Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Janovská (* 1929  )

Svět leží přede mnou v šíř i v dál, budu v něm šťastná jako král

  • narozena 20. července 1929 v Cholticích na Pardubicku
  • 1942 vystěhování Němci do Černošic u Prahy
  • 1945 první zkušenosti se skautingem
  • 1945 totálně nasazená v Praze-Nuslích
  • 14. února 1945 zažila nálet na Prahu
  • 1951 provdala se za vojenského letce
  • od roku 1970 pracovala ve Federálním shromáždění (tehdejší parlament ČSSR)
  • 1992 návrat ke skautingu
  • 1995 získala stříbrný stupeň čestné lilie v trojlístku
  • 2001 se stala členkou pražské družiny Svojsíkova oddílu
  • 2010 a 2012 se zúčastnila oldskautského Jamboree

Věra Janovská se narodila 20. července 1929 v obci Choltice na Pardubicku, ale dětství prožila v Neveklově. „Celé dětství jsem ale prožila v Neveklově u Benešova, kde můj tatínek pracoval jako vrchní strážmistr na četnické stanici. V Neveklově jsem prožila prvních čtrnáct let svého života.“


Doba německé okupace
„V roce 1939, když přišli Němci, tak tatínek na četnické stanici byl první, kdo to v městečku věděl, protože mu to volali z velitelství z Benešova. A tak jsme hned věděli, že bude válka.“
Kvůli válce byl nakonec celý kraj vystěhován a rodina pamětnice se musela přestěhovat do Černošic u Prahy. „Přišel rok 1942 a celý ten kraj zabrala německá armáda pro své cvičiště. To byla opravdu tragická událost hlavně pro venkovské lidi, kteří tam měli statky. Ty se tam vedly a dědily už po generace. To někdy končilo i smrtí, protože řekli, že nikam nepůjdou, že tam raději zemřou.“
Do Černošic se nastěhovali roku 1942. Věra Janovská se nedostala na školu a byla zaměstnána v Janečkárně. „Já jsem dělala zkoušky na obchodní školu, ale kvůli němčině jsem je neudělala. Já tu němčinu neměla moc ráda. A tak mě zaměstnali ve čtrnácti letech v Janečkárně. To byla továrna Ing. F. Janeček v Praze-Nuslích, tam jsem stříhala potravinové lístky. Tam jsem také dožila válečná léta.“
Kromě vyhnání Němci Věra Janovská vzpomíná i na časté nálety na Prahu. „V roce 45 zjara byly časté nálety na Prahu a na protektorát. Já jsem byla totálně nasazená v Janečkárně v Nuslích. To třeba v devět hodin zahoukal poplach nebo příprava, a to se nepracovalo, běželo se do Krčského lesa a tam jsme sledovali, jak letěj takzvané nepřátelské svazy a shazují stříbrné papírky, aby nebyla ta letadla vidět. Pamatuju si, jak byl veliký nálet na Prahu 14. února, a to jsme slyšeli veliké rány z Nuslí a Vyšehradu. A to byl zbořený Emauzský klášter a na Pankráci bylo hodně budov zničeno. To jsme měli tehdy hodně strach. A potom jsme místo do Krče chodili do kasemat na Vyšehrad. To byl velmi nepříjemný pocit, protože venku bylo nádherně a my jsme museli do těch sklepení, tam byla tma a zima, a kdyby tam spadla bomba, tak by nás to tam zasypalo. Tak jsme radši chodili po Vyšehradě a neposlouchali jsme ty nařízení, že se máme schovat.“
Věra Janovská také vzpomíná na skautské zbojníky. „Zbojníci byli ilegální skauti, kteří měli za války vojenský výcvik. Byli to nesmírně stateční chlapci a právě z těch zbojníků se stala zpravodajská brigáda, která se pak nesmírně osvědčila v 45. roce. Oni jednak pomáhali na barikádách a také roznášeli zprávy.“


Začátek ve Skautu
No a v 1945 roce manžel mé sestry, Vladimír Hlavnička ze Soběslavi, řekl ‚a já tady založím skautský oddíl‘ a zapojil sestru a i mě a kamarády a kamarádky. A tak vznikl chlapecký oddíl, který vedl Vladimír Hlavnička, a první dívčí oddíl Horní Černošice. Tam jsem byla nejprve členkou a pak za rok nebo za dva rádkyní. Pak jsem dokonce ten dívčí oddíl vedla.“
Věra Janovská také ráda vzpomíná na svůj první tábor. „Tábor na Seči byl moc krásnej, přestože jsme neměly žádné zkušenosti. Naše vedoucí byla také novopečená skautka. Té bylo osmnáct, nám všem bylo tak šestnáct. Samy jsme si vařily, samy jsme si postavily stany a někdy nám to také spadlo. Bylo to čtrnáct dní takové zkušební doby pro ty novopečené skauty, ale strašně ráda na to vzpomínám. Tam jsem si také udělala skautský slib a zkoušku Tří orlích per. To znamená dvacet čtyři hodin nejíst, což nebyl tak těžký úkol, dvacet čtyři hodin nemluvit, to už bylo těžší. Já jsem promluvila po dvaadvaceti hodinách, to bylo ráno a už mně to mělo končit. My měly uprostřed tábora vlajkokládu a z blízké myslivny k nám chodil beran. A ten beran se neslušně zachoval k té vlajkokládě a já jsem na něj zařvala. A všechny holky se smály: ‚Jé, promluvila, promluvila.‘ Tak jsem si řekla: ‚Nic. Budu mlčet dál.‘ A třetí zkouška byla udělat nějaký předmět pro oddíl. Tak jsme s kamarádkama sbily takové křeslo.“
Postupem času se dívčí oddíl v Černošicích rozpadl, ale ještě v roce 1949 prožily na táboře zajímavé dobrodružství. „Pak přišel 48. rok a skauting byl zakázanej. My jsme ještě roku 48 měly naplánovaný tábor na Šumavě. Už jsme měly všechno připravený, ale pak ty naše světlušky dostaly zarděnky a lékařka nám je nechtěla pustit. Tak my čtyři, co jsme byly starší šestnáct, sedmnáct a osmnáct let, jsme se vypravily samy do Srní, kde byl takový opuštěný domeček, kam jsme se nastěhovaly. To bylo od nás dost odvážný, protože to byla doba, kdy se hodně převádělo přes hranice a hodně se to hlídalo. Samozřejmě jsme tam zažily takovou událost. My jsme chodily na borůvky za takový kanál, kam se nesmělo, ale vždy tam byly největší borůvky. Jednou nás tam potkal nějakej pán a říkal: ‚Jé, vy chodíte semhle, já znám lepší místo, to vám ukážu.‘ A my jsme říkaly: ‚Jo? A kde?‘ ‚No, já pro vás přijdu zítra v pět ráno a odvedu vás tam.‘ Nám se to přes noc rozleželo v hlavě a ráno ve čtyři jsme dvě šly do Srní na finančáky, kteří tam byli u hranic. Tam jsme jim to řekly a oni nám na to odpověděli: ‚Ježišmarja, nechoďte s ním nikam, počkejte, já jdu s váma‘ a šel s náma k tý naší chatě. Pak toho chlápka chytili a býval by nás snad opravdu převedl do Rakouska.“
Roku 1949 byl skauting definitivně ukončen, ale Věra Janovská se ještě nějakou dobu angažovala v ilegální skautské družině. Poté se vdala a dlouho se ke skautingu nevrátila.

Konec války

„Jako šestnáctiletá jsem to vnímala jako něco úžasného. Řekla jsem si, svět leží přede mnou v šíř i v dál, budu v něm šťastná jako král. To bylo takové moje úsloví v 45. roce, kdy všude kvetly šeříky, vítali jsme ruské vojáky a můj tatínek se vrátil z revoluce, kde byl na barikádách v Praze. Byl celej zarostlej, otrhanej, špinavej, ale byli jsme všichni strašně šťastní, že skončila válka.“


Za komunistů
Věra Janovská pracovala dlouho ve Federálním shromáždění, kde byla často lákána, aby vstoupila do strany. Všechny nabídky však odmítala, a tak měla v kádrovém rejstříku spoustu poznámek. „Řekla jsem, že 28. říjen není jen den federace, ale den vzniku Československé republiky a vzpomínka na T. G. Masaryka, a za to jsem dostala pěkný záznam do kádrového rejstříku. Když pak bylo po revoluci, tak v roce 1990 na jaře se v budově Federálního shromáždění umísťovala mosazná deska s nápisem ‚T. G. Masaryk – zasloužil se o stát‘ a já jsem pod tou deskou viděla svého bývalého šéfa, který byl tehdy velký straník. A tak jsem mu řekla: ‚A jak to bylo s tím Masarykem? Zasloužil se o stát?‘ Ale on se jen otočil na podpatku a odešel, vůbec se o tom nechtěl bavit.“


Revoluce
„17. listopadu jsme se s manželem sešli, abychom šli večer do Divadla hudby, ale viděli jsme, že všichni jedou na Albertov. Tak jsme si řekli, že půjdeme také. Tak jsme se přidali a tou Lipovou ulicí jsme pochodovali k Albertovu, tam měl velikej projev Miroslav Štěpán, ale mládež mu už nenaslouchala a přerušovala ho. Manžel řekl: ‚Tady to bude divoký, pojď, půjdeme do toho divadla‘, a tak jsme odešli. Domů jsme jeli večer a netušili, co se na Národní třídě všechno stalo. Ráno jsme si pustili rádio a už se všechno vědělo. Pak následovaly strašně rušný dny, jednak jsme sledovali případ toho zabitého studenta, to bylo všechno podvrhnutý, zúčastňovali jsme se těch mítinků na Letný a na Václavském náměstí. Ten listopad a prosinec byl ve znamení chození do Prahy na různý manifestace. To se nejedlo, nevařilo doma, furt jsme byli v ulicích. To bylo takové nadšení úžasné.“


Návrat ke skautingu
V roce 1989 se Věra Janovská vrátila ke skautingu. „Ke skautingu jsem se vrátila prakticky až v roce 1989 na podzim po revoluci, kdy byl první sněm vedený bratrem Jungem. To vlastně byl takový návrat. Byla jsem tam asi tři roky. V květnu 1990 jsem se stala členkou 33. střediska Zlatá kotva v Praze 7. Já jsem pracovala v blízkosti bratra Šolce, který byl poslancem Federálního shromáždění, a ten mi řekl, že na ústředí je volné místo. Samozřejmě jsem se toho hned chytla a šla jsem na ústředí, kde jsem 1. ledna 1992 nastoupila. V létě 1992 jsem se účastnila seniorské lesní školy. Tato škola mi dala velmi mnoho, protože to byla vlastně moje první lesní škola a ty zkušenosti byly skutečně využitelné pro budoucí skautování.“ Věra Janovská se také zúčastnila tábora anglických skautek a v roce 1998 byla také na vodáckém setkání Navigamus na Orlíku. V roce 1995 dostala stříbrný stupeň čestné lilie v trojlístku a od roku 2001 je členkou pražské družiny Svojsíkova oddílu.


Oldskauting
„Také má ten životní styl velký význam na zdraví. Jako oldskauti jezdíme každoročně hlídat tábor do jižních Čech, kde velcí skauti postaví v červnu tábor a ten se potom poslední týden v červnu hlídá, než tam přijedou děti. A to tam jezdíme my, oldskauti, a prožíváme tam nádherný týden, kdy je nám zase osmnáct let, vstáváme ráno, máme budíček, rozcvičku, vlajku, vaříme si. Prostě normální táborový život. Bodujeme si stany, no prostě nám je zase osmnáct a skvěle se tam vyblbnem. Řekla bych, že tohle drží starého člověka při životě.“
Jako oldskautka jsem se zúčastnila dvakrát oldskautského národního Jamboree. První v roce 2010 a druhé v roce 2012. Je to nádherné setkání nás starých skautů, kde se setkáváme a vyměňujeme si názory. Také si vyslechneme velmi zajímavé přednášky a vyprávění. Mezi jinými tam přednáší bratr Kol-doktor Jan Šolc z Liberce. Doktor Šolc dělal tajemníka Václavu Havlovi.

Přínos skautingu
„Co mi dal skauting? To je velice široká otázka. Já jsem první skautský slib dělala jako sedmnáctiletá dívka na prvním skautském táboře a už tehdy jsem si uvědomila, že to není něco lehkého, když člověk slibuje věrnost své republice a skautským ideálům. Takže už tehdy v sedmnácti letech jsem pochopila, že to je něco vážného. Během pozdějších let jsem se seznamovala s mnohými staršími skauty, dokonce můj švagr byl skautem z první republiky a ten mi hodně dal. Jednak mi dal hodně skautského materiálu a jednak mi vyprávěl o příhodách z doby předválečné. To mi dalo hodně, protože to už zase byla prožitá zkušenost. A když jsem se vrátila ke skautingu po revoluci, tak v roce 1992 jsem se zúčastnila první lesní školy, takzvaná seniorská lesní škola, a na té lesní škole jsem jaksi skautsky dospěla. Tehdy jsem poznala výborné přátele a co všechno může ta lesní škola člověku dát. Měli jsme tam vynikající instruktory, z nichž bych nejraději jmenovala bratra Mirko Vosátku, takzvaného Grizzlyho, který nám tam vykládal o přírodě a o skautském životě. To byl člověk, kterému jsme říkali chodící encyklopedie. Přednášel nám tam dokonce bratr Břicháček, takzvaný Gigant, Vlasta Macková nebo Vlasta Páleníkpová. Nádherných čtrnáct dní jsme zažili.“
„Skauting nám starším dal mnoho, určil nám životní styl. My jsme po té lesní škole dělali nový slib, takzvaný činovnický, a přestože v té době se dělila republika, tak jsme pořád slibovali věrnost Československé republice. Tento slib jsme nakonec opakovali i před třemi lety, když dělaly děvčata sliby. Tak přestože už Československo neexistovalo, tak jsme to opakovali, protože v nás ta Československá republika pořád žila.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století