Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Jankovský (* 1927  †︎ 2016)

Nezrazujme Ježíše Krista spojováním církve se státem!

  • farář ČCE a politický vězeň
  • narozen 17. srpna 1927
  • otec byl jako nepoddajný sociální demokrat po únoru 1948 vyšetřován
  • jako student teologie bojoval proti přijetí církevních zákonů a propojování církve se státem
  • pod nátlakem musel opustit teologická studia
  • v roce 1950 uvězněn pro odepření vojenské přísahy a vojenské služby se zbraní
  • na Jáchymovsku odmítal těžit uran, za což byl opakovaně brutálně týrán
  • v roce 1968 otevřeně vystupoval proti exponentům režimu
  • po dokončení teologických studií působil v letech 1968-1972 jako farář ČCE
  • perzekuce tvrdě postihla i jeho manželku a děti
  • celý život se důsledně snažil naplňovat svou víru, kterou staví na dialogu – modlitbě

Petr Jankovský se narodil 17. srpna 1927 v Myslkově u Sedlčan v učitelské rodině, která se nakonec usídlila v Praze na Žižkově. „Moje matka byla vždy řídící učitelka a můj otec si udělal odborné zkoušky a potom učil v Sedlci na měšťance. Potom jsme se přestěhovali do Prahy na Žižkov. Moji rodiče zase pokračovali ve své učitelské činnosti. Otec byl ředitel na několika žižkovských měšťankách a matka byla zase řídící učitelkou na obecné škole – naposledy v Jeseniově ulici.“ Klasické gymnázium v Kubelíkově ulici začal Petr Jankovský navštěvovat v roce 1938, studia však musel po otcových neshodách s jedním z německých profesorů opustit a dokončil je až v roce 1947, kdy úspěšně složil maturitní zkoušku na reálném gymnáziu na Sladkovského náměstí. Mezitím se stačil v pražském Staropramenu vyučit sladovníkem. Tovaryšské zkoušky absolvoval v roce 1944. V Praze se rodina Jankovských účastnila náboženského života v evangelickém sboru Žižkov 2, ve kterém kázal farář Vladimír Čapek. Oba rodiče do ČCE – Českobratrské církve evangelické přestoupili jako římští katolíci po roce 1918. Právě v žižkovském sboru, kde už jako mladík pomáhal s duchovní péčí, začala v Petru Jankovském uzrávat myšlenka na studia bohosloví. Po složení maturitní zkoušky se tedy zapsal na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze.

Nástup komunistické moci, zvláště po únoru 1948, přijímal mladý bohoslovec s nelibostí. Represe totalitního režimu pocítil nejprve jeho otec, který byl krátce vyšetřován, když jako aktivní sociální demokrat odmítal propojení s KSČ. Vliv ateistického státu se začal stále více projevovat i na fakultě. Petr Jankovský patřil mezi skupinu studentů, která se vyhraňovala proti přijímání nového církevního zákonodárství, propojování církve se státem a odmítala výuku otázek lidových demokracií (marxismu-leninismu). Hlavním tahounem této skupiny byl bohoslovec Jaroslav Cejp, patřil do ní i Milan Balabán. V únoru 1950 vyvrcholily snahy Petra Jankovského jeho otevřeným zvoláním na synodu ČCE, ve kterém církev varoval proti zrazování Ježíše Krista. „Při zahajovacím zasedání 10. synodu ČCE, který se konal 13. února 1950, zazněla tato nahlas pronesená slova: ‚Synode ČCE, svým falešným postojem vůči státu, zrazuješ Ježíše Krista. Ježíš Kristus nebyl státem podporován, ale byl zpronevěřilou církví a státem ukřižován!‘ Tajemník synodní rady Sochor toto zvolání, které zaznělo v kostele u Salvátora, zaznamenal takto: ‚Došlo k nepříjemnému vyrušení výkřikem mladého člověka k synodu, aby se vzpamatoval a nezrazoval Ježíše Krista spojováním se státem.‘ To byl okamžik, od kterého se vše odvíjelo. Tímto okamžikem jsem si úplně podkopal veškerou půdu pod nohama a následkem toho jsem začal být pronásledován. Já jsem tehdy seděl vzadu u Salvátora, a protože mám silný hlas, tak jsem tato slova zvolal, přímo křičel. Následně začal veliký šum a okamžitě se ke mně stáhli pánové z StB, kteří mě hned lifrovali do Bartolomějské ulice.“ Zatčení a vyšetřování naštěstí trvalo jen krátce. Podíl na propuštění Petra Jankovského měl pravděpodobně i profesor Hromádka.

Přestože Petr Jankovský nadále navštěvoval fakultu, situace se postupem doby stávala neudržitelnou. V květnu 1950 se tedy rozhodl fakultu sám opustil. Krátce pracoval jako zahradník, ale vzápětí dostal povolávací rozkaz k výkonu prezenční vojenské služby. Vnitřní přesvědčení však nedovolovalo Petru Jankovskému složit vojenskou přísahu a sloužit se zbraní. Je potřeba připomenout, že v té době šlo o zcela ojedinělý případ duchovního z prostředí tzv. větších církví (řím. kat., ČCE, CČS(H)). V pozdějším období Petra Jankovského v Českobratrské církvi evangelické následovalo několik dalších duchovních.„Já jsem věděl, že budu hned zavřený. Já jsem totiž hodlal samozřejmě odmítnout cvičení ve zbrani a vojenskou přísahu. To jsem měl úplně jasný. Ten postup byl následující. Nejprve jsem byl vězněn v kasárnách Jiřího z Poděbrad v Praze. Odtud mě dva vojáci eskortovali do Klatov, kde jsem si měl odsloužit vojnu. Tam tedy přišlo ke konfliktu, když jsem jim řekl, že já z důvodů svého přesvědčení odmítám vojenskou službu a nemohu sloužit ve zbrani. Oni to pochopitelně nechápali. Udělali tu věc, že mě vystavovali určitému tlaku a zařazovali mě mezi brance, kteří měli vykonávat cvičení, učili se zdravit a tak dále. Jenže já jsem nezdravil, já jsem jim dával najevo, že s tím nechci mít nic společného, což moji kolegové nechápali. Už tam jsem měl konflikt. Byl jsem tam zavřený jako vězeň v cele a přišla hláška, že všichni vězňové mají jít na rajony. A ono bylo asi deset hodin nebo půl jedenácté a já jsem řekl, že nepůjdu. Nesouviselo to s mým přesvědčením, ale důvodem bylo, že vězňové měli zaručený spánek od třiadvaceti hodin do pěti hodin do rána. A ono to bylo už přes třiadvacátou hodinu a já jsem řekl, že máme právo na spánek. Stalo se ovšem to, že někteří kolegové na základě toho řekli, že také nepůjdou, což bylo nebezpečné – hrozila vzpoura. Dopadlo to tedy tak, že jsem byl hned ráno eskortován do vojenské věznice v Písku. Tam jsem měl opět problémy.“

Po odmítnutí vojenské přísahy a vojenské služby se zbraní byl Petr Jankovský postupně vězněn v Praze, Klatovech a Písku, kde byl vojenským soudem odsouzen na čtyři roky odnětí svobody. Vězněn byl společně s dalšími odpírači vojenské služby z řad adventistů sedmého dne a svědků Jehovových v pracovních táborech Jakubčovice nad Odrou a Leskoun. V těchto táborech vězni pracovali v kamenolomech a zpočátku tam panoval poměrně volný režim. V důsledku toho měli vesměs hluboce věřící vězni k dispozici i Bible. Právě kvůli zabavení Biblí se vězni na táboře Leskoun vzbouřili – všichni odmítli nastoupit do zaměstnání, dokud jim nebudou Bible navráceny. Nakonec se s vedením tábora dohodli, ale po několika dnech přišel transport na Jáchymovsko. Petr Jankovský se dostal na tábor Rovnost a ještě se dvěma svědky Jehovovými prožíval doslova martyrium, když byl pro odmítání těžby uranové rudy brutálně fyzicky týrán. Zároveň byl po několik mrazivých dnů nucen pochodovat okolo táborových drátů až do úplného vysílení. „My jsme všude na lágrech, ať to bylo kdekoliv, odmítli pracovat v dole. To znamená, že jsme odmítli fárat, konkrétně kopat uranovou rudu. Situace byla taková, že tím, že jsme odmítli pracovat, zatímco ostatní šli normálně do práce, tak my jsme ve skutečnosti byli oběťmi největšího nepřátelství a násilí. Oni se nás snažili na všech lágrech zlomit.“ Kromě Rovnosti prošel Petr Jankovský i táborem X. v Horním Slavkově, kde zažil tvrdé korekce, a pevnými věznicemi v Plzni na Borech a Opavě, kde byl zase umisťován do temnice a nucen k mnohahodinovému stání.

Podmínečného propuštění se Petr Jankovský dočkal 21. srpna 1953. Po návratu domů pracoval jako stavební dělník v Armabetonu. Později vystřídal i jiné dělnické profese a pracoval v JZD. V době rekonvalescence po pracovnímu úrazu se seznámil se svou budoucí manželkou. Pomáhal tehdy svému příteli Milanu Balabánovi se stěhováním na evangelickou faru do Strmilova. A právě tam potkal svou budoucí ženu. Během svatebního obřadu se novomanželé viděli počtvrté v životě. Přesto jejich manželství trvá dodnes a společně se jim dařilo překonávat i mnohé nesnáze, které komunistický režim rodinám bývalých politických vězňů neustále připravoval. Velmi těžké chvíle zažívala rodina, když režim opakovaně bránil jejich dvěma dětem ve studiu.

V roce 1968 bylo Petru Jankovskému konečně umožněno dokončit si teologické vzdělání. V letech 1968–1971 sloužil jako diákon ČCE v Heřmanově Městci, v letech 1971–1972 v Soběslavi. V duchovenské službě však nebyl zcela spokojen. Přetrvávaly některé bolesti z dřívějších let. Sám službu vnímal spíše z pozice kazatele a misionáře a těžce se vyrovnával s církví jako institucí a úřadem. Situaci nakonec vyřešil odchodem.

Život Petra Jankovského je postaven na víře a dialogu s Bohem. Oporou mu vždy byla modlitba. Sám o tom při našem setkání hovořil takto: „Vy jste položil dobrou otázku vztahující se k tomu, co mě drželo. Tak já vám řeknu jednu věc. Spousta lidí chodí do kostela, věří v Boha nebo věří, že něco musí být. Kdežto ta moje víra je podobná víře těch svědků Jehovových. Já jsem přesvědčený o tom, že Bůh s námi chce mít dialog. To znamená, že my ho můžeme oslovovat a on nám odpovídá. A to je právě ta modlitba. Protože nikde jinde člověk nenachází tu sílu nežli v modlitbě. A my jsme se tam hodně modlili a já se pořád hodně modlím. Já když mám nějaký problém, tak prosím Boha, aby mi dal moudrost, abych věděl, co mám udělat. A můžu vám říct, že Bůh mně – ne vždycky hned – , ale vždycky mně odpoví a vždycky je ta odpověď správná. Takže to je ten dialog.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století