Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Josef Jelínek (* 1934)

Mám pocit, že jsem byl rovný člověk

  • narozen 5. srpna 1934 v Opatovicích u Vyškova

  • v roce 1939 se celá rodina musela na příkaz Němců vystěhovat z Opatovic

  • rodina byla odsunuta do Svatobořic-Mistřína

  • otec pamětníka našel provizorní ubytování v Bílovicích

  • pamětník zažil bombardování v Brně

  • pracoval v Akademii věd v Brně

  • odmítl vstup do KSČ a měl politické problémy

  • dnes žije ve Šlapanicích

„Moji rodiče pocházeli z chudých poměrů, ale myslím, že kdyby do jejich životů nezasáhly války, mohla si maminka splnit svůj sen. Chtěla jít studovat a můj otec by nemusel podstupovat válečné útrapy coby legionář,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Josef Jelínek na své rodiče a dětství. Narodil se v Opatovicích u Vyškova, stejně tak jako jeho otec Josef, válečný invalida z první světové války. Prošel si ruskou a bosenskou frontou a jeho válečné zápisky pamětník střeží jako oko v hlavě. „Válečné dopisy mého otce mě provází celý můj život. Dozvídám se z nich, co otec ve válce prožíval. Doma o tom nikdy nechtěl moc mluvit, takže tohle je jediné svědectví, které chci uchovat taky pro další generace,“ říká Josef Jelínek. Tatínek a jmenovec Josef v deníku mimo jiné popisuje strastiplnou cestu, která vedla z Terstu pěšky na Monte Grappa, kde docházelo k těžkým pozičním bojům. „Otec stál v ten okamžik na skále s kulometem, když vedle něj spadl granát. Všichni kolem byli na místě mrtví, jen on ten strašný útok přežil, ale byl těžce raněn. Granát mu natrhl nohu a některé střepiny se z něj dostaly ven až po dvaceti letech. Dokonce je mám schované,“ připomíná válečné útrapy svého otce-legionáře Josef Jelínek. Otec Josef se po válce vyučil soustružníkem a maminka Emílie celý život pracovala v zemědělství. Rodičům se narodily dvě děti, dcera Marie a Josef, který přišel na svět 5. srpna 1934 v Opatovicích u Vyškova.

 

Němci nás vyhnali

Velké Opatovice byly společně s okolními obcemi vybrány německou armádou jako místo, které by se mohlo hodit jako cvičební území pro jednotky SS. Opatovice se tehdy společně s dalšími jedenatřiceti obcemi měly vystěhovat. „Všechno se řídilo podle zákonů říše. Když Němci něco chtěli, tak to tak bylo. Nejdříve nám slibovali, že naše domy a pozemky vykoupí, ale nakonec od nás odkoupili jenom pozemky,“ vzpomíná Josef Jelínek. „Otec z toho byl úplně zničený. Němci plánovali, že máme vlakem odjet do nějakého shromažďovacího tábora do Svatobořic-Mistřína a odsud jsme měli jet někam na východ. Ale poněvadž byl tehdy ve vedení prezident Hácha, tak dovolil, aby došlo k tzv. difuznímu vystěhování. To znamená, když jsme si sami našli místo, kam bychom mohli odjet, tak jsme nějakému odsunu na východ mohli uniknout.“ Otec se proto rozhodl, že se vydá ke vzdáleným příbuzným do Bílovic. Našel si práci ve strojírnách v Adamově, kde se vyráběly zbraně, a matka pracovala v zemědělství. „V Bílovicích bydlela jedna německá rodina, byli to slušní lidé. Měli dva syny, ale jeden jim padl na frontě, a když se k nám blížili Rusi, vzali do zaječích, z ničeho nic zmizeli a už jsme je nikdy neviděli. Naproti našemu domu bydlela stará Němka. Pracovala na nějakém úřadě a půjčovala mi německé knihy. A taky pak někam zmizela,“ vzpomíná Josef Jelínek. V Bílovicích celá rodina přečkala válku. Pamětník tam navštěvoval základní školu, a protože ho už od mládí bavila fyzika, jeho další studijní cesta vedla na gymnázium do Brna. „Do Opatovic jsme se po válce vrátili a náš dům tam stál, na rozdíl od ostatních okolních stavení. Prý v něm za války bydlel nějaký německý vojenský správce, který se o něj staral.“

 

Rumunské vojsko v Bílovicích

„Když se přes Bílovice přehnala fronta, nejdříve to byli Rusi, pak za nimi nastoupili Rumuni. A my jsme jako malí byli v sedmém nebi. Hned jsme se k vojákům přidali, brázdili jsme s nimi okolní lesy a hledali zbraně. Pak jsme jim je pomáhali nakládat na vozy. Strach jsme neměli, ale děsili nás koně. Teda chcíplá koňská těla. Ležela všude a měla nafouklá těla. Mně tehdy bylo jedenáct let,“ vzpomíná Josef Jelínek.

 

Válečné Brno a strýc v Kounicových kolejích

Josef Jelínek nastoupil na konci války na gymnázium v Brně, kde žili jeho příbuzní. Strýc Metoděj Sochor se právě vrátil z koncentračního tábora, neměl děti, a tak se o pamětníka staral jako o vlastního. „Strýce, nebo spíš kmocháčka, jak jsem mu říkal, nejdříve poslali do Kounicových kolejí. Převážel ve vlaku nějaký balíček, to se tehdy nesmělo, chytili ho a odsoudili.“ V Kounicových kolejích za druhé světové války zemřely stovky lidí. Tisíce dalších z budovy v Mučednické ulici putovaly do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Koleje byly od 17. listopadu 1939 majetkem brněnského gestapa. To si v nich zřídilo vězení, odkud posílalo lidi do koncentračních táborů. Celkem tam za druhé světové války věznilo kolem sta sedmdesáti tisíc lidí. Rozsudky se v Kounicových kolejích vykonávaly přímo na dvoře, kde se popravovalo zastřelením nebo oběšením.

„Kmocháček o tom nikdy nechtěl moc vyprávět. Nechtěl vzpomínat na to, co se tam dělo. My jsme za ním každou neděli chodili i s tetou, která ho chtěla vidět ještě předtím, než ho poslali do koncentráku. My jsme věděli, co se tam děje, že se na popravy v Kouničkách chodí dívat Němci. Ještě dnes, když jdu po té ulici, tak je mi úzko,“ posteskne si Josef Jelínek. Strýce Metoděje čekala z Kounicových kolejí cesta do německého koncentračního tábora Bautzen, kde strávil tři roky.

 

Legitimace KSČ

Po skončení gymnázia se Josef Jelínek přihlásil na Vysokou školu elektrotechnickou a poté dostal nabídku nastoupit do Akademie věd v Brně. Psal odborné články a chtěl navázat bližší kontakty s cizinou, kde hodlal obhajovat své výzkumy. Podmínkou ale bylo, aby vstoupil do KSČ. Když nabídku odmítl, komunisté mu na několik let zakázali vycestovat a jeho výzkumy zůstaly světu utajené. Hrozilo mu rovněž vyhození z fakulty. Komunisté mu také dávali najevo, že na svou docenturu může zapomenout. Pamětník následně dostal infarkt a byl více než rok v rekonvalescenci.

 

Cesta do Oxfordu

Když se trochu uvolnila společenská atmosféra, Josef Jelínek si podal žádost, aby mohl navázat kontakt s Oxfordem. Vedení mu povolilo vycestovat, ale cestu na Západ musel absolvovat s hlídačem. Nebyl to žádný odborník, ale dělník z Vojkovic, k Josefu Jelínkovi se celou dobu choval slušně, neudával ho, ani nešmíroval. „Byl to takový strýček z východní země. On mě měl hlídat, ale nakonec se mi v Londýně ztratil. Pak mi moc děkoval, jaký jsme měli hezký výlet do zahraničí.“ Doba ale začala přituhovat, a když v roce 1968 přišla do Československa vojska Varšavské smlouvy, straníci znovu na Josefa Jelínka zatlačili, že by měl vstoupit do KSČ. Měl se také vyjádřit k tomu, co si myslí o vstupu vojáků spřátelených armád. Sám přiznává, že nebyl žádným hrdinou, a tak prohlásil, že se nediví, že sem přišli. Hledal nějakou vyhýbavou odpověď, která by je uspokojila, ale ani tehdy do komunistické strany nevstoupil.

Ve svém životě se Josef Jelínek snažil o to, aby se choval čestně a rovně. Dnes žije sám ve Šlapanicích u Brna, patří k emeritním pracovníkům Akademie věd a má dceru a syna.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)