Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Jirovcová (* 1944)

• narodila se 6. února 1944

• její otec byl člen protinacistického odboje

• kvůli původu nemohla studovat střední školu

• po roce 1968 zůstala v zahraničí

• vystudovala Pařížskou univerzitu

• pracovala jako písařka a novinářka

Z Poděbrad až do Paříže. Tak by se dala shrnout životní cesta Ivany Jirovcové, která v pařížských ulicích trávila prázdniny v roce 1967. Když o rok později Československo okupovali vojáci Varšavské smlouvy, zrovna se sestrou cestovaly do Norska. V zahraničí se rozhodly zůstat, získaly studijní stipendium a vízum pro pobyt ve Francii. Rozhodnutí žít v zahraničí přitom nebylo lehké, vyrůstaly ve vlastenecké rodině a láska k rodné zemi tak byla jejich součástí. 

Otec se z Terezína neměl vrátit živ

Jejich otec, Josef Jirovec, vlastenectví dokazoval především svými činy. V době druhé světové války vstoupil do poděbradské odbojové skupiny Šíma - Uher 777. Podle opisu protokolu z prosince 1946, který je dostupný v materiálech Ministerstva národní obrany, ke spolupráci Josefa Jirovce a jeho bratra Karla oslovil zakladatel skupiny František Šíma. Bratři vedli v v Poděbradech autoopravárnu a jejich třetí bratr Antonín odešel do Anglie, kde sloužil v letectvu. Josef Jirovec měl podle protokolu ve skupině funkci vedoucího činitele pro zbraně a střelivo. Hlavní činnost skupiny spočívala v přípravě ozbrojeného převratu. Členové se ale podíleli i na finanční a materiální pomoci rodinám, jejichž příslušníci byli v předešlé době zatčeni gestapem. Díky informacím z Ministerstva národní obrany víme i to, že v roce 1944 skupina čítala přes dvě stě členů, kteří složili přísahu.[1] 

V té době, 6. února 1944, se narodila pamětnice Ivana Jirovcová. Jako malé batole o rok později ani nevnímala, že byl její otec zajat gestapem. “Nejdřív byl u výslechu v Kartouzích a později v koncentračním táboře Terezín na Malé pevnosti. Do vězení byl přijat jako Kei Ausgang, což znamená, že odtamtud nevyjde živ,” popisuje Ivana Jirovcová osud svého otce. V táboře skončil na cele 44 a popraven měl být 6. května 1945. To nacisté díky osvobození tábora už nestihli. Z Terezína tak Josef Jirovec vyšel živ, ihned byl ale převezen do nemocnice kvůli skvrnitému tyfu, kterým se v táboře nakazil. I ten ale přežil a ke své rodině do Poděbrad se vrátil. Svým dcerám toho o pobytu v Terezíně ale nikdy moc nevypravoval. “Nedostala jsem z něj víc než to, že si z drobků od krajíce chleba udělali figurky na šachy a tatínek se je tam naučil hrát,” dělí se o jedinou příhodu z otcova nacistického vězení. Malá Ivana si přitom ve své dětské mysli představovala, jak její otec čelil každodennímu mučení. “Mučen byl ale tenkrát jen v těch Kartouzích, když chtěli, aby se přiznali,” sdílí pamětnice kusé informace o zadržení svého otce. Josef Jirovec se aktivně zapojoval do nacistického odboje, poválečný komunismus ale nesnášel úplně stejně. Nadšenému pondikateli totiž vzal možnost dál rozvíjet jeho autoservis. “Měl plno plánů, jak zřídí velký autoservis a bude vyrábět své vynálezy. Byl takový malý Thomas Alva Edison, neustále něco zlepšoval. Ale nejhorší věc, co říkal na adresu komunistů, bylo, že jsou to lumpové,” popisuje otcův přístup k režimu. 

Navzdory tomu, že vyrůstala v antikomunistické rodině, Ivana Jirovcová hrůzu a šeď padesátých let jako dítě nijak zvlášť nepociťovala. Rodiče před ní o politice ani svých starostech nemluvili, ona si tak až zpětně uvědomila, že životem v totalitní zemi museli trpět daleko víc než ona nebo její mladší sestra. Když v padesátých letech komunisté zakázali soukromé podnikání, Josef Jirovec opustil autoservis Jirovec - Vosáhlo a místo toho se zapojil do národního podniku jako řadový dělník. “Pro něj to musela být naprostá katastrofa, ale nevzpomínám si, že by to na mě nebo na sestru nějak dopadalo. I když přišli i k nám kontrolovat, jestli si tatínek něco neulil. Sestra u toho byla a vyprávěla, že s rodiči jednali sprostě,” popisuje návštěvu StB v rodinné vilce Jirovcových. 

I když Ivana Jirovcová prožila relativně bezstarostné dětství a stranický nátlak si neuvědomovala, z legrace říká, že jednu dobu byla jediným komunistou v rodině. Prorežimní výuka ve škole udělala své. Zmatená holčička tak v devíti letech dokonce upřímně oplakávala smrt generálního tajemníka KSSS Josifa Vissarionoviče Stalina. “Jedna tetička najednou práskla do stolu a řekla: ‚Ivanko, dost. Tvůj Stalin byl vrah. Nesmíš věřit tomu, co ti říkají ve škole‘,” popisuje, jak zjednodušeně jí doma vysvětlili, co je správné a co ne. Proto o rok později už dobře věděla, co by jí rodiče řekli na to, že je jejich dcera pionýrkou. Přesto jí to nedalo, a když se soudružka učitelka ve třídě zeptala, kdo chce do oddílu vstoupit, přihlásila se spolu se zbytkem třídy taky. “Přišla jsem domů celá skleslá a řekla jsem mamince, aby to taťkovi řekla sama, protože jsem se bála. Maminka mu to šetrně sdělila a to bylo jedinkrát v životě, kdy byl tatínek opravdu rozzloben. Když už jsem byla v postýlce, tak vlítnul k nám do ložnice a hrozil mi, že jestli je to přihlášení definitivní, tak ať si nepřeju ten sekec,” vzpomíná Ivana Jirovcová dnes už se smíchem. Přihláška definitivní nebyla, malou Ivanu do pionýra vzhledem k původu ani nechtěli. 

V Čedoku jsem se ptala, proč nemůžu tam či onam

A nechtěli ji ani o pár let později na jedenáctiletce, kam se coby jedna z nejlepších žákyň odhodlaně přihlásila. “Dostali jsme dopis, že rodinné prostředí nezaručuje, že ze mě vyroste platný člen socialistické společnosti,” vybavuje si dodnes téměř slovo od slova, co v dopise stálo. Josef Jirovec byl přitom v té době držitelem ocenění Československý válečný kříž 1939 a také Medaile za chrabrost I. stupně. Ani to soudruhy na příslušných místech neobměkčilo. Dospívající Ivana skutečnost, že se na střední školu nedostala, neprožívala nijak dramaticky, mnohem hůř to však nesla její maminka. “Sama měla maturitu a toužila po vysokoškolském vzdělání, na které nemohla nastoupit, protože její maminka byla těžce nemocná. Takže vkládala naděje do nás, ale my na studia nesměly,” shrnuje stručně realitu konce padesátých let. Bylo obvyklé, že děti, které se na střední nedostaly z důvodu nevhodného třídního původu, si chodily zlepšovat kádrový profil do dělnických profesí. Jirovcovi ale nechtěli, aby jejich čtrnáctiletá dcera pracovala v továrně, získali pro ni proto lékařské osvědčení, že manuální práci nemůže vykonávat, a zaplatili jí kurzy psaní na stroji a těsnopisu. K tomu Ivana Jirovcová začala navštěvovat i jazykové kruzy. Do velké míry se tak stala pánem svého času a sama se mohla rozhodovat, které zkoušky kdy složí. 

Hodně ji ale postupem času tížilo, že žije v nesvobodné zemi, ze které nemůže cestovat, jak se jí líbí. “Ve čtrnácti letech jsem si psala seznamy míst, které musím navštívit. V Čedoku jsem se ptala, jak to, že nemůžu jet tam či onam. Odpověď jsem samozřejmě nedostala,” vybavuje si úsměvnou historku, o kterou se jako dospívající děvče zasloužila. Jirovcovi jednou dokonce plánovali emigrovat, ale nakonec si dobrodružný útěk přes Jugoslávii rozmysleli a do země vyjeli jen na dovolenou. První zahraniční samostatnou cestu Ivana Jirovcová podnikla s Cestovní kanceláří mládeže. Vybrala si zájezd do Sovětského svazu a navštívila Moskvu, Kyjev a Krym. Do Sovětského svazu se vrátila ještě jednou v osmdesátých letech, už coby francouzská občanka. Psala tehdy pro jeden francouzský časopis a jedno jeho číslo se věnovalo Sibiři, novináři tehdy dělali ve Francii rozhovory s lidmi, kteří ze Sibiře pocházeli. Na ten popud se pak do téhle části světa sami vypravili. 

Všichni na nás koukali hrozně soucitně

Pamětnici se poprvé na západ podařilo vycestovat v třiadvaceti letech. Vzala sebou mladší sestru a společně odjely vlakem do Ženevy, odkud stopovaly do Paříže. Tam strávily měsíc, pak se stopem vypravily i do Itálie. Z cesty si přivezly spoustu neopakovatelných zážitků, proto o rok později, v srpnu 1968, vyjely na cestu se stejným nadšením jako minulé léto. Tentokrát měly ze Švýcarska namířeno na sever, chtěly projet Benelux a pak se podívat do Norska. O okupaci Československa se dozvěděly ve švýcarském Lausanne. Ani jedna z sester ale informacím nevěřila. “Všichni se na nás soucitně otáčeli, ale když jsem to slyšela poprvé, rozesmálo mě to. Říkala jsem si, jak místní novináři mohou z vojenských manévrů dělat okupaci,” vypráví pamětnice. Se sestrou se tak stopem vydaly na sever, když ale v rádiu pořád dokola slyšely něco o Českoslovenku, Ivana Jirovcová si v Sionu koupila noviny. Z nich zjistily, že je to mnohem vážnější, než předpokládaly. Na návrat domů si ale ve složité situaci netroufly, pokračovaly proto dál podle plánu do zemí Beneluxu a Norska. 

Ve Skandinávii se dozvěděly o možnosti studijních stipendií pro československé studenty. “Plno lidí, které jsme potkali mezi studenty, už o stipendium mělo zažádáno. Řekly jsme si, že bychom to mohli využít a naučit se norsky,” vybavuje si Ivana Jirovcová. V té době už měla za sebou maturitní zkoušku z večerní školy a díky uvolněným poměrům, které v šedesátých letech v Československu panovaly, se od září chystala studovat na Karlově univerzitě angličtinu a ruštinu. Sestry proto uvažovaly i o univerzitě v Liverpoolu, ale nakonec se místo Norska a Anglie rozhodly pro Francii. V Paříži měly kontakty z minulého léta, díky čemuž věděly, že nezůstanou na ulici. “Šly jsme na francouzský konzulát, kde jsme dostaly vízum na počkání. Bylo sice jen tranzitní a na deset dní, ale aspoň něco.” Obě sestry se ubytovaly na kolejích v pařížské čtvrti Nanterre a v září začaly studovat na univerzitě v městečku Caen, asi dvě stě kilometrů severozápadně od Paříže. “Bylo nás tam skoro dvacet Čechů, celá třída. Spousta lidí se zabývala výtvarným uměním,” vybavuje si své začátky ve Francii. Obě sestry žily skromně, ze studijního stipendia si dávaly stranou 50 franků měsíčně. Ivana Jirovcová totiž moc toužila podívat se do Ameriky. 

V Americe ze mě byli vyvedeni z míry

V létě roku 1969 se jim do “země svobody” skutečně podařilo vycestovat. “Odjely jsme tam s třiceti dolary v kapse pro obě dvě. Francouzi nám říkali, že jsme blázni, že budeme spát pod mostem a mýt nádobí. A já souhlasila, vůbec mě to neodrazovalo,” směje se po letech pamětnice. V New Yorku skutečně dostala práci jako myčka nádobí v řetězci McDonald‘s, brzy ale díky své píli a schopnosti psát na stroji dostala práci v agentuře, která imigrantům sjednávala dočasnou práci. Ivana Jirovcová tam šla předvést, jak rychle umí psát na stroji, a rovnou už tam zůstala. “Byli úplně vyvedeni z míry z toho, jak rychle píšu. Přitom jsem se den před tím učila na anglickou klaviaturu, je trochu jiná, než ta česká a vyhazovalo mě to z rychlosti,” vysvětluje pamětnice. Přesto svým psaním budila obdiv. Vyzkoušela si i několik dalších prací a ve všech si poměrně rychle vybudovala své místo. Když z posledního podniku na konci amerického pobytu odcházela, nechtěli ji pustit. “Byli z toho velmi nepříjemně překvapení a nabídli mi ztrojnásobit plat. Už dvojnásobek by mě položil na lopatky, ale trojnásobek by se v Evropě nikdy nestal,” uvědomuje si i po letech Ivana Jirovcová. Se sestrou se přesto vrátily do Francie. V té době měly víza prodloužená do prosince 1969, víc už ale ze strany Československa legálně prodloužit nešla. Ivana Jirovcová nastoupila na ruštinu a divadelní vědu na Pařížské univerzitě a každý den se sestrou složitě probíraly, zda se do Československa vrátit či nikoliv. “Když jsme telefonovali rodičům, dostali jsme šalamounskou odpověď, že rozhodnutí je na nás. Věděli jsme, že otec si přál, abychom žili ve svobodné zemi, zatímco maminka touží po tom, abychom se vrátily. Rozhodly jsme se zůstat, takže spadla klec.” 

Československou příslušnost pamětnice ztratila v roce 1970 požádáním o francouzský azyl. Tu francouzskou získala v roce 1976, v té době měla už hotový diplom z Pařížské univerzity a malou dcerku. Dnem i nocí tak pracovala, aby sebe i dítě uživila. Měla víc prací, ale jejím hlavním zaměstnavatelem bylo Radio France Internationale, pro které pracovala jako písařka, později i režírovala různé pořady. Psala i pro francouzskou tiskovou agenturu Adic Press, nebo tlumočila pro francouzské ministerstvo zahraničí. V tiskové agentuře se zaměřovala na film, mohla proto cestovat po filmových festivalech. Podívala se tak do Cannes, La Rochelle i Karlových Varů. Československo poprvé navštívila v roce 1978, poté, co československé vládě zaplatila pět tisíc franků za vzdělání, které v Československu získala. Svou rodnou zemi pravidelně navštěvuje od devadesátých let, a i když žije ve Francii, stále si hraje s myšlenkou, že se do své vlasti jednou vrátí natrvalo. 

 

[1]  Zdroj: APMP, fond Odboj 1939 – 1945, přír. č. 643/87, Ministerstvo nár. Obrany, opis protokolu ze dne 27. 12. 1946