Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jan Jelínek (* 1912  †︎ 2009)

Židy já neznám. Ale já znám lidi!

  • narozen 19. května 1912 v polském Zelově

  • rodina českých evangelických exulantů

  • účetní firmy Jan Sláma

  • studium v Misijní škole v Olomouci – kazatel Českobratrské církve evangelické

  • v letech 1937-1944 kazatelem v české obci Kupičov na Volyni

  • roku 1942 se oženil s Annou Jelínkovou (zemřela 2009)

  • za 2. světové války pomáhal pronásledovaným lidem – skrýval Židy před Němci, Ukrajince a Poláky před banderovci

  • v roce 1944 vstoupil i s manželkou do československé zahraniční armády, provianťák u dělostřeleckého pluku

  • podplukovník v. v.

  • vyznamenání: Československý válečný kříž, medaile Za zásluhy II. stupně, Čsl. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR, ruská medaile Za pobiedu nad Germanijej, Dukelská pamětní medaile

  • po válce důvěrník Československého zahraničního ústavu v Praze, pomáhal s repatriací exulantů z Polska, Ukrajiny a SSSR

  • evangelický duchovní v Oráčově u Rakovníka a Podbořanech

  • v lednu 1958 zatčen, po třech měsících vyšetřovací vazby odsouzen ke dvěma letům vězení za pobuřování a nesouhlas se zakládáním JZD

  • pracovní tábor ve Rtyni v Podkrkonoší, horník

  • 1960 propuštěn, ale zákaz pobytu v Karlovarském kraji

  • nesměl do Oráčova

  • dělnická práce v Praze – závod Barvy a laky – až do odchodu do důchodu v roce 1972

  • po delším snažení získal státní souhlas – pomocný farář v Podbořanech

  • jako duchovní působil i po revoluci, opravil kostel v Oráčově

Dětství

Jan Jelínek se narodil 19. května 1912 v městečku Zelově, které leží v Polsku nedaleko Lodže. Rodina pana Jelínka patřila k českým evangelíkům, kteří emigrovali roku 1742 do pruského Slezska, aby se vyhnuli náboženské perzekuci v českých zemích. Rodina Jelínkova nejprve žila ve městě Velký Tábor ve Slezsku. Potom přesídlila do Zelova, který založili čeští bratři roku 1803.1Rodiče pana Jelínka Pavel Jelínek a Karolina Jersáková pocházeli ze dvou starých exulantských rodů.

„Byl jsem vychováván bez otce, protože byl v první světové válce. Maminka o mne pečovala. Ona byla nábožensky hluboce zakořeněná. A tak mne opatrovala, s dědečkem. Tak já si na to mládí rád vzpomínám.“ Když byl Jan Jelínek malé dítě, jeho otec jel nejprve na rok za prací do Ameriky, po návratu byl povolán do carské armády a bojoval na straně Ruska v první světové válce. O dítě se starala maminka, která musela těžce pracovat na tkalcovském stavu, aby rodinu uživila. Také je podporoval dědeček Jersák. Většina českých exulantských rodin v Zelově se živila zpracováním lnu a vlny a tkalcovstvím. Postupně se tam vytvořily rozptýlené manufaktury a továrny.

Maminka měla na Jana Jelínka velký vliv, byla hluboce věřící a ve víře vychovávala i svého syna, právě její formace ovlivnila jeho rozhodnutí stát se pastorem. Když se otec po válce vrátil domů, narodil se Janův mladší bratr Mirek. Rodiče pracovali jako domácí tkalci, otec byl velmi přísný a pietisticky nábožensky založený.

Roku 1924 se prarodiče Jersákovi odstěhovali zpátky do Československa. Roku 1925 odjel třináctiletý Jan za nimi a dva roky pobýval „na černo“ v Československu a pracoval v dědečkově hospodářství v Suchdole nad Odrou. „Měl jsem tak rád dědečka. Když se po roce 1918 odstěhovali zpátky do republiky, tak jsem na dva roky přijel do Suchdola nad Odrou. Ale na černo.“

Práce v textilní továrně a studium Misijní školy

Po návratu do Zelova pracoval v české firmě Jan Sláma, kde byl zaměstnán také jeho otec. Firma se zabývala textilním průmyslem. Jan Jelínek brzy dostal na starost účetnictví. „Tak jsem se vrátil, protože otec potřeboval. Měl nějakou práci továrníka a potřeboval počitáře. A já na těch čtrnáct roků už jsem to dost uměl, takže pro mě nebylo těžké to počítat a vést (účetnictví).“

Ve zbožném rodinném prostředí zatoužil stát se kazatelem a věnovat se zvěstování slova Božího. Proto roku 1931 odešel studovat Misijní školu v Olomouci. Školu ukončil roku 1935 a vrátil se do Zelova. Přijal dobrou pracovní nabídku a stal se ředitelem textilní továrny. Rovněž působil v místním evangelickém sboru. Pan Jelínek je členem Českobratrské církve evangelické, která vznikla v roce 1918 spojením augšpurského a helvetského vyznání.

Kupičov a válka

Roku 1937 Jan Jelínek přijal nabízené kazatelské místo na Volyni a stal se evangelickým kazatelem v Kupičově. Na Volyni ve východní Ukrajině byla silná česká menšina. Žilo tam také mnoho českých evangelíků. Nejvýznamnější byly evangelické sbory v Boratíně, Kupičově a Ozeranech.

Jan Jelínek se věnoval své činnosti duchovního, ale také pomáhal svým bližním, jak jen bylo v jeho silách. Na faře tajně ukrýval pronásledované lidi bez rozdílu vyznání i národnosti. Ukrýval Židy před Němci, Poláky před banderovci a naopak banderovce a Ukrajince před Rusy. Ve všech případech riskoval vlastní život.

Roku 1942 se tam také oženil s paní Annou, která byla jeho věrnou společnicí po celý život. Spolu prožili všechny těžké chvíle a nebezpečí. Zemřela v roce 2009.

Ukrývání pronásledovaných lidí

„A jel jsem na Ukrajinu, do Kupičova. Tam jsem byl osm roků, přes ty nejtěžší věci, když začala ta (válka). V roce 1937 jsem nastoupil a od roku 1937 do 1943 jsem pracoval v těžkých způsobách. Tehdy byli Ukrajinci – banderovci. … No, já v té době jsem pomáhal lidem – jako kazatel, ale také jako člověk. Lidem, komu jsem mohl pomoct, tak jsem pomáhal. Byli to židovská rodina, Poláci, protože banderovci, to byli Ukrajinci. I Rusa jsem schovával. A vždycky mně to dobře dopadlo. Tak dobře dopadlo, že dnes se tomu divím, že jsem to všecko mohl vykonávat.“

Pan Jelínek vypráví, jak zachraňoval pronásledované: „Právě pomáhal (jsem) nešťastným lidem (za války). Ale nejen těm, ale i tady za komunistů, když pronásledovali, tak jsem pomáhal lidem tak, aby mohli existovat. Taky jsem přivezl celý ešalon exulantů z Polska. Takže můj život byla práce. Při tom všem jsem si odseděl ten kriminál. Ale horší bylo to schovávání lidí a zachraňování lidí na Ukrajině jak tady ten kriminál. Protože tam člověk nevěděl, kdy ho zavřou, kdy se o vás dozvědí, proto to bylo nebezpečný. Ale jinak jsem to nemohl dělat, když jsem viděl, že trpí člověk. Zvlášť člověk (zraněný Polák), kterému zavraždili manželku a dvě dcery. Syn utekl. A ty jsem měl stále pod ochranou. A leželi v mým bytě. A banderovci přišli ke mně hledat. Ale slovo jistota. Jsem zachraňoval a pomáhal a pomohl, že ten pán se u mě vyléčil. Za to teď od Poláků dostávám, sice ne mnoho, ale i na to si Poláci vzpomněli a posílají mně vždycky nějaký ty polské zloté. Až tak podrobně to v té knížce nebude (paměti Pouštěj chléb svůj po vodě, pozn. ed.). Ale vím, že jsem dělal dobře, a můžu existovat dál.“

K zachránění zraněného Poláka dodává: „Ne z mé církve, ale byl to Polák, katolík, že ano. Ale jsem to dělal… No zkrátka šel jsem a právě tu rodinu – toho muže (zraněného Poláka) a toho syna jsem zachránil. … Přišli banderovci ke mně hledat. A já jsem měl srdce tak pevné. Říkám: ‚Pojďte hledat.‘ Ve třetí místnosti ležel ten raněnej… A pak když přišli zase Sověti, tak jsem ty lidi (banderovce) zachraňoval a poslal jsem je do (Československa). Nejvíce Židům a Polákům jsem pomáhal.“

Kromě banderovců se musel potýkat také s Němci a Sověty. „Němci ani tak nehledali. Ale přišel, já jsem měl takové štěstí, že přišel Němec a věděl, že jsem proti komunistům. Tak se mnou byl. A zvlášť že jsem se staral o lidi. Ale nevěděl, o které lidi. Ale pak řekl, že jsem pomáhal Židům. A já říkám: ‚Židům? Lidem jsem pomáhal!‘ ‚Ne, Judům!‘ Já říkám: ‚Judy já neznám. Ale já znám lidi.‘ Čech, Polák, Ukrajinec. Ti Ukrajinci zabíjeli svoje lidi, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jak slzu. Tak vždycky mně to dopadlo dobře.“

Pro záchranu lidí bylo třeba na sebe příliš neupozorňovat. „Když přišli moji nepřátelé – Němec, tak jsem mluvil proti bolševikům. A zase když byli bolševici, tak jsem mluvil proti Němcům. A ode mne odcházeli Němec i ti bolševici, že byli mírní. Já jsem se nehádal, jen jsem říkal pravdu. Když lidi trpěli, musel jsem pomáhat. To byl můj úkol.“

O ukrytých lidech vědělo v Kupičově jen několik nejbližších lidí, farníků, kteří panu Jelínkovi pomáhali zajišťovat skrývaným potraviny. Zásobování potravou bylo jedním z nejobtížnějších úkolů spojených s ukrýváním pronásledovaných osob. Často se při opatřování zásob podstupovalo značné riziko.

V československé armádě

V roce 1944 vstoupil i se svou manželkou a dalšími kupičovskými Čechy do československé zahraniční armády. Přestože onemocněl břišním tyfem a měl zdravotní problémy, zapojil se do boje za osvobození vlasti. Působil jako provianťák, jeho úkolem bylo zásobování československého dělostřeleckého pluku 5. Jeho velitelem byl Alois Boček. Manželka pracovala na velitelství pluku, působila jako spojka.

Kazatel a voják je zvláštní kombinace. Pana Jelínka vedlo ke vstupu do armády hlavně jeho vlastenectví, chtěl pracovat a bojovat za osvobození vlasti. O válce píše: „Vždy by mne bolelo, kdybych někomu ublížil tak, že by plakal, nerad jsem viděl krev a pláč. Při studiích jsem konával službu samaritánskou a během ošetřování velké tržné rány se mi dělalo zle. Zabít slepici bylo pro mě utrpení. A nyní válka. Tam se také zabíjí. Zabíjejí se lidé. Takoví jako já. Hrozné. Ale my válku nechceme. Tu vnutil nepřítel, když napadl celý mírumilovný svět. Co natropil zla; miliony nevinných lidí hynou. Jeden vzácný muž řekl: ‚Když nás nepřítel napadne, budeme se bránit, bít i bojovat.‘ V Sovětském svazu se říkalo: ‚Ubjom eto sviňače rylo.‘ … Chce-li člověk někomu pomoci, sobě udělá zle. Chtěli jsme pomoci vlasti, museli jsme se tedy zříci pohodlí domova a nyní byl nad námi vztažený Damoklův meč. Válka, to není výlet, ale utrpení a svízele.“2

S dělostřeleckým plukem se účastnil bojů u Dukly a osvobozování Československa.

Po válce byli manželé Jelínkovi v Rakovníku a Žatci demobilizováni. Jan Jelínek za války také absolvoval důstojnickou školu a odcházel z armády v hodnosti podporučíka a byl vyznamenán – Československý válečný kříž, medaile Za zásluhy II. stupně, Čsl. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR, ruská medaile Za pobiedu nad Germanijej, Dukelská pamětní medaile. Roku 1948 byl povýšen na poručíka v záloze.

Po válce – repatriace exulantů

Po válce se Jelínkovi usadili v Oráčově u Rakovníka. Pan Jelínek tam působil jako duchovní, jeho sbor byla Valeč, Podbořany. Území sboru bylo dost rozlehlé, takže při bohoslužbách pomáhala i paní Anna a další členové sboru.

Pan Jelínek také působil jako důvěrník Československého zahraničního ústavu v Praze a staral se o repatriaci exulantů z Polska, Ukrajiny a SSSR. Pomáhal při návratu českých exulantů z rodného Zelova (i rodiče p. Jelínka) i Kupičova a Volyně. Několikrát se dopustil i podvodu s rodnými listy, aby pomohl utečencům a uchránil je před deportací zpět do SSSR.

„Navštívili nás také četníci a žádali, abych jim vydal tři ženy: babičku, dceru a vnučku. Když jsem viděl, proč přišli, vyvedl jsem tyto ženy jinými dveřmi ven. Přece je nenechám odvézt zpět na Ukrajinu, odkud utekly za německé okupace. Raději by se byly otrávily jedem, který měly v lahvičkách pověšených na krku, než by jely zpět do toho pekla. Dobře to dopadlo. Dostaly nové rodné listy a musely se naučit nové příjmení. Raději jsme je ale dočasně přestěhovali do Oráčova. Abych se nyní po více než pětapadesáti letech přiznal, bylo více lidí, jimž jsem musel psát nové ‚koscielne‘ rodné listy. Díky, že všechno nám na Volyni v Kupičově zničila Rudá armáda, ale razítko ‚Kolegium koscielne ewangelicko-reformowanej parafii w Kupiczowie‘ jsme vzali. Toto razítko zachránilo mnoho nešťastných lidí před utrpením. Věřím, že v plné čistotě mohu před Pánem Bohem obstát. A bolševiků se již bát nemusím.“3

StB a vězení

Jan Jelínek nikdy nesouhlasil s komunismem. Na ukrajinské Volyni se osobně přesvědčil, jak vypadá vláda bolševiků v Sovětském svazu. Svým postojem se netajil ani po válce.

Když tedy roku 1952 církevní tajemník žádal po farářích různých církví, aby přesvědčovali rolníky ke vstupu do JZD, pan Jelínek přímo odmítl, že to není úkol kazatele. Nebál se ozvat, a tak na sebe brzy upoutal pozornost StB. Roku 1953 si ho předvolali k výslechu a snažili se ho donutit ke spolupráci. Neúspěšně. Od té doby byl obklopen udavači – hlavně učiteli ze škol, kde učil náboženství. „A tak pásli po mně, až mne do toho kriminálu dostali.“

Jan Jelínek byl zatčen 10. ledna 1958, estébáci ho odvedli přímo z hodiny náboženství. Tři měsíce byl ve vyšetřovací vazbě ve Vykmanově u Jáchymova. Soud se konal v Podbořanech 5. a 6. dubna. Pamětník byl odsouzen za pobuřování ke dvěma letům nepodmíněně v nápravném pracovním táboře. Jeho trestný čin měl být nesouhlas s kolektivizací a pobuřování proti JZD.

Se zastávkou v Ruzyni byl převezen do Rtyně v Podkrkonoší. Vězni tam pracovali jako horníci. Pan Jelínek pracoval 400 metrů pod zemí, hloubil chodby a stavěl stojky.

Světnice byla pěkná, baráky byly totiž původně určeny pro hornické učně. „Jednu dobu tam bylo asi jedenáct farářů římskokatolických, tři evangeličtí (Josef Hájek, Tarnoci a já), tři jehovisté, dva sedláci – kulaci, dva zloději a jeden vrah. Jehovisté byli zavřeni za to, že nechtěli volit a že nesouhlasili s režimem. My, faráři, za pobuřování. Evangelický farář ze Slovenska Tarnoci dostal 18 měsíců, farář Josef Hájek dokonce 13 roků za velezradu a já dva roky za pobuřování. Komunisté a estébáci dovedli velmi rychle dát do vazby a odsoudit. Víme, co se dělo v té době. Já jsem byl prý proti JZD, jiný farář zase údajně zapálil stoh slámy, aniž ve skutečnosti věděl, kde ten stoh je. Takových vykonstruovaných procesů byla spousta. … Na pokoji jsme byli všichni zajedno. Když katoličtí kněží měli pobožnost, někdo z nás hlídal, aby v případě příchodu bachařů mohl upozornit. Bible a církevní tisk byly tajně schovávány pod kamny. Dostal jsem od jehovistů Nový zákon, který jsem čítával, když jsem byl osamocen 400 metrů pod zemí. Velkou posilou mi bylo, že jsem uměl hodně odstavců z Písma svatého nazpaměť, a tak jsem si je mohl připomínat i při práci.“4

V lednu 1960 byl Jan Jelínek propuštěn.

„Pro nic za nic ztracené dva roky. V roce 1968 při žádosti o rehabilitaci se mne soudce zeptal: ‚Za co jste byl zavřený?‘ Odpověděl jsem: ‚Nevím, ale máte moje spisy.‘ On řekl: ‚Já také nevím, z těch spisů jsem nic nevyčetl. Ale kdyby vás za první republiky přece jen chtěli potrestat, zaplatil byste 5,- Kčs pokuty.‘ Tak jednali v padesátých letech s nevinnými lidmi. Já jsem dostal jen dva roky, ale kolik jich bylo zavřených na pět, deset, patnáct nebo dvacet roků či na doživotí, kolik jich bylo usmrceno jen tak? Stalin byl lotr a vrah a takovým modlám se ve 20. století sloužilo.“5

„Komunistům jsem prominul, ale komunismus nenávidím.“

Barvy a laky

Z vězení byl propuštěn, ale domů do Oráčova se vrátit nesměl. Měl zakázán pobyt v Oráčově, Rakovníku, Podbořanech, v celém Karlovarském kraji. Usadil se tedy v Praze a s pomocí přátel nakonec našel práci v závodě Barvy a laky. Pracoval jako dělník a závozník. Byl vzorným pracovníkem, dokonce byl zvolen předsedou ROH. V podniku zůstal až do roku 1972, kdy odešel do důchodu.

„Po kriminálu jsem pracoval jako kazatel, ale trochu na černo. Protože lidi o mě stáli, tak jsem při své práci byl (i kazatelem).“

Aby pomohl svým bližním, nebál se i menšího podvodu. Komunistický režim byl totiž zločinný a věznil nevinné lidi. „Podváděl jsem. Vzal jsem si (schválenou) knížku kázání, ale kázal jsem to, co já jsem chtěl.“ Lidé ho vyhledávali a žádali o pomoc. „No, když se dozvídám, anebo přišli za mnou, že (potřebují pomoc). Například přišli policajti a ta žena, která říkala, že to je můj manžel. To nebyl její manžel, zemřel v tom nějakým (asi koncentračním táboře). Ona dostala od něj, jako od svého manžela, doklady. Tak říkala: ‚Tady mého manžela propustili, tak já můžu pomáhat. Tak já jsem si vzala tohoto muže,‘ že to je její manžel. A oba dva přišli z Polska do Slezska. A počítalo se za vlastního manžela. A vědělo se, že její manžel zemřel. Tak přišli. A přihlásili jsme ho (na faře). A policie něco se dozvěděla od lidí, že to byl podvod. A přišli k soudu. A já jsem hovořil s panem soudcem. Říkám: ‚Prosím vás, stalo se to tak a tak.‘ A tak jsem to zařídil. A soudce řekl: ‚Dobře, dám mu nejnižší trest.‘ Místo půl roku dostal týden žaláře a ona také. No a teď aby to on odseděl. Ale než odseděl, říkám: ‚A kdo bude krmit krávy? Pane doktore, jednou půjdu dobytek krmit a ten druhý den já nevím kdo.‘ A on říká: ‚Tak to uděláme tak. On přijde na noc domů a přes den půjde sedět manželka. A zase naopak.‘ A tak ten týden nebo čtrnáct dnů odseděli. A tak se tomu advokátovi to zalíbilo, že mám správné myšlenky. A to je takovej maličkej příběh.“

V důchodu

Po odchodu do důchodu se mohl konečně vrátit do Oráčova. Snažil se získat státní souhlas, aby mohl znovu působit jako duchovní. Dlouho se mu to nedařilo. Nakonec se stal pomocným farářem bez nároku na plat. Měl vypomáhat vikáři Holušovi.

Roku 1983 se Jelínkovým podařilo vycestovat do Holandska. Bylo pro ně velkým zážitkem, že navštívili hrob Komenského v Naardenu a také Kostnici, kde zemřel Mistr Jan Hus. Oba jsou významné osobnosti Českobratrské církve evangelické.

Po roce 1989

Pád komunismu v roce 1989 vítal s radostí.„No, já jsem měl radost, protože vím, že už po mně nepůjde žádnej, zavřít nemají zač.“ Jako kazatel působil v Oráčově a v Podbořanech až do roku 2005, do svých 93 let. Podařilo se mu také zajistit rekonstrukci oráčovského kostela, kterou z velké části financoval z vlastních úspor. Pak byl ve funkci nahrazen farářkou Janou Kadlecovou a odešel na zasloužený odpočinek.

Jan Jelínek napsal paměti Pouštěj chléb svůj po vodě, ze kterých jsem rovněž čerpala. Název vyjadřuje i životní krédo pamětníka: „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej.“ (Kazatel 11,1) Je to citát z bible, který nabádá, aby lidé konali dobro svým bližním a rozdávali bez ohledu na odměnu, protože vše dobré, co vykonají, se jim jednou vrátí.

Zajímavý životní příběh pana Jelínka byl veřejností objeven až v červenci 2008, kdy manželé Jelínkovi dostali pamětní plaketu od náčelníka generálního štábu Vlastimila Picka.

Bohužel, pan Jelínek je v současné době dlouhodobě hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích a jeho zdravotní stav není příliš dobrý. Ránou se pro něj také stala smrt manželky, která zemřela v březnu 2009. Přesto se pan Jelínek nevzdává a stále důvěřuje Bohu, který byl jeho oporou po celý život.

Poselství pana Jelínka je hlavně nepustit znovu k moci lidi, jako byli Hitler a Stalin, kteří dokázali vymordovat celé obce a přivedli do neštěstí Německo a Rusko. Také zdůrazňuje význam rodiny a poctivé práce, která je základem společnosti.

Pro duchovního Jelínka je důležité nejen mít náboženství a věřit v Boha, ale hlavně je žít skutkem a pomáhat lidem.

V roce 2009 natočila a dle nahrávek a pamětí zpracovala Eva Palivodová.

 

1Viz JELÍNEK, J. Pouštěj chléb svůj po vodě. Mé vzpomínky. 2003. 230 s.; ŠTĚŘÍKOVÁ, E. Zelów. Česká exulantská obec v Polsku. Praha: Kalich, 2002. ISBN 80-7017-793-4.; http://krajane.czu.cz/geografie-nab/doku.php?id=zelov

2JELÍNEK, J. Pouštěj chléb svůj po vodě. Mé vzpomínky. 2003. s. 127.

3Tamtéž. s. 159.

4Tamtéž. s. 184-185.

5Tamtéž. s. 188.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)