Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radmila Janíčková (* 1930)

• narozena 18. června 1930 v Brně do měšťanské rodiny

• otec byl spoluzakladatelem úspěšné firmy Markofon, která vyráběla rádia

• za války studovala osmileté gymnázium v Brně

• po převratu v roce 1948 byl rodině komunisty zabaven veškerý majetek

• navzdory tzv. buržoaznímu původu se jí podařilo vystudovat lékařskou fakultu

• první pracovní umístění měla na Slovensku, ve vesnici nedaleko Bratislavy

• po manželově vojně se přestěhovali do Prahy a pracovala v Ústřední vojenské nemocnici

• několik let dělala soudní lékařku a porodnictví vyměnila nedobrovolně za pitevnu

• kolem roku 1968 pracovala na gynekologicko-porodnické klinice na ostrově Štvanice v Praze, později na Bulovce

• v roce 1990 odešla do důchodu, po krátkém čase se ale vrátila do zdravotnictví na dalších 15 let

• v roce 2024 žila v Praze

Ve svých 95 letech se učí německy, stále každý den cvičí a nedávno absolvovala coby modelka již několikátou módní přehlídku seniorů v pražských Kobylisích. Radmila Janíčková dokazuje, že věk je v jejím případě skutečně jenom číslo. 

Radmila Janíčková, rozená Pavlíková, se narodila v červnu roku 1930 v Brně do dobře situované měšťanské rodiny. Otec pracoval jako obchodní zástupce známé firmy Zora a později se stal spoluzakladatelem úspěšné firmy Markofon. Maminka byla až do svatby úřednicí v bance. Radmila Janíčková vzpomíná na šťastné dětství, kdy rodina hodně cestovala a finančně se měli nad poměry. „Jeli jsme třeba do Tater. Bydleli jsme v krásném, moderním hotelu s výhledem na hory. Každé ráno byla rozcvička s nějakým olympionikem,“ vypráví s úsměvem. Rodina tehdy obývala v Brně byt v novém činžovním domě s výtahem — na tu dobu neobvyklý luxus. V domě žili i Němci, kteří se s maminkou, která uměla perfektně německy, rádi bavili. Krátce před odsunem jim jedna Němka darovala perský koberec. „Do odsunu si ho vzít nemohla, dodneška ho mám schovaný,“ vysvětluje Radmila Janíčková.

Dcera třídního nepřítele

Když v roce 1941 nastoupila na osmileté gymnázium, škola neměla vlastní budovu. Výuka probíhala v různých zapůjčených učebnách po Brně. Navzdory válečným omezením si pamětnice uchovávala silnou motivaci. Už jako malá totiž věděla, že chce být lékařkou. 

V roce 1948 však zasáhl rodinu nečekaný pád. Firma Markofon, která tou dobou měla 140 zaměstnanců a dodávala rádia po celém světě, byla znárodněna. „Otec musel odejít z práce jen v tom, co měl na sobě. Neměli jsme doma žádnou hotovost, všechno měl v bance – a to nám zabavili,“ připomíná krutou realitu komunistického převzetí moci v Československu. Pavlíkovi přišli o všechno, včetně nábytku. „Hledali peníze pod matracemi, ale marně. Otce poslali takzvaně k lopatě, ale brzy onemocněl, měl podlomené zdraví.“ Maminka díky známostem získala místo písařky v Zemském archivu, ale její plat byl skromný a otec pobíral jen 500 korun penze. Po čtyřech letech maminku nově dosazený komunistický ředitel propustil – kvůli jejímu ‚buržoaznímu původu‘.

Po roce 1948 se Radmila Janíčková musela ve škole začít povinně učit rusky. Když přišlo jakési Puškinovo výročí, určil ji třídní učitel hlavní recitátorkou – přestože neuměla rusky ani slovo. Básničku se tedy naučila foneticky. Z ruštiny odmaturovala jen díky chápající učitelce, která všem studentům předem dala otázky.

Na medicínu se nakonec dostala poté, co se za ni přimluvil kamarád – uvědomělý komunista, který se jí dříve dvořil. Odmítla ho kvůli jeho politickému přesvědčení, ale on jí přesto pomohl. Ironií osudu byl později ze strany vyloučen, když jeho žena emigrovala.

Z porodnice na pitevnu

Její první pracovní umístěnka vedla do slovenské Skalice poblíž Bratislavy. Nastoupila na gynekologicko-porodnické oddělení, ačkoli původně toužila po chirurgii. Že se bude tomuto oboru věnovat téměř celý život, tehdy ještě netušila. Obec Skalice byla rozpadlá, nemocnice se nacházela v bývalém klášteře. Primář pil, personál tvořily často ještě řádové sestry. „Byly ale velmi zkušené, ony uměly často víc než já, čerstvě po škole,“ vybavuje si Radmila Janíčková. Řádové sestry ale nezůstaly ve službě dlouho. „Jednou v noci musely náhle opustit nemocnici, tajně, aby lidé z okolí neprotestovali,“ připomíná pamětnice osud internovaných sester. Začátky byly těžké, ale naučila se hodně. „Dodnes si pamatuju porodnické techniky, které se už dávno nepoužívají,“ přibližuje vývoj v porodnickém oboru.

Koncem 50. let se seznámila se svým budoucím manželem, který chtěl původně vycestovat do zahraničí a s vidinou snadnější cesty vstoupil účelově do komunistické strany. Kvůli tomu se s ním Radmila Janíčková rozešla, ale později se znovu sblížili. Po svatbě se jim narodila dcera. Šlo o předčasný porod a po krátké, dvacetitýdenní mateřské dovolené řešila Radmila Janíčková, co bude dělat dál. „Zoufale jsem se snažila dostat ze Slovenska zpět do Brna, kde byl můj muž,“ popisuje svízelnou situaci, kdy nikdo nemohl být bez oficiálního zaměstnání. Nakonec práci získala s pomocí známé, která ji dohodila primáři v brněnském kojeneckém ústavu. Tam zase naopak zoufale sháněli někoho, kdo by poskytoval zdravotní péči dětským pacientům ústavu.

Její manžel, i přes různé odklady, musel na vojnu. Přestože byl veterinář, armáda z něj udělala lékaře. Když se ukázalo, že je pro praxi nevhodný (omdlel při pohledu na první zranění), skončil ve Vojenském výzkumném ústavu v Motole. Zde posléze získal i stálou pracovní nabídku a začal pro Radmilu Janíčkovou shánět místo v Praze.

Přes profesora ze školy získala přímluvu u generála Františka Engela a dostala práci na gynekologicko-porodnickém oddělení v Ústřední vojenské nemocnici, kterou jí dříve už domluvil manžel. Její nový nadřízený jí dlouho nemohl zapomenout, že ho takto obešla. „Musela jsem makat, abych dokázala, že si práci zasloužím,“ vybavuje si Radmila Janíčková nelehké začátky v Praze. Po čtyřech letech ale gynekologické oddělení zrušili. Nastoupila, ne zcela dobrovolně, na pitevnu a věnovala se soudnímu lékařství – často tragickým případům, nehodám, vraždám. „O mnohém z toho jsem nesměla mluvit,“ vybavuje si.

Když po srpnu 1968 několik lékařů emigrovalo, naskytla se jí nová šance. Na ostrově Štvanice byla malá gynekologicko-porodnická klinika, kde nejprve pracovala jako lékařka a později jí nabídli místo primářky. Využila toho, že si při práci na soudním mohla doplnit potřebné atestace.

Do důchodu? Jenom na skok

Po uzavření kliniky nastoupila na Bulovku. Zpočátku ji nový kolektiv nepřijal. „Byli na mě nepříjemní. Ale vydržela jsem.“ V nové budově nemocnice už se situace zlepšila.

Oficiálně odešla do důchodu v 60 letech, krátce po sametové revoluci, a přestěhovala se na chalupu do Jizerských hor. Dlouho tam ale nevydržela a krátce poté nastoupila do ambulantní gynekologické ordinace v Tanvaldu, kde pracovala dalších 15 let. Radmila Janíčková větší část života prožila ve stínu ztráty rodinného zázemí a šikany kvůli ‚špatnému původu‘, ale přesto se nikdy nevzdala. Její příběh je svědectvím nejen o velké vytrvalosti, ale i odhodlání uspět jako žena v oboru, který v té době ovládali téměř výhradně muži. V roce 2024 žila v Praze.