Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Jedlička (* 1922)

Dvakrát jsem měl být popraven, a stále jsem tady

  • narozen 10. února 1922 v Bořeticích na Břeclavsku

  • v roce 1942 totálně nasazen v BMW ve Frankfurtu nad Mohanem

  • zatčen za sabotáž a uvězněn v koncentračním táboře Flossenbürg

  • v roce 1943 přemístěn do koncentračního tábora Dachau

  • v dubnu 1945 pochod smrti, útěk

  • v roce 1946 sňatek s dcerou příslušníka západního odboje Petra Křivky

  • účast na protikomunistické ilegální činnosti

  • v roce 1951 byl zatčen a odsouzen na 20 let, tchán byl popraven

  • strávil 20 let v uranových dolech

  • v roce 1974 mu byl přiznán status politického vězně nacistů

  • po roce 1989 byl plně rehabilitován

Oldřich Jedlička se narodil v roce 1922 v Bořeticích. Maminku ztratil, když mu bylo pět let. Oldřichův otec se živil jako stavbyvedoucí, a zřejmě proto se i Oldřich vyučil zedníkem.

Během druhé světové války už jako dvacetiletý mladý muž musel v rámci totálního nasazení nastoupit na práci ve Frankfurtu nad Mohanem v továrně BMW. „Byli jsme čtyři a ve Frankfurtu jsme prováděli sabotáže. Přišli na to a my jsme museli pryč, aby nás nezavřeli. Zatkli nás přímo ve vlaku a spadla klec. Odvezli nás na gestapo do Würzburgu.“ Aniž by to Oldřich Jedlička tušil, o vlas unikl smrti. Když se chystal podepsat soudní protokol, pomocník gestapa mu poradil, aby listinu v žádném případě nepodepisoval. Pokud tak učiní, hrozí mu jediný trest: poprava. „Takže když potom přišel vyšetřující gestapák, tak jsem dělal, že tomu protokolu vůbec nerozumím a že budu potřebovat tlumočníka. Gestapák na mě zpočátku křičel, vyhrožoval mi, ale pak ten papír hodil do kamen. Takhle mi ten mladý kluk zachránil život. Jinak bych to asi podepsal a to by byl můj konec,“ vypráví pamětník.

Cesta do koncentračního tábora ho ale neminula. Odvezli ho do Flossenbürgu. „Nahnali nás do vlaku, kde jsme byli strašně namačkaní. Dokonce tam někteří během cesty umřeli. Já měl hlavu u větráku, abych mohl dýchat, a to mě zachránilo.“ V táboře dostal na mundúr červený trojúhelník, což byla značka pro politické vězně. Stal se tzv. „zugangem“, tedy novým vězněm. Pracoval v kamenolomu, odkud se těžké kameny nosily na stavbu. Byla to velmi vyčerpávající práce, přičemž vězňové trpěli nedostatkem jídla, dostávali pouze slabou polévku, eintopf, a víc nic. Během pobytu ve Flossenbürgu zhubl více než dvacet kilogramů. „To byl jeden z nejhorších táborů,” vysvětluje pamětník.

Tábor byl určen pro politické a kriminální vězně. Byl situován tak, aby vězni mohli být využíváni jako bezplatná pracovní síla v nedalekých žulových lomech, které prostřednictvím firmy Deutsche Erd- und Steinwerke patřily SS. Flossenbürg náležel do druhé generace nacistických koncentračních táborů. Uplatňovala se tu nová forma teroru pod heslem „Vernichtung durch Arbeit“ (Likvidace prací). Tábor vznikl v roce 1938 v Bavorsku poblíž hranic s Československem. Až do osvobození v dubnu 1945 jím prošlo více než 100 000 vězňů a nejméně 30 000 z nich zahynulo.

Z Flossenbürgu do Dachau

Když jsme 3. března 1943 odjeli do Dachau, byli jsme tak zdecimovaní, že než jsme přijeli do Mnichova, dva vězni stačili umřít hladem,“ vzpomíná Oldřich Jedlička. Byl umístěn do bloku číslo 3. Zpočátku byl mezi nováčky a později ho umístili do fabriky, kde se vyráběly letecké motory. Kromě mužů zde pracovaly také ženy. Vězňové práci sabotovali. „Pracovala tam také děvčata a my jsme se s nimi kontaktovali. Posílali jsme přes ně motáky. Ale vždy hrozilo velké riziko prozrazení a za to byly těžké tresty. Koho chytili, tak dostal pětadvacet ran.“ Nejhorší chvíle v koncentráku prožil pamětník v okamžiku, když ho strčili do bunkru, vlhkého a tmavého sklepa. O samotě tam strávil více než dvacet dní a jídlo dostával jen jednou za tři dny.

V obou koncentračních táborech závisely podmínky vězňů do značné míry na přístupu kápů, což byli příslušníci táborové samosprávy. „Ve Flossenbürgu měli samosprávu zelení, to byli zloději, vrahové, kasaři. V Dachau byla samospráva v rukou politických vězňů, takže už to nebylo tak zlý.“ Do Dachau zpočátku nacisté zavírali politické odpůrce režimu - především komunisty, sociální demokraty a odboráře. Politickým vězňům se proto podařilo obsadit většinu významných pozic ve vězeňské samosprávě a udržet si je po celou dobu existence tábora - díky tomu mohli pomáhat ostatním vězňům. Později k nim přibývaly další skupiny - Svědkové Jehovovi, Romové či homosexuálové. Koncentračním táborem Dachau prošlo přes 200 000 osob z více než třiceti zemí, z nichž pravděpodobně 25 613 osob zemřelo v táboře a dalších téměř 10 000 zemřelo po deportaci do dalších koncentračních táborů - převážně do polské Osvětimi.

Někteří vězni z Dachau utíkali. Pokud by se jim útěk nepovedl, hrozil jim trest smrti. Pamětník sám se toho neodvážil, ale pamatuje si, že se útěk zdařil dvěma Němcům. „Zdrhli skrze kanály a asi se jim to povedlo, protože měli pomoc zvenku. Já jsem utekl až z pochodu smrti.“

Tábor v Dachau se v roce 1942 rozšířil o další pobočné tábory. Tady byli vězňové využíváni především k otrocké práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech Dachau bylo vězněno až 37 tisíc vězňů. Když se na jaře roku 1945 blížila fronta, Oldřich Jedlička se přihlásil na speciální práci v Kotternu. Tam už také začalo americké bombardování. Vězni každý den sledovali nálety a to v nich posilovalo naději, že se blíží konec války. Bombardování bylo na denním pořádku. V Dachau-Kotternu kolabovalo zásobování a vedení tábora nemělo co dát vězňům k jídlu. Jediným proviantem se stala řepa s brambory upravená na eintopf. „Dlouho jsem byl taky v Dachau-Allachu,” vzpomíná Oldřich Jedlička. „To bylo osmdesát kilometrů od hranic a tam jsme si říkali, že tady to dřív rupne. Když jsme přišli do práce, zahoukala siréna a začalo bombardování. Jednou podnikli Američani ofenzivu směrem k nám a zemřelo několik esesáků.“

Pochod smrti

Nacisté nechtěli, aby vězni padli do rukou Spojenců, vypravili proto pěší transport, takzvaný pochod smrti. Vězňům vystříhali pruhy ve vlasech, aby byli případně snadno k rozeznání od civilistů. „Nastoupilo nás pět kolon, poslední byla česká. Střídali jsme se v tlačení esesáckého proviantu. Pochodovali jsme ve dne v noci a za námi šli dva esesáci a pes.“ Vězni museli udržovat pětistupy a strážci jim hrozili, že když uteče jeden z nich, zbylí čtyři z řady budou popraveni. A pokud uteče celá pětice, tak zastřelí další vězně okolo. Sílu a odvahu vězňům dodávala americká děla, která už byla slyšet zdáli. „Pak už jsme se nedrželi pětice, esesáci šli jenom po jedné straně a vězni začali utíkat,“ vzpomíná pamětník.

Bylo jaro 1945 a osvobozující fronta ze západu se blížila k německému území. Kolony se vydaly pěšky směrem k hranicím s Rakouskem. Vězňové byli celou dobu pod kontrolou samopalů příslušníků SS. Fronta se blížila mnohem rychleji, než Němci předpokládali. V městečku Pfronten se podařilo Oldřichu Jedličkovi a dvěma kamarádům utéct. Pamětník předstíral kulhání a kamarádi ho vedli. Zdržovali kolonu, zůstávali vzadu a ve městě využili nestřežené chvíle a zmizeli v ulicích. V Pfrontenu ale byli nakonec i všichni ostatní vězni osvobozeni tankovými jednotkami Američanů.

Pamětník se v tyrolských Alpách zdržel ještě asi dva měsíce. Do konce května 1945 žil ve spojeneckých internačních táborech. „Pak se mi zastesklo po domově a nahlásil jsem na komandu, že jdu domů.” Jak nejrychleji mohl, v uniformě z kasáren německé armády se vracel domů. Nejdříve do Plzně, pak do Prahy a poté do Brna. V Bílovicích u Brna narazil na sovětskou hlídku a ta ho kvůli německé uniformě málem zastřelila. Na hlavě měl navíc takzvanou rommelovku, německou přilbu. Naštěstí ale mohl ukázat pruhované koncentráčnické oblečení, které měl pod uniformou. A několik místních žen se nakonec postavilo Rusům před samopaly a odehnaly je.

Protikomunistický odboj

První cesta Oldřicha Jedličky vedla za rodinou, která bydlela v Brně, a pak do Nového Lískovce, do bydliště své snoubenky Růženy a jejího otce Petra Křivky, který byl za války členem osobní stráže prezidenta Beneše ve Velké Británii. V roce 1946 se Oldřich Jedlička s Růženou vzali a odstěhovali se do Sokolova, kde pamětník pracoval na dráze, nejprve jako telegrafista a později jako výpravčí. Bohužel společenské poměry dávaly tušit, že další těžká doba na sebe nedá dlouho čekat.

Petr Křivka a jeho spolupracovníci napojení na západní odboj začali budovat ilegální skupinu zaměřenou proti nastupujícímu režimu. Pamětník se k nim přidal. „Do skupiny se ale dostali taky tři konfidenti, kteří hlásili StB obsah našich schůzek a plány skupiny,“ doplňuje. Po roce 1948 se Jedličkovým narodil syn a v té době se pamětník s rodinou přestěhoval do Břeclavi, kde začal pracovat při ražbě tunelu. Na přelomu léta a podzimu 1949 byli Petr Křivka, jeho spolupracovníci bratři Daňkovi a zakrátko i Oldřich Jedlička zatčeni. Petr Křivka i oba bratři Daňkovi byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Pamětníka obvinili ze špionáže a z velezrady. Hrozil mu trest smrti, ale prokurátor sazbu zmírnil na dvacet let vězení. Po soudních procesech ve Znojmě a v Brně byl převezen do plzeňské věznice na Borech, kde se dostal do rukou neblaze proslulému vyšetřovateli Jarkovi Danielovi z Brna, který svojí krutostí předčil i gestapo. „Nezapomenutelné” byly také výslechy v celách na Příční ulici u referenta Lemona, zvaného Slunéčko.

Ve věznici na Borech zůstal do roku 1951. Poté ho přeložili do tábora nucených prací ve Vojně a Bytízu u Příbrami. Deset let fáral v uranových dolech jako lamač.

S manželkou se mohl vidět poprvé až tři roky po soudu. Ačkoli mu nakonec byl trest zkrácen o osm let a po dvanácti letech byl pamětník propuštěn, dlouhým odloučením se vztah mezi manželi nenávratně narušil. Manželství se rozpadlo a pamětník se později podruhé oženil. V roce 1980 ovdověl a od té doby žije sám.

Problémy s hledáním práce nakonec přivedly Oldřicha Jedličku zpátky do uranových dolů, tentokrát do Dolní Rožínky. V roce 1968 dostal částečný invalidní důchod a pracoval dál jako údržbář v potravinách. Dnes žije dvaadevadesátiletý rodák z Bořetic v Brodu nad Dyjí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)