Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Jiří Hruška (* 1921)

• narozen 10. února 1921 v Paříži

• 1926 – návrat s rodinou do Prahy

• 1939 – maturita na reálném gymnáziu v Truhlářské ulici, Praha

• 1940–1942 střední průmyslová Škola umění ve Zlíně, obor sochařství, zaměstnanec Baťovy továrny

• 1942–1944 nuceně nasazen v rakouském Kapfenbergu

• 1946–1950 AVU Praha, obor figurální malířství

• 1950 – přiženil se do rodiny malíře Jana Zrzavého, manželka rovněž malířka Vendula Truhlářová

• 1950 člen Umělecké besedy

• 2014 dodnes aktivně činný malíř a restaurátor

Malíř Jiří Hruška se narodil v Paříži

Jiří Hruška se narodil 10. února 1921 v Paříži ve staré čtvrti poblíž věznice La Santé. Jeho otec Jaroslav Hruška (1890–1954) byl významný sochař, který získal ve Francii velkou zakázku na vybudování monumentálního pomníku československých legií – tzv. sousoší v Arrasu. Pamětník tedy bydlel prvních pět let svého života s rodiči ve francouzském ateliéru jednoho rodinného přítele. Během pařížského pobytu vytvořil otec Jaroslav pamětní mramorovou desku Ernesta Denise v Paříži, bronzová poprsí architekta Josepha Sansboeufa (1924, v majetku hl. m. Prahy) a Louise Légera (pro Collège de France). Pomník legionářů v La Targette u Arrasu byl bohužel během druhé světové války zničen. Do Prahy se celá rodina vrátila v roce 1926.

Umění ho provázelo od dětství

Otec Jiřího Hrušky měl v Praze svůj ateliér. „Umělecká atmosféra mě obklopovala od dětství. Chodíval jsem k tátovi do ateliéru, ale bavilo mě víc kreslení než sochařina. Táta se na to díval shovívavě. Chodil jsem často do divadla a četl knihy o francouzském umění, které jsem si pořizoval ve Strakově knihkupectví v Černé růži. Hrával jsem ale také vášnivě fotbal v Troji za Star 7 a zajímal jsem se hodně i o chemii. Umění ale zvítězilo a určilo můj životní směr.“

„Zůstal jsem věrný realistickému umění. Obdivoval jsem velmi sochařskou antiku, renesanční malíře, pak samozřejmě impresionisty a hlavně van Gogha. O něm a jeho životě jsem četl mnoho, byl to pro mě takový Pán Bůh.“

Rodiče se před válkou rozešli a pamětník žil s matkou a mladším bratrem. S otcem se vídal příležitostně. „Začátek války jsem strávil na brigádách. Ve francouzské třídě jsme nosili kameny a jiné materiály. Sledovali jsme pohyb válečných front.“

Škola umění pro potřeby Baťova průmyslového podniku

Po absolvování reálného gymnázia v Truhlářské ulici studoval pamětník v letech 1940–1942 střední průmyslovou Školu umění ve Zlíně. Chtěl studovat malířství, přijímací komise ale tehdy naznala, že se hodí více na sochařinu, snad proto, že jeho otec byl známý sochař. „Studoval jsem pod vedením ikony Vincence Makovského. To byl energický a velice závažný chlap, který mě v mé budoucí tvorbě ovlivnil. Makovskému bylo tehdy teprve kolem čtyřiceti let, jeho charizma bylo ale obrovské.“

Škola umění ve Zlíně vyšla z iniciativy skupiny českých a moravských umělců třicátých let 20. století (Gajdoš, Kobzáň, Makovský, Havelka). Strůjcem pak byla Baťova továrna, která studenty plánovala využít pro vlastní účely, například design, propagaci apod. Výuka byla všestranná, studenti se učili kreslit, malovat, štukovat a řemeslné všestrannosti, která vytvářela možnosti širšího uplatnění. Školné se neplatilo, ale studenti byli povinně zaměstnanci Baťovy továrny, a museli tedy fungovat ve dvousměnném provozu. „Já nejprve pracoval u mašiny na ořezávání kůže, později jsem se stal kresličem v kanceláři. Pracovalo se od brzkého rána do dvanácti hodin a pak hned začínala škola. Bylo to náročné. Pamatuji se, jak jsme byli naštvaní, že nás práce zdržuje od umění. Na druhou stranu jsme ale dostávali týdenní platy, ze kterých nám vystačilo i na nákup knih. Bylo příjemné být nezávislý na rodičích...“

„Během mého studia ve Zlíně nevybuchla žádná bomba, a nebýt povolávacího příkazu k nástupu na nucené práce do Rakouska, dalo by se říci, že válka šla mimo nás. Náš vzor, profesor Vincenc Makovský, vyvíjel ilegální činnost. Byl to velký socialista a člen Národně revolučního výboru inteligence, s tím se ale nám studentům pochopitelně nesvěřoval.“ Škola umění mohla coby střední, a ne vysoká fungovat po celou válku. Pamětník ale dostal povolávací příkaz, musel studium opustit a odjet do Rakouska.

Totálně nasazený v rakouském Kapfenbergu 1942–1944

„Vagony totálně nasazených, převážně moravských studentů přijely do Kapfenbergu, kde stála továrna na kanony. Pár z nás se přihlásilo, že umíme anglicky a německy. Jelikož jsem se narodil v Paříži, tak si mysleli, že umím mluvit i perfektně francouzsky. Měl jsem štěstí, že jsem byl přiřazen na kancelářské práce, kde jsem překládal dopisy a dokumenty. Většina nasazených pracovala ve slévárnách, svářeli a vykonávali jiné těžké práce. Přijely tam i tábory nuceně nasazených Francouzů, s několika z nich jsem se spřátelil. Pracovalo se šest dní v týdnu, v neděli jsme s přáteli chodili do hor, v zimě jsme dokonce i lyžovali. Občas jsme zašli do restaurace... celkově mám kupodivu na tu dobu příjemné vzpomínky. Mým nadřízeným byl jednonohý Herr Schaffer, pro kterého jsme byli jen ‚Gemishe Hunde‘, a práci se mi snažil všelijak znepříjemnit. Já ale své kancelářské místo zúročil i ve prospěch mých nuceně nasazených kolegů.“

Celý vagon totálně nasazených jsem vyslal na falešnou dovolenou do Prahy

„S kamarádem jsme vymysleli imaginárního pana Jatese, jehož jménem jsem psal povolenky k návštěvě domů. Jako důvod jsem uváděl především nemoci rodičů. Jednou odjel do Prahy celý vagon Jatesů. Byla to taková legrace, ale dost nebezpečná. Stejnou klukovinu prováděl i jeden Slovinec, jmenoval se Jurko, ale razítka podepisoval svým vlastním jménem. Když na něj přišli, tak ho zavřeli natvrdo. Já jsem proklouzl. Neměl jsem vůbec strach, jako mladík jsem nejspíš možných důsledků nedohlédl.“

Podle pamětníka spadla v Kapfenbergu v letech 1942–1944 snad jediná bomba a nikomu se nic nestalo. Během pracovního pobytu nacházel čas a sílu i na kreslení. Jak dokládají dochované skicáky z té doby, snažil se zachycovat neobvyklé prostředí v okolí Kapfenbergu. Věnoval se také portrétování lidí různých národností, kteří sdíleli stejný osud, a vytvořil řadu zdařilých karikatur a kreseb.

Na základě falešného spisu byl koncem roku 1944 propuštěn z nucených prací

Otec Jiřímu Hruškovi přes Svaz výtvarných umělců zařídil potvrzení, že je nasazen neprávem, protože umělci-výtvarníci byli z povinnosti odvodu vyjmuti. „Já tehdy žádný umělec nebyl, byl jsem student střední školy, takové mládě ještě... Ale stačilo jim to a skutečně jsem se začátkem roku 1945 vrátil do Prahy.“ Po návratu byl na konci války znovu nuceně nasazen, tentokrát jako noční hlídač malé továrničky v Libni. „Když přijížděli rudoarmějci, stál jsem u Prašné brány a tekly mi slzy. Od té doby jsem jim byl velmi příznivě nakloněn. Byl jsem komunista až do roku 1968, kdy jsem byl zklamán a dále pak už politicky nestranný.“

Akademie výtvarných umění Praha

V roce 1945 byl pamětník přijat hned v první vlně na Akademii výtvarných umění. Rok byl v přípravce a pak vstoupil do figurální speciálky Vlastimila Rady. Na akademii měl příležitost potkat osobnosti, jako například M. Švabinský, V. V. Štech, sochaři J. Lauda, K. Pokorný, J. Obrovský, O. Španiel. „Ke Švabinskému chodila procesí osmi až deseti lidí na prohlídku ateliéru. Připojil jsem se k nim. Švabinský nám ukazoval obrazy a pamatuji se na historku, jak mu seděl modelem jeden hoch, který dostal za odměnu pětikorunu. Tu spolkl a umělec ho pak hledal po nemocnicích... Se školou jsme jezdili na různé zájezdy do Francie, Belgie, Vídně, SSSR. Pamatuji si na rozbitou Varšavu.“

AVU pamětník studoval do roku 1950 a pak si ho profesor Rada vybral za svého asistenta. V témže roce se oženil s malířkou Vendulou Truhlářovou a narodila se jim dcera Vendula (dnes Vendula Císařovská – rovněž akademická malířka a restaurátorka). Úřednická práce na pozici asistenta Jiřího Hrušku vůbec nebavila, musel ale živit rodinu, a tak u V. Rady pár let zůstal, než na vlastní žádost odešel.

Manželka byla příbuzná malíře Jana Zrzavého

První manželka pamětníka Vendula Hrušková, rozená Truhlářová, byla vzdálenou neteří malíře Jana Zrzavého. Manželé s ním občas jezdívali na výlety autem po Vysočině. „Byl to svérázný člověk s velmi vyhraněnými názory, o umění jsme se ale moc nebavili. Spíš než o mou práci se zajímal o práci ženy Venduly.“

Vzpomínky na 50. a 60. léta

V roce 1955 si pamětník pronajal ateliér v Praze 7 a věnoval se více malování a také restaurátorství (radnice ve Stříbře, sgrafita měšťanských domů v Praze 7 aj.). Byl členem skupiny Umělecké besedy spolu s V. Radou, V. Rabasem a jinými. Scházeli se na mikulášské a vánoční besídce, jednou ročně měli společnou výstavu. V padesátých letech Jiří Hruška maloval socialisticko-realistické skupiny, samozřejmě krajiny, ale také žně a chmelnice. „Svaz výtvarných umělců zadával mladým umělcům témata, ze kterých jsme si vybrali, a poté obraz realizovali. Většinou se prodal a ještě nám byla třeba půl roku poté vyplácena apanáž. Bylo to výhodné. Pamatuju se třeba na své čtyřmetrové plátno: Předání traktorové smlouvy...“

Rok 1968 trávil pamětník restaurátorskými pracemi na moravskému hradě Sovinec. „V noci nám volala kastelánka, že nás zabírají Rusové, a oni skutečně přijeli. Byl jsem v šoku, složil jsem funkci předsedy Skupiny malířů na Praze 6 a na protest jsem vystoupil z partaje. Práce restaurátora mi naštěstí zůstala, tam byla politika jedno...“ Jiří Hruška vždy nejraději maloval krajinu přímo v plenéru a dosud rád pracuje s pastelem. „Bohužel dnes už nemůžu na nohy, tak maluju květiny jen ve vázách.“

Dcera se přátelila s Václavem Havlem

Dcera pamětníka Vendula Císařovská je rovněž malířkou, restaurátorkou a ilustrátorkou knih. Její obrazy jsou plné fantazie, nápadů a tajemství. Jiří Hruška vzpomíná na společnou práci s dcerou na výzdobě kanceláře prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. „Moje dcera se znala s Havlem ještě před revolucí. Jezdila k němu na Hrádeček, chodil na její výstavy a byl hostem dokonce na její svatbě. Pozval ji pak na Pražský hrad, kde namalovala na zeď dvě velké fresky, k některým pracem přizvala i mě. Václav Klaus to ale prý pak všechno bohužel zakryl tapetou.“

Rodinná umělecká tradice pokračuje...

„První žena Vendula Truhlářová byla malířka, příbuzná Jana Zrzavého, můj otec Jaroslav Hruška byl sochař, moje dcera Vendula Císařovská je malířka. Její manžel je sochař Petr Císařovský a jejich syn, můj vnuk David Císařovský, absolvoval střední výtvarnou školu, dělá sochařinu a restaurování. Umělecké geny se dědí...“

Umění na ústupu

„Říkám si, že určitý příspěvek, který jsem vytvořil, není úplně marný. Umění mě baví, ale to samozřejmě není měřítko, dostal jsem i nějaká ocenění. Jsem velice skromný a pokorný před uměleckými velikány minulosti i budoucnosti. Nikdy jsem nepropadl abstrakci, někdy mi to připadá jako hračkářství. Umění, které přestalo být uměním. Dříve význam umělce byl mimo jiné dokumentaristický, protože neexistovala fotografie. Dnes už má umělec jen málo příležitostí dotvářet životní prostředí. Osobně jsem nenašel žádné nové velkolepé dílo, výjimku tvoří snad jen architektura...“

Mladým lidem přeju, aby jejich život byl jako cesta kvítím

„Přeju mladým lidem, aby žili tam, kde se cítí být doma. Aby mohli být stavební součástí společnosti, mohli ovlivňovat prostředí, kde žijí, a současně byli sami pro společnost přínosem.“