Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Izaj (* 1921  †︎ 2013)

Hlídal jsem u dveří ložnice prezidenta republiky

  • narozen 12. 12. 1921 na Podkarpatské Rusi

  • v roce 1940 utekl do Sovětského svazu

  • od jara 1941 do ledna 1943 vězněn v gulagu na řece Pečoře

  • v Buzuluku odveden do armády

  • poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva

  • vysazen v týlu v oblasti Medzilaborců

  • při postupu na Duklu raněn

  • osobní stráž Edvarda Beneše na jaře 1945

  • po válce členem SNB, předčasný odchod do invalidního důchodu

  • žil v Kněževsi u Rakovníka

  • zemřel 28.5. 2013

Válečný veterán Michal Izaj je původem Rusín z vesničky Kričevo na Podkarpatské Rusi. Protože mezi Rusíny je Izaj velmi časté příjmení, v krajanské komunitě je známý jako Michal Izaj Kričevský. Narodil se 12. prosince 1921 v chudé rodiny, již od dětství musel pracovat, do svých osmnácti let vyzkoušel různé práce. „Měl jsem zaměstnání na různých místech, včetně pasení dobytka. Pak jsem dělal v lesích, na vypalování uhlí. Dělal jsem na pile, tam jsem se trochu naučil řemeslu, protože jsme dělali údržbu. Chodil jsem tam na pomoc, zadarmo, byl jsem rád, že mne tam nechají něco dělat. Okoukl jsem řemeslo a dalo mi to hodně.“

Útěk do Sovětského svazu

Pár týdnů po záboru Podkarpatské Rusi maďarskou armádou se pokusil o útěk do Sovětského svazu. Jako šikovný mladý muž devatera řemesel totiž také opravoval ve vesnici zbraně a repasoval náboje. Maďarští četníci jako první zatýkali ty, kteří zbraně měli, a tak se Michal Izaj oprávněně bál o to, že někdo při výslechu řekne jeho jméno. Byl také brzy zatčen, aby řekl, kdo všechno vlastní zbraně. Četníci ho při výslechu pořádně zmlátili, musel jim dát nějaká jména, naštěstí již věděl, které lidi zatkli, tak řekl jejich jména. Propustili ho s tím, že to pro něj nekončí.

První útěk do Sovětského svazu na jaře 1939 se nezdařil. Pár kilometrů za hranicemi byla skupina uprchlíků zatčena muži v civilu, pravděpodobně spolupracovníky NKVD, měli však velké štěstí. „V roce 1939 jsem utekl do Sovětského svazu, napřed s partou, se staršími lidmi, byl jsem tam jediný kluk. Byli tam už snad Sověti, vyslýchali nás však chlapi v civilu. Asi po týdnu nebo po čtrnácti dnech nás sebrali, bylo nás asi sto. Odvezli nás na hranice, abychom pracovali v odboji doma, s tím, že oni brzo přijedou.“

Při návratu zpět narazili na hlídku maďarských pohraničníků, museli se rozprchnout. Celý otrhaný po nočním útěku se vrátil domů, ale věděl, že tam dlouho zůstat nemůže. Odešel k příbuzným do hor, protože doma ho maďarští četníci již sháněli. Pomáhal příbuzným s přípravami dříví na zimu. Maďaři na něj sice zřejmě zapomněli, ale věděl, že by se návratem do své rodné vesnice znovu připomněl, proto se chystal na další útěk.

Druhý přechod hranic v létě 1940 byl již připravenější. Vytvořily se menší skupinky lidí, Michal Izaj měl jednu skupinku na starosti, přece jen měl již zkušenost s přechodem hranic před několika měsíci. Ale i tentokrát byli brzy po přechodu hranic zatčeni.

„Každý jsme začali jíst. Pohraničníci se najednou posadili na špalky, zapálili si a kouřili a teď se nás začali vyptávat. My jsme zase řekli, že chceme k armádě. K Československým legiím, které se budují někde u Krakova. No tak charašo, charašo. A když jsme vyšli ven a udělali pár kroků, tak chtěli, abychom vyndali všechno, co máme v kapsách. Když si to dnes uvědomím, tak to bylo divný, v první řadě nás měli prohlédnout už v té kolibě. Měl jsem takový hezký zavírací nůž, tak jsem ho musel odhodit. (…) Nešacovali nás. Zavedli nás do takového domku, tam byli strážní, tak odemkli a teď koukáme: kolem zdi spousta chlapů. A všichni z Podkarpatský (Rusi) ve věku od třiceti do padesáti let. Ptali jsme se, jak jsou tam dlouho. ‚Nevíme nic, nikdo nám nic neříká, nikdo se nás neptá, jídlo nám podávají oknem.‘“

Přes několik menších sběrných táborů na Ukrajině, kde spolu s dalšími Rusíny očekával rozsudek za nepovolený přechod hranic, se dostal až do Charkova.

V lágrech na Pečoře

 „Tam nás vykoupali, převlíkli, dali nám čistý nový prošívaný oblečení a válenky. Oblékli nás tedy pořádně. Nejhorší bylo, když nás vezli na Sibiř v nákladním vlaku. To byl  únor, březen. Jeli jsme tam asi čtrnáct dní, nevím už, jak dlouho, tehdy to byla pro nás věčnost. Když jsme zastavili, měli jsme kýbl na vyprázdnění. Měli jsme tam litinový kamínka a kýbl uhlí, to bylo na čtyřiadvacet hodin. To bylo k smíchu. To jsme tam mohli zmrznout. Taky se stalo, že někteří ve vlaku zmrzli. Odvezli nás do Kožvy, to byl ‚peresiločnyj punkt‘, takový lágr, kde rozdělovali, kdo kam půjde, sběrný tábor. To bylo všechno pod celtami. To už bylo hodně na severu, na Pečoře.“

Na severu v pečorských lágrech byl Michal Izaj takřka dva roky, od jara roku 1941 do začátku ledna 1943. Prošel různými lágry a různými druhy zaměstnání, někde byl život relativně snesitelný jako v sovchoze v Kedrovém Šoru, kde si mohli vězni různě přilepšit, jinde strádali a byli odkázáni jen na přiděly odvozené od denních výkonů. Nejhorší situace byla v dolech na Intinstroji. Před odchodem z domova do SSSR vážil 82 kg a při odvodu prý jenom 53 kg.

Ve Svobodově armádě

Z lágru se v lednu 1943 spolu s ostatními vězněnými Čechoslováky (převážně Rusíny) dostal k československé zahraniční armádě. Během výcviku v Buzuluku dostal ze špatné stravy žloutenku, a tak musel na marodku. Proto nebyl nasazen v bojích u Sokolova, v době, kdy se jednotka přesouvala z Buzuluku do Novochoperska, cestoval Michal Izaj jako rekonvalescent v nemocničním vagoně. Bojovým křtem prošel až v bojích o předměstí Kyjeva.

Byla to těžká situace, museli odrazit německý tankový útok. Nejhorší momenty ho však čekaly ještě později, v bojích u Rudy (Bílá Cerkev) a před Duklou. Sloužil nejdříve u 3.  pěší roty, později u průzkumné jezdecké eskadrony. U Rudy byl na průzkumu, a když se vrátil ke své jednotce, hlásil postavení nepřátelských vojáků. Nedaleko stáli dělostřelci a ostřelovali německé pozice. Michal Izaj jim pomáhal nabíjet. 

Smrt kamarádů u Rudy a zranění

„Podal jsem jim ještě dva náboje, myslím, a teď jsem utíkal do dvora pro další. Tam byl můj kamarád z druhého družstva, a než jsme se rozloučili, tak mi řekl, abych si šáhl do jeho kapsy pro cukr. Tak jsem si vzal, samozřejmě, že jsem baštil.“ V městečku byl lihovar, kde si českoslovenští i sovětští vojáci nabrali cukru, co pobrali, brali to jako vítané vylepšení ubohého frontového jídelníčku. „Najednou rány, přímo do toho děla a to dělo bylo roztřískaný. Hlava toho jednoho střelce nebo nabíječe byla asi deset metrů daleko, jako když ji odříznete.“

Tentýž den šel i na další průzkum, kde podruhé o vlásek unikl smrti. „Šli jsme prozkoumat kolchoz, že tam mají být Němci. Tak jsme se tam šli podívat. Byl tam kluk z druhého útvaru, který říká: ,Já vím, kde to je, já vás tam zavedu.‘ Jenže my jsme měli bílé maskovací hadry a on byl jen tak v uniformě. Mladý kluk, jestli mu bylo šestnáct, sedmnáct let. Když jsme byli blízko té samoty, tak říká: ,Tady by to mělo být.‘ Najednou výstřel, zařval, on padnul a my na něj. Neřekl ani slovo, dostal od snajpera zřejmě zásah přímo do srdce.“ Němci si zřejmě mysleli, že ten uprostřed bude velitel, snajper se tak zaměřil na vojáka v běžné uniformě. Michal Izaj dostal vynadáno od velitele, že nemaskovaného vojáka vzali s sebou. Co však prý mohli dělat, když s nimi sám chtěl jít.

Michal Izaj byl v průběhu roku 1944 poslán do paradesantní školy v Kyjevě, na konci roku byl poslán s výsadkem za nepřátelské linie do oblasti Medzilaborců, jejich skupina však byla rozehnána, musel se tak vrátit přes frontu k sovětským jednotkám. Zanedlouho byl poslán na průzkum při bojích před Duklou a byl raněn výbuchem šrapnelu, který dopadl do bunkru, v němž se skrýval. Měl poraněnou nohu, ruku, páteř i hlavu. Několik týdnů si poležel v lazaretech, hrozila mu amputace ruky, před níž ho zachránil transport do nemocnice v Chustu. Tam, na území bývalé Podkarpatské Rusi, ho dali lékaři jakžtakž dohromady, ale do bojových operací se již nevrátil. Sloužil na štábu československých jednotek jako spojka mezi československými a sovětskými vojáky. Měl na starosti transport zběhů do Košic, z Košic se dostal zpět do Kyjeva, kde byl se svým kamarádem Romanem přiřazen k osobní stráži prezidenta republiky.

Osobní stráž prezidenta republiky

Do Košic přijel znovu už s prezidentskou delegací. Tajemník prezidenta Beneše je instruoval: „Támhle vidíte prezidenta i s chotí, to bude váš úkol, budete hlídat v budově a pak vám řeknu další. Tam jsou staří četníci, ti s vámi budou sloužit.“ V hlídání prezidenta se střídaly dvě skupiny. „Jedině my dva s Romanem, kteří jsme byli od armády, jsme hlídali u dveří ložnice prezidenta, ostatní měli službu jinde a ve dne hlídali. Po celou dobu, co byl (prezident) v Košicích, jsme se střídali u dveří jeho ložnice. Jedna parta hlídala zámek, jiná šla s ním.“

Až v Košicích mu došlo, že Podkarpatská Rus připadne Sovětskému svazu. „Byli jsme tam, když se ustanovoval Košický vládní program. Já jsem pořád čekal, když mluvili o tom, co se bude na Slovensku budovat, aby se vyrovnala životní úroveň, tak jsem čekal, co řeknou o Podkarpatské Rusi. O ní nepadlo ani slovo. O ní se asi už mluvilo, že to dopadne špatně, že to vezmou Rusové. Přišel prezidentův tajemník a říká nám: ‚Kluci, co vám budu říkat, nejradši bych sbalil bágl a vrátil se, odkud jsem přišel.‘ Zřejmě myslel Anglii. ,O tu Podkarpatskou asi přijdeme.‘ My jsme byli jako zařezaní.“

Sám byl pro zachování Podkarpatské Rusi v rámci Československa. Tehdejší plebiscit byl zmanipulovaný, podle něj většina Rusínů chtěla připojení k Sovětskému svazu. Pro Československo byli jen ti vzdělanější, majetnější, či ti, kteří byli ve státních službách.

O komunismu

Po válce začal v Československu pracovat ve Sboru národní bezpečnosti. Komunismu nijak zvlášť nevěřil, zejména ne té sovětské verzi, kterou poznal zblízka během dvou let v sovětském lágru. Nemůže prý však říct, že by byl nějakým antikomunistou, o politice nijak nepřemýšlel. Jak dnes přiznává, byl politicky naivní. „Abych řekl upřímně, nevěděl jsem, čí jsem, co se děje. Vždyť po válce je klid. Pokud jde o to znárodňování, o tom jsem neměl ani šajn. Lidově řečeno, byl jsem v tehdejší době po té politické stránce ještě blbý. Také mne lákali do strany, to už bylo později. Já jsem nechtěl do žádné strany, abych se přiznal, také jsem nevěděl, co ty které strany znamenají. Nakonec mne přemluvil jeden starej četník: ,Michale, nebuď hloupý, podepiš to.‘“ Nakonec podepsal, protože v tom uviděl určitou jistotu. Ten starý četník ho přesvědčil, že se svým podlomeným zdravím si tak může pojistit kariéru, nebude mu hrozit vyhazov z Bezpečnosti ze zdravotních důvodů. „Byl jsem chcípák se zdravím. ,Budeš mít aspoň jistotu, že tě nevyhoděj.‘ Nevěděl jsem nic.“

Zdraví měl skutečně celý život podlomené. Dva roky v gulagu a zranění na frontě zanechaly následky. Ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích musel znovu podstoupit operaci páteře, bolestivých potíží se však nikdy úplně nezbavil. V polovině šedesátých let využil možnosti odejít do předčasného důchodu. Na začátku padesátých let se usadil v Kněževsi na Rakovnicku a žije tam dodnes.

Krédo

„Pro mladé lidi já říkám – vzdělání, když s nimi takhle mluvím. Já jsem v životě poznal, co znamená vzdělání. Vždy všude, ať už to bylo ve válce, v lágrech na Sibiři, v armádě či tady u nás u SNB, všude jsem viděl, že ti, co maj vzdělání, jsou na tom líp. Každému radím: Koukejte se vzdělávat. Pokud jde o politiku, tak o ní jsem se snažil nemluvit, protože se mi to nezdálo. Aby si na mne někdo nevyskakoval a nevyrychtoval mne, že nebudu vědět, čí jsem.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)