Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Janků (* 1933)

• narodila se 29. března v Olšance v Žytomyrské oblasti na Volyni

• otec Josef Čapek vlastnil mlýn a matka Evženie Čapková byla švadlenou

• stala se očitou svědkyní Berdyčivského masakru Židů 28. července 1941

• rodina ukrývala během druhé světové války před nacisty šestnáctiletou židovku

• v roce 1947 rodina repatriovala do Československa

• roku 1951 se vdala za Ladislava Janků

• žila nejprve v Mladé Boleslavi, poté v Jablonci nad Nisou a Kopanině

• v roce 1980 se přestěhovala na Kopaninu po zbourání obce Mšeno v rámci výstavby sídliště

• v době rozhovoru v roce 2025 žila na Kopanině

Rodina Čapkových vlastnila malý domek v blízkém Berdyčivu na hranici Kyjevské a Volyňské gubernie. Berdyčiv byl velmi živým obchodním městem, centrem chasidského judaismu, a ne nadarmo se mu přezdívalo „Volyňský Jeruzalém“. Židé soustřeďovali ve svých rukách téměř všechen obchod.

„Před naším domem byl velký park. Když přišli Němci, nechali vykopat jámu, přes ní dali prkno, na kterém stříleli Židy a oni padali do té jámy. My jsme na to koukali z okna. Strašný pocit. Říkali, že vystřílí Židy a pak přijdou na řadu Češi,“ popisuje Ludmila Janků masakr z 28. července 1941, kdy německé popravčí komando Einsatzgruppe C vraždilo židovské obyvatelstvo v berdyčivském parku. Popravili tehdy během jediného dne na 70 osob, které si musely svůj hrob, do kterého následně padaly, vykopat sami.

Jednalo se o jednu z prvních masových poprav Židů na Ukrajině. Jednotky wehrmachtu a SS toto vše provedly na základě velmi prostého rozkazu – vyčistit město od Židů před návštěvou Adolfa Hitlera. Z početné dvacetitisícové židovské komunity zbylo po druhé světové válce v Berdyčivu jen patnáct osob.

Němci bodali vidlemi do sena. Hledali mladou židovku

Ludmila Janků se narodila Evženii a Josefovi Čapkovým 29. března 1933 v obci Olšanka v Žytomyrské oblasti na Volyni. Oba rodiče se v Olšance narodili. Rodina se tam přistěhovala už před první světovou válkou a stejně jako ostatní přistěhovalci koupili pozemky od původních majitelů a nechali tak vzniknout jednomu z nejbohatších center volyňských Čechů na Ukrajině.

Ačkoliv byla Olšanka česká vesnice, chodila malá Ludmila do ukrajinské školy. Učili se rusky a ukrajinsky. „Mezi Ukrajinci panovala strašná bída. Co my jsme vyházeli na smeťák, oni chodili sbírat,“ říká Ludmila Janků.

Jednoho dne přišla k Čapkovým do Olšanky mladá šestnáctiletá židovka. Děvče bylo na útěku před Němci, před jistou smrtí. Rodina jí ihned pomohla tím, že ji ukryli ve stodole do sena. Takový úkryt však nebyl nic neobvyklého a němečtí vojáci dobře věděli, kam se podívat.

Bylo jen dílem náhody, že žádné z vidlí, kterými do sena bodali, mladou dívku netrefily. „Kdyby ji našli, tak nás zabijí všechny,“ popisuje pamětnice. „Byla tam asi týden. Přišla jako cizí, vůbec jsme ji neznali a jako cizí zase odešla a už jsme ji nikdy neviděli.“

Postřeleného tatínka zachránila Ukrajinka. Vydávala ho za manžela

Maminka Evženie pracovala jako švadlena. Tatínek Josef vlastnil mlýn. Tím na sebe upoutal pozornost sovětských úřadů, které ho označili za kulaka a chtěli poslat do lágru na Sibiř. Mamince se podařilo naštěstí úředníky uplatit a k deportaci nakonec nedošlo. Mouku pro obyvatele Olšanky mlel do doby, než ho poslali do války. „Němci ho postřelili,“ vypráví Ludmila Janků. „Čekali, jestli žije. Stáli nad ním a on se nehýbal. Když odešli, tak se doplazil do nejbližší vesnice, kde ho nějaká Ukrajinka vydávala za svého manžela. Tím ho zachránila.“

K práci ve mlýně se kvůli následkům zranění z druhé světové války už nevrátil. V roce 1947 ale přišla možnost repatriace volyňských Čechů do Československa. Rodina Čapkových tu možnost měla. Sestra maminky Evženie Čapkové ale musela na Ukrajině zůstat. Vdala se a smíšená manželství možnost návratu do vlasti nedostala. Tatínek Josef Čapek neváhal a ihned se k transportu přihlásil.

Malebnou obec Mšeno zbourali kvůli panelákům

Cestu do Československa prožili v nákladních vagonech vlaku. „Nesměli jsme si vzít žádná zvířata, tak jsme našeho psa zastlali do peřin, aby ho nikdo nenašel,“ říká pamětnice. Po příjezdu ještě neměli kde bydlet, proto putovali s ostatními rodinami do lágru v Plzni, kde je sice ubytovali, ale každý se už o sebe musel postarat sám.

Rodina ihned kontaktovala tetičku v Mladé Boleslavi, které se podařilo jim sehnat byt. Z Plzně se tak mohli přestěhovat za ní. Po dvou letech tatínek narazil na prodej domku ve Mšeně nad Nisou, malé obci u jablonecké přehrady, která byla připojena k Jablonci v roce 1962. Tam se Čapkovi přestěhovali. Mšeno ale neustálo potřebu socialistické výstavby panelových domů a od roku 1965 přistoupily úřady k jeho postupnému bourání. Z malé obce se stalo sídliště a Čapkovi dostali jako kompenzaci byt v jednom z paneláků.

Ze Mšena se stalo sídliště

Tatínek Josef už nikdy po návratu z války nepracoval. Po průstřelu plic se z něj stal válečný invalida. Maminka Evženie, jako mnoho jabloneckých občanů, pracovala s bižuterií. Ludmile Janků zbývaly v Československu dva roky školy, které tu odchodila. V dalších studiích nepokračovala, a jelikož měli oba rodiče ještě trafiku, začala pracovat s nimi. Později se dostala do Navety, textilní továrny ve Mšeně, kterou také v osmdesátých letech pohltily bagry při výstavbě nového sídliště.

V roce 1951 se vdala za manžela Ladislava Janků, který měl na Kopanině po svých rodičích pozemek. To znamenalo určité vysvobození z panelákového bytu, ve kterém po zbourání Mšena bydleli. Začali na Kopanině stavět a v roce 1980 se tam i přestěhovali. Pamětnice vařila v tamní restauraci až do svých pětasedmdesáti let. V roce 1953 se Ludmile a Ladislavovi Janků narodily dvě dcery, dvojčata Ludmila a Jitka, a v roce 1963 syn Ladislav. „Na Kopanině bydlíme už čtyřicet pět let. Ve Mšeně byly samé rodinné domky. Všechno to zbourali a dali nás do paneláku, kde jsme bydleli, než jsme si tu něco postavili,“ říká pamětnice.

„Na život v Jablonci jsem si nestěžovala. Za normalizace jsme se do ničeho nemíchali. Žádné těžkosti jsme neměli,“ vypráví Ludmila Janků a dodává, že se v roce 1989 sametové revoluce nejprve obávali. Nevěděli, co přijde, ale nakonec změny režimu nelitovali. V době rozhovoru v roce 2025 žila Ludmila Janků na Kopanině.