Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Imlauf (* 1966)

Dnes nechápu, jak jsem mohl spolupráci s StB podepsat

  • narozen 6. září 1966 v Žatci

  • vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

  • v roce 1987 se zúčastnil nepovolené vzpomínkové akce na Johna Lennona v Praze

  • v roce 1988 jej kvůli tomu kontaktovala StB

  • po výhrůžkách, že bude vyloučen ze školy, podepsal spolupráci s StB

  • vyšlo to najevo po roce 1989

  • působí jako učitel na základní škole, je textař a muzikant, vede kapelu Houpací koně

Jiří Imlauf jako student pedagogické fakulty podepsal spolupráci s StB. Zalekl se výhrůžek, že když nebude donášet na kamarády a spolužáky, bude vyhozen ze školy. Přitom to začalo naprostou banalitou: zúčastnil se nepovolené vzpomínkové akce u zdi Johna Lennona v Praze a někdo ho udal.

V rodině Imlaufových se o politice nemluvilo. Otec byl pilotem Československé lidové armády, ale nesouhlasil se sovětskou okupací, a tak byl na začátku sedmdesátých let z vojska propuštěn a živil se jako dělník na montážích. Jiří Imlauf má pocit, že ho rodiče chtěli od podobných problémů uchránit. A tak prožil pěkné a klidné dětství v Žatci, kde vystudoval gymnázium. Často jezdil na čundry do přírody, poslouchal muziku a sportoval. 
Až když začal studovat pedagogickou fakultu na Vysoké škole Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, seznámil se s lidmi, kteří se nebáli dávat najevo svůj nesouhlas se socialistickým režimem. 

„Já jsem neznal underground. Nevěděl jsem, že existují Plastici. Pro mě byly vrcholem protistátních textů Mertovy či Nohavicovy písničky a vůbec jsem netušil, že někde hrají lidé a přitom na ně vlítnou policajti. Byl jsem obrýlený oplácaný kluk, který jen poslouchá hudbu a čte si. To byl můj svět,“ vysvětluje pamětník.

Začal chodit na burzy, kde se tajně prodávaly gramofonové desky se zahraničními skladbami, obdivoval skupinu Beatles a hrál v kapele Skleněná cibule. Vysoká škola ho nebavila. Z dnešního pohledu učitele říká, že pedagogové se ke studentům chovali arogantně a sami byli vystrašení, aby neměli potíže s režimem. 

Tak jsem podepsal

V roce 1987 se s kamarádem vypravil do Prahy na vzpomínkovou akci u zdi Johna Lennona. Stali se svědky toho, jak policisté shromáždění rozhánějí. Byl z toho vyděšený a s kamarádem pak na nádraží hlasitě rozebírali to, čeho byli svědky. Následně k nim přišel policista a legitimoval je. Později Jiřímu Imlaufovi došlo, že to nebyla náhoda, že ho zřejmě upozornil někdo, kdo slyšel, o čem si na nádraží povídají. Byl prosinec 1987. V lednu 1988 Jiřímu Imlaufovi přišlo předvolání k výslechu na StB. 

„Vedl ho chlápek v civilu. Já kličkoval, říkal jsem, že jsem byl v Praze, protože mám rád hudbu, ne proto, že bych protestoval proti zřízení. Vyptával se, od koho jsem o akci slyšel a s kým jsem o ní mluvil,“ vypráví.

Pamětníkovi přišlo další předvolání k výslechu. Ten už vedli dva muži. „Jeden takzvaně hodný a druhý zlý. Byl ostrý a rovnou vysolil, že se může stát, že už příští rok nepůjdu do školy.“ 

Vysvětlovali mu, že je třeba, aby je informoval pokaždé, když se dozví, že se chystá nějaká akce proti režimu, že je to jeho jediná šance, jak dostudovat. „Řekl jsem si, že to uhraju. Že práskačem nebudu, protože těmhle chlapům můžu cokoli namluvit. Při dalším setkání chtěli, ať podepíšu nějaký papír. Tak jsem podepsal. A to bylo ono,“ vzpomíná Jiří Imlauf. Je přesvědčen, že spolupráci se Státní bezpečností podepsal v bytě panelového domu jednoho z ústeckých sídlišť, nevzpomíná si, kde přesně to bylo. Vybavuje si, že tam na stole ležel salám, rohlíky a láhev vodky. Dva příslušníci StB mu vysvětlovali, že když podepíše, bude mít vše jednodušší. „Dělali to takovým způsobem, že jako o nic nejde. Když bych to měl říct ve zkratce, přesvědčovali mě, že kdyby náhodou došlo k něčemu protirežimnímu, tak by ode mě chtěli, abych jim to řekl.“

Ví, co podepsal. Nevymlouvá se, že netušil, že snad nebylo přesně formulováno, že šlo o stvrzení spolupráce se Státní bezpečností.

Později mu začalo připadat nepochopitelné, co byl schopen udělat jen kvůli tomu, aby mohl studovat na škole, která ho navíc vůbec nebavila. „Je to mix nejrůznějších vlivů. Od toho, že rodiče trvali na tom, že musím studovat, přes povahové rysy až po naivní pocit, že to dokážu nějak uhrát. To vše se spojilo v úchylnou závislost na představě, že školu musím za každou cenu dodělat,“ říká Jiří Imlauf.

Nechtěl jsem ublížit

Blížil se listopad 1989. V té době ho estébáci kontaktovali velmi často. Telefonovali mu na vrátnici na koleje, kde bydlel. Předvolávali ho na vyšetřovnu nebo se s ním scházeli po restauracích. Nabízeli mu peníze, dvakrát si od nich vzal po třech stech korunách. Tvrdí, že na všechny otázky odpovídal s přesvědčením, že nikomu neubližuje. 

„Až pak jsem se z archivních materiálů dozvěděl, že jsem se sice snažil říkat jen to, o čem jsem si myslel, že už stejně vědí, ale zřejmě jsem někdy řekl i něco, co nevěděli,“ vysvětluje. V té sobě se začal stranit svých kamarádů, nerad chodil ven a častěji se zdržoval sám doma. 

Přišly listopadové události roku 1989. Lidé, se kterými se znal, se stali vůdčími osobnostmi revoluce v Ústí nad Labem. Ve škole začala probíhat shromáždění. „Já jsem z toho vycouval. Bylo mi strašně. Nevstupoval jsem v žádné angažmá, protože jsem věděl, co mám za sebou. Jen jsem pořád doufal, že už je to minulost,“ říká pamětník. 

V první polovině devadesátých let měl pocit, že břemeno spolupráce s StB ze sebe shodil, že se o něm nikdo nikdy nedozví. Pak za ním jednou přišel kamarád, se kterým hrával v klubu, a oznámil mu, že se o jeho spolupráci dozvěděl. Nakonec zůstali přátelé, všechno si vysvětlili. O svém selhání Jiří Imlauf řekl i několika dalším blízkým lidem. Neulevilo se mu tím. Nemá pocit, že by tím svou vinu odčinil. Ale říká, že taková zkušenost může člověka pohánět k tomu, aby dál v životě už nic zlého nedělal.

Rozpory ve vzpomínkách a dokumentech

Přestože tvrdí, že nikdy nikomu vědomě neublížil, dochovaly se materiály o jeho spolupráci a ty obsahují i složku vlastnoručních zpráv. Tedy, zpráv, které sám vypracovával v letech 1988 a 1989. To odmítá. Tvrdí, že sám rozhodně žádné zprávy nezhotovoval. Ty, které jsou založeny ve spisu, podle něj vypracovával příslušník Státní bezpečnosti, se kterým se scházel, na základě rozhovorů, které s ním vedl. Je jich tam celkem čtyřicet. To číslo považuje za přehnaně vysoké, tolikrát se podle svých vzpomínek s estébákem nesešel. Jsou tam však informace, které podával ke konkrétním lidem z pedagogické fakulty i informace týkající se podpory petice Několik vět mezi tamními studenty. „Na ta témata si pamatuju. Ale čtyřicet položek je moc. Je to rozepsané z rozhovorů, kterých tolik nebylo, z věcí, na které se ptal. Řekněme, že z jedné schůzky mohly vzniknout čtyři věci,“ tvrdí. Přiznává, že jej StB úkolovala. Například po něm příslušník, se kterým se scházel, chtěl, aby nahrála projev publicisty Romana Lipčíka, který koncem 80. let vystupoval v Ústí nad Labem. Tvrdí, že si nevzpomíná, jestli to udělal. 

Z materiálů o spolupráci vyplynulo, že měl s příslušníky  StB domluvené i heslo. To znělo: Posílá mě Karel Nováček, potřebuje svůj index, máš ho u sebe? Říká, že na ně už zapomněl a že jej nepoužívali. Rozpory mezi jeho vzpomínkami a dokumenty jsou i v tom, kde přesně vlastně spolupráci Státní bezpečností podepsal. Složka jeho materiálů obsahuje zápis, že se tak stalo poté, co ho příslušníci odvezli autem do konspirační chaty v osadě Ostrov. On tvrdí, že si na nic takového nevzpomíná. Je přesvědčen, že podepsal v panelákovém bytě.

Jednoho z estébáků později potkal v bufetu v Ústí nad Labem. Měl na sobě staré a špinavé oblečení a vypadal nemocný. Pak se dozvěděl, že zemřel. O tom druhém nic neví. 

Jiří Imlauf se stal učitelem na základní škole a dál se věnuje své zálibě, hudbě. Vede rockovou skupinu Houpací koně.

„Nerad na tu dobu vzpomínám. Nemám dobrý pocit sám ze sebe ani z té doby a rok od roku je to výraznější. Lidé opouštějí ošklivé věci a z té doby mnohým zůstávají něžné vzpomínky na retro věci, na mládí. A zapomínají na to, že to byla hnusná doba. Ne v osobních životech, ale v tom, jak byla prolezlá tím, co čem jsme mluvili, tím plíživým zlem.“ Dodává, že když nyní slyší příběhy lidí, kteří se naopak dříve v různých situacích zachovali hrdinsky, stydí se. „Ale říkám si, že ať byla moje historie jakákoli, v silách každého z nás je dělat co může, aby se to nevrátilo,“ dodává.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Scarlett Wilková)