Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Janovický (* 1930  †︎ 2024)

Předpokládali jsme, že se do roka vrátíme

  • narozen 18. února 1930 v Plzni

  • navštěvoval obecnou školu učitelského ústavu v Plzni

  • 1946 – první skautský tábor na řece Střele

  • 1947 a 1948 – tábory poblíž Myslíva na Myslívském rybníku

  • 1949 – neúspěšně se hlásil na HAMU

  • říjen 1949 – emigrace do Německa a Velké Británie

  • 1962 – začal pracovat v BBC

  • 1980–1990 – vedoucím čs. redakce BBC

  • 1990 – důchod

  • zemřel 9. ledna 2024

Rodina

Bohuš František Šimsa, uměleckým jménem Karel Janovický a skautskou přezdívkou Joviš, se narodil 18. 2. 1930 v Plzni. Jeho otcem byl krejčovský mistr a operní pěvec Bohuslav Šimsa. Matka Marie pocházela z Nevřeni u Plzně a byla švadlenou. Manželé si zřídili krejčovský salon a bydleli v Hálkově ulici nedaleko továrny Škoda na dnešním Jižním Předměstí Plzně. Otec, jenž se hlásil k národním socialistům, vystudoval zpěv a v roce 1935 dostal angažmá v plzeňské opeře. Tam zpíval až do roku 1948, kdy byl propuštěn a současně mu bylo zabaveno vybavení salonu. „Byl kulak, vedl svůj vlastní podnik,“ parafrázuje Joviš dobové zdůvodnění.

Školy a vzdělání

Joviš vyrůstal v hudebním prostředí. „Otec při práci pořád zpíval, učil se nazpaměť role.“ V pěti nebo šesti se pamětník začal učit hře na klavír. Navštěvoval obecnou školu učitelského ústavu v Plzni. Potom měl jít do reálného gymnázia, ale protože jeho budovu německá armáda přeměnila v kasárna, navštěvoval reálku [šestiletá, původně tzv. reální škola, odpovídající nižšímu stupni osmiletého gymnázia] na Slovanech na Mikulášském náměstí. „Učili jsme se matematiku a deskriptivní geometrii, které by v normálním gymnáziu bývaly nebyly.“ Maturitní zkoušku skládal v únoru 1949.

Joviš se hlásil na pražskou HAMU. Ač přijímací zkoušku před komisí pedagogů HAMU složil, přijat nebyl, údajně „pro nedostatek místa“. V pozadí však s největší pravděpodobností byly politické důvody a povolání rodičů. „Studenti se mnou vedli politickou prověrku a shledali mě politicky naivním a neuvědomělým.“ Byl přeřazen na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kam už nestihl řádně nastoupit, neboť v polovině října 1949 odešel z Československa.

Skauting

Jovišovi rodiče byli aktivní sokolové a syna poslali do plzeňského Sokola. Členem se však nestal. „Hned napoprvé mi tam ukradli hodinky, které jsem tehdy dostal úplně nové, tak jsem do Sokola už nešel a rodiče mě poslali k vlčatům.“ Se skautingem se tedy Joviš poprvé setkal krátce před obsazením protektorátu jako vlče ve středisku Stopa v Plzni. Vedoucí se přezdíval Šiva „Byla to pro nás otcovská postava.“ Svou přezdívku dostal podle dětského komiksu, kde vystupovala postava kozla Joviše. „Kamarádi mi tak začali říkat, tehdy jsme ani nevěděli, že byl nějaký bůh Joviš.“

Za války neskautoval, záhy po ní se však stal spolu se skupinou předválečných vlčat, svých přátel, rádcem v obnovené Stopě. Klubovna se nacházela na Klatovské třídě, jižně směrem na Bory. Někdejší pole, na jejichž okraji stála, dnes zmizela pod městskou zástavbou, vzpomíná.

Poválečný skauting byl masovým hnutím a podle Joviše měl u veřejnosti dobrý kredit. K činnostem oddílu patřila například výpomoc se žněmi na venkově. „Jezdili jsme i do ruské zóny.“ Také se věnovali hudbě. „Několik z nás hrálo na skautské trubky a [vedoucí] Unkas hrál na normální pístovou trubku. Pro tuhle skupinu jsem vždycky napsal nějakou muziku, aby tam byly melodie pro trubku s doprovodem základních akordů. S tím jsme pochodovali.“ Joviš nepamatuje, že by mezi plzeňskými skauty existovalo politické napětí.

V roce 1946 se uskutečnil tábor na řece Střele. „Měli jsme nějakých pětatřicet čtyřicet vlčat.“ V letech 1947 a 1948 tábořili poblíž Myslíva na Myslívském rybníku [na Nepomucku, východně od Klatov v západních Čechách]. „Měli jsme velké tábory, po válce byl skauting masové hnutí. Měli jsme na táboře osmdesát vlčat, německou polní kuchyni, obrovský Papinův hrnec. Topilo se dřívím, pět či šest maminek dostalo k ruce každý den jednu družinu. Pak tam bylo ještě několik tatínků, kteří se v táboře starali o papíry a tak.“ Oddíl a tábory vedl dr. Milan Kyška, zvaný Unkas. „Měli jsme velmi dobré vybavení z válečných skladů, lidé ze střediska Stopy nám byli schopni zajistit čluny. Byly to malé čluny, zřejmě vyřazené z východní fronty, na odvážení zraněných lidí na sněhu. Měli jsme jich asi dvanáct nebo patnáct. Na začátku tábora jsme je zalili térem a měli jsme pro vlčata celou flotilu.“

Postupný zákaz skautingu po roce 1948 Joviše přímo nezasáhl, neboť jeho zájem se přesunul na neformální skautskou organizaci Kruh a krátce poté odešel z Československa. Po příjezdu do Anglie se skautingu neúčastnil; od počátku 60. let Šimsovi tábořili s dětmi a přáteli ve stanech ve skotských a velšských horách a Jezerním kraji. Po pádu komunistického režimu Joviš spoluorganizoval letní kursy Fons pro mladé lidi, rovery a starší skauty v Krkonoších na tzv. Beníškách, Bönischových boudách. Pořádání těchto akcí postupně přešlo na mladší skauty. „Nakonec jsme byli přizváváni, funkce přebírali mladší.“ [Lesní kurs Fons vznikl v roce 1990 z iniciativy Miloše Zapletala, jeho cílem bylo vytvořit moderní skautský program pro věk zhruba od 15 do 20 let. Spolupracovali například Jan Pfeiffer – Racek, Jiří Pilka – JiP, Radovan Žák z Chicagské univerzity a hlavně Václav Břicháček – Gigant s manželkou Věrou. Kurs se postupně rozšířil o Fonticulus pro mladší rovery, PONS připravený účastníky kurzu FONS a MONS kurz pro instruktory.] O vnitřní záležitosti českého skautingu se Joviš příliš nezajímal, připravoval jen vlastní lektorský program.

Kruh Pavla Křivského

V roce 1948 se Joviš seznámil s Pavlem Křivským na skautské letní škole. „Přizval mě a další lidi z našeho střediska do svého kruhu, s nímž vedl různé aktivity.“ Osobnost Křivského zanechala v Jovišovi silný dojem. „Pavel Křivský chtěl z lidí, s kterými pracoval, dostat to nejlepší z lidské povahy. Byli to lidé na vysoké myšlenkové úrovni, často umělecky zaměření. Studovali, pomáhali. Všichni jsme byli podobného smýšlení, setkání byla velmi krásná, mám na ně krásné vzpomínky.“ Zároveň „Kruh nebyl politicky zaměřený, navazoval na skauting a dobré rysy práce s mladými lidmi. Šlo o filozofii, myšlenky, umění. Vlastní skauting nebyl tak náročný.“

[Bývalý katolický kněz a člen premonstrátského řádu Pavel Křivský je významnou postavou poválečného českého skautingu. Po roce 1946 se stal členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze. Po převratu založil sdružení Kruh, v němž usiloval o zachování kulturních hodnot ve společnosti, které se rozpadaly pod vlivem komunistického puče. Po komunistickém převratu byl členem Akčního výboru Junáka, prostřednictvím kterého KSČ ovládala a likvidovala Junáka. Roku 1950 byl vyloučen z KSČ, v únoru 1952 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Propuštěn byl v roce 1965. Jako skautský myslitel ovlivnil např. Václava Břicháčka ad.]

Útěk z Československa

V Kruhu se Joviš seznámil se Sylvou Maiwaldovou, přezdívkou Švestka, svou budoucí manželkou. Její rodina v té době uvažovala o útěku z Československa, protože Sylvin otec, sociálnědemokratický poslanec a ekonom Karel Maiwald, se po únoru 1948 stal politicky nežádoucím. „Hrozil monstrproces s jejím otcem.“ Díky pochopení Maiwaldových a ochotě Karla Maiwalda se mohl Joviš k uprchlíkům připojit. „Její otec navštívil mého otce s tím, že by mě vzali s sebou, a zaručil se, že se o mě postará jako o svého vlastního syna.“

Rozhodování všech se však zakládalo na mylném odhadu vývoje politické situace. „V Evropě bylo tak silné napětí – Stalin už obléhal Berlín – že se soudilo, že bude válka. Předpokládali jsme, že se do roka vrátíme, nikdo si nemyslel, že v cizině zůstaneme jednou pro vždy.“

Povolání, studium hudby

Před příchodem do Anglie Joviš obdržel díky zastání Jana Šedivky, známého houslisty, tříleté stipendium ke studiu na Surrey College of Music [ústav zřízený pro učitele navrátivší se z armády a sloužící k rozšíření pedagogické kvalifikace a snížení nezaměstnanosti]. Specializoval se na komorní hudbu jako doprovazeč. „Složil jsem několik diplomů, už v Mnichově jsem studoval v tzv. Amerika Häuser. Nechali si mě tam, prvních deset let jsem se živil jako freelancer.“

Tehdy si zvolil pseudonym Karel Janovický. „Když jsem se stal členem Society for the Promotion of New Music a moje jméno se objevilo na programech, uvědomil jsem si, že kdyby se to dozvěděli na velvyslanectví, mohli by dělat problémy mým rodičům, kteří zůstali v Plzni a kteří mohli říct, že o mém útěku nevěděli. (Oni samozřejmě věděli, ale protože nikdo jiný o tom nevěděl, tak mohli říct, že nevěděli.) Oni je naštěstí, jak jsem se později dozvěděl, nechali na pokoji.“ Jméno Karel Janovický odkazuje na Janovice, místo posledního setkání Kruhu, kterého se Joviš účastnil.

V československé redakci BBC

V BBC začal Joviš pracovat v roce 1962. „Napřed jsem tam chodil na výpomoc do československého oddělení.“ Poté byl tři roky režisérem a dramaturgem v okruhu pro vážnou hudbu, než se uvolnilo místo v československém oddělení. „Nabídli mi, jestli nechci přejít, tak jsem přijal.“ Stal se členem redakčního týmu. „Každý dělal všechno. Každý musel psát, překládat z anglických pramenů, vysílat, dělat hlasatele pro práci jiných lidí, účastnit se rozhlasových pásem, být posílán jako reportér. V československém oddělení bylo okolo sedmadvaceti lidí plus lidé na volné noze, kteří mohli být povoláni na výpomoc. Jako muzikant jsem byl posílán na hudební věci. Hudbě jsem se věnoval ve svém volném čase. Služební hodiny ale byly nepravidelné, byla možnost prázdnin a volného času v týdnu.“

Československá redakce BBC byla zákonitě předmětem zájmu československé rozvědky. „Během prvních šesti měsíců Dubčekova pražského jara sem do Anglie mohli najednou přijíždět Češi a Slováci, kteří se na to celá ta léta teroru těšili. Mnoho lidí přicházelo přímo k nám domů, chtěli se s námi sejít, vyprávěli nám, co se děje v Čechách. Jak jsme se později dozvěděli, byli mezi nimi i špioni. Díky pražskému jaru si rozvědka o BBC doplnila různé informace. Poté, co se Husák dostal k moci, bylo dovoleno ženám navštívit babičku nebo maminku, když zaplatily. Většinou, takřka rutinně, byly sledovány a pozvány k výslechu. A když se vrátily, tak nám zase na oplátku řekly, co pověděly, a tak jsme si udělali představu o tom, co o nás vědí.“ Manželé Šimsovi se setkávali s Čechoslováky, kteří v roce 1968 zvažovali emigraci. „Po vpádu vojsk varšavského paktu se museli lidé rozhodnout, zda tady zůstanou, anebo se vrátí. Chodili se radit s námi. Když už nás znali, tak soukromě, anebo chodili do BBC.“ Joviš je přesvědčen, že materiály o agenturním sledování BBC se musejí nacházet v československých archivech, ačkoli „kolegové mi říkají, že tam o BBC nemohou nic najít, a přitom tam musí být mnoho fasciklů papíru“.

Druhým výraznějším obdobím, na které Joviš vzpomíná, je druhá polovina 80. let. „Lidé už se tolik nebáli. Měli jsme v kanceláři spuštěný záznamník a lidé nám otevřeně telefonovali a říkali nám, co se děje.“

Redakce BBC nebyla politicky exponována jako například Rádio Svobodná Evropa. „Politické napětí se nás moc netýkalo a případné stížnosti a spory se vedly přes britská oficiální místa. My jsme byli BBC, pracovali jsme podle standardů a směrnic BBC, všechno muselo být ověřeno atd., ale propagandu jsme nedělali. Stížnosti vyřizovalo ministerstvo zahraničí, z jehož rozpočtu se zahraniční služba BBC dotovala. Když měl československý režim výhrady k vysílání, obracel se na ministerstvo. Občas nám však naši technici sdělili, že máme nějaké relace rušené. Ministerstvo potom protestovalo u pražských autorit, a to se vyřizovalo, neboť podle mezinárodních úmluv oficiální rozhlas být rušen nesměl. Oproti tomu neoficiální stanice jako Svobodná Evropa pod tuto úmluvu nespadaly. Svobodná Evropa nebyla ani oficiální Voice of America ani komerční, takže Praha si mohla dovolit ji rušit.“

V BBC pracoval Joviš od roku 1962 do roku 1990, do svých šedesáti let. „Posledních deset let jsem to oddělení vedl. Dosloužil jsem dva měsíce po sametové revoluci. Na to si vzpomínám jako na šťastnou okolnost. Napjatá osmdesátá léta se dovršila. Režim se převalil na záda a vypustil duši. To bylo pro mě velice radostné.“

Československá emigrace

Joviš poukazuje na množství špionů mezi československými emigranty, s nimiž se manželé stýkali. „Po našich zkušenostech s Čechy a Slováky v uprchlických táborech si každý dává na krajany pozor. Byly otřesné, mezi lidmi bylo mnoho špionů a mnoha lidem ublížili. Kromě přátel a těch, které jsme dobře znali, jsme se lidí z Česka stranili. Člověk si musel dávat pozor.“ Podobně ostražitě přistupoval ke krajanským aktivitám okolo československého velvyslanectví v Londýně. „Velvyslanectví vyvíjelo [krajanskou] činnost, ale tam člověk nechodil a vyhýbal se lidem, kteří tam chodili.“

Joviš také vnímal napětí mezi exulanty po roce 1948 a po roce 1968. Poznamenává, že „nás v BBC se tolik netýkalo“. Týkalo se podle něho „lidí, kteří se zde [ve Velké Británii] usadili, museli si vybudovat nový život, zaopatřit rodinu a tak. Poté se sem nahrnuli, jak oni se na to dívali, samozvaní lidé, kteří žili v komunismu, museli se s komunismem smířit, aby nějak přežili. A když se sem nahrnuli, tak vykládali, že vědí, jak by se věci měly dělat.“ Také v BBC, když „vzniklo několik prázdných míst“, se přihodilo, že někteří z nově příchozích Čechoslováků „diskutovali způsobem, který se starousedlíkům nelíbil. Jejich argumentem často bylo, já jsem vystudoval to a to, takže mám právo na takové a takové zaměstnání. Což starousedlíkům, kteří zde přečkali válku a utekli před komunisty, připadalo směšné. Oni museli vzít první místo, které dostali, aby se uživili. A tito sem přišli, a když nemohli dostat místo, které si zamanuli, tak se vrátili do Československa, takové případy také byly.“

Vzkaz současným skautům

„Dnes je zapotřebí nejen pečovat o ideály skautingu a šířit je mezi mládeží. Pro český národ je důležité studovat historii. Nesmíme zapomenout, že takřka všechny velké myšlenky, které ve dvacátém století chtěly změnit svět k lepšímu, selhaly za cenu oceánů lidské krve. Je zapotřebí se s historií seznámit a vypořádat, abychom byli schopni podívat se své minulosti do tváře a aby se to vše nemohlo už nikdy opakovat.“

Rozhovory s K. J.

http://www.radio.cz/cz/rubrika/hudba/exilovy-skladatel-karel-janovicky-zije-a-tvori-uz-sest-desitek-let-v-londyne

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/karel-janovicky-pres-pul-stoleti-propaguje-ceskou-hudbu-ve-velke-britanii

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/karel-janovicky-hudbu-si-pisu-pro-radost

Heslo Karel Janovický na Wikipedii

http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Janovick%C3%BD

Umělecký životopis Karla Janovického na musica.cz

http://www.musica.cz/skladatele/janovicky-karel.html

Umělecký životopis Karla Janovického v online Českém hudebním slovníku osob a institucí

http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=1002780

Vlastní stránky Karla Janovického

http://www.karel-janovicky.co.uk/

(On-line zdroje aktuální k 1. 10. 2012.)

Literatura o Kruhu a Pavlu Křivském

Kopřiva, Vladimír – Kmet: Svědectví o KRUHu, v. n. v 90. letech.

Kopřiva, Vladimír – Kmet: O Pavlu Křivském, v. n.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Petr Andreas)