Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Janková (* 1939)

Nebojíš se jít přes les s kriminálníkem?

  • narozena 16. srpna 1939 ve Slavkově pod Hostýnem

  • po základní škole nastoupila v Holešově na střední jedenáctiletou školu

  • po maturitě byla zaměstnána na Odboru výkupu zemědělských výrobků v Holešově

  • v rámci své profese se musela podílet na kolektivizaci

  • od roku 1960 až do odchodu do důchodu pracovala v bystřickém podniku Loana

  • po roce 1960 se provdala za Jaromíra Janka, propuštěného politického vězně

  • roku 1981 manžel Jaromír na následky ozáření předčasně zemřel

  • v současnosti (2019) žije v Bystřici pod Hostýnem

Ludmila Janková spojila svůj život s Jaromírem Jankem, politickým vězněm, který prožil na Příbramsku šest let prací v uranových dolech. Zemřel předčasně roku 1981 na následky ozáření. Společně s ním prošly branami nápravně pracovních táborů tisíce politických vězňů a v nelidských podmínkách mnozí z nich přišli o život.

Ludmila Janková (*1939) vyrůstala v době druhé světové války ve Slavkově pod Hostýnem. Její otec Pavel Buček pocházel z Rusavy, kde byla tradičně velká evangelická komunita. Namluvil si však dívku z katolické rodiny a zprvu se zdálo, že jejich vztahu nebude přáno. S Ludmily maminkou Ludmilou Mikšíkovou se vzali až po narození prvorozeného syna, ale nakonec se rodinné poměry urovnaly smírně.

Z doby druhé světové války si Ludmila pamatuje na 25. srpna 1944, kdy byla mezi Bílavskem a Hlinskem na úpatí kopce Chlum shozena bomba. „Když byl vyhlášen poplach, tak jsme vždycky šli ke strýcovi Kundrátovi do sklepa, protože jsme měli jen maličký sklep. A když spadla bomba, tak můj nejstarší bratr se tam samozřejmě šel podívat a přinesl nám i jakési zbytky železa,“ vypráví pamětnice a vzpomíná také na setkání s partyzány: „Naši sami nebyli zapojeni do partyzánského hnutí, ale bydleli jsme na okraji a jednou večer přišla nějaká parta. Nevím, co s našimi domlouvali, nechtěli přede mnou... Maminka jim navařila meltu a chleba, co jsme měli doma, a dala jim to. Naši nevěděli, jestli to nebyli nějací provokatéři, tak jsme nějaký čas žili ve strachu, ale nakonec to dopadlo dobře.“
Za pokus o opuštění Protektorátu byl ale odsouzen Ludmily strýc Václav Mikšík a celou válku strávil v koncentračních táborech.

 

Sama nepřesvědčená jsem měla přesvědčovat jiné

Po válce a sloučení stran do Národní fronty otec změnil politickou příslušnost a ze sociálního demokrata se stal členem komunistické strany. Následoval ho i nejstarší syn Josef, který se po absolvování obchodní akademie v Kroměříži stal šéfredaktorem Kroměřížské jiskry, stranického okresního týdeníku. Oproti tomu maminka i mladší syn Jaroslav a Ludmila zůstali i kvůli náboženskému přesvědčení nestraníky. V době Ludmiliných středoškolských studií se rodiče rozešli. Domácnost, kterou do té doby zajišťoval otcův plat mistra v bystřickém dřevopodniku Impregna, se naráz ocitla bez prostředků. Ludmila se proto rozhodla namísto vysněného studia pedagogiky nastoupit do zaměstnání. Na základě umístěnky byla přidělena jako pomocná síla na odbor výkupu zemědělských výrobků do Holešova. Coby doprovod nadřízeného měla pomáhat s přesvědčováním zemědělců, aby vstupovali do zakládajících se jednotných zemědělských družstev a stala se tak nechtěně svědkem nátlaku na vesnické hospodáře. „Bylo mi osmnáct, doma jsme měli dvě kozy a já měla přesvědčovat hospodáře. Bylo to velice nepříjemné. V Martinicích nás nechtěli pustit. A ten můj kolega to obešel a přišli jsme tam zadem. Choval se slušně, ale bylo to trapné. V Příkazech u Osíčka třeba dlouho odolávali. Já sama nepřesvědčená jsem měla přesvědčovat jiné,“ říká. V Holešově ale nepobyla dlouho – onemocněla tuberkulózou a téměř rok strávila léčbou ve Vizovicích a poté v sanatoriu ve Valašském Meziříčí. Když se vrátila, pracovala krátce na úřadu na Rusavě a pak získala místo účetní v Bystřici pod Hostýnem v podniku Loana, kde se vyrábělo dětské oblečení.

 

Byl prý také na rekreaci, ale trochu delší

„ׅV roce 1960 shodou okolností přišel manžel domů na amnestii a ocitli jsme se [v podniku] tedy přibližně ve stejnou dobu. Seznámili jsme se během jedné bramborové brigády. My, co jsme nebyli v úkole, on pracoval jako vedoucí směny a já jako účetní, jsme byli na bramborách a vyprávěli jsme si. Říkala jsem, že jsem byla kdesi na rekreaci a on řekl, že byl také na rekreaci, ale trochu delší. V tu chvíli mi to zapálilo, že někdo říkal, že byl zavřený,“ přibližuje Ludmila, jak se s budoucím manželem Jaromírem Jankem seznámili. Když ji pak jednou doprovázel z Bystřice domů do Slavkova, zeptal se: „Nebojíš se jít přes les s kriminálníkem?“ Ludmila se nebála – Jaromíra líčí jako klidného, čestného člověka, na kterého se mohla spolehnout. Rok po první společné zimní podnikové dovolené se vzali.
O svých zkušenostech z komunistického vězení ale mluvil Jaromír velmi málo. Za velezradu, která spočívala ve vylepování protikomunistických letáků byl v říjnu roku 1954 v Hradci Králové odsouzen k třinácti letům vězení a označen za strůjce protistátní činnosti v Bystřici pod Hostýnem v rámci procesu s dalšími asi 27 obviněnými (mezi nimi s Aloisem Fraňkem a Oldřichem Staňkem, kteří jeho činnost ve skupině iniciovali).

Nakonec strávil v příbramských uranových dolech šest let. Pracoval jako obsluha malé lokomotivy, se kterou vyvážel vytěženou rudu, cenný artikl, kterým Československo zásobilo Sovětský svaz. Život za plotem tábora, nad jehož branou se v případě lágru Vojna skvěl nápis Prací ke svobodě, sestával z nekonečné dřiny. Pokud odsouzený mukl neplnil vysoko nastavené normy, čekaly ho snížené příděly už tak nedostačujícího jídla nebo korekce, která zvlášť v zimním období znamenala mnohdy téměř rozsudek smrti. V betonové kobce bez přikrývky, v šeru a mraze trávili hodiny i dny. Když nestáli při úmyslně prodlužovaných nástupech na apelplacu, čekaly je po práci promrzlé dřevěné baráky, kde malou místnost spíš než kamínka, do kterých mnohdy chyběl otop, zahříval dech dvaceti odsouzených. „Když odsloužili směnu, tak bydleli na barákách. Pětilitrové láhve si na drátě spouštěli do kamínek a vařili kvanta čaje. Za celou dobu – šest roků – ho nikdo nebyl navštívit. Já si to nedovedu představit,“ říká pamětnice.
Na následky ozáření radioaktivním smolincem, kterému byl během let v nápravně pracovním táboře Bytíz vystaven, bohužel Jaromír v padesáti třech letech zemřel. Dlouhé roky trpěl silnými migrénami. Nepříznivé pracovní podmínky a chybějící ochrana proti radiaci nakonec vyústily v rakovinu vnitřních orgánů. Ačkoliv byl roku 1965 beze zbytku očištěn, nemohl coby nestraník a bývalý politický vězeň například povýšit v zaměstnání na místo mistra, které ale přesto kvůli neschopnosti stranou dosazeného nadřízeného de facto vykonával.

 

Nevěděli jsme, jestli dát děti do jeslí

„Vypravovala jsem malou do jeslí a sousedka na mne volá: ‚Máš puštěný rádio?‘ - ´No nemám.´ Ráno jsem to neposlouchala. Prý: ‚Nevím, co se děje. Bude asi válka. Že k nám vtrhlo tolik vojska.‘ Lidé chodili nakupovat ve velkém. Nevěděli jsme, jestli děti do jeslí dávat, nebo nedávat. Jestli máme jít do práce, nemáme jít do práce. Bylo to tak těžké rozhodování, když jsme nevěděli, co bude,“ vzpomíná pamětnice na první den sovětské okupace roku 1968.
Z doby normalizace uvádí, že si vzpomíná na všudypřítomné kádrování v podobě nekonečných opakujících se posudků v zaměstnání, kde jí bylo pak především po smrti manžela nabízeno členství ve straně - mělo se totiž za to, že dříve odmítala kvůli vlivu, který na ni její muž coby nestraník měl. Strana se ale málem pomstila na dceři Šárce. Premiantka třídy neměla bez příznivého posudku šanci dostat se na gymnázium. Také proto, že navštěvovala hodiny náboženství. Nakonec pomohla přímluva.

Absurditám života v komunistickém režimu učinily přítrž až změny, které přinesla roku 1989 sametová revoluce. Té však už od druhé poloviny 80. let předcházely postupné politické změny jak v Evropě, tak u nás. Znovu se probouzela občanská společnost a narůstala činnost spolků a uskupení. Od ledna roku 1989 demonstrovali lidé svůj nesouhlas se systémem během Palachova týdne, oslav 1. máje nebo průběžně happeningy nebo i recesistickými akcemi, jako byl třeba běh třídou Politických vězňů rodičů s dětmi v kočárcích, který pořádala Společnost za veselejší současnost. Jedné vážnější demonstrace, vážnější v dopadu na demonstranty, se 28. října roku 1989 zúčastnila i pamětnice. Během cesty na přísahu syna v Karlových Varech se s dcerou zastavily v Praze: „Měli jsme tam pohřbenou tetu, ale nemohly jsme se nikam dostat. Metro nejezdilo. A pak jsme došly ke Staroměstskému náměstí, kde bylo srocení lidu. Byla jsem tam se Šárkou a sestřenicí a ony: ‚Pojďme se tam podívat!‘ Já říkala: ‚Nechoďme.‘ Tak jsme tam přece šly, ale pustili na nás vodní děla. ‚Pojďme honem pryč, protože máme jen jedno oblečení na přísahu. Jestli nás polije, co budeme dělat?‘ Někdo nás pak pustil do domu, kde jsme se schovaly. To jsme tedy měly velký zážitek. Sestřenice si pak na ulici stěžovala, že to je hrozné. A nějaký Pražák jí řekl: ‚No jo, paní, to nesmíte přijet osmadvacátého října,“ vzpomíná Ludmila a své vyprávění uzavírá slovy svého manžela: „Držte se svého přesvědčení, když víte, že je správné,“ a slovy svými: „Nejvíc si cením pravdy, nemám ráda lež.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)