Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Alfred Jánský (* 1914  †︎ 2015)

Útěk se podařil jen pěti vojákům

  • narozen 31. května 1914 v Olomouci
  • vystudoval reálné gymnázium v Olomouci, v letech 1935-37 absolvoval vojenskou prezenční službu a byl jmenován podporučíkem
  • v roce 1938 mimořádně povolán na vojnu do severomoravského pohraničí, kde se v pásmu pevnůstek účastnil potyček s henleinovci
  • hned první den války 1. září 1939 Jánský zatčen gestapem, po krátké internaci v koncentračním táboře Dachau transportován do Buchenwaldu, kde otročil v kamenolomu a na stavbě silnic
  • v roce 1942 odtransportován do tábora Natzweiler-Struthof ve Francii, tam se podílel na přípravě úspěšného pokusu o útěk několika důstojníků, avšak sám zůstal v táboře
  • v říjnu 1942 odtransportován do Osvětimi, tam zařazen na stavební práce
  • v druhé polovině roku 1944 zorganizoval útěk pěti vězňů, kterým se počátkem ledna podařilo během bombardování přestříhat dráty a ukrýt se do bunkru připraveného za hranicemi tábora Osvětim, kde se dočkali osvobození Rudou armádou
  • vzápětí se přihlásil do Svobodovy armády a zúčastnil se bojů na Slovensku a Moravě
  • po válce byl nasazen proti banderovcům
  • zemřel 11. listopadu 2015

V pohraničních pevnůstkách

Když se Alfred Jánský narodil, o blížícím se sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka d‘ Este, který se měl odehrát 28. června 1914, svět ještě nevěděl. Rakousku-Uhersku právě zbývaly poslední dva měsíce mírové existence. Bylo 31. května a relativně šťastné a dlouhé období míru na evropském kontinentě neodvratně spělo ke svému konci.

První světovou válku rodina Jánských přečkala bez úhony a i poté se jí dařilo dobře: „Otec byl ředitelem sladovny, takže jsme patřili do středního stavu.“ Za první republiky Alfred Jánský vystudoval reálné gymnázium v Olomouci: „Kvůli válce už jsem pak ale další vysokou školu neabsolvoval.“ V letech 1935-37 prodělal základní vojenskou službu a dosáhl hodnosti poručíka: „Pak jsem byl zaměstnán v Sigmě jako úředník pro vývoz.“

V roce 1938, ještě před mobilizací, byl Jánský mimořádně povolán na vojnu do severomoravského pohraničí: „Byl jsem v pásmu pevnůstek, kde mi byla svěřena 4. baterie 7. dělostřeleckého pluku. Válka sice nebyla, ale henleinovci už se silně aktivovali. Bylo to velmi ostré, protože německé bojůvky přepadaly tzv. SOS (stráž obrany státu) – měli jsme i ztráty na životech.“ V pohraničí zažil Jánský i mobilizaci. Když po mnichovské dohodě přišel rozkaz stáhnout se zpět, i s mužstvem a děly putoval zpět do vnitrozemí k městu Brnu.



Kamenolom v Buchenwaldu

Skutečnost, že se Jánský aktivně podílel na potyčkách v pohraničí, způsobila, že se jako nepřátelská osoba dostal na seznamy gestapa. Brzy na to doplatil: „Hned prvního dne války 1. září 1939 mě zatklo gestapo přímo v závodě Sigmy. Týden jsme byli soustředěni ve Štěpánově u Olomouce a odtamtud jsem byl transportován do koncentračního tábora Dachau. Tam jsem ale nebyl dlouho, protože mě brzy převezli do Buchenwaldu.“

Zpočátku byl Jánský zařazen mezi zvláštní vězně a nemusel pracovat, ale pak přišel neúspěšný listopadový atentát na Hitlera v mnichovském pivovaru: „Naše postavení se změnilo. Byli jsme zařazeni do práce. Byla to dřina, protože jsem byl nasazen do kamenolomu. Měli jsme málo špatného jídla. Buď jsme dobývali kámen, nebo kameny dopravovali v huntech nahoru k drtiči. Měli jsme dřevěná kladiva a dřevěné klíny. Nahoru se šlo, dolů jsme museli poklusem. Celý den jsme byli v pohybu. V táboře bylo tak 8 000-10 000 vězňů. Rychle se ale měnili, protože slabší lidé těžkou práci při mizerné stravě často nevydrželi.“ V kamenolomu Jánský pracoval rok a půl. Pak byl ještě přemístěn na stavbu silnic.

Jednou někdo z táborových vězňů ukradl esesmanům podsvinče z chlívku. Následoval kolektivní trest: „Celý tábor musel nastoupit a velitel oznámil, že budou na nástupišti stát tak dlouho, dokud se zloděj nepřihlásí. Samozřejmě se nepřihlásil. Stáli jsme první den, druhý den, třetí den. Nemuseli jsme sice pracovat, ale nedostali jsme najíst. Ztráty na životech rychle stouply. Esesáci alespoň nezavřeli vodu, takže jsme mohli pít, což trochu zmírnilo dopad hladovky. Nakonec nástup odvolali.“ V Buchenwaldu byl Jánský internován až do roku 1942.



Útěk pěti důstojníků

Jednoho dne byl zařazen do transportu, který směřoval do nového tábora Natzweiler-Struthof: „Z tohoto tábora jsme se pokusili o útěk. Šlo o skupinu důstojníků. Útěk se podařil jen pěti vojákům, i když nás útěk připravovalo víc. Vězeň, který se staral o vůz velitele tábora, Adler se postaral o vůz, jeden Alsasan zase sehnal esesácké uniformy, protože pracoval v prádelně pro SS.“ Do auta se ale vešlo jen pět lidí. Jánský mezi nimi nebyl: „Když jsme útěk připravovali, počítali jsme, že budou mít maximálně jednu hodinu náskok. Ve skutečnosti měli dvě.

Když auto s převlečenými vězni projelo branou tábora, zamířilo přímo k švýcarským hranicím. Do Švýcarska ale uprchlíci nemířili. Z auta vystoupili a vydali se směrem jakoby nazpět k táboru do Francie. Chtěli zmást pronásledovatele: „Vše šlo dobře, ale Alsasan začal ostatní přemlouvat, že útěk nemá cenu, že se to nepodaří.“ Ostatní se však vzdát nehodlali a dohodli se, že až bude v noci spát, vytratí se. Zvolili pro jistotu i jiný směr, aby je nemohl prozradit: „Zbylí čtyři pochodovali do neobsazené Francie do Marseille a s pomocí francouzských rybářů se dostali do Španělska a Portugalska.“ Útěk se jim nakonec podařil.

Jánského, který zůstal v táboře, však komplikace teprve čekaly. Opuštěný Alsasan se totiž uchýlil na statek jednoho sedláka, kde na něj četnictvo brzy přišlo a vrátilo jej zpět do tábora: „Dali ho do trestního komanda s poloviční stravou a on nás zbylé začal vydírat, že když mu nedáme naše jídlo, prozradí nás. To bylo smrtelné nebezpečí. Šel jsem tedy do písárny, kde jsem měl jednoho kamaráda, aby mě zařadil do jakéhokoliv transportu, jen abych se dostal pryč. Podařilo se, ale kamarád říkal: ‚Nevím, kam to půjde.‘ Bylo to do Osvětimi.“



Útěk z Osvětimi

24. října 1942 vlak s dobytčími vagóny po třech dnech cesty přes Německo zastavil v Osvětimi. Jánskému na ruku vytetovali číslo 69783. Jako ostatní byl degradován na pouhou statistickou veličinu, ale alespoň to znamenalo, že nemíří přímo do plynu: „V Osvětimi jsem byl v ústředním táboře. Byli jsme zařazeni na práci: stavbu budov, silnic, krematorií.“

V krutých osvětimských podmínkách hlavního tábora dokázal Jánský vydržet až do roku 1944, kdy na bloku 6a začal organizovat skupinu pro případný útěk. Na konci války byla totiž Osvětim občas bombardována a vězni se rozhodli této situace využít. S ostrou přípravou začali na konci roku 1944: „Bylo nás pět. V té době jsem pracoval na stavbě kanalizace a vodovodu pro tábor. V rámci prací jsme si venku připravili podzemní úkryt.

Nyní už jen zbývalo čekat na vhodnou příležitost. Někdy v polovině ledna 1945 konečně přišlo další bombardování: „Když byl nálet, esesáci vypnuli elektřinu v drátech s vysokým napětím. Měli jsme nůžky na přestřihání drátů. Dostali jsme se ven a ukryli se v připraveném úkrytu, kde jsme vyčkali, až Rudá armáda osvobodí tábor.“ Pěti uprchlíkům se tak v úkrytu úspěšně podařilo vyhnout se vyklízení tábora, ve kterém osvoboditelé 27. ledna 1945 našli už jen asi 7000 vězňů. Přes 50 000 jich bylo totiž těsně před příchodem Rudé armády vyhnáno směrem na západ.



Na východní frontu

Po osvobození se Jánský vydal do města Osvětim: „Šel jsem si na komandaturu pro doporučení, protože jsem chtěl do armády.“ S doporučením se Jánský vydal do Krakova, kde mu vystavili další doklad na cestu na Slovensko. Přes Zakopané a Tatry se časem dostal až do Kežmaroku: „Tam jsem se dozvěděl, že náš náhradní prapor je v Popradu. Tam mi u pohovoru znovu uznali hodnost poručíka a ustanovili mě velitelem baterie.“ Nejprve Jánský v Levoči vedl výcvik slovenských nováčků.

S postupem fronty se dostal i k Liptovskému Mikuláši: „Byla tam smůla, že na jednom konci Mikuláše byl lihovar plný lihu. Naši vojáci se tam krásně ožrali, a když to zjistili Němci, protiútokem znovu obsadili západní část Liptovského Mikuláše.“ Když Němce z Mikuláše opět vytlačili, dostal Jánský příkaz vyrazit do Svatého Martina. V horách Malé Fatry se setkali se zbytkem lyžařského praporu: Vytvořil tam kruhovou obranu. Pluk už byl značně zdecimovaný, protože Němci na něj silně dotírali. Měli jsme v horách dobýt kótu 1018. Trvalo asi čtrnáct dní, než jsme Němce vytlačili. Měl jsem ztráty, protože mladí Slováci nebyli zvyklí na normální boj. Vedle mě stála spojka – Štefán Sedlák. U stromu, kde se kryl, dostal jednu ránu do pravé ruky, a jak se chytil levou, dostal i do levé ruky zásah. Náklaďákem ho pak odvezli do Martina, aby nevykrvácel.

Němci už ale nyní především systematicky ustupovali, konec války se blížil. Jánský se s frontou postupně dostal až ke Vsetínu: „Tam jsem poslouchal rádio, bylo to 8. května, a hlásili, že Olomouc byla osvobozena. Plukovníka jsem požádal o krátkou dovolenou, abych mohl navštívit rodinu. Doma jsem našel maminku a snoubenku, s níž jsem se zasnoubil už před válkou. To bylo krásné shledání.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století