobodna Červinková, pocházela ze smíšeného manželství, její otec, legionář Josef Červinka, byl Čech.

V době Brigittina narození už byl otec na frontě jako voják wehrmahtu. Po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938 ovšem narukoval ještě k Československé armádě. Když vypukla druhá světová válka, odešel k německým jednotkám do Innsbrucku. Odtud domů ještě psával mamince pohledy, ale pak se odmlčel a rodina o něm nic nevěděla. Prošel boji v Africe pod velením generála Erwina Rommela, na kterého vzpomínal jako na úžasného muže.

Na konci války se dostal do amerického zajetí a nějaký čas strávil v pracovních táborech ve Spojených státech amerických. Po propuštění odcestoval do Stuttgartu, kde zůstal a domů k rodině se nevrátil. Těžko dnes říci, zda měl v úmyslu vrátit se do obnoveného Československa, nebo věděl už dříve, že domů zpět k rodině nechce. Nicméně ve Stuttgartu se potkal se svojí bývalou sousedkou Jaškovou z Rochlic, která byla na rozdíl od Alfredovy rodiny odsunuta a která mu údajně měla návrat rozmluvit. Ovšem ne kvůli tehdejším poměrům v Československu, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho ženy.

„Hele, Alfrede, tahle žena, to není žena pro tebe, ta leží jako kláda, tam já nevím, jestli by ses měl vracet, nebo nevracet,“ prozrazuje Brigitta, co říkala jejímu tatínkovi sousedka Jašková. „Když táta přišel ze zajetí v Americe, tak už ve Stuttgartu na nádraží stály vdovy z války a už si vyhlížely mužské. A náš táta neměl kde hlavu složit, domů nepřijel, a tak si nakonec vzal jednu paní, která měla tři děti, a s nimi žil.“ Jeho rodina v Československu se dozvěděla, že otec válku přežil, ovšem rozhodl se pro nový život v Baden-Württembersku. 

Od té doby jsme je už nikdy neviděli

V bytě v Rochlicích zůstala Brigitta s ochrnutou maminkou, babičkou a s tetou. A právě poslední dvě zmiňované musely zvládnout péči o malou Brigittu, její maminku, domácnost a k tomu zajistit celou rodinu. Babička pracovala v Textilaně, u jejíhož vzniku stála významná rodina Liebiegů. Zde pracovala už za první republiky. Když se Brigitta později ve škole učila, že pokud u Liebiega někdo nechtěl pracovat, dostal rákoskou, vzpomněla si na babičku, která o něm říkala, že lepšího šéfa si nikdo nemohl přát. „Když byly narozeniny, Vánoce, tak rodinám s dětmi rozdával štůčky látek, aby si ušili,“ popisuje pamětnice. Teta pracovala na dráze jako pokladní.

Obě ženy měly tedy co dělat, aby rodinu uživily. Aby si přilepšily, chodíval k nim jeden Slovák, který od nich za potravinové lístky kupoval obleky a boty po tatínkovi. Uživit se ale nebylo to nejtěžší, konečně na to už byly zvyklé za války, horší bylo vyrovnat se s nenávistí českých obyvatel vůči Němcům, která tu panovala. Rodina Brigitty patřila pravděpodobně díky českému dědečkovi, i když žili s babičkou odloučeni, k menšině sudetských Němců, která mohla v Československu zůstat. Kromě smíšených manželství nepřišli do odsunu ještě antifašisté a nenahraditelní odborníci.

Na konci války dosud převážně německý Liberec přišel v prvních měsících po válce o více než 58 tisíc německých obyvatel, kteří většinou skončili v oblastním sběrném středisku na takzvaném Výstavišti a později ve Stráži nad Nisou, odtud je pak československá správa transportovala do Německa – většinou do sovětské okupační zóny. Celkově v následujících letech z Liberecka odešlo dobrovolně či nedobrovolně více než sto tisíc sudetských Němců. Převážně se jednalo o ženy, děti, starší muže či invalidy.[i]

Odejít museli i někteří jejich příbuzní a známí, někteří šli do Meklenburska, jiní šli do budoucí Spolkové republiky Německo. Jednoho dne přišla k Hauserovým známá s dcerou, která si nesla panenku a obrovského medvěda. „Plakala a říkala, že jdou, že musejí pryč a že ty hračky mi tady nechají a až se vrátí, že to stejně dlouho nebude trvat, a až se vrátí, tak že jim to zase vrátíme, ale od té doby už jsme je nikdy neviděli,“ líčí pamětnice. Celkově období divokého odsunu vnímá Jonášová velmi kriticky. „Češi byli jak smyslů zabavení, mstili se, ale přitom vím, že neměli za co se mstít. Když jsem se dívala na fotky z války, z toho devětatřicátého, když to ukazovali, tak hajlovali všichni – jak Češi, tak Němci,“ tvrdí pamětnice.  

Do Liberce jsme musely pochodovat pěšky

Hauserovým začala zcela nová životní etapa, kdy nic nebylo, jak bývalo dříve. V rodině se před druhou světovou válkou vždy mluvilo pouze německy, přestože maminka se sestrou česky uměly. Chodily do české školy a jeden čas dokonce pobývaly v Sobotce u rodiny Koťátkových, aby si lépe osvojily mateřský jazyk jejich otce. Na tehdejší pobyt rády vzpomínaly, ale češtinu doma dále nepraktikovaly. Ta tak byla pro Brigittu neznámým jazykem. Dodnes si pamatuje na to, jak se koukala a viděla vojáky na koních a poprvé zaslechla slovo kůň. Tehdy se ptala babičky: „Kdo to je?“ Ta ji hnala od okna pryč, že to jsou Rusové. „Tiskla jsem čelo na okno a říkala jsem si, tak babička mi říkala, že jedou auf dem Pferd. A já jsem si říkala, Pferd je pro mě jasný, ale kůň a Pferd mi nešlo nijak dohromady,“ popisuje setkání s češtinou pamětnice.

Rychle si také musela zvyknout na to, že mimo bezpečí domova není radno promluvit její mateřštinou, jenže něco takového se sotva čtyřletému dítěti dá těžko vysvětlit. „Moje tetička mě brala do Liberce, když jsem musela k doktorovi nebo něco. A teta mně řekla, s námi můžeš jít, ale budeš ticho v tramvaji, nebudeš moct brebtat, nebo nás z té tramvaje vyhodí. A já, já jsem byla taková ukecaná holčička, tak jsem začala německy, co tohle a támhle. Najednou přišel průvodčí, ještě s jedním člověkem, a vyhodili nás pěkně ven. Tak jsme musely pochodovat s tetičkou do Liberce pěšky,“ líčí proměnu poválečných poměrů pamětnice.

Podobné situace se opakovaly i později. Když se jednou poprala s kamarádkou, která utekla s pláčem za maminkou, slova její matky má vryté až do dneška: „Nech ji, vždyť je to jenom Němka. Tak jsem si říkala: ‚Aha, oni berou Němce úplně jinak.‘“

Když Brigitta nastoupila do školky, česky ještě moc neuměla. Byla jediná Němka, a tak se nenávist vůči Němcům nepochopitelně svezla na malé dítě. „Tam byla paní učitelka a ta byla hrozně zlá, ta mě vždycky šoupla do kouta: ‚Ták, a tady si navlíkej korálky.‘ A děti si hrály a já koukala. Párkrát mně i šoupla a pak se se mnou nebavila vůbec. Pak už jsem říkala, že tam snad ani chodit nebudu, ale babička říkala: ‚Běž, naučíš se tam česky a budeš tam mít děti kolem sebe.‘ Tak jsem šla,“ svěřuje se Brigitta Jonášová.

Jiná atmosféra panovala na základní škole v Horním Růžodole. V první třídě sice ještě neovládla plně český jazyk, ale učitelé i rodiče žáků na ni byli hodní a to bylo zásadní. I když to neznamenalo, že by útoky přestaly úplně, přece jen se atmosféra začala postupně lepšit. „Starší děti byly schopné házet šutry, protože ony to měly v rodinách, oni říkali: ‚To jsou Němci, to jsou nekalí, co tady vůbec ještě hledají,‘“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Ale já už jsem byla taky trochu ďábel, tak jsem jim to vracela a bylo to všecko v pohodě. Pak jsme spolu žili a už to nikoho nenapadlo.“

Řekla jsem mu, že maminku opouštět nemusel

Po základní škole nastoupila v roce 1955 na střední zdravotní školu a právě v tomto období jí přišel dopis od otce, že by se s ní rád setkal. „Teta mě vypravila do vlaku, bylo mi asi šestnáct, a průvodčí řekla, ať mě v Praze vysadí a šoupne do vlaku, co jede Stuttgart–Paříž,“ popisuje Brigitta cestu a dodává, že byla ráda, že se jí otec ozval, i když při prvním setkání mu řekla, že maminku opouštět nemusel. Celý život se modlila, aby se vrátil a maminka se uzdravila. Odpustit mu ale dokázala a jezdila za ním téměř každé prázdniny. A společně pak procestovali velký kus Evropy i země mimo Evropu.

S povolením k výjezdu neměla nikdy problém díky zákonu a spojování německých rodin a ani ji nikdy na policii nepodrobili výslechu ohledně cest do západního Německa. Později, když měnila zaměstnání, našla v kádrovém posudku zmínku, že jezdí do západního Německa, ale nikdy nemluví o tom, že by to tam bylo lepší. Jinakost tamějších poměrů ale vnímala: „Mohlo se jít do krámu a koupit si všecko, mohlo se jít po ulicích a mluvit o všem a lidi byli takoví snášenlivější.“ A když přišli na to, že je z Čech, nezřídka se stávalo, že se hlásili, že odtamtud také pocházejí.

Otec vzpomínal i na válku, vojenská cvičení, jak ve všem vynikal. Lidé jí někdy říkali, že když v Německu zůstal, musel být esesák. „Když jsem jezdila na návštěvy, tak jsem mu koukala do podpaží, jestli tam nemá vytetované číslo,“ prozrazuje Brigitta. Tetování nenašla. Protože pracoval až do důchodu v Ludwigsburgu jako bankovní úředník, pamětnice usuzuje, že tam nemohli vzít nějakého vraha od nacistů. V Ludwigsburgu se totiž nachází centrální úřad pro objasňování nacistických zločinů. Při společných rozhovorech otec také kritizoval Hitlera. „On se tady narodil, znal lidi, znal své příbuzné, znal sportovní přátele, znal všechny – a on říkal, to je hrozné, co těch lidí tady přišlo o život kvůli takové nesmyslné válce,“ uzavírá Brigitta Jonášová.  

Ležely tam rakve, lebky, kosti

Okolo roku 1962 přijel Alfred Hauser do Československa, už předtím si se svojí první ženou psal, a v tomto roce se i po dlouhých letech setkali. „Maminka otci odpustila, díky tomu, že věřila v Boha. Ale pamatuji si, jak byla nešťastná, protože to byl její první muž, kterého měla, hodně spolu zažili, dlouho neměli děti, narodila jsem se po šesti letech manželství,“ přibližuje okolnosti pamětnice.

Otec pak rodinu navštěvoval i se svojí ženou dál a snažil se české příbuzné podporovat. Při jedné z návštěv si přál navštívit hrob svých rodičů v Rochlicích. Sama Brigitta tam na různá výročí jezdila, tak se zdálo, že nemůže být nic snazšího. Jenže když dorazili na hřbitov, byl celý exhumovaný. „Ležely tam u hřbitovní zdi rakve, lebky, kosti. Všechno to zplanýrovali,“ říká Brigitta a dodává: „Celý hřbitov se zrušil a tatínek do toho zrovna přišel. To bylo dost nepříjemné.“ Údajně se tam měly stavět bytovky, ale do dneška je tam pouze park.    

Kordon vojáků nepustil nikoho dál

Po maturitě nastoupila v Liberci do rehabilitačních jeslí. Tam ji také zastihl 21. srpna 1968 příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Už ráno ji vzbudil rachot tanků. Vybavuje si, jak lidé sundávali cedule, čísla domů, po městě se střílelo. Jeden z tanků narazil do podloubí na náměstí, které se sesypalo. Pod troskami zahynul jeden člověk a další podlehl zranění později v nemocnici. 

Vyděšení rodiče jim nechtěli nechat děti v jeslích, ale ona je uklidňovala, že k nim určitě nepřijdou. „Jenomže potom byli všichni srocení před radnicí a my jsme byli s dětmi asi do pěti sami,“ směje se pamětnice. Ale jinak jsou její vzpomínky spíše mrazivé. V prvních dnech okupace zahynulo v Liberci devět lidí. Jednou z nich byla Eva Livečková (*1937), Brigittina kolegyně z práce, kterou zezadu postřelil sovětský voják, když čekala na tramvaj. Na následky zranění o dva dny později zemřela. S dalším zastřeleným Jindřichem Kulišem chodila pamětnice do lyžařského oddílu.                    

Na první výročí okupace se sešli před radnicí a s kolegy chtěli také uctít památku mrtvé kolegyně. Průvod zdravotníků se vydal na místo, kde Eva Livečková zemřela, a chtěli jí tam položit alespoň kytku. „Stál tam kordón vojáků a ti tam stáli a nepustili nikoho dál, takže kytku jsme tam hodili, a oni ji zase vyhodili zpátky. Tak jsem si říkala, nemá to smysl, abychom se tady dohadovali, tak jsme se tak nějak v klidu zase rozešli,“ přibližuje Jonášová. Vše, co by připomínalo mrtvé z okupace, muselo zmizet, stejně jako nápis na Textilaně ‚Husák je vůl‘, na který se Brigitta dívala z okna svého zaměstnání.     

Komunistický režim jí blízký nebyl, pro ni byla zásadní katolická víra. Změny, které přišly s rokem 1989, proto vnímala pozitivně, i když se jí zdá, že dost věcí zůstalo stejných. Ale o období, kdy byl prezidentem Václav Havel, říká: „To stálo za to.“

Cítím se jako Evropanka

Brigitta Jonášová se dvakrát vdala, ale její manželství nebyla šťastná. Má dvě dcery, Marcelu a Petru. Petra pracuje v domově důchodců. Mladší dcera Renata se vdala do Německa, kde učí, má dvě dcery. Jedna pracuje jako porodní sestra a druhá se učí na leteckého mechanika.

Brigittiným současným manželem je Reyner Jonáš. I on je sudetský Němec a na poválečná léta má podobné vzpomínky jako Brigitta. I když, jak pamětnice podotýká, jeho zkušenosti byly horší. Otec padl na Krymu a on zůstal sám s maminkou. Kvůli útokům za to, že je Němec, nechtěl vůbec chodit do školy. „Stalo se mu například, že k němu přišel jeden z vyučujících a řekl: ‚Tak vidíte, děti, tohle je ten hajzl germánskej‘ – a chyt ho za kštici a mlátil s ním hlavou o stůl,“ svěřuje pamětnice.

Někdy přemítá o tom, když slyší, že by se odsunutí Němci měli odškodnit. Ale ptá se pak: „Co dal kdo nám, když jsme tady po válce museli zažívat veškerá příkoří? Z tramvaje nás vyrazili, jídlo pro nás také nebylo, útrapy děsné.“

Ve svém volném čase se ale věnuje propojování Čechů a Němců. Je předsedkyní spolku Kulturverband ve Vratislavicích nad Nisou, který vznikl v roce 1960 a je otevřen oběma národnostem. Společně jezdí třeba na výlety. Samotné jádro spolku dnes tvoří asi dvacet členů, dříve jich bývalo více, ale postupně umírají a mladí nemají zájem.   

Na závěr mladším generacím vzkazuje, aby znali historii své vlasti, ale jak tu německou, tak i českou. „Kdo ji nezná, tak je chudý člověk,“ říká Brigitta Jonášová a dodává: „Cítila jsem se vždycky jako Němka, ale teď se cítím jako Evropan. Proč by nešlo, abychom pokojně žili se všemi?“

[i] Kateřina LOZOUVIUKOVÁ, Poválečný Liberec – město v pohraničí, in: Kateřina Lozoviuková – Jaroslav Pažout (eds.), Život na československých hranicích 1945–1989, Praha – Liberec 2017, s. 27–28.