Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Jajtner (* 1947  )

Zavřeli ho větu - Čím kulturnější národ, tím snáz si nechá dát chomout

  • narozen 31. prosince 1947 v Havlíčkově Brodě

  • otec Albín Jajtner v roce 1956 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za rozvracení republiky

  • kvůli svému špatnému třídnímu původu se Pavel Jajtner musel nejprve vyučit elektromontérem

  • v roce 1972 absolvoval elektrotechnickou fakultu Vysokého učení v Brně

  • během vojenské služby vyvíjel přísně tajná vojenská zařízení v pražském výzkumném ústavu

  • v letech 1976 - 1989 pracoval na dodavatelském závodě v podniku ŽĎAS

  • od roku 1987 členem Československé lidové strany, s kterou uspořádali zájezd na svatořečení sv. Anežky České

  • roku 1989 se stal předsedou odborové organizace podniku ŽĎAS

  • spolu s dalšími zaměstnanci vedl generální stávku 27. listopadu 1989

  • jedním ze zakládajících členů Občanského fóra v Přibyslavi

  • prvním porevolučním starostou města Přibyslav

  • v letech 1990-1992 přednosta okresního úřadu v Havlíčkově Brodě

  • v roce 1992 se stal místopředsedou Federálního shromáždění

  • v letech 1993 - 1998 velvyslancem České republiky v Rakousku

  • v letech 1999 - 2002 českým velvyslancem v Maroku

  • v letech 2003 - 2008 velvyslancem u Svatého stolce

  • v roce 2009 krátce působil v brněnském biskupství jako pastorační asistent pro vzdělávání laiků

Učitel Albín Jajtner skončil ve vězení za rozvracení republiky. Věta, kterou podle tvrzení udavače pronesl ve vlaku a kvůli níž si odpykal tři měsíce vězení ve Vinařicích, zněla: „Čím je národ kulturnější, tím snáze si nechá nasadit chomout.“

Albín Jajtner měl smůlu, že si pustil pusu na špacír v roce 1956, kdy Sovětská armáda potlačila v Maďarsku protikomunistické povstání. Zavřeli ho těsně před narozením dcery. Po propuštění z vězení přišel o práci ve škole a musel podbíjet pražce. 

Jeho syn Pavel Jajtner se musel nejdříve vyučit elektrikářem, aby mohl studovat střední a vysokou školu. V stal v Přibyslavi jednou z hlavních osobnosti sametové revoluce a po ní se prosadil do vysoké politiky i diplomacie. Dobu po pádu komunistického režimu však nevidí jen jako vítězství svobody a demokracie, ale má k ní také velké výhrady. Za podobnou kritiku socialistického Československa by jeho táta šel v roce 1956 do vězení dlouhé roky, nikoliv na tři měsíce.

„Stále více se vzdalujeme od ideálu listopadu 1989, kdy jsem, jako mnozí jiní, věřil, že pravda a láska by měly zvítězit nad lží a nenávistí. S naší zahraniční politikou jsem se identifikoval v devadesátých letech zcela bez výhrad. Postupně se to ale změnilo. Výrazně k horšímu,“ vypráví Pavel Jajtner, bývalý místopředseda Federálního shromáždění Československé federativní republiky a první velvyslanec České republiky ve Vídni. „Největší porevoluční hořkost a zklamání přinesla už opoziční smlouva v roce 1996. Pak trapné skandály kolem financování politických stran. Postupné zmocňování se politiky lidmi, které nazývám politickými podnikateli. Chci ale věřit, že lež a nenávist přece jen nezvítězí!“ 

Estébáci zapečetili dědečkovi mlýn

Pavel Jajtner se narodil 31. prosince 1947 v Havlíčkově Brodě. Vyrůstal v učitelské rodině se staršími sourozenci ve služebním bytě v přibyslavském zámku, kam se rodina přestěhovala v souvislosti s působením jeho otce Albína Jajtnera jako odborného učitele na měšťanské škole v Přibyslavi těsně před Pavlovým příchodem na svět.

Dětské srdce ho táhlo z města na venkov, na východ, kde se oba rodiče narodili. Maminka Marie pocházela z mlynářské rodiny z obce Sázava, ležící na české straně kdysi historické zemské hranice mezi Čechami a Moravou. Rolnické prostředí se mile zapisovalo do dětské svobody Pavla Jajtnera a přispěla k tomu samozřejmě i druhá, tatínkova strana, která vlastnila hospodářství v Najdeku, na moravské straně zemské hranice.

Pamětníkův strýc Ludvík zdědil už jen hospodářství, ale nesouhlasil se vstupem do družstva. Pavlova maminka Marie proto do Sázavy jezdila a snažila se na polích, lukách i ve chlévě ze všech sil pomáhat. Soudruzi jim vyměňovali krásná pole, která měli v těsné blízkosti usedlosti, za pole vzdálenější, kam se s kravským potahem trmáceli i několik hodin.

Tatínka nahlásil udavač a nám se změnil život

Maďarské povstání proti komunistické vládě roku 1956 vyvolalo rozruch i v Československu. „Jeden nešťastný rozhovor ve vlaku radikálně změnil náš život. Tatínek se tam bavil s několika kolegy o maďarských událostech. Vyslechl je jeden udavač, který vše nahlásil. Můj tatínek se stal obětí politického procesu,“ vypráví Pavel Jajtner.

Vánoce roku 1956 tak proběhly ve znamení blížícího se uvěznění otce rodiny. Někdo z blízkých jim potají v dřevěné bedýnce daroval kapra, což rodinu zkroušenou očekávaným uvězněním živitele velmi potěšilo. Palčivou vzpomínkou zůstává dojemné loučení s tatínkem, který s kufříkem odjížděl k výkonu trestu několik dní před narozením Pavlovy sestry Heleny. Těhotná manželka Marie tatínka v slzách naposledy objala.

Albín Jajtner prošel věznicí ve Vinařicích u Kladna. Samotný trest nebyl ničím proti tomu, co následovalo. Krom ztráty učitelského povolání se po uplynutí trestu v březnu 1957 musel spokojit s podbíjením pražců na železnici. 20. ledna 1957, když ve Vinařicích rubal uhlí, se narodila dcera Helena. Záhy poté onemocněla sklerózou multiplex manželka Marie. „Tehdy se nevědělo, oč se jedná. Maminka měla závratě, postupně jí ochrnuly nohy a během dvou let přestala chodit úplně. Skončila na invalidním vozíku na dalších 28 let, které neskutečně protrpěla,“ popisuje Pavel Jajtner.

Otcovo věznění mělo dopad i na něho samotného. Když v roce 1962 končil základní školu v Přibyslavi, na střední školu nebylo ani pomyšlení, i když vysvědčení a studijní výsledky hovořily jinak. Třídní boj vyžadoval spíše nástup do hornického učiliště, jak tehdy žádala náborová soudružka Gabrielová. „Ale na radu strýce Františka jsme na soudruhy vyzráli,” dodává pamětník.

Na poslední rok školy se Pavel přestěhoval k otcovým rodičům do Najdeku. Devátou třídu tak dochodil ve Žďáru nad Sázavou, což mu umožnilo nástup do učiliště ve Žďárských strojírnách na obor elektrikář. Získání výučního listu mu napříště potvrzovalo dělnický původ, a tak směl jít na Střední všeobecně vzdělávací školu ve Žďáru. Po maturitě v září 1967 pokračoval na elektrotechnické fakultě Vysokého učení technického v Brně.

Bylo krátce před Pražským jarem a po dlouhých dvaceti letech represí nastala volnější atmosféra, která dovolovala se nadechnout. Doba si žádala inženýry a ideologie šla poněkud stranou. Pavel a jeho vrstevníci se opájeli svobodou. Demokratické poměry totiž nikdy předtím nezažili a znali je jen z vyprávění svých otců.  Přáli si alespoň socialismus s lidskou tváří. Radikálnější změnu si jen těžko dokázali představit. Jenže pak přišel srpen 1968 a vše uťaly tanky zemí Varšavské smlouvy.

Po vpádu vojsk se projevila obrovská solidarita

Byl začátek prázdnin, červenec 1968, když Pavel Jajtner odjížděl do západoněmeckého městečka Gerlingen nedaleko Stuttgartu na Mezinárodní budovatelský studentský tábor. „V Chebu nás čekali pohraničníci se psy, svítili baterkami pod vozy a vše otevírali. Jeli s námi až na státní hranici do Schirndingu. Na české straně kolem nás stály rozbourané a vybydlené baráky. Pak přišla první zastávka Marktredwitz. Vše úhledné a čisté. Na hodinách kostelní věže pozlacené ručičky. O čistotě, pořádku a kráse nádraží ve Stuttgartu raději ani nemluvit. Velice vřele nás pak zdejší organizátoři přijali. Bydleli jsme ve škole, kde s námi byli Francouzi, Španělé, Holanďané, Němci, Slováci. A pak přišel 21. srpen 1968, tanky v Praze a obrovská solidarita, která se tam tehdy projevila. Navrhovali nám zůstat, že nám vyřídí bydlení a možnost studovat.“

Pavlův tatínek mu ale napsal, aby se vrátil a myslel na své dva sourozence, kteří studují vysokou školu. Pavlovo setrvání za hranicemi mohlo jejich studium ohrozit, a proto vrátil domů. Ale známosti a kontakty, které v Německé spolkové republice (NSR) navázal, mu ještě příští rok dopomohly k získání výjezdní doložky. Pavel v roce 1969 směl do tehdejší NSR znovu vycestovat a pracovat ve firmě Blaupunkt v Hildesheimu. Podařilo se mu navštívit i Paříž.

Tvrdá normalizace poznamenala jednoho z Pavlových vysokoškolských učitelů, asistenta Baláka. Při hodině fyziky na sklonku roku 1967 pronesl: „Anomálie vody je zázrak! Pryč s Antonínem Novotným!“ Někdy v roce 1972, krátce před promocemi Pavel natrefil na pana doktora Baláka s rukou v sádře v jedné z brněnských tramvají. Na otázku, co se mu stalo, dostal odpověď: „Víte, já teď dělám u zedníků. Spadla mi cihla na ruku a mám neschopenku.“

Samotnému studentu Pavlu Jajtnerovi bylo trapné, když v roce 1971 ho spolu s ostatními nahnali povinně k volbám. „Řekli nám jasně: ‚Kdo nepůjde k volbám, tak může zapomenout na to, že dokončí vysokou školu.‘ Trapně vyhrávala dechovka, pionýři salutovali a já se cítil strašně potupen, ale udělal jsem to, abych mohl dokončit vysokou školu,“ vysvětluje Pavel Jajtner.

Třídní nepřítel v přísně utajených zařízeních

Po promoci, ještě před povinnou roční vojenskou službou, nastoupil Pavel zhruba na rok do pardubické Tesly. Totalitní zaměstnanecká nomenklatura určovala, kolik lidí smělo pod jeho vedením pracovat. Nestraník mohl mít nejvýše tři podřízené. Jednoduše proto, aby nemohl svým smýšlením a názory ovlivňovat větší počet lidí. V roce 1973 se Pavel podílel na vývoji vojenských radarů a prvních policejních bezdrátových telefonů.

V září téhož roku pak nastoupil na povinnou roční vojenskou službu v Rožmitále pod Třemšínem. „O negativní zkušenosti nebyla nouze, ale já raději vzpomínám na ty úsměvné a šťastnější. Na narození syna Pavla 27. listopadu 1973, na působení v plukovní kapele, na krásná přátelství se stejně smýšlejícími kolegy a kamarády.“

Do přísně utajených vojenských prostorů plných raket namířených na Západ nastoupil Pavel Jajtner paradoxně s posudkem třídního nepřítele socialismu. „Šťastnější kamarádi ze štábu, kteří se směli stát důstojníky, měli možnost nahlédnout do mých osobních záznamů, kde jsem si tento svůj posudek přečetl. Z tajných vojenských plánů, které mně kolegové také ukázali, jasně vyplývalo, že válčit se bude na území Německa. My jsme neměli armádu proto, abychom se bránili, jak se hlásalo. My jsme měli armádu proto, abychom vedli preventivní útok. Ale jaký útok, když nebyly náhradní součástky k radarům a k další technice, která se po výjezdu na výcvik rozpadala? Radary byly sovětské výroby, kopie těch, které Sověti dostali za války 1940 až 1945 v rámci pomoci od Američanů.”

Na konci roku 1973 přišel požadavek z přísně tajného Výzkumného ústavu vojenské techniky z pražských Jinonic na vyslání technika, vývojáře radarů a jiné vojenské techniky na bázi polovodičových součástek, a stalo se – navzdory veškeré logice a ideologii – že volba padla právě na Pavla Jajtnera. „Takže já, politický nepřítel režimu, jsem nastoupil do bývalých, původně rakousko-uherských kasáren na Náměstí Republiky, kde se dnes nachází obchodní centrum Paladium. kde jsem byl ubytován. Později mě strčili do Karlína. A v přísně tajném pražském výzkumném ústavu jsem vyvíjel přísně tajná vojenská zařízení až do konce vojny.“

Poznal ocelové srdce Vysočiny

Po skončení vojenské služby se Pavel Jajtner ještě krátce vrátil do Pardubic, ale po necelých dvou letech beznadějného usilování o získání bytu se rozhodl najít si místo, pracovat a žít společně s rodinou na rodné Vysočině. V roce 1976 začal pracovat na dodavatelském závodě ve strojírenském podniku ŽĎAS (Žďárské strojírny a slévárny).

Podílel se tak na budování válcoven oceli a dodávkách tvářecích strojů a zařízení do všech ocelových srdcí tehdejšího Československa: Ostravy, Kladna, Košic a Podbrezové. V souvislosti s tím směl cestovat i na Západ, především do Spolkové republiky Německa. Odtud se mu dařilo dovézt občas nejen pěkné oblečení pro děti a manželku, ale i zakázanou křesťanskou literaturu pro sebe nebo své blízké.

Předseda komunistů si nás podal

Roku 1985, po nástupu Gorbačova, začalo mít smysl se politicky angažovat. Pavel Jajtner vstoupil do Československé strany lidové (ČSL). Později, v listopadu 1989, se podílel na uspořádání cesty do Říma na kanonizaci Anežky České.

„Museli jsme pro osmdesát lidí získat výjezdní doložky, což znamenalo překonání několika překážek, jakými bylo třeba získání potřebných deviz. Ale vše se nám podařilo zařídit. Dokonce nám na italské ambasádě dali víza zadarmo, což bylo neslýchané a v kolonce důvod návštěvy jsme měli ‚VISITA PARENTI‘ - návštěva rodičů.. Poté si nás podal předseda komunistů v Havlíčkově Brodě, jmenoval se Štěpán. Příšerně nás seřval, jak jsme si to mohli dovolit, ale už nemohl nic dělat. I výše postavení komunisté to už vzdali. Svatořečení pak proběhlo ve vatikánské bazilice svatého Petra. Zažil jsem nepopsatelné chvíle radosti a euforie ze svobody, která už přicházela. Navíc jako čeští a slovenští poutníci jsme měli privilegovaná místa při velké audienci v aule Pavla VI., která pojme deset tisíc lidí. Kromě papeže Jana Pavla II. tam velice moudře mluvil jakýsi kněz Tomáš Halík. Kdo to je, jsem zjistil až o pár měsíců později.“

Vraceli se domů do Československa jen pár dní před zmasakrování pokojného studentského průvodu na Národní třídě 17. listopadu 1989. Po celé zemi vznikaly místní pobočky Občanského fóra. Tak se mělo stát i v Přibyslavi.

„Najednou se u mě objevil Ladislav Bukovský, Václav Čepl a další s tím, jestli bych je mohl nějak podpořit. Tak jsem šel s nimi do toho. Podařilo se nám díky mé ženě vypůjčit si cyklostyl z kanceláře ČSL. Začali jsme produkovat letáky a pořádali shromáždění Občanského fóra. Scházelo se nás čím dál víc. Mrzlo a sněžilo, a tak jsme se přesunuli do přibyslavského kulturního domu. Pak se připojil pan učitel Jaromír Kasal, který tomu dal divadelní scénář. Sochař Roman Podrázský vytvořil naprosto perfektní a obrovský portrét Václava Havla. Začali jsme postupně zvát i místní a okresní komunisty, kteří se marně snažili hájit totalitu. Byly to úžasné události,“ líčí Pavel Jajtner, který se ještě před koncem roku 1989 stal starostou města Přibyslavi.

Ještě předtím ho téměř jednomyslně zvolili předsedou odborů ve ŽĎAS. Tam s několika přáteli, zaměstnanci, zorganizovali generální stávku. Poté jeho zvolením starostou prohlásil jeden z rychle převlečených komunistů slovy: „Pavle, ty tady na ŽĎAS máš jako předseda odborů pět tisíc, sekretářku, klídek a teplíčko. A ty půjdeš do Přibyslavi na náměstí sbírat kobylince?“

Pavel Jajtner si uvědomoval toho, že být šéfem odborů by bylo určitě pohodlnější. Tehdy ale považoval za svou morální povinnost nastoupit do Přibyslavi. Šel tam, kde, jak se domníval, mohl více pomoci. Jenže záhy zjistil, že každý ideál skrývá i mnoho skrytých nelehkých úkolů a zklamání.

Zeptej se, co můžeš udělat pro svoje město

Vše bylo v samotných začátcích a málokdo tehdy věděl, kam a jak se budou věci vyvíjet. Na povrch vyplulo mnoho četných trhlin, které se musely řešit okamžitě. Například výměna personálu - několik úředníků loajálních k minulému režimu. Jenže k tehdejšímu heslu „Nejsme jako oni“ se přistupovalo s mnohem větší pokorou než po třiceti letech. „Mrzí mě, že jsme nedokázali být tvrdší, že jsme nechtěli být jako oni. Revoluce totiž, jak život ukázal, není možná bez tvrdších kroků. Dnes si myslím, že komunistická strana měla být postavena mimo zákon. Měli jsme maximálně omezit uplatnění komunistů v ekonomické sféře. Například tehdejší ředitel banky v Havlíčkově Brodě zůstal ve funkci dál a půjčoval peníze. Když přišla malá privatizace, kdy se dražily obchody nebo hospody, půjčoval miliony především kamarádům komunistům,“ líčí Pavel Jajtner začátky porevolučního období.

Problém tkvěl i v nedostatku lidí, kteří by věděli, co demokracie vlastně je. Spoustu lidí lákala možnost svobodně podnikat. Jen velmi málo lidí přijalo nabídku Pavla Jajtnera jít do politiky„Za minulého režimu jsme žili v bublině, kdy jsme se důvěrně stýkali se stejně smýšlejícími lidmi a tím jsme získali pocit, že všichni jsou takoví. Jenže pak jsme zjistili, že to tak není. Že většina jsou ti, pro které jsou bohem peníze.“

Stinnou stránkou byl především tehdejší nedostatek peněz, bez kterých nešlo budovat cokoliv z toho všeho, co komunistický režim přes 40 let zanedbával. V té době ještě neexistoval Zákon o obcích a pracovalo se s naprosto nedostačujícími rozpočty.

V druhé polovině roku 1990 navrhli Pavla Jajtnera na přednostu Okresního národního v Havlíčkově Brodě, kam přecházel s nadějí, že pomůže většímu počtu lidí. Ovšem i tady se v ještě větší míře ukázala podobná problematika jako všude jinde: důsledek špatného fungování minulého politického zřízení. Proměnit tým lidí ze dne na den nebylo možné ani tady.

„Zazlívali mi, že jsem usiloval o to, aby v klášteře Želiv skončila  psychiatrická léčebna skončila a vrátila se do Havlíčkova Brodu. Tam byla už za první republiky. Lidé přehlíželi, že současně usiluji o získánípeněz na rozšíření stávající okresní nemocnice. To se mně podařilo až o dva roky později, osobní intervencí u předsedy vlády Jana Stráského. Koho to ale po třiceti letech ještě zajímá?”

S privatizací přišla i řada zklamání, a to především z lidí ze zahraničí, kteří přijeli do Československa rádoby investovat. „Přišel chlapík, že by si zprivatizoval sklárny ve Světlé, ale musel jsem mu vysvětlit, že to my nepotřebujeme. ‚Zprivatizujte si Zetor Havlíčkův Brod, který potřebuje modernizaci,‘ vysvětloval jsem. Se zděšením jsem zjistil, že oni nám nepřijeli pomoci. Oni přijížděli pomoci sobě. Oni nechtěli křísit krachující podniky. Dokonce jejich snaha byla až taková, že když se zmocnili nějakého podniku, tak výrobu utlumili, jenom aby zničili svou vlastní konkurenci. Tak nakonec dopadly i sklárny ve Světlé nad Sázavou,“ popisuje své privatizační zkušenosti Pavel Jajtner. „Trval jsem na tom, aby okresní noviny nebyly prodány do zahraničí a zůstaly tak pod veřejnou kontrolou svobodnější.” 

O chlup rozdělené Československo

Ve volbách roku 1992 byl Pavel zvolen do Federálního shromáždění ČSFR a stal se také místopředsedou Sněmovny národů. Politika pro něho dodnes znamená volbu mezi hodnotami a zájmy. S těžkým srdcem musel poznávat lidská selhání mnohých, kteří dávali přednost osobním zájmům před službou voličům.

Nakonec i svým hlasem přispěl Pavel Jajtner k rozdělení Československa a dopřál tak Slovensku získat vytouženou státní samostatnost. Při hlasování ho překvapilo oportunistické jednání slovenského kolegy. „Ján Čarnogurský to hrál tak, že to bylo nakonec jen o chlup. Jemu a jeho poslancům za KDH šlo sice o samostatné Slovensko víc než komukoli jinému, ale placené námi Čechy. Pokrytecky se tak zdrželi hlasování, i když přitom trnuli hrůzou, že zákon neprojde.“

Nakonec ale poslanci zákon o zániku federace schválili a od 1. ledna 1993 vznikly Česká republika a Slovenská republika.

Pavel vzpomíná na úsměvný moment s Milošem Zemanem, který byl tehdy poslancem za sociální demokracii. „Trousil tam ty svoje bonmoty, ale jednou jsem ho krásně dostal. Končilo Federální shromáždění a vyšel almanach, kde byly naše fotky. Obcházeli jsme poslance a nechali jsme si to všichni od všech podepsat. Přišel jsem za Zemanem a říkám mu: ‚Pane kolego, mohl byste mi zvýšit hodnotu této brožurky o dvacet tisíc korun?‘ A on na mě zůstal koukat. Tak jsem mu vysvětlil, že se tak stane jeho podpisem k jeho fotografii. To už se chytl a řekl: ‚No to si mě, pane kolego, příliš nevážíte.‘ Fotografii mi ale nakonec podepsal zadarmo,“ vzpomíná Pavel Jajtner na rozlučkové momenty Federálního shromáždění.

Na závěrečné recepci mělo zahrát smyčcové kvarteto poslanců. Jediný, kdo si přinesl housle, byl Pavel Jajtner. A tak místo Haydnova smyčcového kvartetu zazněla česká lidová píseň, kterou měl rád Tomáš Garrigue Masaryk, „Ach synku, synku“ v podání Pavla Jajtnera. Přes mnohá zklamání Pavel Jajtner připouštěl, že jeho politické angažmá může v nějaké podobě pokračovat. Vznikaly dva samostatné státy a ukázalo se, že bude zapotřebí užitečných lidí. „Působení v politice jsem bral jako poslání a jako službu národu. To byly ideály, které vytyčil Václav Havel a platí pro mě až do dneška,“ říká po třiceti letech Pavel Jajtner dnes, v dubnu 2022.

Učil se za pochodu novému poslání

Již jako místopředseda Federálního shromáždění Pavel přijal řadu rakouských, německých, francouzských či britských poslanců. Jeho zahraniční kontakty a jazykové znalosti přispěly k tomu, že v březnu 1993 mu přišla nabídka od Ministerstva zahraničních věcí vstoupit do diplomacie. K prvnímu červnu 1993 ho jmenovali  prvním velvyslancem České republiky v rakouské Vídni. „Zastávám názor, že Češi a Rakušané jsou tentýž národ, rozdělený dvěma různými jazyky. Diplomacii pak nazývám neviditelnou rukou politiky. Dodneška jsem velmi citlivý, když Rakušanům někdo říká Němci

Ještě za Československé federace působila jako velvyslankyně ve Vídni zdělaná a okouzlující Magda Vášáryová. Nástup do funkce velvyslance po ní nebyl tak ničím jednoduchým. „Když jsme se sešli někdy před mým odjezdem do Vídně s tehdejším hradním kancléřem Karlem Schwarzenbergem, s prezidentem Václavem Havlem a s Magdou Vášáryovou, diskutovalo se kromě jiného o tom, jak získat respekt diplomata začínající České republiky v Rakousku. Magda Vášáryová tenkrát pronesla nezapomenutelnou větu: ‚Viete, ja keď som niečo nevedela, ja som sa usmievala. A oni si mysleli, že mám dajaké tajomstvo. Jeden úsmev ženy je viac ako dve hodiny diplomatických rečí.‘ Tak jsme se tomu zasmáli, ale dodneška to platí. A mně nezbylo, než se za pochodu novému poslání učit, být sám sebou, opírat se o tým a dělat co nejméně chyb,” dodává Pavel Jajtner.

Česká republika dostala šanci rozvíjet ekonomické vztahy a bořit předsudky, kterých bylo mnoho na obou stranách. V rakouských obchodech visely letáčky s nápisy - Dávejte si pozor na Čechy, kradou. „Našim rakouským sousedům  zapomínat pomoc, kterou mnohým našim uprchlíkům po srpnu 1968 poskytli. Setkal jsem se ve Vídni s bývalým prezidentem Kirschlägrem, který byl rakouským velvyslancem v Praze v době, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Na svou odpovědnost vydával víza Čechům a Slovákům, kteří chtěli uprchnout,“ uvádí Pavel Jajtner. „Tehdy byl kancléřem Bruno Kraisky a obával reakce Sovětů. Kirschläger ho přesvědčil slovy: ‚Pokud se ukáže, že mé rozhodnutí bylo chybou, beru odpovědnost na sebe se všemi důsledky. V opačném případě to prospěje celé Rakouské republice.“ 

Kvůli Zemanovi šel na kobereček

Ministrem zahraničních věcích se v červenci 1998 stal Jan Kavan a změnilo se i působiště Pavla Jajtnera. Ministerstvo z něj udělalo velvyslance v Maroku. Když poprvé v jarních dnech roku 1999 přilétal na letiště do Casablanky, už z výše ho udivovala zeleň země, o níž se domníval, že je zemí sucha a žízně.

Mezi Marokem a Českou republikou se otevíral obrovský prostor pro rozšíření hospodářských vztahů. Pomáhat ekonomice vždy bylo a stále je jedno ze základních poslání diplomacie. Pavel Jajtner chtěl navíc  Maročanům ukázat, kým Česká republika je. Výhodou bylo, že tehdy už naše země byla kandidátem na členství v Evropské unii, jež stála v popředí politických i ekonomických zájmů Maroka.

V roce 2002 obletěl svět nešťastný výrok Miloše Zemana, kdy v jednom rozhovoru označil palestinského politika a prezidenta Jásira Arafata za teroristu. Tento neslavný výrok musel v Maroku vysvětlovat i český velvyslanec Pavel Jajtner. „Byla to jedna z nejméně příjemných chvil. Vidíte, jak si vás vychutnají. Pozvou si vás na kobereček, nechají čekat a ještě vás pošlou k subalternímu podúředníkovi, který si vás namaže na chleba, protože musíte vysvětlovat nevysvětlitelné.“

Mise u Svatého stolce znamená první ligu

Na konci prezidentského období Václava Havla začal Pavel Jajtner působit jako velvyslanec u Svatého stolce ve Vatikánu. Pro praktikujícího katolíka jistě nemalá čest a odpovědnost. Do funkce nastoupil před Velikonocemi 2003. V té době ještě neexistovala mezi Českou republikou a Vatikánem uzavřena mezinárodní smlouva zvaná konkordát. Přispět k jeho úspěšnému dojednání a schválení byl jeden z mnohých úkolů mise Pavla Jajtnera.

Milou vzpomínkou jsou pro něj osmdesáté narozeniny papeže Benedikta. „Na jeho oslavu se pořádal velký koncert v audienční hale Pavla VI., přijel orchestr Středoněmecké filharmonie. Na programu byl Mozartův třetí houslový koncert a Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Já jsem tam seděl s kolegy z diplomatického sboru s rozpačitým úsměvem na tváři, protože se většina z nich ohlížela po mně. Jako bych se o to snad nějak zasloužil. Přišel úspěch a bouřlivé ovace. Pak byla na německé ambasádě velká recepce. Nedalo mně to a šel jsem za panem velvyslancem zeptat se, proč ne Beethoven, ale Dvořák. Odpověď zněla: ‚Tak si to Svatý otec přál.‘ To byla nepochybně velká poklona české kultuře.“

Pavlu Jajtnerovi se v roce 2008 přiblížil penzijní věk a z Ministerstva zahraničních věcí mu velmi nešetrně oznámili odvolání z Vatikánu do Prahy. Tam mu licoměrně nabídli podřadné místo referenta na archivačním oddělení Ministerstva zahraničních věc v očekávání, že odmítne. Tak se i stalo. 

V roce 2022 se snažil pomáhat podle svých možností a sil celé své velké rodině a užívat si radosti ze 14 vnoučat, které může učit hudbě a cizím jazykům.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Pamětníci kraje Vysočina a statutárního města Jihlava vyprávějí

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Pamětníci kraje Vysočina a statutárního města Jihlava vyprávějí (Rostislav Šíma)