Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Husch (* 1930)

• narozen 26. července 1930 v Praze

• jeho otcem byl maďarský Němec Johann Husch

• matka Hedvika, rozená Weissová, pocházela z židovské rodiny

• rodina žila v Hroubovicích u Skutče

• rodiče se za německé okupace nerozvedli

• v roce 1944 matka deportována do Hagiboru, otec do pracovního tábora v Bystřici u Benešova

• 11. května 1945 byl otec Johann Husch po návratu do Hroubovic mučen a zavražděn

• po nastolení komunistického režimu rodině zabavili dům

• pamětník nemohl studovat, práci našel v zemědělství, v JZD Chroustovice

• celý život se snaží o navrácení zabaveného majetku a očistu otcova jména

Richard Husch se narodil 26. července 1930 jako první dítě manželům Huschovým (Johannovi a Hedvice) v Praze. Protože Johannova první žena zemřela i s dítětem během porodu, příchodu na svět dalšího potomka se Johann velmi obával. Johann Husch byl Němec a žil na jihu Maďarska, připravoval se na dráhu evangelického duchovního, ale po neshodách s tamním farářem se s církví rozešel a začal se učit prodavačem. Bojoval v první světové válce, ze které se vrátil s tuberkulózou. Při jedné cestě do lázní se ve vlaku potkal s mladou Židovkou Bedřiškou Lamplovou z Hroubovic. Setkání to bylo osudové, netrvalo dlouho a Johann se přestěhoval do Hroubovic za svou první ženou Bedřiškou.

Spolu s jejím bratrem postavili dům a měli společnou živnost, faktorství, ruční vyšívání. Pro movitější zákazníky zajišťovali ruční výšivky, ať už na povlečení, prostírání nebo dámské prádlo. Vyšívaly pro ně ženy z okolních vesnic a oni dva jezdili rozdávat a sbírat zakázky. Poštou pak hotové zboží posílali zákazníkům. Pak ale přišla tragédie, která navždy změnila vztahy v rodině. Bedřiška 21. března 1927 při porodu zemřela. Ovdovělý Johann Husch v rodině Lamplových zůstal, vlastnil podíl jejich firmy, kterou Lamplovi provozovali už několik generací. A vlastnil také polovinu nového domu.

Mladý vdovec nezůstal dlouho sám. Známí mu domluvili seznámení s jinou židovskou dívkou, Hedvikou Weissovou z Kameniček. Hedvika byla poslední dítě z osmi sourozenců a dostalo se jí dobrého vzdělání, psala na stroji a mluvila německy a francouzsky. K jejich prvnímu setkání došlo ve výletní restauraci v Anenském údolí. (Setkání je popsané v knize Josefa Schwarze-Červinky Trpělivě obnošené tělo.) A 12. února 1929 byla svatba.

Hedvika se přistěhovala k Johannovi do společného domu, kde žil „bývalý“ švagr Ervin Lampl se ženou a synem Jiřím. Soužití začalo být problematické. Bývalí švagři si rozdělili živnost, Johann koupil na hypotéku jiný dům v Hroubovicích a rodiny se oddělily. Ervin musel Johanna Husche z domu vyplatit, tato skutečnost spolu s faktem, že se bývalí společníci stali konkurenty, způsobila trvale špatné vztahy, které - umocněny válečnými událostmi -přetrvávají dodnes.

 

Richard jako nejstarší syn

Huschovým se v krátké době narodily tři děti. Richard v roce 1930, o rok později Ilona a další rok Edita. Jejich čtvrtá dcera Naděžda přišla na svět až za války v roce 1941. Navzdory ekonomické krizi se živnosti dařilo, maminka se starala o účetnictví, tatínek na kole objížděl vyšívačky po okolních vesnicích. Richard i sestry chodili až do páté třídy do školy v sousední vesnici v Bělé, do měšťanské školy potom do Chrasti.

V zimě na přelomu roku 1941 a 1942 dostal Richard těžký záškrt a dlouhou dobu se nemohl z nemoci vzpamatovat. „Tatínek proto domluvil, že půjdu na prázdniny k paní Tomkové do Ležáků, abych tam trochu zesílil. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby mě tam poslal o měsíc dřív,“ vypráví Richard. Ležáky byly 24. června 1942 vypáleny.

Huschovy děti měly v rodných listech zapsáno „bez vyznání“. Maminka Hedvika, přestože byla z židovské rodiny, víru nepraktikovala, i když v Hroubovicích byla aktivní židovská obec, synagoga i hřbitov. „Tatínek byl evangelík od narození, nás děti spolu s maminkou nechal ale pokřtít a zapsat k evangelíkům až v roce 1939, když viděl, k čemu to tady spěje,“ vypráví Richard Husch.

Přišel podzim 1938, Mnichovská dohoda a zábor Sudet. „Když Němci zabrali pohraničí, přišla pošta řídícímu, ten pak přišel do třídy a řekl mi: ‚Seber si tašku a mazej domů, Němci nesmí chodit do školy!‘ Za půl roku, když Němci zabrali celé Československo, ten samý řídící přišel a řekl: ‚Vem si tašku, Židi nesmí chodit do školy!‘“ vzpomíná Richard Husch. Tatínek Johann ale poprvé i podruhé donesl do školy potvrzení, že děti nejsou ani Němci, ani Židé. A tak se do školy v obou případech vrátily. I to vzbuzovalo nepřátelství ve vesnici, protože jiné děti ze smíšených manželství (zapsané v židovské matrice) do školy chodit nemohly.

Nevraživost zůstala i s rodinou bývalého švagra Ervina Lampla, který na jaře 1939 zahynul při autonehodě, a zanechal po sobě ženu a dvě děti (Jiřího a Ernu). Paní Lamplová dál vedla živnost sama. Johann Husch si na podzim roku 1941 stěžoval na poštmistra Karla Palkosku, který paní Lamplové vyzradil adresy jeho klientů. Pošťák měl být za vyzrazení poštovního tajemství propuštěn, Johann Husch ale žádal zmírnění trestu na pouhé přeložení.

Syn Lamplových, Jiří, byl jen o málo starší než Richard, ale protože byl zapsán v židovské matrice, musel po patnáctých narozeninách do Terezína. Do Hroubovic se už nevrátil, zemřel na neznámém místě v pochodu smrti. Také tato tragická událost prohloubila nepřátelství mezi Lamplovými a Hushovými.

 

Transport Židů z Hroubovic

V Hroubovicích žilo několik židovských rodin, na počátku války se navíc některé přistěhovaly z větších měst. V Hroubovicích bylo sice klidněji, ale i tam dorazila protižidovská opatření. Židovské rodině Wernerových němečtí úředníci zabavili továrnu, dosadili do ní árijského správce a Wernerovy vyhodili na ulici. Útočiště našla Zdeňka Wernerová s dcerou právě u Huschů, kde žila až do prosince 1942, kdy museli všichni hroubovičtí Židé do transportu.

Hedviku Huschovou ochránil před transportem sňatek s árijcem Johannem Huschem. Takový svazek se ale nelíbil německým úřadům, a tak se úředníci německé samosprávy při každé cestě kolem u Husche zastavovali a přemlouvali ho, aby se rozvedl a přijal německé občanství. Johann Husch byl totiž stejně jako celá rodina bez občanství, maďarské pozbyl, a když si žádal před válkou o české, přišlo mu to prý moc drahé. „To, že se u nás Němci zastavovali, se samozřejmě lidem ve vesnici nelíbilo,“ vzpomíná Richard, „viděli za tím něco, co nebyla pravda. Táta třeba zachránil Mandelíka před zatčením. Protože ho někdo udal, že šije načerno boty. A těm, co pro něj jeli a přitom se zastavili tátovi připomenout, že se má rozvést, řekl: ‚Má jít do transportu? Má? Tak už ho nechte!‘ A oni ho opravdu nechali. A Mandelík i jeho žena Terezín přežili a po válce se do Hroubovic vrátili.“

 

Rodiče museli do táborů

Smíšené manželství chránilo rodinu až do léta 1944, kdy přišlo předvolání pro Johanna Husche k nástupu do pracovního tábora. „Jel jsem tatínka vyprovodit, bylo to 26. července a já měl ten den 14. narozeniny. Vyprovodil jsem ho až na nádraží do Pardubic,“ vzpomíná Richard. Doma zůstala s dětmi jen maminka, která vedle domácnosti vedla i firmu. Tatínek mohl z pracovního tábora z Bystřice u Benešova psát, a tak ji instruoval, co a jak má dělat. Ani Hedvice Huschové se ale německá protižidovská opatření nevyhnula. „Maminku neochránilo ani pokřtění, ani svatba, pro Němce byla Židovka, musela nosit hvězdu a nemohla spoustu věcí. Pamatuji se, jak nás maminka vyprovázela ze dveří do školy a sousedka Novotná na ni křičela: ‚Zalez domů, ty špinavá Židovko, když nemáš hvězdu!‘ A v říjnu musela nastoupit v Hagiboru,“ vypráví Richard Hush. V Hroubovicích nechala čtyři děti, z nichž nejmladší Nadě byly tři roky. Postarala se o ně paní Černohorská, která Huschům ve firmě tou dobou vypomáhala. „Paní Černohorská byla z Bělé a sama děti neměla. Po válce si na to nikdo nevzpomněl, aby ji pochválil, možná že jí to měli dokonce za zlé,“ vzpomíná pamětník. Richard Husch dodnes schraňuje kufr plný dopisů, které psal tatínek mamince, dětem i paní Černohorské (důvěřoval jí natolik, že mohla vybírat peníze z jejich účtu). Johann Husch řídil na dálku firmu i rodinu. Měl obavu o děti, zajímalo ho, jaký byl Mikuláš a jak trávily vánoční svátky. Na posledním korespondenčním lístku, který napsal z bystřického tábora, stojí toto:

2. května 1945

Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská!

Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn a že podle transportu půjdeme domů. První transport půjde asi pozítří v pátek, ti, co to mají nejdále. Kdy přijdu já na řadu, prozatím nevím, na každý pád ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak, moji miláčkové, s pomocí boží zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.

Všichni se radovali z konce války. Netušili, co přijde.

 

Vražda v Hroubovicích

Na počátku května se paní Černohorská přestala s dětmi v Hroubovicích cítit bezpečně, a tak je odvedla k sobě domů do sousední vesnice Bělé. „Tatínek přišel 9. května prý kolem půlnoci,“ vypráví Richard, „šel domů, i když mu to lidé po cestě rozmlouvali, že to není bezpečné, že kolem Luže řádí partyzáni. Tvrdil, že on se nemá čeho bát, vždyť se vrací z tábora. U nás doma po těch Wernerových bydleli Petržálkovi, rozmluvili mu, aby za náma nechodil do Bělé, že stejně spíme, a nechali ho vyspat na kanapi. Jenže jen co si otec lehnul, přišli hroubovičtí občané. Krejčí vyrazil tatínkovi zub, jak ho budil, a odvedli ho do Wernerovy továrny a zavřeli ho v koupelně.“ Johanna Husche věznili spolu s vlajkařem Františkem Kysilkou. „Bratr paní Černohorské byl také u partyzánů a ten nám řekl, že je táta zpátky,“ dodává Richard. Nejstarší čtrnáctiletá dcera Ilona nosila tatínkovi jídlo. „Táta nás uklidňoval, že to dobře dopadne, ale asi už tušil, že to bude špatné. Iloně stačil pošeptat heslo ke vkladní knížce,“ vzpomíná Richard.

Johann Husch byl pro mnoho hroubovických lidí prostě Němec, ale po celou dobu války nebyl ve vesnici nikdo zatčen. Naopak v sestavě místní rudé gardy, která Husche zatýkala, byli lidé, kteří s Němci spolupracovali. A Husch o nich mohl vědět. Je možné, že pro některé lidi byl po návratu do vesnice nebezpečný. V Hroubovicích se ale během války nestalo nic tak závažného, co by vysvětlovalo bestialitu následujících událostí.

11. května uspořádalo nové vedení obce slavnostní zábavu na oslavu konce války. Johanna Husche a Františka Kysilku odvedli na sál do hospody pana Křivky. „Národní výbor tam pozval vražednou četu z lužských partyzánů,“ vypráví Richard, „žádní cizinci to nebyli, místní to byli! Tomek, Chmelík, Beneš, Jániš, Ferina, Zelinger Zdeněk, Zelinger Jaroslav, Daněk a Zbytovský. Zavřeli dveře, aby nemohl nikdo odejít a pak je začali mučit, zapálili jim vlasy. Nejdřív si teda táta musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, a ty si hned na místě zabral Josef Konrád. Po mučení ho vytáhli před hospodu a tam ho Ferina zastřelil. V protileteckém krytu ho pak motykou dobili. Byli to Hejduk, Krejčí, Vávra, dva Dobrkovskové, Mazánek, Kobza, Tojer a Loukota.“ Těla obou zavražděných mužů odvezli k Podlažicím, kde byl již dříve vykopán protiletecký okop, a tam je zahrnuli zeminou.

Druhý den se z Terezína vrátila Hedvika Huschová. Předseda MNV Dolejší jí řekl, že jejího muže odvedli partyzáni a že neví, co se s ním stalo. Sousedé jí pravdu řekli, ale jen šeptem, ve vesnici panoval obrovský strach.

 

Boj Hedviky Huschové

Maminka Hedvika byla s dětmi v Hroubovicích jen krátce. Členové národního výboru zařídili, aby byli 6. června odvezeni do Chrudimi, do sběrného tábora pro vysídlené Němce. „Odtamtud nám pomohl jeden náš strýc, četník z Chrudimi. On se za války rozvedl s maminčinou sestrou a ta pak musela do transportu a zahynula v Osvětimi, tak měl asi výčitky svědomí. Zařídil, že jsme se po šesti nedělích mohli vrátit domů. Jenže ono nebylo kam,“ vzpomíná Richard. Huschův dům mezitím zabral národní výbor a odmítl Hedviku s dětmi vpustit. Nakonec jim vydělil maringotku u lesa, bez elektřiny, bez vody, kde Hedvika se čtyřmi dětmi žila několik let.

Rodina v nuzných podmínkách neměla žádný příjem. Žili z prodeje majetku po matčiných sourozencích, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Podporovali je také příbuzní z otcovy strany, kteří emigrovali do Argentiny. „Maminka mi zařizovala dokumenty, abych mohl do Argentiny odjet, ale nepustili mě,“ vzpomíná Richard. Hedvika ani děti neměly československé občanství, respektive neměly žádné občanství. A národní výbor jí odmítal vydat doklad o národní spolehlivosti potřebný k získání občanství. Z toho důvodu nemohl jít Richard studovat, nemohli dostat podporu, důchod, ani potravinové lístky. Richardu Huschovi bylo přiznáno československé státní občanství až v roce 1951. „Nemohl jsem nikde sehnat práci, měl jsem strašný posudek, pro všechny jsem byl vyvrhel, nespolehlivý živel,“ vzpomíná pamětník. Nakonec se uchytil v zemědělství, v traktorové stanici, později v cihelně v Rosicích a v Botaně v Hroubovicích. Až v JZD Chroustovice získal práci i byt. Oženil se, měl dvě děti.

Hedvika Huschová boj o majetek i čest rodiny nikdy nevzdala. Vytrvale žádala o zrušení konfiskace majetku, navrácení domu a vyšetření vraždy svého muže. Byl to mnohaletý boj s komunisty z hroubovického národního výboru, o kterých všichni v obci věděli, že mají na rukou krev. V roce 1951 oslovila i prezidentskou kancelář a odtud přišlo nařízení k exhumaci a vyšetření případu. „U exhumace byla maminka se sestrou, manželé Zelinkovi, vyšetřovatelé, soudní lékař a vojáci, já tam přišel až později,“ vzpomíná Richard. Ve více než metrové hloubce byla nalezena obě těla. Měkké tkáně byly po šesti letech zetlelé, ale lebka Johanna Husche nesla stopy těžkých zranění. „Museli jsme ho do 24 hodin pohřbít, kosti jsme dali do rakve, ale lebku si odvezli do Prahy do nějakého ústavu,“ vzpomíná Richard.

Vyšetřování sice potvrdilo vraždu, ale pachatelé potrestáni nebyli. Po smrti Klementa Gottwalda se lidé na všech pozicích vyměnili a opět nebyl zájem případ řešit.

A zatímco Hedvika Huschová se čtyřmi dětmi živořila a marně se domáhala spravedlnosti, viníci v klidu dožili se slušnými penzemi komunistických funkcionářů.

Po roce 1989 se o návrat rodinného domu znovu pokusily děti Huschových. Případ projednával jak Ústavní soud, tak soud mezinárodní. Dům Huschových přesto zůstal obecním majetkem. Údajně z procesních a promlčecích příčin. Konfiskace byla totiž zrušena už v roce 1953 a dům jim měl být vrácen. Úřady a místní komunisté toto rozhodnutí před Hedvikou Huschovou zatajili. A v roce 1990 už byla záležitost promlčena. Dům Johanna a Hedviky Huschových propadl státu jako majetek, ke kterému se nikdo nehlásil.

 

Morální satisfakce

Richard Husch žije sám v domě s pečovatelskou službou v Luži. Na Hroubovice a její obyvatele na dlouhá léta zanevřel. Na konci října roku 2019 je ale přece jen navštívil. A vstoupil i do domu, kde prožil šťastnější část svého dětství. Hroubovický starosta Marcel Samek uspořádal na obecním úřadě setkání místních občanů s historičkou Alžbětou Langovou, která posluchačům převyprávěla historii rodiny Huschových, události květnových dnů z roku 1945 i excesy doby poválečné. Většina lidí slyšela tuto historii poprvé. V obecenstvu seděl i Richard Husch. Starosta se mu na samém konci přednášky omluvil za příkoří, kterých se jejich rodině v Hroubovicích dostalo, a přislíbil vytvořit pamětní desku. Aby jméno Johann Husch a tragédie, která se v Hrobouvicích stala, nebyly zapomenuty.