Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Jelínková (* 1937)

• narozena 28. září 1937 v Českých Budějovicích

• otec Ludvík byl Čech, maminka Josefína Francouzka

• otec za války totálně nasazen v třetí říši

• matka schovávala za války na půdě otcova kamaráda, který uprchl z totálního nasazení

• během osvobozování schovali Maršíkovi doma německou rodinu na útěku

• v 50. letech se vyučila prodavačkou

• v roce 2023 žila Milada Jelínková v Trhových Svinech na Českobudějovicku

Říkala, že tam krmí kočku

Miladin otec Ludvík Maršík pocházel z Českých Budějovic z veliké rodiny. „Když tatínek udělal reálku, tak se s klukama sebrali a jeli do Francie.“ Nějakou dobu tam pracoval, zamiloval se tam a oženil. Po nějaké době se jim narodila holčička. „Babička z Budějovic psala, že bude asi válka, tak aby se Ludva vrátil domů, takže se Ludva vrátil domů a maminku vzal s sebou a nejstarší sestru moji taky.“ Nedlouho po jejich příjezdu do Československa se 28. září 1937 manželům narodila v Českých Budějovicích druhá dcera Milada.

Válka v roce 1939 skutečně začala. Rodina se usadila mimo Budějovice ve vsi Zborov kousek od Nových Hradů. Roku 1942 byl otec nasazen na práci do Německa. Maminka, která neuměla příliš česky, zůstala v tu dobu už se třemi dcerami sama. Měly naprostý nedostatek jídla. Milada a její sestry chodily na panská pole tajně sbírat klasy a z nich si vyráběly mouku. Vzpomíná, že celou válku nedostávaly bonbony a maminka jim je zabalila do celofánu a dala na vánoční stromeček. Šaty si šily z látek, které jim z Německa občas posílal tatínek.

Ke konci války okolo Zborova prchali příslušníci SS do Rakouska. „Přišlo asi deset esesáků. Měli takový černý kapsičky a maminka říkala, že to jsou granáty. Chtěli pít, tak jsme je pustily ke studni. Tak jsme se musely všechny tři děti i maminka napít a oni pili tu vodu až po nás.“ Bylo velké štěstí, že esesáci nevešli do domu, jelikož s rodinou to mohlo velmi špatně dopadnout. „Nechápaly jsme, proč maminka chodí často na půdu. Říkala, že tam dává pít kočce. Až v roce 1945 jsme se dozvěděly, že tam je nějaký pán, který utekl z totálního nasazení v Německu.“

Ráno se probudíme a na louce před domem Rusáci

Dům, v němž Maršíkovi bydleli, stál nedaleko dráhy. Okolo tedy často lítali takzvaní hloubkaři. Cílem těchto amerických letadel byly německé vlaky, ke kterým mohli slítnout velmi nízko. Milada s maminkou se během okopávání jahod na zahradě staly svědky sestřelení jednoho takového letadla.

Velkému nebezpečí se rodina vystavila úplně na konci války v roce 1945. Tatínek už byl z Německa zpátky a oba rodiče se jeli do Českých Budějovic podívat na vítání Rudé armády. Děti zůstaly doma samy a slyšely z křoví naříkání. U jejich domu se objevila německá rodina. „Byla to mladší paní, malinký miminko, pak větší dítě a jedna stará paní.“ Rodina prosila, aby je nechaly přespat, že druhý den musí utéct do Rakouska. Děti se bály cokoliv udělat a počkaly na návrat rodičů. Ti se rozhodli nechat rodinu přes noc u sebe doma. „Ráno se probudíme. Tam byla louka za zahradou a tam byli Rusáci. Tehdy ty Němci byli úplně nešťastný, hrozně se báli.“

Tatínek se rozhodl rodinu Rusům nevydat a schoval je pod uhlí ve sklepě. „Rusáci přišli do baráku a všechno bylo jejich.“ Otec v noci vyděšené Němce odvedl v tichosti na nádraží. Do Rakouska se dostali v pořádku a Miladiným rodičům napsali děkovný dopis. Rodiče jim vzhledem k silné protiněmecké náladě po válce na dopis raději neodepsali. Milada vzpomíná, že po německé holčičce, která u nich za těchto dramatických okolností strávila noc, zůstala v domě kaučuková panenka. Tak získala svou první panenku, jelikož za války si všechny hračky musely se sestrami vyrábět samy.

Rodina nebydlela daleko od demarkační linie, za kterou už republiku osvobozovali Američané, takže se setkali i s americkou armádou, od níž získali poválečnou pomoc tzv. Unrru.^[1] Přímo jejich vsi však osvobozovala sovětská Rudá armáda. „Rusáci někde vybrali fabriku s karamelama, tak nám dávali karamely. Ale zase nám ukradli kolo a harmoniku.“

Na hřbitov už se nedostala

Základní školu vychodila Milada v jednotřídce ve Zborově. Následně se vyučila prodavačkou a prodávala v masně. Rodiče sice chtěli, aby šla studovat, ale po válce neměla rodina peníze, takže si studium nemohli dovolit. V roce 1958 se Milada vdala za Romana Jelínka a měli spolu dva syny.

Miladina maminka si v Československu nemohla zvyknout a stýskalo se jí po Francii. Po roce 1948 a komunistickém převratu nebylo možné vycestovat a do Francie se podívat. Až v roce 1964, kdy byl už režim trochu mírnější, se podařilo Miladě, jejím rodičům a manželovi získat do Francie víza. Děti však museli nechat doma, aby se nepokusili emigrovat. „Na hranicích jsme museli zastavit. Můj tatínek musel vystoupit a na celnici se svléct donaha a hledali, jestli nepřeváží zlato.“ Miladina maminka se téměř po 30 letech mohla vrátit domů, kde se setkala se svými sourozenci. „Ale rodiče už neviděla, ti mezitím zemřeli. Hřbitov byl už zavřený a maminka stále před ním a plakala.“

Na okupaci v srpnu 1968 vzpomíná Milada Jelínková takto: „Ráno jsem vstala v pět hodin do práce a pustím televizi a zjistím, že nás okupují. Obě děti jsme měli na táboře. Vzbudila jsem muže, že je zle, že bude válka.“ Manžel okamžitě nasedl do auta a děti z tábora přivezl domů.

Rozhovor nahráli žáci v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

[1] United Nations Relief and Rehabilitation Administration.