Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soňa Jelínková (* 1928  †︎ 2023)

• narozena 25. prosince 1928 v Lošticích

• otec Oldřich Straka za války vězněn za napojení na odboj

• zažila transporty Židů z Loštic do koncentračních táborů

• svědkyně protipartyzánské akce na Drozdovské Pile

• konec války prožila v osadě Háj u Třeštiny

• svědkyně osudu manželů Plhákových, majitelů unikátní vodní elektrárny v Háji u Třeštiny

• strýc Jaroslav Knápek utekl z vězení a několik let se za komunismu ukrýval ve sklepě svého domu na Drozdovské Pile

• hraje na varhany v kostele v Zábřehu

• v roce 2016 žila v Zábřehu

• zemřela 13. prosince 2023

Soňa Jelínková, rozená Straková, se ve svém životě stala mnohokrát svědkem toho, jak totalitní režimy dokážou zničit lidské životy. Jejího otce Oldřicha Straku za napojení na odboj věznili nacisté, strýce, válečného odbojáře Jaroslava Knápka, zase komunisté. Strýci se podařilo z vězení uprchnout a několik let se pak skrýval ve sklepě svého domu v osadě Drozdovská Pila, než se přihlásil úřadům. Během druhé světové války viděla Soňa Jelínková na vlastní oči transporty Židů z Loštic, zátah proti partyzánům na Drozdovské Pile a jako pomocnice v domácnosti se stala svědkem ukrývání uprchlých sovětských zajatců v osadě Háj u Třeštiny.

V okupovaném kraji

Soňa Jelínková se narodila během vánočních svátků, 25. prosince 1928 v Lošticích. Otec učil v české škole v Mohelnici a v roce 1930 dostal místo řídícího učitele v české obci Bohuslavice, kam se pak celá rodina přestěhovala. Vzpomíná, že otec měl silné národní cítění a účastnil se a organizoval kulturní dění v okolí. Tak jak tehdy bývalo zvykem, stal se také členem Církve československé husitské a funkcionářem místního Sokola, v němž samozřejmě nesměly chybět ani jeho dvě dcery Soňa s mladší Věrou.

Čistě české Bohuslavice se nacházely v pohraniční oblasti severozápadní Moravy, v níž tehdy převažovalo německé obyvatelstvo. Nacionální nepokoje druhé poloviny třicátých let nevěstily nic dobrého a vyvrcholily tragickým rokem 1938. Jak vzpomíná Soňa Jelínková a zaznamenává kronika Bohuslavic, na obec tehdy udeřilo několik „morových ran“. Nejprve krupobití zničilo část úrody, v létě dobytek onemocněl slintavkou a kulhavkou a v září se po vydatných deštích protrhla hráz Hrabovského rybníka a Bohuslavice zaplavila voda. Nakonec na konci září došlo k podepsání mnichovské dohody, obec obsadila vojska Wehrmachtu, dostala jméno Bohuslawitz a připadla do sudetské župy Německa. Soňa Jelínková vzpomíná, jak ji nešťastný otec krátce předtím vzal na nádraží do Lukavic, aby na vlastní oči viděla ústup československých vojáků z pohraničí.

V té době měla nastoupit do české měšťanské školy, ale Němci většinu z nich uzavřeli, a tak se nakonec díky známým zapsala do školy v Lošticích, které nespadaly do obsazených Sudet a stály hned za jejich hranicemi. Pamětnice tam bydlela v domě židovských manželů Edmunda a Charlotte Knöpflmacherových, předválečných majitelů obchodu s vejci. Než je německá správa z domu vystěhovala, stala se Soňa Jelínková svědkem zatčení jejich synů Otty a Zikmunda – posledního starosty a matrikáře židovské obce v Lošticích. Dvacetiletého Ottu popravili ještě týž rok 1941 v Mauthausenu a Zikmund zahynul 28. června 1942 v Osvětimi.

26. června 1942 museli do transportu do Terezína nastoupit i ostatní Židé z Loštic. Šlo o více než padesát mužů, žen a dětí. „Na náměstí vždycky stál povoz s koňmi, který zajišťoval jejich dopravu na nádraží. Pamatuji si, jak ženský stály s balíky a jak je odváželi pryč. Každý si mohl vzít jen nějaké to kilo. Do Loštic se pak vrátili jeden nebo dva Židé, ale z Knöpflmacherů se nevrátil nikdo,“ vzpomíná Soňa Jelínková. Osmapadesátiletá Charlotte Knöpflmacherová a její o šest let starší manžel Edmund zahynuli v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka.

Matka pamětnice Hermina, za svobodna Knápková, pocházela z Drozdovské Pily, ležící v údolí řeky Březné v Zábřežské vrchovině. V roce 1934 si tam rodiče postavili chatu, kde s dětmi trávili letní měsíce. Koncem války se ale okolní lesy staly útočištěm partyzánské skupiny Zábřeh, patřící do odbojové organizace Národní sdružení československých vlastenců. V době nepřítomnosti rodiny chatu využívali manželé Švábovi, kteří aktivně spolupracovali s partyzány a v chatě se s nimi často scházeli. V září roku 1944 stovky německých vojáků během největší protipartyzánské akce v tomto kraji obklíčily okolí a během zátahu zastřelily velitele partyzánské skupiny Zábřeh-Sever, dvaatřicetiletého Jana Háječka. Soňa Jelínková má dodnes v paměti, jak ho na vozíku přikrytého plachtou přivezli na Drozdovskou Pilu. „Co bylo nejhorší, oni potom chytili a zavřeli partyzána Karla Holouše, který o všem věděl. Později Holouš s jedním gestapákem procházel přes Bohuslavice a maminka si myslela, že si jdou pro ni. My jsme se sestrou nevěděly, o co jde. Pak Holouš říkal, že co nemusel, tak to nepověděl,“ vzpomíná Soňa Jelínková. Její matka tehdy musela prožívat obrovský strach, protože několik měsíců předtím, v květnu 1944, gestapo zatklo jejího manžela a otce pamětnice Oldřicha Straku za napojení na odboj a podporu rodin zatčených odbojářů. Otce pak s dalšími zatčenými odvezli do vyšetřovny gestapa v šumperské robotárně a následně do Malé pevnosti v Terezíně a ke konci války ho poslali jako vězně na práce v okolí Drážďan. Tam zažil velké spojenecké bombardování, které město srovnalo se zemí. „Jejich skupina byla v cihelně za Drážďany, takže celé bombardování viděli, ale ten konec to nezasáhlo. Potom chodili vykopávat potrubí a podobně a ty nálety pokračovaly. Díval se a pak ho kdosi stáhl zpět a zrovna někde blízko spadla bomba, takže z toho vyšel živý.“

Domů se otec vrátil až po skončení války. „Tatínek měl před zatčením skoro sto kilo, a když přišel, tak měl čtyřiačtyřicet kilo. Vypadal jako kostlivec. Já jsem jako šestnáctiletá byla nejtěžší z celé rodiny, přitom jsem byla jak bič.“

Pamětnice totiž na konci války hladem příliš netrpěla. Pracovala jako služebná u manželů Ellen a Karla Plhákových v osadě Háj u Třeštiny, kteří vlastnili hospodářství a také unikátní vodní elektrárnu vybudovanou ve dvacátých letech 20. století, jež je dnes národní kulturní památkou. Soňa Jelínková vzpomíná, že se ke svým zaměstnancům velmi dobře chovali a zvláště ona jim přirostla k srdci. Ke konci války prý Plhákovi ve stodole ukrývali pět uprchlých sovětských zajatců, kteří se k nim nejspíše dostali z jednoho ze zajateckých transportů procházejících tímto krajem. Jeden ze Sovětů ale válku bohužel nepřežil. Zapojil se totiž do bojů o město Mohelnice a padl. Soňa Jelínková tvrdí, že se po letech dozvěděla, že ostatní ukrývané zajatce nechali po osvobození postřílet důstojníci jejich armády.

Strýc se několik let ukrýval ve sklepě

Do odboje se zapojili i ostatní členové rodiny. Strýc Jaroslav Knápek po mnichovské dohodě odešel s rodinou z Němci okupované Drozdovské Pily do Velké nad Veličkou na jižní Moravě, kde obnovil svůj podnik na výrobu dřívek na kartáče. Tam se také zapojil do odboje a úzce prý spolupracoval s velitelem paraskupiny Carbon Františkem Bogatajem. Po válce se s rodinou vrátil na Drozdovskou Pilu, ale v polovině padesátých let Jaroslava Knápka spolu s dalšími muži za zapojení do protikomunistického odboje zatkla Státní bezpečnost. V rámci trestu prý pracoval v lesích a podařilo se mu uprchnout. Nejprve se ukrýval u známých a potom několik let ve sklepě svého domu na Drozdovské Pile. Soňa Jelínková vzpomíná, že přes několik razií a utajených návštěv mužů z StB na Jaroslava Knápka nikdy nepřišli. „Ani my jsme nevěděli, že se tam ukrývá, ale trochu jsme to tušili,“ dodává pamětnice.

Jaroslav Knápek se nakonec během rozsáhlé amnestie v roce 1960 přihlásil na úřady. Dva roky poté strávil ve vězení a rodině zestátnili polovinu majetku. Strýc se nakonec dožil i pádu komunismu. „Nevěřili byste tomu, ale oni se po roce 1989 o zabavený majetek nehlásili, protože strýc řekl, že republika potřebuje každou korunu,“ dodává Soňa Jelínková.

Dáma z paneláku

Soňa Jelínková po válce vystudovala nově otevřenou Obchodní akademii v Šumperku. V roce 1949 nastoupila u polesí v Hoštejně a pak jako mzdová účetní a pokladní ve Státních lesích Zábřeh. „Jezdila jsem s výplatami od Brna až po Olomouc a tři dny jsem bývala na cestě. Ve staré měně jsem vozila kufr plný peněz. Jela jsem třeba se šoférem do Hrabové, kde na mě čekal hajný. S kufrem a doklady jsem s ním šla půl hodiny někam do lesa, tam jsem vyplatila pět dělníků a pak mě hajný s kufrem peněz poslal klidně samotnou zpátky k autu,“ vypráví a také vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953, kdy ze dne na den musela pro stovky zaměstnanců převádět výplaty do nové měny. Po roce 1953 pamětnice pracovala v Investiční bance v Šumperku a následně ve Státní bance československé, kde měla mimo jiné na starost investice a provoz jednotných zemědělských družstev a později provoz a investice okresních gigantů – n. p. Rudné doly Jeseník a Severomoravské dřevařské závody n. p. Šumperk.

Nikdy nezapomněla na manžele Plhákovy z Háje, které jezdila pravidelně navštěvovat, a to i po roce 1956, kdy se provdala za Vladimíra Jelínka, a i následně, když se jí narodila dcera Soňa a syn Vladimír. „Ellen Plháková už tady potom nikoho neměla. Oblíbila si mě a moje děcka jí říkaly babičko.“

Plhákovi měli po válce těžký osud. Karla Plháka komunisté ve vykonstruovaném procesu uvěznili, elektrárnu znárodnili a jediný syn emigroval do Kanady. Z vězení se Karel Plhák vrátil s podlomeným zdravím a manželé pak žili s minimálním důchodem v nuzných podmínkách. Karel Plhák zemřel v roce 1973 a jeho žena žila sama v panelovém bytě. Jednou z mála pravidelných návštěv byla právě pamětnice. Ellen Plháková se dožila pádu komunismu. Jejího podlomeného duševního zdraví ale využili dva podvodníci, kteří ji nechali podepsat falešné dědictví, a deset let trvalo, než soud restituovaný majetek definitivně přiřknul právoplatným dědicům. Toho už se však Ellen Plháková nedožila, protože zemřela v roce 1991. Soňa Jelínková po ní dodnes uchovává desítky rodinných fotografií a také její vlastnoručně sepsaný deník. Soňa Jelínková zemřela 13. prosince 2023.