Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Vladimír Hryzbil (* 1925  †︎ 2017)

Nakonec se to zvrhlo k tomu, před čím jsme utíkali

  • narozen 2. března 1925 v Moldavě na Volyni

  • zažil sovětskou okupaci Volyně roku 1939

  • narukoval ke Svobodově armádě

  • raněn v bojích na Dukle

  • po válce se usadil na Žatecku

  • po zkušenostech ze Sovětského svazu odmítal kolektivizaci zemědělství

  • zemřel 19.5. 2017

Od poloviny devatenáctého století probíhala silná vystěhovalecká vlna, jedním z míst, kam emigrující Češi směřovali, bylo i carské Rusko. Na území Volyňské gubernie se tak usadila početná česká menšina. Vznikaly celé vesnice obydlené Čechy. Takovou vesnicí byla i Moldava, ačkoliv ve skutečnosti to byly vesnice tři, z nichž pouze jedna byla skutečně česká. Ve zmiňované vesnici žil také Josef Hryzbil. Rodina hospodařila dobře a postupně se zmáhali. „Šetřili a vždycky si koupili kus lesa, a tomu se tehdá říkalo ,vykorčovalo. To znamená: porazili; tenkrát všechno šlo ručně, že jo. Pařezy, to všecko se vyndalo ven a z toho se dělaly pozemky a nějaký ještě pozemky koupili. No a z toho začali hospodařit. (…) Vždycky něco přikoupili a bylo z toho velký hospodářství.“

Josef Hryzbil poté nastoupil vojenskou službu u carské armády, kde ho posléze zastihla propuknuvší první světová válka. Žena mu mezitím utekla, oženil se znovu a založil rodinu. Rodina hospodařila na svém a byla plně soběstačná. „Měli 17 hektarů polí, měli jsme tři koně, deset krav, asi dvanáct prasat, no a tu drůbež a tak dále. No a za tou stodolou – tam stodoly byly dřevěný, byly krytý slámou a tak dále – a za tou stodolou jsme měli zahradu. Děda nechal vysázet zahradu, asi dva hektary zahrady, takže všechno ovoce, to jsme měli svý.“

Jedním ze synů Josefa Hryzbila byl i Vladimír, narozený v roce 1925. Rodina byla početná, což trošku ulehčovalo obhospodařování statku, protože děti se takřka od malička podílely na pracích. Češi si na Volyni uchovávali silné pouto ke staré vlasti, také v Moldavě, kde „měli Sokola, měli svoje hasiče“. Udržovali také kontakt s češtinou, když poslouchali československé rádio, doslova „byli v desátém nebi, když slyšeli češtinu“. Josef Hryzbil vedl své syny k lásce k Československu, pracovitosti a šetrnosti. Každou neděli rodina chodila do pravoslavného kostela v Moldavě.

Určitým problémem bylo pestré národnostní složení, které bylo na Volyni. Především pak soužití Poláků a Ukrajinců, které později mělo tragické vyústění. Češi s nimi vycházeli dobře. „S Ukrajincema vycházeli dobře, oni kradli, to je jasný, a Ukrajinci dopadli tak, že u nás museli dělat. My jsme třeba neměli žádný, protože nás bylo dost, ale Ukrajinci chodili k Čechům dělat; třebas s koňma jezdili, na pole jezdili, na chmelnice jezdili (…),“ říká Vladimír Hryzbil.

Situace na Volyni se značně zhoršila ke konci třicátých let. Předzvěstí blížící se války byly mnichovské události, které zasáhly Československo. Výsledkem paktu Molotov-Ribbentrop byla okupace západní Volyně Sovětským svazem v září 1939. „Když přišli Sověti, tak to bylo jednoduchý, přišly kolchozy. Tam byl jeden statek velkej českej, měl velkou stáj, tak ty krávy, to všecko se tam muselo dát. Všechno se muselo odevzdat do toho kolchozu: krávy, koně a tak dále. Všecko muselo přijít do toho kolchozu a dělalo se v tom kolchoze. (…) Tam byl takovej pořádek, že se v kolchoze dělalo, a když mu to scházelo, tak si to v tom kolchoze vzal. Takovej tam pořádek byl. A ty právě ty vesnice připravili vniveč, protože nic už na tý vesnici nebylo, žádný Sokol, žádný hasiči (…).“

Sovětský režim trval jen dva roky, neboť Německo v roce 1941 zaútočilo na SSSR. Volyní tak dvakrát prošla fronta. Když přišli Němci, místní „byli šťastní, že se zbavili toho komunismu a těch kolchozů, pak si vzali něco domů, (…) ty lidi si rozebrali svý, ten kolchoz zpátky, zase hospodařili“. Pro místní obyvatele to byly vždy velice těžké chvíle, bez ohledu na to, která armáda procházela. Otec Vladimíra Hryzbila se bál, aby mu nesebrali koně. Vymyslel pro ně skrýš. „My dáme ty koně do tý sušárny (chmele – pozn. A. Z.), tam koně budeme krmit, aby je Rusové nevzali. Prošmejdili všechno a stejně je vzali.“

Přes těžkosti, které válka lidem přinášela, existovala mezi lidmi vždy určitá solidarita a snaha pomoci. Obzvláště hrůzyplný osud měli Židé, kteří byli během německé okupace shromažďováni do ghett a poté vyvražďováni. Mnoho Židů se zachránilo díky pomoci Čechů. Vladimír Hryzbil vzpomíná, že „jsme schovávali jednu holku takovou malou“, přežila-li, není známo. Nejedná se však o první případ, kdy Hryzbilovi poskytli přístřeší a ochranu potřebným. Během útoku Německa na Polsko se v domě Hryzbilových ukrývali Poláci ze západního Polska.

Doba nepokojů znamenala neštěstí v rodině. Již dříve jeden z bratrů zahynul neznámo kde, když nastoupil vojenskou službu v Rudé armádě. Nejmladšího bratra potkal též strašný osud, „jak procházela fronta, přilítl granát a byl pryč“. Vladimír Hryzbil s bratry se však boji nevyhýbali, a když přišel generál Svoboda na Volyni, vstoupili do armády. „My jsme chtěli válčit za Československou republiku, protože to jsme měli jedině v hlavě, nic jinýho, prostě válčit, válčit, válčit. Celá ta Volyň na nic jinýho nemyslela než na Československou republiku.“

Poté, co Vladimír Hryzbil narukoval, absolvoval výcvik v Rumunsku. Jeho úloha v československé armádě byla o to nebezpečnější, že sloužil v rozvědném oddílu. Jedním z úkolů, které jim sovětští důstojníci působící u jednotky jako poradci zadávali, patřilo také braní zajatců. „My jsme taky, když jsme měli toho majora Stroganova, tak on nás posílal pro jazyk. Víte, co je to? To je prostě pro zajatce, ale důstojník, a když ne důstojník, tak aspoň voják. Tak taky, jsme vždycky byli tři čtyři dny, jsme koukali, kde ty německý vojáci jsou, a když jsme viděli, že některej chodí nějak často tam, tak tam jsme se na něj naměřili a že ho chytnem. Tak jsme měli za úkol: jeden strčit do pusy hadr, druhej chytit za ruce, zbraň a třetí hned na zem. No tak to my jsme měli štěstí, že jsme chytli zrovna důstojníka. Pomalu zase, to nejde vzít a utíkat, to nejde. Prostě jsme museli zase všelijak jít, abychom se tam odtud dostali s ním. A on prostě prosil: nezabíjejte, nezabíjejte. Já jsem říkal, my tě zabíjet nebudem. Člověče, co bysme tě zabíjeli. No tak jsme ho tam přivedli, oni si ho vyslechli, pak ho dali do zajetí do lágru.“

První těžké boje proběhly v okolí obce Machnówka v Polsku. Na tu Machnówku taky dost vzpomínám, protože nás tam dost padlo. (…) Když to máte těžký. Vlastně Němci, ti měli všechno připravený, zákopy, a měli zákopy připravený tak, aby viděli na toho protějška. To se muselo všechno dobejvat. (…) U nás ve vesnici rukovalo asi dvanáct (ve skutečnosti jich rukovalo 33 – pozn. A. Z.) a z dvanácti kluků nás zůstalo čtyři asi nebo dva, čtyři, jinak to tam všecko zůstalo.“ Frontový život byl pochopitelně velice těžký a je jistě hodné obdivu, co museli vojáci vydržet. Podobně Vladimír Hryzbil uvádí: „Když si někdo představí, že musí, jestli prší nebo sníh padá, ať se děje, co chce v přírodě, musí tam bejt a copak o tom, vždyť byly doby, že nebylo co jíst. Protože jak nám donášeli jídlo, třebas něco přilítlo nebo někdo zastřelil ho, a bylo po jídle (…).“

Vladimír Hryzbil – jak sám tvrdí – měl štěstí a dostal se s armádou až do Prahy. Zde pobývali nějaký čas, následně byli dislokováni na Žatecku, kde ve vesnici Libořice plnili funkci ochranného oddílu proti Němcům, kteří se ukrývali před odsunem v lesích. Zásobování tehdy nebylo zcela dostatečné, a vojáci si tak museli sami hledat obživu. Někdy bylo nutné se k jídlu dostat lstí. „Šli jsme tam k tomu sedlákovi a říkáme: ,Támhle to malý prasátko byste nám mohl dát, protože nemáme co jíst, my bysme si ho zabili. On říká: ,To nemůžu vám dát, nemůžu. Tak nám ho prostě nedal, dobře. Jenže my jsme měli i ruský uniformy. Říkáme: ,To prase stejně bude naše. Ve dvanáct hodin v noci, od toho správce, kterej dělal správce na tom statku, jsme vzali jednoho koníka s takovou dvoukolkou a jeli jsme tam. Převlíkli jsme se do těch ruskejch uniforem a jedem pro to prase. Teď jsme tam přijeli, kluci šli do toho prasečáku; pic – zabili, naložili, a najednou se rozsvítilo, tak kluci natáhli automat, udělali drrrr, zhaslo se a jedem.“

Jako většina Volyňáků se po válce usadil na Žatecku v obci Deštnice. Začal pracovat na svém hospodářství, tak jak byl zvyklý z Volyně. Jenže v Československu se k moci dostali komunisté a všechno to, co si Vladimír Hryzbil pamatoval z Volyně, se znovu stalo v Československu. Znovu zažil kolektivizaci, politické represe a vládu „dělnické třídy“. Sám po letech smutně konstatuje: „Někdy mě mrzí, že tolik lidu propadlo – těch našich vojáků, tolik a pak nakonec se to zvrhlo v to, od čeho jsme utíkali.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Adam Zítek)