Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Hulín (* 1922  †︎ 2015)

Měli jsme pochyby, jestli nás do Karpat neposlali úmyslně. My, koncentráčníci ze Sibiře, jsme neměli přijít do Československa

  • narozen 26. 11. 1922 na Zakarpatské Ukrajině
  • po začátku maďarské okupace partyzánem
  • během cesty do Prahy zatčen gestapem, před vydáním Maďarům však utekl
  • poté při pokusu o útěk do SSSR zadržen sověty, vydán Maďarům a vězněn
  • po dalším útěku opět cesta do SSSR, znovu zatčen a vyslýchán NKVD
  • vězněm řady sovětských gulagů, zachráněn až československou vojenskou misí a převelením do Buzuluku
  • zde vojenský výcvik; postupně minometná, spojařská jednotka, nakonec Smíšený průzkumný oddíl
  • bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve, Dukly, Nižného Komárniku i na českém území
  • třikrát zraněn, přišel o nohu; řada vyznamenání
  • po válce složil maturitní zkoušku na gymnáziu
  • za protikomunistickou činnost vězněn, přišel o majetek
  • nakonec se vrátil ke službě v armádě, z níž před normalizačními prověrkami v roce 1972 odešel do civilu
  • od roku 1975 v penzi, žije v Karlových Varech
  • zemřel v roce 2015

Mikuláš Hulín se narodil 26. listopadu 1922 na Zakarpatské Ukrajině, kde žil s rodiči až do maďarské okupace. Měli hospodářství v Rachově. Otec se zabýval také politickou činností; ač byl hluboce věřící a majetný, byl komunistou. Po začátku okupace byl Maďary zatčen a na následky věznění zemřel. Starší bratr Mikuláše Hulína, Ivan, byl učitelem a stal se poručíkem v československé armádě. V roce 1939 zemřel na následky zranění v bojích proti Maďarům.

Mikuláš Hulín studoval na ukrajinském gymnáziu v Užhorodě, poté v Rachově. V dokončení školy mu však zabránila maďarská okupace: Na pokyn svých profesorů šli studenti se zbraní v ruce bránit republiku proti Maďarům. „Nasazeni do přímého boje proti Maďarům jsme byli v březnu 1939. Tehdy jejich pět divizí zaútočilo proti Zakarpatské Ukrajině.“ 

Důstojníci z Národní gardy chodili mladé studenty cvičit v zacházení se zbraní, boj byl ale nerovný. „Padlo nás tehdy asi na sto padesát. Zbytek musel ustoupit do hor – a přešli jsme do normálního partyzánského odboje. [...] Zbraní jsme měli moc málo. Měli jsme pušky, pistole a nějaké granáty. Proti nám stálo pět divizí maďarské fašistické armády. Byl to pochopitelně boj nerovný. Věděli jsme, že vyhrát nemůžeme. Ale věděli jsme, že musíme splnit svoji povinnost vůči vlasti a národu.“

Útěky a vězení 

Mikuláš Hulín se ještě v roce 1939 pokusil přejít přes Slovensko do Prahy ke svému známému. V Moravské Ostravě byl ale gestapem zatčen a přes Brno odvezen do vězení ve Vídni. „Tam jsem byl vězněn šest měsíců.“ Zde bylo rozhodnuto, že bude vydán do Užhorodu: „...že mě vrátí Maďarům do rukou.“ 

„To byla pro mě katastrofa, poněvadž jsem věděl, že když se tam vrátím zpátky, Maďaři mě zastřelí. Nezbylo nic jiného, než se nějakým způsobem pokusit utéct.“ Útěk se panu Hulínovi skutečně podařil. Začal poté pracovat v lesích u Velkého Brezna, opatřil si dokumenty na dobu minulou, ale stále byl úřadům podezřelý. Zorganizoval proto osmičlennou skupinu pro přechod přes hranice na území SSSR. Běženci však byli zatčeni NKVD a několik týdnů vyslýcháni. Nakonec je Rusové vydali zpět Maďarům i s protokoly z výslechů, na základě kterých je nebylo problematické obvinit ze špionáže a vlastizrady. 

Následovalo vězení v Budapešti. „Byl jsem tam od září 1939 až do začátku května 1941. Byl jsem souzen maďarským vojenským tribunálem.“ 

Poté se Mikuláš Hulín dostal do koncentračního tábora Vorjulopoš. Odtud se mu podařilo znovu utéci. Dostal se domů do Rachova a znovu se pokusil o přechod hranic. Opět byl ale zatčen NKVD, uvězněn a vyslýchán ve vězení ve městě Stanislavija. 

Sovětská NKVD se při svých výsleších nezdráhala použít jakýchkoliv metod. „Nakonec použili donucovací prostředky. A to tak, že jednou o půlnoci mě probudili a odvedli dolů do sklepa do cely, která byla vymalovaná na černo. Na zemi, jenom z takových prken, byla truhla. Říkám: ‚Na co?!‘ Nějaký kapitán povídá: ‚No když tě střelím, tak tam padneš!‘ Postavil mě čelem k okýnku. Viděl jsem, že venku krásně svítil měsíček. Řekl mi, že jestli s nimi nezačnu spolupracovat, tak že mě zastřelí. Ovšem já jsem měl už vyškolení z maďarské věznice. Od jednoho vedoucího – náčelníka rumunské kontrašpionážní služby z města Kluž. Byl jsem s ním rok v jedné cele a on mě školil, jak se pracuje ve zpravodajské službě. Takže jsem byl vycvičený, jak se mám chovat v kterých případech. A to mě de facto zachránilo, protože kdybych byl přijal a řekl – ‚ano, já půjdu‘ –  tak by Rusové řekli: ‚No tak vidíš, tak přeci jenom: ty ses chtěl zpátky dostat, ty jsi maďarský špión atd.‘ – Jak to bylo obyčejně. [...] Teď mě postavil k oknu a zezadu říká: ‚Budu počítat do třech. Když neřekneš ,ano‘, tak tě zastřelím.‘ Já tam stál, vzpomněl jsem si na rodiče a na všechny příbuzné a litoval jsem, že takhle skončí můj život, v té cele. Slyšel jsem, jak za mnou najednou natáhl pistoli, položil mi ji u ucha a říká: ‚Vidíš, jak je studená smrt? Máš ještě vteřiny. Jedna. Dvě…‘ A teď tu třetí už jsem neslyšel, protože mě praštil pistolí přes hlavu tak, že jsem spadnul na zem a byl v bezvědomí. Potom jsem se probudil na chodbě, když mě nějaký seržant polil vodou. Řekl: ‚Ubrať‘ – Vzít ho. Zase mě odtáhli do cely.“

V sovětských lágrech 

Po německém napadení SSSR byli vězni transportováni dále do sovětského vnitrozemí. Drastickou měsíční cestu do věznice v Ivanovu u Moskvy jich přežil zlomek: „Když jsme dojeli na konečnou stanici, dojela nás tam jenom třetina.“ 

Zde, v Ivanovu, byl Mikuláš Hulín rok. Vyčerpáním se nakonec zhroutil a dostal se do vězeňské nemocnice, kde si jej jeden lékař vybral na práci. Pan Hulín tedy pracoval jako ošetřovatel a přitom rovněž pohřbíval mrtvé. Zde se také dozvěděl svůj rozsudek: „Jednoho dne mě zavolali do kanceláře. Nějaký kapitán mi řekl, že podle zákona, paragrafů atd. jsem odsouzen [...] na tři roky. A dva roky mi k tomu přidal za to, že jsem byl ve Skautu a v Sokole.“ 

Z Ivanova pokračoval do sibiřských gulagů. Vězni zde pracovali v lesích, kopali kanály atp. „Bylo to strašné.“ Opět se mu však podařilo dostat se na ošetřovnu a znovu byl vyčleněn na práci hrobaře: „Byl jsem ve vězeňské nemocnici. Nosil jsem odsud mrtvé. Jak se říkalo, ven ze zóny – za ostnaté dráty. A tam jsem je pohřbíval. Ale dali mi nějakou tupou sekyrku a malou lopatku, ta se mi potom ještě zlomila, a s tím jsem kopal hroby. Měl jsem strašné mozoly. Tak jsem říkal: ‚Já tady u toho chcípnu! To není možné!‘ Protože s tímhle dělat… Prostě, že oni nemají nářadí, že s tím musím dělat a hotovo. Hrabal jsem hroby, ale hluboce jsem to neudělal, jenom trochu, abych to aspoň přikryl. Jednou, když jsem přinesl dalšího mrtvého, tak jsem s hrůzou zjistil, že ten hrob je rozhrabaný a ten mrtvý tam není. Byl jsem z toho úplně zoufalý, co to je. Vždyť byl mrtvý, jak se mohl odsud dostat?! Nebo kdo ho odsud vzal?! Zkrátka, bylo to v zimě, kolem byly lesy a vlci vyčíhli, že jsem ho tam pochoval, tak hrob rozhrabali a mrtvolu odtáhli. Jenomže padal sníh, který hrob přikryl, tak to nebylo vidět. Příště – jak už jsem to zjistil – tak jsem říkal, že když to tady takhle vypadá, co můžu dělat. Někde házejí mrtvoly do pece, tady budou chodit vlci a budou rozhraboval moje mrtvoly a odtahovat je do lesa. A tam je snědí… Nakonec mě vlci vítali, když jsem tu mrtvolu nesl. Poněvadž jsem ji jen formálně přikryl a oni už si udělali další práci.“

K československým jednotkám do Buzuluku 

Vše se však změnilo se vznikem československé zahraniční jednotky v Buzuluku: „Situace byla taková, že ti, co byli fyzicky způsobilí, se odváželi do zahraniční jednotky jižně od Uralu. Ti, co byli úplně nemocní (já jsem měl 45 kilo – a takových byla většina), se odváželi do střední Asie do Kazachstánu. Tam je dávali do hrůzných kolchozů a na různé práce. Zase jako v koncentráku. Každý, i ti chudáci, kteří byli slabí, ale radši se drželi a říkali, že jsou dobří, šli do Buzuluku pod Uralem a tam se formovala první československá zahraniční armáda. Já se dostal do střední Asie do Kazachstánu. Nacpali mě do nějakého sovchozu. Byl to další koncentrák… Naštěstí jsem tam dlouho nebyl. Přišla československá zahraniční mise a odvedla mě do československé zahraniční armády. Tak jsem se přes střední Asii vrátil do Buzuluku, kde jsme měli svoje kasárna a kde byl prováděn výcvik.“

V Buzuluku 

„Hned nás zapojili do velmi tvrdého výcviku. Každý den. To byl tvrdý výcvik od rána do večera. Pochopitelně jsme neměli volnou ani sobotu ani neděli.“ Náročný výcvik měl však své výsledky: „Disciplína u nás byla dobrá.“ 

„Učili jsme se a nebylo to nadarmo. Poněvadž nakonec jsme na frontě ukázali i Sovětům, že jsme byli elitní jednotka. Jedna z nejlepších jednotek vůbec. Dostali jsme nejvyšší sovětské vyznamenání – Řád Bohdana Chmelnického prvního stupně, Řád Suvorova prvního stupně, ten dostala první brigáda.“ 

Mikuláš Hulín byl po svém výcviku nejprve zařazen do minometky. Poté, po přestěhování jednotky do Novochopersku, byl přeřazen ke spojařům. Působil u radistů a telefonistů. „S brigádní spojrotou jsem vyšel na frontu...“ To znamená přesun přes celou Ukrajinu až na Bukovinu, kde následně absolvoval důstojnickou školu.

U Smíšeného průzkumného oddílu 

Poté byl přeřazen do Smíšeného průzkumného oddílu – SPO. „To byl ve skutečnosti jeden z nejhorších oddílů. Byli jsme nasazováni na průlom a pochopitelně jsme dělali průzkum. Naše ztráty na životech byly obrovské. Na Karpaty jsem šel jako velitel čety SPO. Nakonec jsem byl velitel průzkumné roty. Třikrát jsem byl raněn. Dvakrát u Kyjeva a potřetí na Slovensku.“  

Pokud jde o poslání SPO, „...měli jsme za úkol hlavně získat od nepřítele všechny informace – jakou sílu nepřítele před sebou na úseku máme.“

„Sovětské velení nás vždycky nastrkávalo na průlom. To znamená na nejtěžší úseky.“

První bojové nasazení zažil Mikuláš Hulín v bojích u Sokolova. „Němci tam měli SS divize. A když se dověděli, že tam vstoupila do boje nějaká česká jednotka, nasadili proti nám elitní SS oddíly. Při takové převaze – útočily proti nám německé tankové oddíly, pochopitelně extra vycvičení automatčíci – [...] když proti jednomu praporu stály dvě kompletní německé tankové divize, to každý rozumný člověk ví, že je to masakr.“ 

Poté vrátil zpět do Buzuluku, kde jej čekal další výcvik. Následovalo nasazení u Bílé Cerekve.

Bílá Cerekev 

„Teď jsme přecházeli přes řeku. Byla zamrzlá. Za řekou byl hned les. Dostali jsme se do toho lesu a teď jsme z něj vypudili Němce. Ti utekli. Co bylo hlavní: náš úkol byl přeříznout hlavní ústupovou silnici z Bílé Cerekve směrem na západ. Německé jednotky už byly obklíčeny v Bílé Cerekvi. My jsme měli přeseknout hlavní ústupovou cestu. Dovedete si představit, že přeseknout Němcům hlavní ústupovou cestu, když tam byly ve městě obklíčeny asi dvě divize – Němci nasadili všechno možné, co měli, aby se obklíčené jednotky dostaly zpět… Bylo to v zimě. Večer jsme začali útočit, přešli přes řeku Ros‘, přes led. Mrazy byly pěkné, i sníh už byl pěkný, jak to chrupalo. Nad ránem jsme začali útočit od okraje lesa směrem na hlavní ústupovou silnici. Pochopitelně, že Němci za noc, když ustupovali z toho lesa, tam soustředili velmi silné jednotky. Na druhé straně silnice byl taky les. Tam soustředili tankové jednotky. Představte si, že my jsme přestupovali přes řeku Ros‘ a Rusové, kteří s námi měli držet přímou linii, zůstali vzadu a my vyšli dopředu. A ještě na nás pořád řvali, abychom postupovali dopředu.“ Čechoslováci byli tedy nakonec německým nepřítelem pomalu obkličováni a donuceni tak k ústupu. Pan Hulín však za svými jednotkami ustoupit nestihl. Ukryl se proto v nedalekém stohu slámy:

„V noci tam v tom stohu slámy nocovali Němci. Ti, kteří potom byli tam zastřeleni vedle těch stohů. Byl tam takový tunel do toho. Vlezl jsem do něj, ale říkám si – no dobře, ale oni sem vlezou… Tak jsem vylezl zpátky a tam byl kulomet. Naši chlapci tam nechali kulomet. Říkám si, teď když uvidí kulomet, tak mě budou hledat. Tak jsem ho zatáhl do toho vydlabaného tunelu. Byl jsem napjatý. Nevěděl jsem nervy, co dřív dělat. Říkal jsem si, počkej, oni sem vlezou a najdou tě. Tak jsem se začal příčně zahrabávat do slámy a udělal jsem od tunelu, odkud jsem do stohu vlezl, jakoby zeď. Skutečně, v noci, poněvadž naši ustoupili za řeku zpátky až na místo východiště… Já v tom stohu slámy, myslel jsem, že zešedivím. Nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc. Každá minuta, to byl rok. Tak si říkám – no dobře, teď oni zapálí slámu, a konec, já tady shořím v té slámě. Němci skutečně vlezli do té slámy. Byli vedle mě možná půl metru. Sláma nás dělila. Oni si tam kouřili a mluvili. Já si říkám – zakašlat, a je konec. Cítil jsem, jak tam kouří. Říkám si – ježišmarjá, tak to oni určitě teď tu slámu zapálí. No tak nic. Nakonec ji přece jenom nezapálili. Dožil jsem se do druhého dne. To byl protiútok sovětských a našich jednotek. Zase na tu samou silnici a na tu samou slámu. Cítil jsem, že je tam dým. Nemohl jsem se vyhrabat do tunelu, odkud jsem tam vlezl. Nemohl jsem jinam. Teď zpátky. Dusil jsem se. Nakonec jsem naštěstí našel to místo a vylezl jsem ven. Sláma hořela. Já vytáhl kulomet a teď se dívám, jak Němci utíkali zpátky od lesa. Ustupovali směrem k zákopu, kde byl zahrabaný ferdinand (německý tank) a kde jsme byli den předtím s kapitánem Dočkalem. Tak si říkám – ježišmarjá! Němci běželi od lesa jako šílení ke stohům slámy. Pustil jsem je blízko k sobě a začal jsem je kulometem kosit. Ale vzadu postupovali Rusové a naši. Viděli, že tam někdo od slámy střílí z kulometu. Tak začali pálit po slámě a po mě. Byly tam tři stohy slámy, obešli je z druhé strany. Už jsem neměl v kulometu žádné náboje, tak jsem ho tam nechal. Napadlo mě, že mě napadnou z druhé strany. Běžím z druhé strany a tam Rusové. Říkám: ‚Vy blbci, vždyť já jsem to tam byl. Já jsem střílel z kulometu. Od včerejška jsem tady!‘“ 

Na štábu byl však mezitím již prohlášen za mrtvého. Nakonec obdržel za své bojové zásluhy vyznamenání za chrabrost.

Karpatsko-dukelská operace 

Pochyby o sovětském velení u pana Hulína s přibývajícími bojovými nasazením narůstaly.

„Když jsme viděli ty obrovské ztráty den co den. Čím dál tím větší. Tak jsme měli pochyby, jestli nás do Karpat neposlali úmyslně. Proč? Bylo to pro nás jasné: my, koncentráčníci ze Sibiře, jsme neměli přijít do Československa a neměli jsme prozradit to, jaké jsou koncentráky v Sovětském svazu, jak se tam vraždí, jaký je tam právní řád atd.“  

Dukelský průsmyk nazývali Čechoslováci oprávněně „kotlem smrti.“ Pan Hulín podle svých slov viděl jako lepší alternativu postup vojsk severní cestou: přes Krakov do Moravské Ostravy. 

Během jednoho z bojů v Karpatsko-Dukelské operaci zachránil Mikuláš Hulín život svému veliteli, štábnímu kapitánovi Hynkovi. „Šel jsem jako poslední a našel ho, jak tam leží. Byl raněný do nohy, vzal jsem ho na záda a odnesl jsem ho do bezpečí.“ 

Nižný Komárnik 

Následovalo nasazení v bojích o Nižný Komárnik. „To už bylo přímo na hranici. Dostal jsem rozkaz, že s mojí rotou budeme jako první útočit na Nižný Komárnik. Samozřejmě jsem měl rotu, ale nebyla plná. Poněvadž už mi posbírali zbytky z ostatních rot atd. Rota celá nebyla. Štábní kapitán Hynek mi řekl: ‚Hele, Hulíne, tady máš prapor, a když přijdete do té vesnice, tak musíš jako první na našem území vytáhnout náš prapor!‘ Říkám: ‚Ano pane štábní kapitáne! Rozkaz!‘ Teď si představte: nad ránem, my jsme stáli na okraji lesa před tou vesnicí Nižný Komárnik a já jsem tam ještě dával instrukce chlapcům, jak půjdeme do útoku atd. Napravo ode mě seděli naši automatčíci. Jejich velitel roty jim také dával rozkaz, poněvadž měli útočit na pravé straně od nás – od SPO. [...] Sto, dvě stě metrů odsud, do půl kilometru, měli Rusové minometku. Vzadu za námi. Teď si představte, že pustili dvě nebo tři miny přímo do prostřed našich chlapců – těch automatčíků. Na místě bylo zabito 20 chlapců. Myslel jsem, že tam z toho zešílíme. Teď to můj chlapec–spojka dostal do hlavy, že mu její vršek odletěl. Ještě udělal několik kroků a potom padnul. Měl jsem štěstí, že stál přede mnou, poněvadž kdyby ne, tak jsem to dostal já. Viděl jsem, jak ten můj chlapec–spojka padnul, tak jsem si hned zvolil jiného chlapce. Říkám: ‚Heleď, chlapče, budeš to a to atd.…‘ – co bude mít za úkol vykonávat jako rozkazy. On říkal: ‚Ano, v pořádku.‘ Tak jsme vyrazili do útoku na Nižný Komárnik. Přišli jsme na hranici a tam byli Němci tak dobře opevnění – byl tam takový trošku skalnatý terén – za těmi balvany se tak krásně skrývali. Já se dostal na nějakou mýtinu. Nemohl jsem se přes ni dostat přímo na ten kopec. Protože přes něj slézal asi pluk vojáků. Tak jsem si říkal, že je to hloupost: přes tu mýtinu to nemůžu hnát, ale že ji musím obejít z pravé strany lesem. Mezitím jsem poslal chlapce–spojku na levou stranu, kde byla rota automatčíků. Řekl jsem jim, aby oni na levé straně začali útočit, aby mě kryli, zatímco já obejdu kótu z pravé strany lesem, protože přes mýtinu nemůžu. Jenomže ten chlapec přišel – našel velitele roty v díře, skrčeného v zákopu. Řekl mu co a jak. Mezi tím naše rota zaútočila z pravé strany, obešli jsme tu mýtinu a nakonec se stalo to, že rota z levé strany začala pálit přes mýtinu po nás napravo. Dostali jsme se naproti sobě. Říkal jsem si – to je gól! Tohle není možné! Měli jsme tam ztráty, ale nakonec jsme se přece jenom dostali do Nižného Komárniku. Vytáhli jsme tam prapor. Nevím, jestli jsme byli první, nebo někdo jiný, kdo říkal, že byl první… Ale byli jsme jedni z prvních, kteří přišli do Nižného Komárniku a vytáhli prapor.“ 

Po Nižném Komárniku následovalo tažení dále na západ. „Každý metr země jsme platili velmi draze,“ poznamenává pamětník.

Zranění 

A jeho vlastní osud tato slova potvrzuje: „Boje pod Tatrami jsem příliš nezažil, protože jsem byl raněn.“ Na Ondavě – v Dolině smrti –  byl totiž Mikuláš Hulín těžce raněn do levé nohy. „Můj spojka měl rozstřelené břicho. Na místě byl mrtvý.“ Pan Hulín se dostal do polní vojenské nemocnice. Tam byl poprvé, s dobrým výsledkem, operován. „Ujišťovali mě, že to dopadne dobře, že se noha uzdraví.“ 

Odtud byl převezen do Krosna, kde mu nohu převázali a pokračovalo se do Rzeszova. „To je strašný kus cesty.“ 

„Myslel jsem, že po cestě umřu.“ Po cestě totiž dostal do otevřené rány otravu. „Po celou dobu jsem nedostal krevní transfúzi, protože neměli moji krevní skupinu.“ To mělo však své následky: „Po dvou měsících mi provedli osudnou operaci. Když už byla noha od kolena dolů úplně modrá a nedalo se ji zachránit, museli ji amputovat.“ 

Do konce války se pak Mikuláš Hulín léčil ve vojenských nemocnicích ve Lvově, Kyjevě, Charkově a nakonec, do září 1945, byl v Poltavě.

Banderovci

Na stále kontroverzní téma druhé světové války – Ukrajinskou povstaleckou armádu neboli Banderovce – má Mikuláš Hulín poměrně jednoznačný a pevný názor: „Podávali mi informace o tamější situaci, co za našimi zády dělali Rusové: že pálili na Ukrajině vesnice, vraždili a pak říkali, že to byli Němci.“

„Byli to skutečně vlastenci. Jak se snažili Rusové v Československu napovídat, že jsou to vrazi, fašisti atd., je naprostá lež. Vždyť to byla elita ukrajinského národa: studenti vysokých škol, profesoři, učitelé, lékaři atd. Oni nikdy, nikdy nezavraždili nevinného člověka. Když, tak popravili zrádce.“

Oproti tomu se pamětník netají svým negativním vztahem k Sovětům, zejména agentům NKVD, se kterými se během své služby nejednou setkal.

Osud po válce

Po příchodu do Československa dostudoval Mikuláš Hulín gymnázium. Na ministerstvu školství mu dovolili paralelně studovat na právnické fakultě,  pokud do půl roku předloží maturitní vysvědčení. A tak se také stalo. Studoval práva, ale nežil studentským životem. Využil nabídku Ministerstva obrany a v Mikulově převzal velkoobchod s tabákem.

Ani poválečná odbojová činnost nebyla Mikuláši Hulínovi cizí. „Začal jsem pracovat politicky. První úkol, který jsem si dal, bylo za každou cenu rozbít moc komunistů v našem okrese. Zorganizoval jsem chlapce, že inkognito vstoupíme do KSČ a že je rozeženeme zevnitř. Ale mimo to jsem byl členem lidové strany – tajně.“ Jeden z jeho spolupracovníků však vše vyzradil.

Zatčen StB

„Jednou v noci přijela StB do mé vily a řekli: ‚Pane Hulíne, jménem zákona vás zatýkáme!‘‘ Byl tedy převezen do Mikulova a posléze do věznice ve Znojmě. „Poslali se mnou jednoho esenbáka, kterého jsem znal – byl to národní socialista. Ale tehdy, v únoru 1948, ho komunisti – nevím jak – dostali k sobě. Nasadili ho na mě, že mě bude vézt z vězení z Mikulova do Znojma: aby mě verboval, že utečeme za hranice. V Hrušovanech že vystoupíme, budeme spolu utíkat a oni mě tam zastřelí.“ Pan Hulín léčku ovšem prohlédl a k útěku se přesvědčit nedal.

„Dostal jsem se do věznice. Jednoho dne jsem dostal výzvu, ať se přihlásím k zubnímu lékaři. Byla od doktora Rotrekla a jeho manželky, odbojářů z války. A ti mi nabídli pomoc při útěku.“ Od doktora Rotrekla dostal Mikuláš Hulín injekční stříkačku a ampulku s látkou, která vyvolávala zvýšenou teplotu. Po její aplikaci by byl přemístěn do nemocnice, dostal by klíček od dveří a venku na něj mělo čekat auto. K útěku ale nedošlo, protože byl pro nedostatek důkazů propuštěn. „Později jsem se dozvěděl, že  tzv. klášterní organizace byla prozrazena a dr. Rotrekl zatčen.“

„Za tu dobu, co jsem byl ve vězení, manželku vyhodili z naší vily. Byla ještě teplá plotna a přišel do ní major StB. Veškerý majetek, co jsem tam měl, sebrali. I obchod. Všechno, co bylo. Zůstalo mi jen to, co bylo na mě.“

Život po propuštění

Po svém propuštění z vězení se pan Hulín vydal do Prahy, kde mu jeden jeho kamarád, legionář z Ministerstva obrany, doporučil, aby šel do Karlových Varů a tam ve Staré Roli převzal prodejnu tabáku. „Přežít, to jsem potřeboval.“

Usadil se tedy v Karlových Varech a za čas přišla nabídka k návratu do armády, kterou Mikuláš Hulín přijal a patnáct let pracoval jako vedoucí zásobování, skladů. „Celou dobu po mě slídila StB, aby mě zpátky dostala do vězení. Už byl na mě vydaný zatykač. Už jen čekali na rozkaz k zatčení. Ale přišel rok 1968 a komunisti zkrachovali.“

Před normalizačními prověrkami odešel v roce 1972 dobrovolně z armády do civilu. „Prověřovali hlava nehlava a propouštěli velmi solidní chlapce – důstojníky. Absolutně nevinné.“ Krátce pracoval jako účetní a plánovač. Od roku 1975 je v důchodu a žije v Karlových Varech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století