Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Jiříček (* 1931)

• narozen 24. srpna 1931 v Pořežanech

• jako nadaný žák vybrán do měšťanské školy

• ubytování německých uprchlíků na rodném statku

• v květnu 1945 prožil ústup maďarských vojáků a příchod Rudé armády

• byl svědkem tragického konce místního kolaboranta

• odmítl vstup do SSM

• v roce 1952 otec František Jiříček starší donucen vstoupit do JZD

• v roce 1952 odveden k vojenské službě

• po návratu z vojny obsluhoval pojízdný biograf

• po absolvování večerní průmyslovky v roce 1960 nastoupil k Jihočeským vodním elektrárnám

• v roce 1960 se oženil s Petrou Michalovou

• po srpnu 1968 byla manželka prověřována kvůli svému původu

• zachránil píseckou Křižíkovu elektrárnu jako technickou památku

• kvůli sporu o záchranu další technické památky odešel v roce 1987 od elektráren

• v roce 1990 odešel do důchodu a ujal se renovace rodného statku

• v roce 2004 otevřel Muzeum historických vozidel

V 21. století už není nikdo, kdo by nám mohl vyprávět své vlastní zážitky z hrůz první světové války. A velkou vzácností jsou i pamětníci, kteří nám dokážou přiblížit autentický prožitek velké války svých vlastních rodičů. Jedním z takových je pan František Jiříček z jihočeských Pořežan. Kdyby ale zůstalo jen u povídání o tatínkových osudech coby rakousko-uherského vojáka, nezapadal by takový rozhovor příliš do databáze Paměti národa. Jenže díky tomu, že se František Jiříček v Pořežanech narodil v roce 1931, sám na vlastní kůži prožil všechny dramatické okamžiky, které 20. století připravilo pro starý selský rod, který na svých 10 hektarech polí sedlačil už od 17. století – nacistickou okupaci s řízeným hospodářstvím, znárodňování a zakládání jednotného zemědělského družstva (JZD) po roce 1948 a nejrůznější ústrky kvůli svému původu, víře a zájmům. Přes všechny tyto překážky František Jiříček většinu života zasvětil lásce ke starým technickým výtvorům lidského umu a ještě dnes ve svých 94 letech provozuje soukromé muzeum historických vozidel a staré zemědělské techniky.

Návrat otce ze světové války

Františkův tatínek původně rodný statek v Pořežanech vůbec neměl po rodičích převzít. Byl mladším ze dvou bratrů a na začátku 20. století se učil ševcovskému řemeslu. Všechno ale změnila první světová válka. Bratr Josef narukoval hned v roce 1914 a ještě během prvního válečného roku padl na srbské frontě. Dlouho byl ale veden jako nezvěstný. 

Narukovat musel i mladší František, jakmile v roce 1917 oslavil 18. narozeniny. Protože byl menšího vzrůstu a uměl zacházet s koňmi, narukoval jako vozataj k dělostřelectvu na italskou frontu. Miloval zvířata a v pozdějším věku vzpomínal hlavně na utrpení koní ve válce: „Jednou táhli děla úzkou serpentinou ve skalách a předjížděli je Němci, kteří už měli motorové tahače. Předjížděli naše dělostřelce a jedna tatínkova kobyla se splašila, přehodila nohy přes zábradlí a otec ji nemohl dostat zpátky. Němec vyběhl, přeřízl jí popruhy a ta se zřítila dolů,“ vypráví pamětník a přidává další vzpomínky otcovy anabáze z působení v rakousko-uherské armádě. „Při palbě se kanonýři střídali v tahání za lano, které dělo odpalovalo, ale otec za něj nikdy zatáhnout nechtěl, protože věděl, že tam umírají nevinný lidi. Jednou vedl nemocné koně do špitálu a při noční bouřce s nimi zabloudil. Popoběhl vždycky při úderu blesku. Když koně dovedl, důstojníci mu nedali ani najíst. Viděl tam italské zajatce, kteří jedli bramborové slupky, které vybírali z bahna. V roce 1918 byl zraněn do hlavy střepinou a ležel v nemocnici v Lublani, když válka skončila. Aby nešel do zajetí, sehnal si civilní hadry a 14 dní šel pěšky domů přes Alpy. Cestou se živil ořechy a žebrotou. Když došel do Pořežan, vlastní matka ho nemohla poznat.“

Až tehdy se František Jiříček starší dozvěděl, že bratr Josef válku nepřežil. Během války zemřel i jejich otec Tomáš, snad prý z velké lítosti nad ztrátou syna. I když byl vyučeným ševcem, podle vzpomínek Františka mladšího se stal jeho otec vzorným hospodářem, který ke statku přistavěl stáje, stodolu a začal chovat hovězí dobytek. Protože peněz nebylo nazbyt, stavební kámen si František starší dobýval sám přes zimu v lese, cihly si svépomocí vyráběl z místní hlíny, za palivové dřevo mu posloužily pařezy, odkoupené ve schwarzenberských lesích, které ale také musel nejdřív sám vydobýt ze země. Výsledky této obrovské lidské dřiny rozvrátil až vznik místního JZD. František Jiříček starší se oženil s Marií Fiklíkovou a pamětník František mladší se narodil 24. srpna 1931 jako jejich prvorozený syn. S odstupem tří let se narodil Bohuslav a za další tři roky ještě Josef.

Dětská léta v závěru první republiky

Na statku bylo stále co dělat a František tak musel s hospodářstvím pomáhat od útlých let. Děti dostávaly na starost hlavně pastvu dobytka na obecních lukách. V Pořežanech začal chodit do obecní školy. Byla tam jednotřídka s jediným učitelem a náboženství docházel vyučovat farář Jan Pour, později zatčený gestapem. V zimě do kostela nechodily děti z chudých rodin. Když se jich farář Pour zeptal proč, zjistil, že nemají žádné boty. Ihned se mezi sedláky v Pořežanech zorganizovala sbírka a chudým dětem se nakoupily boty. Učitel Krs si všiml, že František je jedním z jeho nejlepších žáků, a ještě s jedním chlapcem ho vybral do měšťanské školy v Dolním Bukovsku. Tam František dojížděl na maminčině dámském kole. V zimě mu chodil otec naproti na Modrou Hůrku, když ale napadlo sněhu moc, musel na nějakou dobu zpátky do pořežanské jednotřídky. Během války začal na kole dojíždět do lidové školy v Týně nad Vltavou. To bylo možné i v zimě, protože silnice do Týna musela být neustále prohrnutá kvůli povinným dodávkám pro německé válečné hospodářství.

František Jiříček nejradši vzpomíná na 30. léta, kdy ve srovnání s pozdějšími dobami byl doslova blahobyt – bez problémů se daly koupit pomeranče i čokoláda, oni sami měli na statku 40 slepic, vlastní mouku, máslo i maso. Obilí vozil tatínek mlít do nedalekého mlýna „U Budáčka“, který tehdy patřil Vojtěchu Radovi. Jeho mlýn byl pro malého Františka oblíbeným místem dětských průzkumů, protože od mala obdivoval všechny možné stroje. Mlynář Rada provozoval i pilu, ale před válkou ještě do Pořežan nebyla zavedena elektřina a mlýn měl navíc špatný přítok. Pořídil si proto vodní turbínu, která ale také nestačila – a ve mlýně byl k Františkovu obdivu i naftový motor. Dělníci ze stavby nové silnice museli Františka odhánět, aby ho při prohlížení parního válce nepřejeli. Když byla dva roky po válce obec konečně elektrifikována, František neustále koukal elektrikářům pod ruce a líbily se mu jejich krásné motorky. Jakmile někdo ze sedláků chtěl na statku rozšířit elektrická světla, šel rovnou za tehdy šestnáctiletým Františkem.

Němečtí okupanti a jejich místní přisluhovač

V létě 1938 začaly i Pořežany pociťovat zhoršující se mezinárodní politickou situaci. Přes obec projížděly motorové nákladní vozy do vltavského údolí, kde se rychle budovaly tzv. řopíky – železobetonové pevnůstky, které zde byly součástí Vltavské linie. Jeden z bunkrů byl postaven nad řekou na okraji lesa Jiříčkových. V září, kdy byla vyhlášena mobilizace, Františkův tatínek rukovat nemusel. Sedláci odváželi na vozech rekruty do Týna nad Vltavou a dávali jim na cestu jídlo. Už za pár týdnů se ale vrátili. Veškerá snaha o obranu republiky skončila přijetím mnichovské dohody. Přišel 15. březen 1939. Zprávu o okupaci si u Jiříčků vyslechli z rádia na baterie. Z venku byl toho rána slyšet podivný hukot: „Od Budějovic na Prahu letělo 15 německých letadel. Letěly hrozně nízko, tak jsme jasně viděli kříže na křídlech. Samotní němečtí vojáci se u nás ve vsi neobjevili. V noci tehdy napadlo spoustu sněhu.“

Německá okupace s sebou přinesla přídělový systém, noční zatemnění a zákaz poslechu cizího rozhlasu. Už v létě 1939 se z vltavského údolí ozývaly obrovské detonace. Němci vyhazovali do povětří před rokem vybetonované pevnůstky: „Chodili jsme se jako kluci k řece koupat a vylezli jsme vždycky na trosky bunkru pod naším lesem. Loupali jsme z něho asfaltovou izolaci a modelovali z ní různé figurky.“

Později byly z trosek těženy všechny ocelové části. V každé době se najde nějaký přisluhovač nového režimu. V Pořežanech se stal pověstným zmíněný mlynář Rada, který byl znám jako vlajkař a přihlásil sebe a rodinu k německé národnosti: „Do mlýna se smělo vozit k umletí 40 kg obilí na osobu na měsíc. Rada byl otcův vzdálený příbuzný, tak táta zkusil přivézt o pytel obilí víc, ale neumlel mu ho. Vilu, kterou měl kousek od mlýna, pronajal Němcům a byly tam ubytované děti z Hitlerjugend. To byli parchanti. Když jsme chodili do lesa na borůvky, tak schválně kolem našich hlav házeli do stromů ty jejich kudličky a jejich vedoucí chodil s pistolí. Nás české děti nenáviděli. Ze mlýna byla občas slyšet i střelba. Po válce se tam usadili Rusové a tahali si tam holky.“ 

Říšskoněmecké občanství dostal i Radův jediný syn Láďa. Ten byl v Pořežanech mezi vrstevníky velmi oblíbený a kamarádský. Později musel narukovat do wehrmachtu. V létě 1943 se objevil v budějovickém lazaretu na doléčení se zraněním: „On moc dobře věděl, co ho na frontě čeká. Nechtěl se tam vrátit, a tak v budějovické nemocnici raději spáchal sebevraždu skokem z třetího patra.“

Příchod národních hostů do Pořežan

Nejrůznější německá nařízení a omezení se sedláci naučili různě obcházet. Máselnice a šroťáky na statcích musely být úředně zaplombované, aby si nikdo nemohl pro vlastní potřebu vyrobit víc másla nebo mouky, než bylo povoleno. Tak se máslo vyrábělo tajně v plechové konvi, kterou se houpalo na obrácené židli. S malým šroťákem na obilí tajně v noci přijížděl maminčin bratr Jan. Do vsi samozřejmě přijížděly hospodářské kontroly a občas byl někdo vyšetřován. Dva hospodáři nezvládali plnit povinné dodávky a byla na ně uvalena nucená správa. Vrata a dveře jejich statků byly kvůli tomu natřené na červeno. Kvůli nedostatku pohonných hmot se během války na auta a náklaďáky montovaly kotle na dřevoplyn. Sedláci měli novou povinnost – vyrábět a dodávat dřevěné špalíky, ze kterých se dřevoplyn vyráběl: „Špalíčky se odvážely do Týna do takových obrovských stodol. Na konci války byly těch špalíků ještě plné a rychle se to všechno rozkradlo. Někteří lidé tím určitě doma topili několik let.“ Sám František v době války jako kluk choval 60 králíků, které prodával. Ve škole každé ráno museli zpívat německou hymnu – a dokud Němci vítězili, ukazovali si na mapách postup německé armády.

Blížící se konec války v Pořežanech předznamenal na podzim 1944 příchod tzv. národních hostů – německých uprchlíků z východních oblastí, kam se blížila Rudá armáda. V Pořežanech jich bylo ubytováno asi 200 a místní sedláci je museli přivézt svými povozy. Byly to celé rodiny – ženy s dětmi a starci. Ubytováni byli v místní škole, ale i ve statcích: „U nás byly čtyři ženský s dětma a jeden starej dědek. Ten vždycky mával hůlkou na letadla. Museli jsme je živit a brali si, co chtěli. Otec uměl z války německy, tak si mu stěžovali na Rusy, jak zacházejí s ženskýma.“ Mezi těmito uprchlíky byl i jistý chlapec Erich, který už měl vojenský výcvik z Hitlerjugend, uměl trochu česky a s místními kluky se skamarádil a učil je vyrábět draky. Z Pořežan byli národní hosté odvezeni na jaře 1945 – ještě před koncem války. Někdy v té době se u Jeznice zřítilo německé letadlo. František s kamarády chodili k jeho troskám a brali si z nich různé hadičky a gumy, ze kterých se daly vyrobit skvělé praky.

Maďarské vojáky vystřídala Rudá armáda

Na konci dubna 1945 se v Pořežanech objevili maďarští vojáci. Protože statek Jiříčkových byl hned u hlavní silnice, ubytoval se u nich maďarský velitel. Obyčejní vojáci spali ve stodole na slámě, kde si svítili svíčkami, a tak měl Františkův otec neustále strach, že jim statek zapálí. Do jejich kuchyně si chodili vařit fazole a kradli jim slepice: „Byli u nás asi deset dní. Nechodili na záchod, protože ho asi neznali, tak chodili vykonávat potřebu kolem baráku...“ Protože v obci nebyla elektřina, Maďaři si vyráběli proud pro vysílačky na šlapacích dynamech. V květnových dnech od Štipoklas přijeli dva mladí esesáci na koních. Seskočili před statkem Jiříčkových a měli s sebou nějakého tlumočníka. Chtěli od Maďarů koně, protože jim u Žimutic došel benzín. Maďarský velitel kroutil hlavou. „Máma zrovna v kuchyni pekla chleba. Měli jsme velkého psa, kterému Maďaři nevadili, ale na ty esesáky začal vrčet. Esesák na něj vytáhl pistoli a v tom otec popadl sekeru. Jak pak říkal, Maďaři by mu určitě pomohli. Nakonec esesáci odjeli a Maďaři měli hned poplach. Během půl hodiny byli všichni shromáždění na silnici, nechali u nás i část výstroje. Odtáhli přes Týn, ukrývali se u Dražíče, kde jich několik esesáci zastřelili.“

Dva dny po odchodu maďarských vojáků dorazila Rudá armáda: „Rusové jeli na samých německých ukořistěných autech a náklaďácích. Řídili to Němci bez insignií na uniformách a vždycky jeden Rus s bubínkovým samopalem hlídal tak dvacet Němců. Projížděli celou noc. Najednou byl slyšet hroznej hukot – od mlýna jelo šest tanků přes most. Na tancích měli obrazy Stalina a tanky po cestě pořád opravovali. Taky ten most poškodili, tak poslední dva tanky musely potok přebrodit,“ vzpomíná František Jiříček na první vojáky Rudé armády v obci.

„Za další dva dny přijeli Mongolové s malýma koníčkama a bryčkama. Byly jich stovky a byli zlí. Když jsme se k nim jako děti přiblížili, hned po nás švihali bičíkama. Utábořili se u Purkarce-Jeznice. Neměli ani stany. Porazili stromy a spali pod jejich větvema. Měli nemocný koně a chcípali jim. Na kopytech měli vypálenou nějakou značku. Já jsem si jednu kobylu vzal a přeplaval s ní řeku, chtěl jsem si ji nechat. Ale táta ji nechtěl a až později si koupil vlastní koně. S jedním Rusem se ale domluvil, že mu obstará koňský postroj za svoje hodinky, které mu rovnou dal. Druhý den ale Rus už nepřišel. Důstojníci od Mongolů chodili po chalupách a chtěli vejce a mlíko. Polovinu toho ale vyhodili, stěžovali si, že nemáme smetanu, a chtěli vodku. Z Rakouska si přivezli obrovské množství nakradených látek. Mongolové uměli dokonale jezdit na koních a v trysku na nich přeskakovali ploty mezi zahradami, ale udělali velké škody v lesích. Čistili je od Němců a všude při tom stříleli do stromů.“

„Dobrovolný“ vstup do jednotného zemědělského družstva

A jak dopadl „národní odrodilec“ mlynář Rada? František Jiříček vzpomíná na první květnové revoluční dny: „To už u něj žádní Němci nebyli. V obci byli během války dva myslivci, kteří směli mít lovecké zbraně. A ti teď šli pro Radu do mlýna a vedli ho do Bzí na četnickou stanici. Jenže četníci ho odmítli převzít, že k tomu nemají rozkazy. Tak ho vedli zase zpátky do jednoho statku v Pořežanech, který měl komoru s mříží. Nevěděli, co s ním, a jedna ženská mu tam chodila nadávat, že celou válku museli žrát šrot z jeho mlýna. V noci se několik chlapů střídalo v hlídání, ale ráno našli Radu oběšeného na opasku na mříži. Říkalo se, že jeden z těch sedláků byl takovej krutej a že Radovi s tím oběšením pomohl. Ta ženská mrtvému mlynáři házela šrot na hubu a křičela: ,Tu máš, Vojto, my to žrali celou válku!‘ Nikdo nechtěl mrtvolu odvézt, až na to zjednali pohodného, který odklízel zvířecí mršiny. Radu zakopal za zeď hřbitova v Hůrce.“ Ve mlýně po válce krátce působil národní správce a poté provoz definitivně ustal.

Po únoru 1948 přišly pro soukromé zemědělce další zlé časy. Za Františkem a jeho bratry chodili agitátoři, aby vstoupili do SSM, ti ale odmítali: „Svazáci rozbili ve mlýně turbínu i dieselový motor, aby to všechno mohli naložit jako staré železo a odvézt do šrotu.“ 

Také v Pořežanech bylo v první polovině 50. let zakládáno JZD a jeho tvůrci si jako jeden z hlavních objektů vybrali statek Jiříčkových. Pamětníkův tatínek vstup do JZD odmítal a spoléhal na to, že statek předá synům. Zlom přišel v roce 1952, kdy jeden ze synů byl na vysoké škole v Praze a dva zbývající byli na vojně: „Otec nechtěl do družstva a spoléhal na nás, jenže jsme byli pryč. Donutili ho ke vstupu tak, že mu vyměnili pole za horší a hrozně daleko a sebrali mu strojní vybavení. Okamžitě na našem statku vyměřili prasečák a kravín. V jednu chvíli tam bylo až 1 400 prasat, dvůr byl plnej močůvky a studna byla zamořená. Nedalo se tam žít.“

V roce 1961 z Františka Jiříčka staršího udělalo vedení JZD technika živočišné výroby a tím začal jeho tragický konec: „Šel se podívat do stáje koní, které měl na starosti chlap, který to s koňmi neuměl. Všude tam byl hrozný nepořádek a žrádlo jim házel do hnoje. Když mu to otec vytknul, tak ten chlap ho fyzicky napadl. Otec odmítl dál dělat takovou práci a psychicky se zhroutil. Během týdne zemřel ve svých 61 letech v budějovické nemocnici.“ Na statku dál žila pamětníkova matka, která musela s těžkou srdeční vadou chodit pracovat na nejvzdálenější družstevní pole. František pro ni a svou rodinu začal stavět domek v Hrdějovicích, ale krátce poté, co se do něj maminka nastěhovala, v roce 1966 ve svých 58 letech zemřela.

Nespolehlivý paradesantní ženista

U odvodu v roce 1952 se František dostal ke koním do Litoměřic. Vojáci zde pomáhali v zemědělství, ale už po dvou měsících se vojenské stáje rušily: „Přišel ruský generál a předváděly se mu koně. Ukázáním prstem rozhodoval, který kůň půjde na jatka a který ne.“ Za celou vojenskou službu nebyl František nikdy povýšen: „Chodil za námi politruk a každého přemlouval, abychom vstoupili do SSM nebo alespoň vystoupili z církve. Sliboval za to povýšení. Já jsem to neudělal, ale když někoho přemluvil, chodil pak do litoměřického církevního semináře ukazovat, kolik uvědomělých vojáků vystoupilo z církve.“ 

Po zrušení stájí byli vojáci rozděleni k různým jednotkám podle zdravotního stavu a zdatnosti. Pár nejschopnějších včetně Františka se dostalo k průzkumníkům do Lovosic: „Byli z nás paradesantní ženisti a byl tam mimořádně tvrdý výcvik. Učili jsme se přepadávat stráže, plavat přes řeku se zbraněmi. Plavání bylo hodně a každý den dvě hodiny zápasu, při tom mi kolegové dvakrát přerazili nos.“ V květnu se „nespolehliví“ vojáci, kteří nebyli členy SSM, nesměli účastnit vojenské přehlídky: „Odveleli nás do stanového tábora v Nakléřově u Ústí nad Labem. Vesnici jsme likvidovali spolu s vojáky PTP. Všechno se bouralo, kromě školy a kostela, kde byla dílna pro náklaďáky. Nakládali jsme železo do šrotu. V noci tam chodili přes hranici Němci klást kytky na místní hřbitov. Na rozdíl od pétépáků jsme měli zbraně, tak jsme měli v noci hřbitov hlídat a ty Němce zajmout. Když by neuposlechli, měli jsme je zastřelit, ale nikdo z nás by to neudělal.“

Po návratu z vojny nechtěl František Jiříček do pořežanského JZD, ale od místních komunistů potřeboval potvrzení, že si může hledat práci jinde, a ti mu ho odmítli dát. Nakonec se uchytil jako elektrikář u zemědělského a lesního závodu v Hluboké nad Vltavou. Při práci vystudoval večerní průmyslovku a v letech 1954–1956 jezdil jako promítač s pojízdným kinem: „Učitel Vávrovský získal vyřazenou promítačku z Týna. Udělal jsem si kurz a pro filmy jezdil do Budějovic, ale dávali mi samý sovětský filmy. Ale za čokoládu jsem získal třeba Hanzelku se Zikmundem. Jezdili jsme Pragou-Alfou, která nám jednou začala hořet v serpentinách v zimě u Jaroslavic. Objížděli jsme Jaroslavice, Radonice, Hvozdno, Smilovice, Tuchonice, všude kino chtěli a hostili nás výslužkami ze zabijaček.“

Pro požehnání do uranového lágru

Po ukončení elektrotechnické průmyslovky nastoupil v roce 1960 k Jihočeským vodním elektrárnám a ve stejném roce se oženil s Petrou Michalovou. Úpravy starých vodních elektráren ho nesmírně bavily. V té době se dokončovala stavba Orlické přehrady a bylo třeba zachránit turbíny a generátory v Novém mlýně a Rejsíkově. František Jiříček měl v té době hlavní zásluhu na záchraně Křižíkovy hydroelektrárny v Písku, která je dnes technickou památkou: „Režim potřeboval elektřinu a chtěli ji předělat. Chtěl jsem tomu zabránit, když jsem viděl mramorový rozvaděče a všechno původní po Křižíkovi. Řekl jsem to šéfovi, že si kvůli tomu udělám revizní zkoušky na vysoký napětí, ale vymlouvali se, že nemají strojníka. Slíbil jsem, že elektrárnu s naší partou předěláme na automatiku a nikdo se o to nebude muset starat. Jen občas čistit česle od nepořádku – a to dělal člověk, který tam bydlel.“ Kvůli sporu o záchranu další původní historické elektrárny v Soběslavi se v roce 1987 rozhodl od elektráren odejít.

Po srpnové okupaci v roce 1968 během prvních normalizačních čistek neměl František Jiříček díky dělnické profesi větší problémy, na rozdíl od své manželky, která pracovala v administrativě. Oba byli členy lidové strany a paní Jiříčková navíc neměla „vhodný“ původ: „Byla nemanželskou dcerou Arnolda Handrycha, šéfa pražský policejní pátračky. Žil s vdovou po majiteli pozemků, kde vyrostlo ruzyňský letiště, a vlastnili několik velkostatků a vil. Její syn utekl do Kanady a chtěl, aby za ním přiletěli, ale nedostali povolení. Tchán znal několik řečí a objednal si soukromé letadlo ve Kbelech. StB se to ale dozvěděla a zavřela je. Byl odsouzen za vlastizradu do uranového dolu u Slavkova. Tam jsme za ním jeli pro požehnání před svatbou. Když ho vedli, před každým dozorcem musel smeknout. Všechno jídlo, které jsme mu přivezli, prohledali a směli jsme s ním mluvit jen půl hodiny. Když ho po devíti letech z vězení pustili, dělal v jedné pražské továrně topiče. Občas jsem ho vozil autem, podívat se, v jakém stavu jsou majetky té jeho přítelkyně. Třeba statek Korákov, ze kterého udělali prasečák.“

Splnění snu – Muzeum historických vozidel

Po odchodu od elektráren pracoval František Jiříček jako energetik budějovických hotelů a v Podniku služeb. V roce 1990 odešel do důchodu, ale dál dělal externě energetika některých velkých budějovických firem až do roku 2022, kdy mu bylo již 91 let. Díky sametové revoluci a odchodu do důchodu se mohl konečně naplno věnovat svému koníčku – sbírání a renovaci historických vozidel a strojů: „Se sbíráním jsem začal hned po návratu z vojny. Bylo mi líto vyřazovaných strojů, že jdou do šrotu. Nekouřil jsem, nepil, tak jsem ušetřené peníze dával do sbírky. Vážil jsem si hlavně koňských kočárů. Děda byl kolářem a jako kluk jsem k němu chodil se učit řemeslu, dokázal jsem opravit i torza dřevěných vozů, syn je navíc automechanik.“ Až do roku 1989 musel mít své sbírky uložené u širšího příbuzenstva. Vedení JZD mu zakázalo historickou techniku skladovat v rodném statku. Po revoluci už ale Františku Jiříčkovi nikdo nemohl v užívání domu bránit. Dům v Hrdějovicích přenechal synovi, z pořežanské usedlosti vyhnal prasečák a nastěhoval se do ní. Statek byl zruinovaný, půda vykradená, stodola skoro neměla střechu a kdekdo si tam chodil rozebírat cihly.

František Jiříček začal rodný statek opravovat a stěhovat do něj své sbírky. Nejdříve postavil renovační dílnu a v roce 2004 oficiálně otevřel Muzeum historických vozidel a zemědělských strojů. Už předtím se ale na jeho sbírky jezdili dívat lidé z celé republiky i zahraničí, navíc si některé jeho kočáry začali půjčovat filmaři. Zahrály si třeba v pohádkách Princezna ze mlejna nebo Z pekla štěstí. Ve svých 94 letech spolu se synem muzeum stále provozuje a návštěvníkům je schopen vyprávět příběh každého stroje, který je v Pořežanech k vidění: „Je to stále spousta práce. Každý rok musíme dohustit stovky pneumatik, protočit všechny stroje, jen motorek tu máme kolem stovky.“ V jeho sbírce se nakonec ocitlo i nákladní auto, se kterým vozil pojízdné kino, i místní hasičská stříkačka, vyrobená a zakoupená jen rok po jeho vlastním narození.