Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Zdeněk Jičínský (* 1929  )

Mocní horších intelektuálních kvalit hluboce poznamenali společnost a lidské vztahy

  • narozen 26. února 1929 v Ostřešanech u Pardubic
  • vystudoval gymnázium, v roce 1948 nastoupil na Právnickou fakultu UK
  • v roce 1948 vstoupil do KSČ
  • v letech 1954–1964 učil na Vysoké škole Ústředního výboru KSČ
  • v roce 1964 ho vyhodili z VŠ Ústředního výboru KSČ, zastal se reformního prorektora
  • v roce 1968 se podílel na vzniku České národní rady a stal se jejím členem
  • nesouhlas s ruskou okupací v srpnu 1968
  • musel odejít z ČNR, Federálního shromáždění a z KSČ
  • na základě vyhazovu ze strany v roce 1970 přišel o práci na právnické fakultě
  • pracoval v České pojišťovně jako likvidátor pojistných událostí, pak v právním oddělení
  • jako signatáře Charty 77 ho vyhodili z České pojišťovny a rok a půl byl bez práce
  • od roku 1979 pracoval jako podnikový právník v Mototechně
  • v roce 1981 obviněn v tzv. kauze Kamion z protistátní činnosti
  • StB ho vydírala kvůli spolupráci
  • člen Českého Helsinského výboru
  • v prosinci 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění za OF
  • v 90. letech působil v ČSSD
  • v letech 1996–2002 a 2003–2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny PČR
  • byl předseda Stálé komise pro otázky Ústavy ČR
  • zemřel 9. dubna 2020

Zdeněk Jičínský se narodil 26. února 1929 v Ostřešanech u Pardubic do rodiny železničáře. Pocházel z chudší rodiny, kde sice fatálním nedostatkem netrpěli, ale přesto už ve 30. letech vnímal velké sociální rozdíly, zvláště na vesnici, kde vyrůstal. Jeho otec Jaroslav měl za sebou těžké zkušenosti z první světové války na ruské frontě, kdy se dostal do zajetí a do ruských legií. Protože sám neměl vzdělání, přál si, aby jeho syn vystudoval, a tak Zdeněk v prvních letech války nastoupil na gymnázium.

Co ho nasměrovalo ke KSČ

Díky osobnosti profesora češtiny ho zajímala literatura, která ovlivňovala jeho smýšlení. Silně na něj zapůsobil například protikapitalisticky zaměřený Steinebckův román Bitva, který pojednává o brutálnosti, s níž buržoazie drtí stávkové hnutí vykořisťovaných dělníků. Literatura, sociální poměry, ve kterých vyrůstal, ale především levicově orientovaná atmosféra poválečné doby ho nasměrovaly ke komunistickým idejím.

„Étos doby říkal, že nás osvobodili Sověti a komunistická strana byla hlavní síla pokroku. Měl jsem na gymnáziu kamaráda, který vstoupil do KSČ, a s jeho přáteli jsme chodili na debatní večery, kde se probírala společenská témata, to na mě také zapůsobilo, vzpomíná. Jeho tatínek po válce vstoupil do KSČ, ale mamince, věřící katoličce, se to nelíbilo. Zdeněk tedy kvůli ní vstoupil do strany až po roce 1948.

1948: právnická fakulta

Zajímaly ho společenské vědy a na filozofickou fakultu se necítil, takže nastoupil v roce 1948 na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Pamětník uznává, že jeho právní vzdělání nebylo optimální, jelikož právo po únorovém převratu prodělávalo značné změny. Zákoníky měly po sovětském vzoru splňovat požadavky socialistického práva, jehož základní ideou bylo sloužit politickým účelům. Pedagogové museli školu opouštět, neboť římské právo se již nevyučovalo.

Politické procesy vzbuzovaly otázky, na které nebyly odpovědi

Politické procesy v 50. letech studentu Zdeňkovi tehdy skýtaly mnoho nezodpovězených otázek. Vzpomíná, že o nich hodně diskutoval se svým známým Marcelem Aymoninem, francouzským komunistou, který měl v Československu politický azyl a snad prý u procesů také překládal. Hrůzu toho všeho jsme si tehdy neuvědomovali, i když nám na tom byly různé věci divné, včetně uplatňovaného antisemitismu. Stejně tak jsem nerozuměl jiným situacím.“

Vysoká škola stranická

Od roku 1954 učil čerstvý absolvent práv Zdeněk Jičínský na Vysoké škole ústředního výboru KSČ, kterou navštěvovali lidé ze stranického aparátu, aby si doplnili vzdělání. Přes to všechno, jak se to dnes může jevit, měla škola vysokou úroveň a dělaly se tam dost slušné práce v rámci tehdejších poměrů. Působila tam škála zajímavých lidí na učitelských postech. Když byl ten přelomový 20. sjezd KSSS v roce 1956, dost bouřlivě se to na schůzích probíralo a někteří museli ze školy odejít, protože už se nejevili dost stranicky věrní.

1960: název „socialistická“ ústava byl mimo realitu

Ještě za působení na této škole byl Zdeněk Jičínský jako jeden z dvaceti právníků v roce 1960 v komisi pro přípravu socialistické ústavy. Byla to zajímavá zkušenost, protože v návrhu ústavy nebylo řečeno, že by mělo jít o ‚socialistickou‘ ústavu. Měla to být Ústava Československé republiky. Ale Antonín Novotný v roce 1960 usoudil, že již byly dokončeny socialistické přeměny společnosti. Například kolektivizace zemědělství. V řeči tehdejší terminologie už tady tedy nebyli vykořisťovatelé. Už jsme byli společnost dělnictva, rolnictva a pracující inteligence. Na základě toho přišel Novotný s tím, že se Československá republika bude jmenovat socialistická. Tehdy jsem se jenom já a profesor Dobiáš, hudební teoretik, zvedli a řekli jsme, že to je zvláštní, protože název ‚socialistická‘ neodpovídá realitě. Že v socialismu ještě nejsme. Brzy potom se skutečně začaly projevovat velké problémy – ekonomické a společenské.

Rehabilitace Gustáva Husáka neproběhla důsledně

V roce 1963 předsednictvo ÚV KSČ vytvořilo komisi složenou z historiků a právníků k prošetření případu takzvaných slovenských buržoazních nacionalistů, známých jako případ Gustáv Husák a spol. Komise je známa jako tzv. barnabitská, podle místa jednání v bývalém klášteře barnabitek na Hradčanech. Její závěr měl vést k rehabilitaci Gustáva Husáka a ostatních odsouzených. Zdeněk Jičínský byl této komise členem a měl možnost s Husákem mluvit a klást mu otázky.

Závěr sice byl, že ti lidé nebyli odsouzeni po právu, ale rehabilitace to v pravém smyslu nebyla. Neproběhla důsledně a náš závěr vláda nepřijala, byl oslaben a omezen. Antonín Novotný si totiž nepřál, aby se Husák vrátil do politiky. V rámci rehabilitace bylo Husákovi nabídnuto, aby se stal náměstkem ministra spravedlnosti, což mu pochopitelně nestačilo, a šel pracovat do Ústavu Slovenské akademie věd. Tam si připravoval prostor pro větší návrat, který nastal po roce 1968, kdy přijal, co mu nabízeli v Moskvě, a s těmi, s nimiž před tím pracoval na revizi, se dokázal ostře vypořádat, vysvětluje pamětník.

Přelomový rok 1964 a vyhazov z Vysoké školy stranické

V roce 1964, kdy už byla politická atmosféra mnohem uvolněnější, se stal předmětem kritiky prorektor Vysoké školy stranické Milan Hübl, který se silně angažoval v revizionistickém proudu. Zdeněk Jičínský na jeho obranu vystoupil a spolu s deseti dalšími musel školu opustit. Po vyhazovu Zdeněk Jičínský dostal místo učitele na právnické fakultě a stal se také členem kolegia pro vědy o státu a právu. Zde se dostal do blízkého styku se Zdeňkem Mlynářem, s nímž měli podobné politické postoje, a jejich přátelství trvalo až do Mlynářovy smrti. Rok 1964 pro sebe pamětník považuje za přelomový, protože tehdy se už jednoznačně ubíral reformní cestou. Reforma sice začala už v roce 1956, ale já svou povahou nejsem radikál, takže jsem se ke změnám dopracovával postupně.

Období nadějí a vznik České národní rady

Roky 1965–1968 považoval pamětník za velmi nadějné období. Věřil v proměnu společnosti a svobodnější život. Působil v různých skupinách, které připravovaly materiály pro změny, a působil v akčním programu, který připravoval úpravy česko-slovenských vztahů. V létě 1968 se stal členem České národní rady. Byl to orgán, který do té doby nebyl a vznikal z ničeho. Takže tomu jsem se v době pražského jara hodně věnoval. Kromě toho jsem byl ještě v komisi pro federalizaci, jejímž předsedou byl Husák. To nás zaměstnávalo až do srpna, kdy už to bylo hotové.

S okupací 1968 jsme v ČNR nesouhlasili

Okupace 1968 zastihla Zdeňka Jičínského na dovolené v Tatrách, odkud se s manželkou vrátili předčasně do Prahy, kde předsednictva České a Slovenské národní rady připravovala dokumenty, které vyjadřovaly nesouhlas se vstupem vojsk. V České národní radě jsme se dozvídali, co všechno okupace znamená. Na stranické schůzi nám byly sděleny výsledky moskevského protokolu, který narazil na náš nesouhlas, ale ten nám nebyl moc platný. V rámci České národní rady pak ještě probíhal určitý politický zápas, protože se tady pod vedením Štrougala vytvořilo byro pro české země, a to prosazovalo závěry moskevského protokolu. To ale naráželo na odpor, protože jsme určité věci nechtěli přijmout, ale museli jsme naše pozice opustit,“ vzpomíná pamětník.

Vyhazov z ČNR, federálního shromáždění a ze strany

Na podzim roku 1969 probíhaly čistky a velká část České národní rady, včetně Zdeňka Jičínského, musela pro svůj nesouhlas s okupací odejít. Při následných stranických čistkách ho vyloučili ze strany. Odchod z České národní rady a z Federálního shromáždění, kde jsem měl mandát, to nemělo ještě existenční důsledky. Vrátil jsem se na fakultu, byl jsem oficiálně její profesor. Ale už jsem nemohl učit. Stranické čistky se táhly, takže mě nemohli z právnické fakulty vyhodit dřív, než mě vyhodili ze strany. Už jsem tedy jen čekal, kdy budu muset odejít. To se stalo k 1. lednu 1970.

Největší strach jsem měl, aby nebyly postiženy děti

Místo sehnal v České pojišťovně jako likvidátor pojistných událostí, později ho přeřadili do právního oddělení. Společenskou a kariérní degradaci neprožíval lehce. V práci, kterou dosud dělal, viděl smysl a měl ji rád. Společenský pád také něco znamenal. Bylo ale důležité, že jsem měl přátele, kteří na tom byli podobně, jako například Zdeněk Mlynář a další. 

Nejvíc se obával, aby nebyly postiženy jeho děti. Studium na gymnáziu a pak na vysoké škole jim neznemožnili, což nebylo obvyklé, protože zamezení vzdělání dětí exkomunikovaných komunistů se dělo takřka automaticky. To byly určité hry. Když někdo řekl, že Hájkovy děti nemůžou studovat, tak oni řekli, ale podívejte se, Jičínského děti můžou, vysvětluje pamětník.

Schůze o Chartě 77 u Václava Havla

U Zdeňka Jičínského se každých 14 dní scházela skupina takzvaných úterníků, složená z vyloučených komunistů, jako byl například Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Bohumil Šimon, Milan Hýbl, ale také například Josef Hodic, který se později ukázal jako agent nasazený na Mlynáře. S Mlynářem jsme probírali Chartu a jednou mi zavolal, abych s ním jel k Havlovi, to ještě bydlel v Dejvicích. Byla tam taková první větší schůzka k Chartě. U té předchozí schůze, kde se dával dohromady text, jsem nebyl. Tohle byla větší skupinka, kde byl například Patočka, Černý, Šabata a další. Pak jsme sbírali podpisy. Reformní komunisté měli asi sto podpisů. Podílel se pak na mnoha dokumentech, které Charta 77 vydávala.

Rok a půl bez práce

Kvůli podpisu Charty absolvoval několikahodinový výslech, na jehož základě ho vyhodili z pojišťovny. Rok a půl potom nemohl najít žádnou práci a rodina musela vyjít z manželčina platu. Již zmiňované zlomyslné hry generované komunistickým režimem tehdy zažil Zdeněk Jičínský na vlastní kůži. Dostával desítky zamítavých dopisů. Obrátil se tedy na ženevskou mezinárodní organizaci, kde se vyjednávaly stížnosti na diskriminaci pracovníku v Československu. Na základě toho jsem pak dostal přes ministerstvo několik pracovních nabídek. Ale byly to nabídky, které snad ani nemohly být míněny vážně. Například práce překladatele technické literatury, což nepřipadalo v úvahu. Neměl jsem takové jazykové ani technické znalosti. Nakonec se chytil jako podnikový právník v Mototechně.

StB ho vydírala kvůli spolupráci

V roce 1981 na něj padlo obvinění v souvislosti s takzvanou kauzou Kamion, kdy na českých hranicích celníci zadrželi francouzský kamion se zakázanou literaturou. Zdeněk Jičínský říká, že šlo ze strany StB o podvrh. Do zadrženého kamionu tehdy někdo přidal dopis, který byl adresovaný mně. Podle toho dopisu jsem měl dělat protistátní činnost. Zatkli mě s mnoha dalšími lidmi a drželi 96 hodin ve vazbě. Chtěli mě zmáčknout na základě podstrčeného dopisu a přemlouvali ke spolupráci. Spolupráci odmítl a museli ho propustit, ale život celé rodině znepříjemňoval zesílený dohled Státní bezpečnosti.

Nečekal jsem, že 17. listopad bude mít takovou sílu

V roce 1988 se stal členem Helsinského výboru, kde působil do 90. let. V listopadu 1989 se účastnil demonstrací. „Dne 17. listopadu jsem byl na Albertově a rozhodně jsem nečekal, že bude mít demonstrace tak eruptivní charakter,“ vzpomíná pamětník. Posléze se účastnil schůze v Činoherním klubu, kde se tvořilo Občanské fórum, i setkání v galerii U Řečických, odkud doprovázel Havla domů a debatovali o ústavě. V prosinci 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění za Občanské fórum a ujal se funkce místopředsedy.

V 90. letech se přidal k ČSSD. Od roku 1996 do roku 2010 byl s výjimkou roční přestávky v letech 2002–2003 poslancem Poslanecké sněmovny PČR.  Byl místopředsedou sněmovního ústavněprávního výboru a předsedou Stálé komise pro otázky Ústavy ČR.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století