Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jana Jonáková (* 1946)

• narozena 3. dubna 1946 v Ostravě

• v letech 1969 - 1975 studium Akademie výtvarných umění, obor malířství

• zpěvačka skupiny DG 307

• manžel Zbyněk Jonák podepsal Chartu 77

• v rámci akce Asanace donucena k odchodu do emigrace

• žila ve Vídni a ve Spojených státech

• po sametové revoluci se vrátila do vlasti

• žije a tvoří v Praze

Příběh Jany Jonákové je příběhem touhy po svobodě a radosti ze setkávání. Po šťastném dětství prožitém u milujících rodičů v Ostravě-Vítkovicích odešla Jana do Prahy, kde poznala uchvacující svět svobodného myšlení a nezávislé kultury, se středem „u Němců“ v Ječné ulici. Čerstvě promovaná akademická malířka se s nadšením sobě vlastním brzy stala jeho pevnou součástí. Jako člen nepovolené skupiny DG 307 se však ocitla v zájmu Státní bezpečnosti. Permanentní psychický nátlak, který byl v rámci akce Asanace na Janu a jejího manžela vyvíjen, přiměl manžele k opuštění republiky. Novým domovem se jim stala nejprve Vídeň a později Spojené státy. Po nesnadných začátcích v New Yorku a New Havenu našla Jana své místo v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu. Srdcem stále Evropankou se po sametové revoluci vrátila zpět do vlasti, kde se setkala se svými dobrými přáteli, umělecky tvořila a aktivně se účastnila společenského dění.

 

Hrála jsem si s knoflíkama, máma šila na Singrovce a k tomu jsme si zpívaly

Jana Jonáková se narodila 3. dubna 1946 v Ostravě jako mladší dcera manželů Aloise a Markéty Vachtových. Tatínek, původně živnostník, dříve vlastnil výrobnu pánských košil, po událostech února 1948 pracoval v OKD (Ostravsko-karvinských dolech). Pro svůj odmítavý postoj ke komunistické straně byl přeřazen na práci do Karviné a domů se pak vracel jen na víkendy. Vzpomínku na něj má však Jana doslova sladkou: „Když byl čas k obědu, tatínek se zvedl, šel do cukrárny a přinesl nám na podnose úžasné zákusky, které byly úžasně zabalené a převázané mašličkou. To byl takový nedělní rituál.“ Maminka pracovala jako prodavačka, chodila na příležitostné brigády a jako vyučená švadlena si přivydělávala peníze tím, že doma hodně šila. „Vzpomínám, jak se mi líbily knoflíky, jako malé holce. Jak jsem si hrála s knoflíkama a maminka šila na staré singrovce. Byla to úžasná žena, maminka, naprosto úžasná!“ S maminkou prozpívaly celé dny, od ní se také naučila spoustu písniček, které s dětskou radostí stále zpívá. Doma nebylo nikdy dost peněz, ale podle Jany bylo důležité, že se rodiče velice milovali a láskyplné útočiště vytvářeli i svým dětem. 

Po ukončení základní školy nastoupila Jana na gymnázium ve Vítkovicích. Brzy však poznala, že tato škola pro ni není. Více než strohá školní teorie ji lákal kreativní svět divadla, zpěvu a barev. Ze studií tedy odešla. Zaměstnání si našla nejprve v aranžérské dílně, později v kanceláři báňského úřadu, v ostravských sodovkárnách a cukrárnách, a ve svém volném čase se věnovala především múzám.

 

S kulisákem do Prahy

Se svými přáteli z okruhu vítkovického divadla se Jana pravidelně setkávala v baru na Nádražní ulici. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem, toho času malířem divadelních kulis Václavem Matějíčkem. Svatba se konala na Silvestra v roce 1964 a krátce nato se novomanželé přestěhovali do Prahy, kde Václav nastoupil studium malířství na Akademii výtvarných umění (AVU).

V Praze mladí manželé bydleli na kolejích a po privátech, často za poněkud dobrodružných okolností. „Jednou jsem onemocněla, dostala jsem zápal plic. Pan Vytiska vzal skříň, kterou rozřezal na krátké desky, a v tom našem pokoji byly staré vincky [kamna], které neměly ani poklop, no a tou skříní se topilo, abych měla teplo,“ vzpomíná pamětnice na jeden ze svých podnájmů. Situace rodiny byla ještě obtížnější po narození syna v září roku 1969, ale vše se podařilo zvládnout díky umístění na tzv. manželských vysokoškolských kolejích. V ten čas pravidelně docházeli na bytový úřad, kde pro ně paní našla starý domeček Na Zátorách v Holešovicích, s doporučením: „Ten si vezměte, ten se bude brzy bourat, a určitě dostanete nějaké bydlení.“ Jak paní předpověděla, tak se také stalo. Holešovická čtvrť Zátory byla brzy srovnána se zemí a Janě s rodinou byl přidělen nový byt na sídlišti v Bohnicích. Ten se jim brzy podařilo vyměnit za byt v Havlíčkově ulici v centru Prahy, který více vyhovoval vkusu mladých nekonformních umělců.

Srpnová okupace zastihla Janu s manželem ve Frýdku-Místku na návštěvě u Václavova spolužáka, výtvarníka Karla Lepíka. Spolužák je přivolal k poslechu rádia krátce po půlnoci. Druhého dne ráno manželé nasedli na první vlak a vrátili se do Prahy. Tam procházeli demonstracemi, ve vzduchu vnímali mnoho energie a odhodlání lidí bránit svobodu. „Politická situace nebyla vůbec příznivá, ale my jsme opravdu žili v jiném světě. Pořád to bylo velice intenzivní, to malování a kreslení a objevování,“ přibližuje situaci pamětnice.

 

Zítra ráno vás chci vidět ve svém ateliéru

V roce 1969 Jana nastoupila na studia AVU, obor restaurátorství. Její obrázky, vystavené v rámci studia na tzv. klauzurách, oslovily profesora Součka natolik, že Janu při přátelském rozhovoru v kavárně přizval do svého ateliéru. „Když on zhlédl ty klauzury, tak mi řekl: ‚Jano, vy skončíte na restaurátorství a přijdete ke mně do ateliéru.‘ A já jsem mu říkala: ‚No to se pan profesor zblázní.‘ A on říkal: ‚To nechte na mně, ale zítra ráno vás chci vidět ve svém ateliéru.‘ No tak druhý den ráno mě tam viděl.“ Tak Jana s velkou radostí přestoupila z oboru restaurátorství na malířství. Studovala ve škole profesora Karla Součka, jehož ateliér byl výjimečný tím, že svým žákům poskytoval mimořádnou tvůrčí svobodu. „On do toho nezasahoval, on nechal člověka žít a malovat,“ doplňuje pamětnice.

Oponenturou závěrečné práce byl pověřen pan profesor Jiří Kotalík, od něhož se mladé malířce dostalo veliké poklony. Mezi dvanácti obrazy, jež tvořily závěrečnou práci, ukázal na jeden, který okomentoval slovy: „Od čtyřicátých let jsem neviděl krásnější portrét.“ Byla to figura Janina (druhého) manžela Zbyňka, sedícího v křesle a kouřícího dýmku.  

 

Nový střed světa

Ještě za pobytu v bohnické novostavbě se událo něco, co mělo pro pozdější směřování Jany zcela zásadní vliv. Do rukou se jí dostala nahrávka písní Sváti Karáska, Charlieho Soukupa a kapely Plastic People. Mnohokrát přehrávanému záznamu nebylo skoro rozumět, ale zvláště písně evangelického duchovního bez státního souhlasu Karáska na Janu mocně zapůsobily. 

Když potom mladá malířka přemýšlela, kde vystavit své kresby a ilustrace k Holanovým příběhům, na doporučení Pavla Blatného navštívila Věru Jirousovou, která jí pomohla zrealizovat výstavu v Náplavní ulici, v bytě Pavla Brunhofera. Jeho byt, propojený s vlastní půdou, poskytoval jedinečný prostor pro podobné nezávislé aktivity. Právě tam se Jana prvně setkala s obdivovaným Sváťou Karáskem, Danou Němcovou, Pavlem Zajíčkem a mnoha dalšími osobnostmi z undergroundové komunity, které od té doby neodmyslitelně patřily k jejímu životu. „Potom jsem začala docházet do Ječné 7, což byl střed světa, za Danou, a tam se konaly různé přednášky, povídání... byla to prostě naprosto úžasná komunita.“

Se zněním Charty 77 se manželé Jonákovi poprvé seznámili přes Zbyňkova spolupracovníka v Národní galerii, Ludvíka Hlaváčka. Oba manželé se s myšlenkami prohlášení plně ztotožnili, což stvrdili Zbyňkovým podpisem. „Tehdy v té době pan profesor Patočka blahé paměti řekl: ‚Když je rodina, tak stačí, když to jeden podepíše, druhý už nemusí.‘ Tak jsem to vzala za své a neměla jsem potřebu ji podepsat. I když samozřejmě jsem s ní souhlasila,“ vysvětluje Jana Jonáková.

Když při jedné z mnohých akcí v Ječné Pavel Zajíček zaslechl, jak si Jana beze slov notuje nějakou barokní skladbu, pozval ji na zkoušku své kapely. Brzy nato se Jana stala součástí nově obnovené skupiny DG 307, kterou v té době tvořili vedle Pavla Zajíčka ještě David Němec, Ivan „Váňa“ Bierhanzl, Honza Brabec a Láďa Leština. Zkoušky kapely probíhaly především v bytě manželů Jonákových v Havlíčkově ulici, kde vznikla také jedna z nahrávek. Aby její činnost zůstala utajena, byt vždy utěsnili množstvím dek, pokrývek a spacáků, aby vše bylo jako ve studiu a nikdo nic neslyšel. V průběhu dvou let skupina odehrála dva koncerty, které se konaly v komunitě v Nové Vísce na Chomutovsku. Akce byly dobře utajené, StB je nestačila překazit. „To bylo kouzelné na tom undergroundu, člověk se dozvěděl o koncertě, všechno položil a odjel. (...) Když byla taková příležitost, tak nikdo nelenil,“ přibližuje pamětnice.

Krátce poté se Jana Jonáková stala předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Začaly výslechy, při nichž se vyšetřovatelé dotazovali také na aktivity nejbližších přátel. Z odpovědi na otázky se Jana vykroutila kličkou, kterou jí poradil Vráťa Brabenec: „Je dobré jim říct, že je velice neslušné mluvit o lidech, kteří tam nejsou,“ zněla jeho rada. Vyslýchající soudruzi námitku překvapivě respektovali a k Janě se nechovali špatně ani při opětovných výsleších. „Většina výslechů pak spočívala v tom, že jsem jim mluvila o malování,“ dodává usměvavá pamětnice.

 

Nový život v Novém světě

Šikana a výslechy přátel ze strany StB však nabíraly na intenzitě i hrubosti. Když Pavla Zajíčka u výslechu policisté zbili a vyhrožovali mu obviněním ze znásilnění čtrnáctileté dívky, rozhodl se opustit zemi. V rámci akce Asanace se podařilo estébákům donutit k emigraci řadu dalších přátel. To už bylo na Janu s manželem příliš. Vyslyšeli slova kancléře Bruna Kreiského, jenž prohlásil, že všichni chartisté jsou v Rakousku vítáni, a v říjnu 1980 se vystěhovali do Vídně.

Vídeň se však pro Janu a její rodinu stala jen přestupní stanicí. Manžela Zbyňka lákala Amerika, kam se rodina přestěhovala na jaře roku 1981. Po prvních dnech v New Yorku se manžel Zbyněk rozloučil a odešel neznámo kam. Jana tak zůstala ve Spojených státech sama se synem z prvního manželství, který vše nesl statečně. „Já jsem byla nervově labilní a Honza mě držel nad vodou.“

Během svého pobytu v USA vystřídala několik zaměstnání. Většinou to bylo na doporučení českých přátel, kteří zde již nějaký čas žili. V New Havenu pracovala u řeholních sester v prádelně a v nemocnici, kde především uklízela postele pacientů. Janu to vyčerpávalo, ale na slušné živobytí si vydělala. Samotné město jí pak přišlo dost ošklivé a lidé chladní a uzavření. „Tam jsem vlastně ani kromě nějakých černochů v nemocnici neměla žádné přátele,“ popisuje pamětnice. Později se nečekaně ozval manžel Zbyněk, který Janě zprostředkoval práci v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu. To byl úplně jiný svět, město bylo velmi přívětivé, a když bylo krásné počasí, mohla Jana v dáli pozorovat mlhu Niagarských vodopádů. Příjemná byla také blízkost dobrého Vráti Brabence, který žil se svou rodinou v Torontu, což jim umožnilo často se navštěvovat.

K pobytu Jany v Buffalu se váže jedno mimořádné setkání. Koncem 80. let mohl poprvé do Spojených států vycestovat kapelník Plastic People Milan Hlavsa. Velmi stál o setkání s bývalým kolegou Paulem Wilsonem, který bydlel v Torontu. A protože Buffalo leží takřka uprostřed, setkání proběhlo doma u Jany. Ta pro večerní posezení vybrala hospodu U růžového pelikána, kam chodili indiáni, protože Mejla indiány miloval. „Nic jsme si nepotřebovali vysvětlovat, jaké jsme měli vztahy, tak to bylo pořád. To bylo na tom to krásné,“ vzpomíná na milé setkání.

Mimořádné vzpomínky má Jana ještě na léto, během něhož sloužila jako guvernantka šestiletého syna amerického herce Harryho Hamlina a švýcarské herečky Ursuly Andress. Hvězdný herecký pár Janu oslovil telefonicky, na základě dobrých referencí. Tak Jana prožila s malým svěřencem Dimitrijem, Harrym Hamlinem a synem Honzou pohodové léto v nádherné krajině na Muskoka Lakes. „Byly to úplně snové prázdniny, protože Harry Hamlin velice rád vařil. Jezdili jsme na motorovém člunu, kde se Honza naučil člun řídit, jezdili jsme za indiány... bylo to nádherné,“ vzpomíná pamětnice.

 

Srdcem Evropankou

Přestože Ameriku Jana poznala jako vstřícnou a přátelskou zemi, její pragmatismus si nikdy neosvojila a srdcem zůstávala Evropankou. V roce 1988 se přestěhovala zpět do Vídně, kde našla azyl u své kamarádky Dáši Vokaté. V tom období však už v Československu docházelo pod vlivem Gorbačovovy perestrojky k vnitropolitickým změnám, díky kterým se Jana mohla po dlouhých osmi letech setkat se svou maminkou a sestrou. Společně prožily krásnou dovolenou u Sváti Karáska, který je přátelsky přijal a pohostil ve své švýcarské farnosti.

Krátce po listopadových událostech roku 1989, které se svými přáteli intenzivně prožívala, se Jana vrátila do vlasti. Když v médiích zaznamenala výzvu Václava Havla, v níž prezident zaručuje navrátivším se emigrantům bydlení a práci, vypravila se na tehdejší „byťák“, kde se na úřednice obrátila se slovy: „Já přicházím na výzvu pana prezidenta Havla. Potřebuju byt. Vrátila jsem se ze zahraničí. Bydlela jsem na Praze 1, a proto jsem přišla k vám na Prahu 1.“ Překvapené úřednice Janě nabídly dva byty, mezi nimiž byl také byt v Příčné ulici, ve kterém bydlí dodnes.

Méně radostný byl osud obrazů, které Jana před svým vystěhováním zanechala v bytě na Havlíčkově ulici. Obrazy použili Zbyněk Benýšek se svou kolegyní jako plátna a přemalovali je. „Vzpomínám si, před léty, na nějakém zámku na okraji Prahy, tam měla ta dáma výstavu. Ona mi povídá: ‚Pojď, já ti něco ukážu.‘ A ukázala mi obraz a říkala: ‚Víš co? Pod touhletou mou malbou je tvůj obraz.‘“ Zachránit se podařilo jen několik pro Janu velmi cenných obrazů, které moudře uschovala u své starší sestry v Příboře.

Po přestěhování do Prahy si Jana našla práci nejprve na meteorologické stanici na Albertově, krátce nato v nakladatelství kamaráda Mirka Touška a nakonec na arcibiskupství, jako sekretářka biskupa Jiřího Paďoura. S biskupem Jiřím, absolventem oboru herectví na DAMU (Divadelní akademie múzických umění), si v mnohém skvěle rozuměla, avšak vlastní spolupráce byla značně specifická. „On se mi s ničím nesvěřoval, co se děje. Takže jsem se to dozvídala z telefonátů. Když mi ti lidi volali, já jsem vůbec nevěděla, o čem se jednalo, a oni mi to dovysvětlili. On byl taky umělec, proto jsem to byla schopna tolerovat a rozumět tomu,“ s úsměvem popisuje pamětnice.

 

O setkávání a jiných radostech

Návrat do vlasti byl také radostným návratem ke starým dobrým přátelům. Místem jejich společných setkávání se stala kavárna Jericho, která tak navázala na předlistopadová pravidelná setkávání žen v hospodě Hrobka, iniciovaná Olgou Havlovou. V Jerichu se však už setkávaly nejen ženy, ale všichni staří přátelé, a občas mezi ně zavítal také prezident Havel nebo Karel Schwarzenberg.

Ze Spojených států se do své rodné vlasti vrátil také syn Honza. Po návratu své mámy ještě nějaký čas zůstával v zahraničí, kde dokončil studia a pracoval na vývoji české verze LinkedIn. Nyní žije se svou rodinou v Praze a jeho syn Rio je pro babičku Janu velkou radostí a stálou inspirací.

Přestože je Jana akademickou malířkou, mluvit o malování pro ni není jednoduché. Jako malířka je zvyklá mluvit skrze obrazy, nikoli o obrazech. „Já jsem pomalomalíř, třeba tenhleten obraz [ukazuje Jana], to jsem dělala dvanáct let. Ale tak, že jsem ho třeba na dva roky dala za skříň, nemohla jsem ho ani vidět, ale neustále jsem se k němu vracela. Já jsem takový prazvláštní malíř,“ říká o sobě. V blízké době plánuje se svým kamarádem Richardem Pechou výstavu v Lucerně, ale koronavirová epidemie vše trochu zkomplikovala.

Vedle malého Ria a malování je dnes pro Janu velkým radostným tématem pěvecké seskupení Těsto, jehož je součástí. Jde o seskupení žen, které milují lidové písně a radost ze zpěvu rády sdílí a předávají. Repertoárem jsou známé i méně známé lidové písně, posbírané a uchované sběrateli 19. století. „Vždycky je to potěšení, protože to zpíváme s radostí a líbí se nám to,“ vysvětluje Jana Jonáková.

Zcela zásadním je pro Janu Jonákovou duchovní zakotvení. Krátce po svém návratu „ze světa“ se proto účastnila týdenního duchovního soustředění v Javorníku, kde se spřátelila s františkánským knězem Bernardem Říským. Vedli spolu dlouhé debaty, když po jedné z nich se Bernard obrátil na Janu se slovy: „A proč ty nejsi u františkánů, jako terciářka?“ Od tohoto nezapomenutelného setkání Jana Jonáková ví, kam patří: „Bylo to přesně to místo a setkání, které jsem potřebovala. Kde jsem měla být a kde jsem dodnes.“

Na závěrečnou otázku, co je pro ni v životě nejdůležitější, odpověděla: „Setkávání s lidmi! Každý člověk má v sobě něco úžasně nádherného. Buď je to už vyřčené, nebo není. Ale je to v člověku. A to je to, co mě baví, co je obrovský dar.“