Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Ježek (* 1936)

Doufej v Boha

  • narozen v roce 1936

  • vzpomínky na válku a otce Vojtěcha Ježka, vězněného a popraveného za odbojovou činnost 13. dubna 1945 v Lipsku

  • bratr Tomáš Ježek, politik a ekonom

  • v roce 1957 nastoupil základní vojenskou službu u Pohraniční stráže, Vyšší Brod – Chlum u Třeboně

  • od roku 1959 pracoval ve Spojených ocelárnách, huť Koněv, byl vedoucím pracovníkem válcoven, vstup do KSČ

  • studoval na hutnické fakultě Vysoké školy báňské

  • po roce 1968 vyloučen pro nesouhlas s okupací země z komunistické strany, mohl zastávat jen pomocné profese

  • v osmdesátých letech pracoval jako vedoucí středojemné válcovny

  • v devadesátých letech jednatelem společnosti Poldi Ocel

Ivan Ježek miloval stroje. Vzorem pro něj byl dědeček, který vlastnoručně zkonstruoval všechny domácí spotřebiče. S bratry Tomášem a Martinem, maminkou Růženou a prarodiči bydlel v pražských Strašnicích. Tatínka Vojtěcha Ježka zatklo v roce 1943 za odbojovou činnost gestapo a 13. dubna 1945 byl popraven v Lipsku. Pamětník se narodil v roce 1936, záhy po tatínkově návratu z lektorské stáže ve Štrasburku, kde vyučoval češtinu. Bydleli v Plzni v Dobrovského ulici a Vojtěch Ježek vyučoval jazyky na II. reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí.

Pro tatínka si přišlo gestapo                            

Ivan Ježek jezdil tramvají do školky sám. Při jedné takové cestě ho vyvedla z míry paní průvodčí místo obvyklého pana průvodčího. Rodičům po návratu domů sděloval tuto novinku a ti ji přijali s úsměvem. Tatínek změnu chápal jako dobrou zprávu a znamení, že Němci se dostávají ve válce do nouze. Pamětník měl rád nálety. Schovával se s rodiči v krytu ve sklepě domu a neměl strach, těšil se na okamžik, kdy bombardéry odletí a on vyběhne do dvora vnitrobloku a nasbírá si zásobu střepin. Maminka se syny se nakonec v obavě z náletů odstěhovala do podnájmu v Zahrádce u Nepomuku, kam rodina pravidelně jezdila na letní byt. Vojtěch Ježek přes týden učil v Plzni a na víkend jezdil za nimi. O jednom takovém víkendu zorganizoval spolu s dalšími ze Zahrádky stavbu velkého véčka. Z bíle natřených dřev ho podle pokynů vysílaných londýnským rozhlasem postavili na Hůrce nad vsí Čečovice. Ivan Ježek nastoupil do jednotřídky obecné školy v Čížkově. Poslední říjnový víkend viděli kluci svého tátu naposledy, v pondělí 1. listopadu jej zatklo gestapo. „Taky k nám přijelo gestapo. Mluvili s některými sousedy, kteří pak byli tak vystrašení, že nám potom ani nechtěli prodat mlíko. Takže jsme byli v podstatě odstřiženi od všech zdrojů potravin. Jen sousedka, shodou okolností maminčina jmenovkyně Růžena Ježková, nám ho prodávala a postupně se i ostatní přestali bát.“ Maminka se vracela z návštěv v Borské věznici se zakrváceným prádlem. Nejmladšího syna Martina se ujali prarodiče. Po Vánocích roku 1944 přišla strašlivá zpráva – oficiální dopis od obhájce Vojtěcha Ježka o soudním verdiktu, rozsudku smrti, spolu s osobním uznáním obdivu ke statečnému chování svého svěřence před soudním tribunálem.

Čekání po konci války

Na konci války provázel Ivana Ježka na rozdíl od všeobecné radosti smutek. „Já jsem si strašně vážil ruských vojáků, táhli několik dní přes Zahrádku, a to byli chudáci, už jako malý kluk jsem je litoval. To byli takoví kluci zanedbaní, mlaďounký, a většinou to byly koňský potahy, na kterých jeli. Pak tam taky jeden den projeli Američani, a to se nedalo srovnat. Ti rozdávali cigarety, takže já jsem si taky vzal pro tátu a pamatuji si, jak jeden ten sedlák mi je sebral s tím, že už je nebudu pro tátu potřebovat. To bylo dost krutý… Konec války mám spojený se smutkem.“ S maminkou a bratrem Tomášem čekali na plzeňském náměstí, zda z autobusů, které přivážely vězně z Německa, nevystoupí tatínek, ale nedočkali se. Okolo vládla euforická nálada a hrála hudba. Záhy se přestěhovali do pražských Strašnic. Dostali spolu s prarodiči, jejichž pražský byt byl vybombardovaný, k užívání malou vilku jako odškodnění. Nevlastní pamětníkův dědeček Vladimír Fomič Ochotin, talentovaný strojní inženýr, který emigroval z Ruska v průběhu Velké říjnové revoluce, podporoval vnuky v řemesle a v zálibě ve strojích. Kluci navštěvovali nedělní školu a chodili do Sokola. Ivan Ježek si dodnes vybavuje zklamání ze skautského oddílu: „Stále se jen schůzovalo a nic se nedělo.“ Přestal do oddílu chodit a vstoupil do Pionýra. V roce 1948 onemocněl dětskou obrnou a mrzelo ho, že se nezúčastní Všesokolského sletu, který měl v plánu. Z nemoci se naštěstí zotavil bez následků. Po základní škole nastoupil na Vyšší průmyslovou školu strojnickou. Z ní chtěl pokračovat na vysokou školu, ale nesložil přijímací zkoušky, a tak nastoupil do ČKD Sokolovo. Záhy musel narukovat na vojnu.

Život za dráty s vysokým napětím

Přidělili ho k útvaru Pohraniční stráže ve Vyšším Brodě, posádkou u Chlumu u Třeboně. Snažil se strávit co nejvíce času na marodce a nechal si „pro jistotu“ operovat křečové žíly. Nechtěl se účastnit vojenské buzerace a „blbství“. Neměl tak ukončený základní výcvik a sloužil v jednotce, která se starala o údržbu pohraničních drátěných zátarasů a stavěla nové. „Sloužil jsem na rakouských hranicích a byl to takový dost nepříjemný pocit bydlet za elektrickými dráty. Byl taky jasně vidět rozdíl na naší straně a na rakouské. U nás to byla taková dost zpustlá džungle nejen za dráty, ale i dost daleko před dráty, kde bylo takzvané hraniční a posléze zakázané pásmo… Další zkušenost byla ta, že tam neproklouzla ani myš a dnes, když jedete do Rakouska, tak nemusíte ani zpomalit, to je malý zázrak.“ V roce 1959 měl odslouženo dva a čtvrt roku a vrátil se do bývalého zaměstnání. Oženil se a s manželkou požádali o uvolněný byt v domě po dědečkovi v Kladně. Byt získali a Ivan Ježek nastoupil do Spojených oceláren na Huť Koněv. Odváděl skvělé pracovní výsledky, a tak ho nadřízený navrhl na členství v komunistické straně. Pamětník souhlasil, byl přesvědčeným komunistou. Začal studovat na hutnické fakultě Vysoké školy báňské a postupně se vypracoval na vedoucího pracovníka válcoven.  

Doba uvolnění a doba temna

Pamětníkovi a jeho paní Věře se narodila dcera a syn. Práce ho bavila, věnoval jí maximum a dařilo se. Vzpomíná na šedesátá léta jako na šťastné období. „Ta doba, která předcházela roku 1968, mě úplně fascinovala, byl jsem například úplně u vytržení z toho, jak se všechno uvolňuje. Měl jsem rád jazzovou muziku, takže jsem poslouchal pravidelně zahraniční rozhlas JFM Unique. Měl jsem strašně rád Semafor, to byl úplný zázrak z těch srágor, které nás obklopovaly. Už šly číst noviny, bylo to úplně jiné než v těch padesátých letech.“ Obsazení republiky pamětníka šokovalo. V práci otevřeně vystupoval proti okupantům a odmítl podepsat souhlas s příchodem a „dočasným pobytem“ sovětských vojsk. Dodává k tomu: „Už jsem nemohl být věřícím komunistou.“ Následovalo vyloučení z KSČ a kariérní sestup, poté mohl zastávat pouze místa bez podřízených. Jeho syn Vojtěch nemohl studovat, vyučil se leteckým mechanikem a jen díky výbornému prospěchu se dostal na České vysoké učení technické. Až v osmdesátých letech po spolupráci na stavbě nové elektrické ocelárny se Ivan Ježek stal vedoucím středojemné válcovny.

Smutný konec kariéry

Již před rokem 1989 ho oslovili s nabídkou pracovní cesty do Indie, kde měl dohlížet na instalaci nové válcovny. Souhlasil a s radostí se začal učit angličtinu. Následovala revoluce a privatizace. „Skončil jsem jako jednatel Poldi Ocel a musel jsem tu Indii odříct. Spolupracoval jsem s architektem Stehlíkem. Nemám na to příjemné vzpomínky, protože Poldovka, tehdy Spojené ocelárny, byla v zoufalé situaci. Doba, kdy prosperovala, byla nenávratně pryč. Prosperovala, protože exportovala a byla zdrojem deviz pro režim, tak nebyly problémy s financováním. Jenomže ta doba skončila a Poldovka byla strašlivým způsobem v červených číslech. A to takovým způsobem, že to nešlo dát dohromady. Navíc architekt Stehlík měl dostat od státu zaplaceno, že se toho ujal, a ne aby platil za privatizaci. Nechtěl ani slyšet, že se Dříň hrubě nepovedla, to byl závod postavený na naprosto nereálných předpokladech. Já si vyčítám, že když Poldovka slavila výročí, tuším, že v osmaosmdesátém, tak jsem na žádost napsal oslavný článek do Hutnických listů, kde jsem tu Dříň vychválil. Ona byla hezká na pohled a technologicky, ale ekonomicky zoufalá. Když jsem potom panu architektovi říkal, že by neměl spouštět středojemnou válcovnu, že nemá šanci vyrábět efektivně, tak mě podezříval, že mu jen očerňuji majetek. Tak ji spustil, a za chvilku to celé krachlo.“

Ivan Ježek záhy odešel do penze. Přes smutný konec kariéry tak získal čas, aby se mohl věnovat s radostí a pozorností svým vnoučatům.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jakub Anderle)