Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Ivanová (* 1927)

Proč tohle musí vidět čtrnáctiletá holka?

  • narodila se 18. května 1927 v Praze

  • rodiče odešli v roce 1931 pod jménem Fialovi do Sovětského svazu za prací

  • v roce 1931 odešla s babičkou za rodiči

  • vychodila ruskou školu, poznala Rusko jako chudou zemi

  • otec pracoval ve strojírenství, nejdříve v Podolsku, pak v Lugansku

  • v roce 1941 byl závod evakuován – stěhovali se za ním do Omska a do Alma-Aty

  • jako nedospělá dívka viděla tisíce mrtvých

  • rodina odešla v roce 1942 do Buzuluku, kde vznikala čs. vojenská jednotka

  • r. 1944 byla zařazena k 2. paradesantní brigádě jako spojařka, absolvovala tvrdý výcvik

  • u výcvikové jednotky poznala svého manžela, za něhož se v roce 1945 provdala

  • rodina Ivanových se dvěma syny se často stěhovala, podle toho, kam byl otec převelen

  • v roce 1963 se usadili v České Třebové

 „Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.“ Citát Oscara Wilda, který má Božena Ivanová nalepený na skříňce v obývacím pokoji, vystihuje i její vlastní postoj k životu. Málokdo viděl tolik utrpení a tolik situací, kdy život člověka byl naprosto bezcenný, jako ona. A málokdo si váží každého dne tak jako ona.

Božena Ivanová, rozená Koutná, se narodila 18. května 1927 v Praze. Její rodiče, Marie a Antonín Koutní, odešli v roce 1931 na falešné pasy jako Fialovi do Sovětského svazu za prací. „Tatínek byl člen národně-socialistické strany. Ve 20. letech byl několikrát v Rusku a viděl, že tam je práce, na rozdíl od Československa. Vykládal o tom pak různě po schůzích a hrozilo mu vězení za pobuřování. Tak raději odjel na cizí pas do Ruska za prací. Nějaký zedník tam měl jet taky, tak dal tatínkovi pas, a prošlo jim to. Jeho paní byla dokonce mamince podobná.“ Božena zůstala u své babičky v České Třebové. O dva roky později babička Koutná přivezla vnučku za rodiči do Moskvy a po měsíci se vrátila zpět do Československa. 

 

Dětství v Rusku

V Rusku Boženka začala chodit do školy. Školský systém byl nastaven na deset tříd, v desáté třídě se maturovalo. Rusko bylo zemí bídy, krásných, ale prázdných obchodů, stalinského hladomoru. Sama pamětnice viděla na vlastní oči člověka, který umíral hlady: „Když mě babička v roce 1933 přivezla, bydleli jsme na sídlišti. Jednou jsem šla s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. Bylo mi šest let. Šly jsme v zimě z kopečka do obchodu. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pogodi, pogodi‘ (počkej, počkej). To bylo první ruské slovo, které jsem vůbec slyšela. Když jsme šly zpátky, už byl ten muž mrtvý, a byl bez holínek.“ Pamětnice také vzpomíná na svoji kamarádku z dětství v Lugansku, která jí vyprávěla, jak si chodili s rodiči vyměňovat z vesnice do vesnice mrtvoly, protože nikdo nechtěl jíst svého příbuzného nebo souseda.

Rodina Fialova-Koutných se vždy hrdě hlásila k Čechům. Nikdy nepřistoupila na ruské občanství, takže každého půl roku museli všichni pro razítko do dokladu o povolení k pobytu. Boženin otec byl žádaný a uznávaný odborník, navíc jazykově vybavený. „V Rusku Němci stavěli hodně velkých továren. Otec byl vyučený soustružník a zámečník. Vyučil se v Zábřehu u Rakušana, takže uměl německy a měl všude dveře otevřené. Kde se stavěl závod, tam chtěli otce, a tam jsme se stěhovali.“ Antonín pracoval nejdříve ve zbrojovce v Podolsku u Moskvy, později se i s rodinou přemístili do Luganska na Ukrajině a jejich poslední předválečnou zastávkou se stalo Lianozovo u Moskvy. Soustřeďoval kolem sebe „brigády mládeže“ - mladé lidi lačné po vzdělání, které vedl a učil. Jeden z nich pak dělal ředitele závodu. O odborníku Antonínu Fialovi-Koutném se zmiňuje i závodní brožura z roku 1935. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se rodina Fialových-Koutných vrátila do Luganska. „Po vypuknutí války tatínek nepřišel týden domů a za týden místo lokomotiv ze závodu vyjížděly tanky. Ze dne na den se výroba přeorientovala na vojenskou. Zažili jsme velké německé nálety na Lugansk. Závod byl obklíčený protivzdušnými děly, takže byl uchráněn. Němci ale bomby místo toho naházeli na město, takže bylo celé zničeno. Nevěděli jsme dne ani hodiny. Fronta byla už 20 km před Luganskem.“

Kultura tam žádná nebyla, v obchodech nebylo nic. Jediným povyražením a tradicí byl bazar - ohromný trh, který dával každou sobotu lidem příležitost k obchodu či společenskému setkání. Různí lidé prodávali nejrůznější věci – od jídla až po děravé hrnce, boty bez podpatku, rezavé zámky bez klíče či záplatované prostěradlo. I Božena chodila každou sobotu na bazar – třeba potají s kamarádkou pozorovat prodejce ikon v postranních uličkách. Nádherné malby v krásných rámech kupovali většinou staří lidé sledovaní policií. Na bazaru se prodávaly i obarvené kavyly - ozdobné trávy, které rostly na stepi za Luganskem. Ve stepi také žil jedovatý pavouk, kterého chodily některé děti lovit, protože se dal výhodně zpeněžit v lékárně, kde z něj vyráběli sérum. Božena Ivanová vzpomíná na příhodu, jak jí pavouk zachránil život. Přes přísný zákaz rodičů se jednou v sobotu vydala s kamarádem na lov tohoto pavouka. Najednou začaly sirény houkat nálet. Děti se rychle schovaly do nejbližších domů a čekaly, až bude po všem. „Ten den vystříleli bazar. Přiletěly tři německé stíhačky se střelci. Na náměstí nebylo kam utéct a oni stříleli a stříleli, až zůstalo náměstí plné mrtvých. Když jsme se vraceli z lékárny, kde jsme prodali pavouky, viděli jsme tisíce zastřelených lidí a potoky krve.“ Božena zatím došla domů a vyhlížela rodiče v očekávání výprasku za to, že lhala a místo na bazar šla na pavouky. Rodiče však dlouho nešli, protože hledali svou dceru na bazaru, kde se domnívali, že je. Mezi ostatními, kteří hledali v sutinách mrtvé, aby je pohřbili, hledali i Boženini rodiče. „Když konečně přišli domů, tatínek si ke mně přisedl a začal brečet. Poprvé a naposledy jsem viděla tatínka brečet. Byl rád, že žiju.“

Závod, v němž Boženin otec pracoval, byl evakuován do týlu na východě – polovina do Omska na Sibiři, polovina do Alma-Aty v dnešním Kazachstánu. Stěhovala se tedy i rodina. 1. října 1941 nasedli v Lugansku na vlak a jeli celý měsíc do Omska. Vezli železo, jak říkali Rusové, takže na železnici dávali přednost důležitějším transportům – např. raněným vojákům nebo dětem. Tak se stalo i v železničním uzlu Puchov:

„Jednoho dne nám řekli, že musíme počkat, že za námi je ešalon dětí, které evakuovali z jeslí a školek z Leningradu. V noci pustili ten jejich vlak před nás. Když jsme je k ránu dojeli, byl celý jejich vlak rozbombardovaný! Pět set dětí a dvě stě lidí personálu, a nebylo živáčka. Museli jsme všechno odklidit, abychom mohli pokračovat dál – všude byla jen jedna kolej. Nás bylo jen pár rodin s dětmi ve věku čtrnáct let a více. Dostali jsme velké rukavice, které nám padaly z rukou, tak nám je přivázali špagátkama, a museli jsme odklízet mrtvolky dětí. Byl to hrozný pohled, nikdy na to nezapomenu. Mně bylo čtrnáct. My už jsme nebyli děti, my jsme byli dospělí.“

Po měsíci dojeli do Omska, vyložili náklad, stroje do továrny a začaly se vyrábět tanky. Rodina zde prožila pravou ruskou zimu, mrazy dosahovaly až padesáti stupňů, takže Boženka ani nechodila do školy, protože ji maminka do takové zimy nepustila. „V dubnu tatínek dostal telegram, že v Alma-Atě ho potřebují do provozu, a tak jsme odjeli. A tam zase všechno kvetlo.“ Tam se z novin a rádia dozvěděli, že v Buzuluku podplukovník Svoboda zakládá československou vojenskou jednotku. „Tatínek neváhal. Přerušil práci a jel do Buzuluku. V srpnu 1942, když jsme našetřili na cestu, jsme jeli s maminkou za ním a v patnácti letech jsem zde vstoupila do armády jako elév. Ještě jsem si dodělávala 8. třídu, takže jsem chodila v Buzuluku do školy.“ Maminka zde pracovala jako kuchařka v důstojnické jídelně, otec sloužil u kulometné roty. Vstup do československé armády provázelo velké nadšení. Osobnost Ludvíka Svobody měla u mladých v Buzuluku velkou autoritu: „Brali jsme ho jako tátu. Byl přísný a nic mu neušlo, každého dítěte se ptal na prospěch. Já když chytla ve škole trojku, tak bych to řekla tatínkovi, ale Svobodovi bych to neřekla, to bych se styděla. 

 

Kamenec Podolský

Božena byla odvedena 4. ledna 1944 v Buzuluku a začátkem ledna 1944 byla také v Jefremově zformována 2. paradesantní brigáda 1. československého armádního sboru. Brigáda byla doplněna dobrovolníky z Podkarpatské Rusi a volyňskými Čechy. „Spousta Zakarpatských Ukrajinců k nám přišla z gulagů. Mladí lidé se nechtěli podrobit Maďarům, tak utekli do Ruska k bratrům, že je uchrání. Jenže tam je zavřeli do gulagů za nelegální překročení hranic. Když se po propuštění dozvěděli o československé armádě, tak tam všichni šli. Přijížděli z lágrů jako kostlivci, lezli po čtyřech z vagonů, ale měli dobrý kořínek. Dostali větší porci chleba a brambor, a za chvíli z nich byli zdatní vojáci. Svoboda jim řekl: ‚Naše jednotka je teď náš stát, a my už jsme doma.‘ Všichni jsme byli nadšení, protože jsme se těšili domů. Každý z Čechů, i když se v Rusku narodil, měl kořeny v Čechách a cítil to.“

Od ledna do dubna prošli vojáci v Jefremově paradesantním výcvikem. Brigáda měla podle slov pamětnice kolem 2500 vojáků, z toho přibližně 500 Čechů a 30. dubna 1944 se přesunula z Jefremova do Proskurova k dalšímu výcviku. A pak přišlo převelení do Sadagury u rumunských hranic, kde bylo potřeba spojařů k dělostřelcům. Jejich vojenský transport stál v nedávno osvobozeném městě Kamenec Podolský, protože trať byla po náletu rozbitá. Kromě koleje tam nebylo vůbec nic, vše bylo v rozvalinách. Od výpravčího se dozvěděli, že tam budou stát 24 hodin. Jakékoliv opravy postupovaly pomalu, protože muži byli na frontě a na práci zbyly jen ženy. Tři ženy a pět mužů vystoupilo z vlaku, když ucítili strašný zápach. Ptali se výpravčího, co to je, a ten je poslal na kopec k lesu – tam ať prý se podívají, co dovedou Němci. Po dvou kilometrech přišli na pole plné ohromných jam – hromadných hrobů. Čtyři byly odkryté, protože byly exhumovány. „V první jámě byla nahá těla Židů, bez dokladů, nikdo nevěděl, odkud ti lidé jsou. Ve dvou dalších jámách byly děti. Ty byly oblečené. Do každé jámy vedly dva žebříky, na nichž stáli dva potetovaní esesáci. Ti lezli do jam a vynášeli mrtvoly dětí. Vždy dal mrtvolu na rameno, vylezl nahoru, kde to od něj převzal druhý esesák. Položili na pár stlučených prken, polili tělo dezinfekcí a položili na pět stolů, u kterých byli ruští lékaři. Lékaři museli tělo ohledat a stanovit, jestli dítě bylo zastřelené, nebo udušené. Psalo se to do dokladů. Pak se mrtvolky položily na nosítka a odnesly na pole k lesu. Tam se kladly jedna vedle druhé do řady. Mezi řadami byly úzké pěšinky. Tisíce dětí. V novinách a rádiu se vyhlásilo, že se našly hromadné hroby dětí, ať si rodiče a příbuzní přijdou děti identifikovat a pohřbít.“ Tyto hroby byly výsledkem německé „převýchovy“. V době, kdy oblast byla okupována nacisty, přijeli do škol v okolí Kamence němečtí vojáci s nákladními vozy a odvezli všechny děti na údajné převychování do Německa, aby z nich „udělali kulturní národ“. Třídu po třídě, od první do desáté, nakládali na nákladní auta a odváželi do Kamence k ohromným jámám. Tam je postavili kolem jámy a několik vojáků je postřílelo. „Děti stály jeden vedle druhého, a když zasáhl Němec jednoho, tak to dítě se chytalo souseda a strhlo ho s sebou do jámy, takže některé byly živé a udusily se v jámě,“ vypráví Božena Ivanová a dodává: „Když tohle vyšlo najevo a úřady vyhlásily, že děti neodjely do Německa, ale jsou pohřbeny v Kamenci, rodiče se sjížděli, chodili po pěšinkách a prohlíželi si mrtvolky. Obličeje už neměly, ale podle šatů, botiček a mašlí některé poznávali. Některé děti už rodiče neměly. Procesí rodičů po chodníčkách… hledali a nacházeli, vozíkem je odváželi a pochovávali si je. Tohle nikdy v životě nezapomenu a dodnes to nemůžu v sobě vstřebat. Vidím tu hrůzu a říkám si, kam až člověk může dojít...“

Dodejme, že ještě před těmito událostmi právě v Kamenci Podolském provedli nacisté jednu z prvních a největších masových vražd Židů během druhé světové války. Ve dnech 27. a 28. srpna 1941 zde bylo zabito 23600 deportovaných i místních Židů z Maďarska a Ukrajiny.

Když Boženu odvedli, bylo jí šestnáct let, na konci války osmnáct. I když se nedostala na frontu, viděla tisíce mrtvých a nesčetná utrpení rodin. „Válka je velká hrůza,“ říká pamětnice se slzami v očích. Tisíce mrtvých na bazaru v Lugansku, tisíce dětí v hromadném hrobě, pět set dětí ve vybombardovaném vlaku. „Proč tohle musí vidět čtrnáctiletá holka?“ ptá se žena, která ani ve dvaadevadesáti letech nezná odpověď. 

 

Ženy v armádě

10. srpna 1944 byla Božena zařazena k 2. československé paradesantní brigádě jako spojařka. Prošla celým výcvikem, včetně tří seskoků potřebných k získání parašutistického odznaku. „Prodělala jsem tvrdý vojenský výcvik, spojařský a výsadkářský kurz. Denně na cvičáku v třicetistupňovém mrazu, střelnice. Ale byli jsme mladí, tak jsme to tak nebrali. Rusové nám přivezli padáky a dělali nám instruktory. Mám za sebou tři seskoky z horkovzdušného balonu, skákali jsme z košů vždy po třech a čtvrtý byl instruktor. Nevěděla jsem, co to obnáší. 700 metrů vysoko, dole nevidíte nic. Vystrčili nás z balonu, padák jsme měli na karabině. Letěli jsme volným pádem. Já o sobě nevěděla, až když to se mnou trhlo a otevřel se padák, přišla jsem k sobě. Přistání bylo měkké, do sněhu.“

V každé jednotce Svobodovy armády musel být sovětský styčný důstojník, kterému se vykazovala veškerá činnost. Božena se uplatnila jako písařka a překladatelka. U 2. paradesantní brigády byla tři děvčata – spojařky, kromě Boženy ještě Vlasta Kadaňková a Ludmila Studničková. Jako ženy si užily své, protože Slováci nechtěli ženy v armádě. Přestože mnohé z žen byly odvážné, výborné odstřelovačky, sanitářky nebo spojařky, našlo se vždy i dost předsudků vůči nim. V Buzuluku měly ženy své místo, ale u paradesantní brigády vítané nebyly. „Šly jsme třeba po chodbě, nesly jsme si esšálky s večeří, a kluci slovenský nám podtrhli nohy, takže jsme spadly a byly bez večeře. Víte, co to je být bez večeře, když máte pořád hlad? Šílený hlad! My jsme se pokaždé na jídlo tak těšily, protože kolikrát jsme nemohly hlady spát.“ Takovým a jiným naschválům byly ženy vystaveny. „Jednou nám četař říkal, ať jdeme my tři k němu. Postavil nás do uličky a každé nám dal provázek do ruky a sto padesát kluků začalo zpívat: ‚Pasol Jano tri voly u hája...‘ To byla potupa! Vlasta přišla k četaři a chtěla mu dát pěstí do obličeje. Jenže ruka jí sjela a zlámala mu nos. Byly jsme za to potrestané. A protože basa byla plná kluků, takže zavřít nás nemohl, vymyslel si, že budeme každý večer chodit s vězni kolem kašny na náměstí a budeme u toho dvě hodiny zpívat, aby to všichni viděli. To byla ostuda! Ale přežít jsme to musely.“

Mezi muži a ženami neexistovaly na cvičišti rozdíly. Děvčata musela umět to, co chlapi - navázat spojení, střílet, pochodovat. Některá starší děvčata měla známosti s důstojníky, měli soukromí a někdy nalákali děvčata i na jídlo, protože měli větší příděly. Některé z nich přišly do jiného stavu a byly nešťastné, jiné se vdaly. O Boženu a její kamarádky ale žádný muž zájem nejevil, protože byly příliš mladé. Na tvrdý vojenský dril ale mladé nebyly: „Slovenští důstojníci nás brali bezohledně, cvičily jsme v slzách a bolestech. Nechtěli nás, protože jsme ženy, navíc mladičké, a dělali nám naschvály. Ani kluci v naší četě nás neměli rádi, protože kvůli nám trpěli taky. Jak velitelé mohli, přitvrdili zrovna u naší čety. Když šla naše rota, tak my tři holky jsme chodily vždycky v poslední třetí četě jako poslední trojice, jako takový odpad.“

I když žádná z nich nebyla ještě dospělá, měly v sobě ohromnou sílu, když to vše dokázaly vydržet. „Podporučík Alexandr Ključka říkal tátovi, ať nemá starosti, že si nás vezme k rotě, a za tři týdny budeme zpátky u mamiček. A to jsme říkaly: ‚Tak to né Sášo, tu radost ti neuděláme!‘“ A nedaly jsme se. Nemám na to pěkné vzpomínky. A to jsme u paradesantní brigády měly všechny tři holky rodiče!“

Maminka měla o dceru větší strach než ona sama. Otec si na dceři velmi zakládal, měl ji rád a vedl ji cestou velké přísnosti. Pamětnice vzpomíná, že od něj dostala třikrát: v devíti letech, když se snažila utišit malé dítě, které neustále brečelo, a dala mu do pusy prst namočený v pálivé hořčici. Podruhé, když dávala dětem na pískovišti na hraní malé žabky, které nachytala v rybníčku, a děti to vylekalo. A potřetí, to už jí bylo sedmnáct: „Já jsem moc ráda tancovala, ale nesměla jsem. Tatínek mi nařídil, že budu v devět hodin v kasárnách, i když voják má podle předpisu volno do 22 hodin. Takže když jsem šla v neděli tancovat a v osm začínali, to jsem toho moc nestihla. Jednou jsem si přidala taneček a zrovna přišel tatínek na kontrolu! Já otevřela dveře, tatínek už seděl na mém pelechu. Říkám mu: ‚Tatínku, promiň, já jsem to přetáhla.‘ A on mi řekl: ‚A teď přetáhnu já tebe.‘ Dostala jsem takovou facku, až mi v očích zajiskřilo. S tatínkem nebyla legrace, tam platilo slovo. Ale nelituju toho. Kdoví, možná jsem lecčemu předešla.“

 

Z Přemyšle na Slovensko a domů

V září 1944 přišel rozkaz a byli převeleni ze Sadagury do vesnice Kuňkovce u Přemyšlu. Město bylo plné esesáků schovaných v domech: „Jen uviděli uniformu, už stříleli, to jsme nemohli nikam chodit. Nás tam bylo na ubytovně devět děvčat. Všude jsme chodily v zástupu, samy jsme nikde nemohly. Jednou týdně jsme se chodily k Rusům do sprchy umýt, v neděli do kina, do kostela, všude ve štrůdlu. Já jsem nevěřící, ale do kostela jsem chodila, protože tam chodil Pavel.“ Zde se také seznámila s budoucím manželem, letcem Pavlem Ivanem, který si tu a tam našel chvilku o samotě a na schodech vyprávěl Boženě o tom, jak se žije v Československu.

V katakombách v Přemyšli byly uloženy tři tisíce padáků, které museli odevzdat Sovětům. Každý padák jim prošel rukama - rozložit, usušit, zkontrolovat jeho stav. Boženina maminka tam vařila, otec šéfoval, Božena dělala písařku a překladatelku do češtiny a ruštiny. „Byly tam kruté podmínky. Chodili jsme přes polní cesty blátem, mokré boty nám nestačily uschnout, tak jsme byli pořád ve vlhku. Maminka pak dostala záněty a musela do nemocnice, tatínek šel s klukama na frontu, bojoval na Jasle. Maminku za tři neděle pustili z nemocnice a 7. ledna jsme odešli pěšky směr Dukla přes celé Slovensko, Medzilaborce, Humenné – tam jsme se přihlásili u náhradního pluku. Velitel nás přidělil k malé výcvikové jednotce, asi dvacet důstojníků. Velel nám kpt. Antonín Brezany a vždycky jeden Rus.“

A výcvik stále pokračoval. Nejdůležitější byly střelby. „Chodili k nám pak už všichni – civilové, Cikáni, říkali jsme tomu rychlokvašky. Tři čtyři dny bylo pořadové cvičení, ale střílet a házet granátem, to museli všichni umět. Cikáni k nám chodili bosi, dostali uniformu, prodělali výcvik. Jednou se stalo, že dva Cikáni utekli. Velitel Brezany z toho byl nešťastný. Dezerce znamená vždycky smrt. Ti dva se ale vrátili, protože se šli do cikánské osady pochlubit, že mají boty.“

Božena s maminkou došla až do Kroměříže, kde se odpojily a vydaly se směrem Česká Třebová. Tím ukončila svoji vojenskou anabázi, demobilizována byla 1. června 1945. Do přímých bojů na Dukle Božena nezasáhla, přesto v ní zůstaly nesmazatelné stopy války: „Němec se nevzdával, všude tekla krev, byli urputní, zabíjeli, vraždili. Byla to zvláštní generace, kterou Hitler úplně zblbnul a zfanatizoval. Od té doby, když se řekne Němec, nemohu ze sebe dostat to, co jsem zažila. Viděla jsem hrozná zvěrstva.“

Její otec Antonín po válce sloužil ještě rok v armádě. Na velitelství ve Kbelích ho vyhledal Pavel Ivan s prosbou o Boženinu adresu a přijel za ní do České Třebové. V říjnu 1945 se Božena za Pavla provdala. Narodili se jim dva synové, které vychovala v podstatě sama, protože manžel stále sloužil. „Když jsem se vdala, měli jsme se s manželem rádi, i když jsme spolu byli málo. Každou volnou chvilku, když přijel domů, věnoval dětem. Pořád jsme byli spolu – v přírodě, v lese, na horách, na lyžích, a bylo nám spolu dobře.“ Božena Ivanová zůstala v domácnosti, často se stěhovali, podle toho, kam byl její manžel převelen – Plzeň, Pardubice, Prostějov, Piešťany, Žatec. „Tatínek mi dal úžasný svatební dar – čtyři krásné lehké bedny. Byl to dar k nezaplacení, protože někdy jsme se opravdu každý rok stěhovali.“ V roce 1963 se usadili v České Třebové, tam Božena pracovala jako úřednice v zásobovacím skladu železnic a v roce 1979 odešla do důchodu. Manžel zemřel v roce 2006, prožili spolu 64 let.

Po smrti manžela navázala čilé kontakty s veřejností, začala jezdit na oslavy památných událostí a slavnosti veteránů doma i v zahraničí. Je aktivní v Československé obci legionářské nebo Českém svazu bojovníků za svobodu a je nositelkou vyznamenání k 75 letům od vzniku 2. čsl. paradesantní brigády v Jefremově, vyznamenání ke 100 letům spojovacího vojska, které dostala v r. 2017 na Pražském hradě, ocenění Za zásluhy o Pardubický kraj z roku 2018 a mnoha dalších. Má dvě vnoučata a tři pravnoučata.

„No a teď pořád někde musím jezdit, ale já už nechci, protože marodím se srdcem. Oni by mě furt povyšovali, ale já jim říkám, že nic nechci, že mně stačí ten nadporučík a jsem spokojená. Já nepotřebuju žádné šarže. Na co? Já nešla do armády pro kariéru. Na co mně jsou nějaké šarže, to je všechno minulost. Sláva polní tráva.“

 

Spokojený život

Na závěr jsme poprosili paní Ivanovou o „recept“ na spokojený život: „Člověk má ohromnou sílu. Když vidíte bídu, hlad a smrt, tak pochopíte, že život je to nejdražší, co člověk může mít. Všechno ostatní je nic. Viděla jsem mnoho utrpení, takže vím, že všechno je relativní, v momentě se může všechno zvrátit. Já nikdy nevím, jestli se ráno probudím, protože už jsem nemocná. Ale žiju a jsem vděčná za každý den. Když se ráno vzbudím, už mám zase plány, co budu dělat. Nemít špatné myšlenky, nebýt protivný, snažit se dělat druhým radost svým chováním. Protože jsem stará, tak přece nebudu otravovat a pořád něco vyžadovat, naříkat, pomlouvat. Ne, ne, to se nesmí. Nesmí se ubližovat. Mám ráda život a mám ráda lidi.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)