Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hrubý (* 1951  )

Když se ohlédnu zpět, jsem hrdý, že jsem dokázal v rámci možností vzdorovat režimu

  • narozen 10. března 1951
  • v letech 1968–1970 členem Svazu mládeže českomoravského venkova Juvena
  • v roce 1972 byl odsouzen k podmíněnému trestu za údajné vyhrožování smrtí komunistům
  • trest zrušen roku 1974
  • ve spisech StB veden jako nepřátelská osoba
  • v lednu roku 1989 podepsal Chartu 77
  • v srpnu roku 1989 přivezl do Břeclavi petici Několik vět
  • zakladatel a mluvčí Občanského fóra v Břeclavi
  • organizačně se podílel na akci Ruce Evropy
  • v letech 1990–1999 členem ČSSD

Zdeněk Hrubý prožil své první roky v Tvrdonicích na Břeclavsku. Otec Bohuslav Hrubý byl inženýr a pracoval jako vedoucí Ústředních laboratoří naftových dolů v Hodoníně, kde vyhodnocovali jednotlivé vrty a pracovali také na rozborech jednotlivých nalezišť. Matka, Anna Hrubá (rozená Šmídová), pracovala v místní mateřské škole.

Bohoušu, abys toho nelitoval

Otec byl členem KSČ. Děda jako prvorepublikový sociální demokrat do komunistické strany nikdy nevstoupil, což vedlo k občasným rozporům. Zdeněk Hrubý vzpomíná, že dědeček otci vždy říkal: „Bohoušu, abys toho jednou nelitoval!“ Tatínek se ale snažil komunisty obhajovat. Na dědečkova slova si sám vzpomněl po roce 1968, kdy ho ze strany vyloučili a sesadili z jeho postu. Sice stále mohl pracovat v laboratořích, ale pouze na pozici řadového chemika. A nebyl ani zdaleka jediný z rodiny a blízkého okolí, koho stihl takový osud. Jeho bratra, majora letectva, ze zaměstnání propustili a dlouho pak nemohl najít práci, což se samozřejmě podepsalo na jeho psychické pohodě.

Radikálnější Svaz mládeže

V roce 1968 vznikla v Tvrdonicích pobočka nově zřízeného Svazu mládeže českomoravského venkova Juvena. Zdeněk Hrubý se stal jejím členem. „Je fakt, že byla trochu radikálnější, protože ti, co byli takoví hodně uvědomělí, do ní nevstoupili,“ vzpomíná na tuto organizaci Zdeněk Hrubý. První konflikt měli v říjnu 1968, kdy v Tvrdonicích uspořádali komunisté v Dělnickém domě schůzi se sovětskými důstojníky. Členové Juveny se setkání snažili narušit. Vnikli dovnitř, způsobili zmatek, a dokonce proti nim zasahovala i uniformovaná hlídka Veřejné bezpečnosti. „Nakonec ta schůze skončila v chaosu a museli se rozejít,“ vypráví s úsměvem Zdeněk Hrubý a předpokládá, že už od té doby jej měla policie v hledáčku.  

A nedal si pokoj a nedal

Podobných „klukovin“ zažil víc. Například v roce 1969, kdy se chystaly Tvrdonice na oslavy Prvního máje, bylo zvykem, že obyvatelé vesnice psali na silnici úderná hesla. Tenkrát samozřejmě poplatná době, jako například „Lenin – myslitel“, „Stalin – budovatel“ apod. Pamětník s dalšími „výtečníky“ v noci vyrazili do ulic a k těmto textům připsali ironické komentáře. Tím sváteční výzdobu zesměšnili. „A je takové příznačné, že i když nás v noci, jak jsme to tam připisovali, viděla spousta lidí, tak se nenašel nikdo, kdo by nás oznámil,“ vzpomíná Zdeněk na sounáležitost, která tehdy mezi lidmi panovala.

Už mu byli v patách

Ne vždy ale tyto aktivity zůstaly bez povšimnutí. Dne 21. srpna roku 1969 pronesli s kolegou během noční směny do Gumotexu letáky připomínající výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa společně s pokyny k celostátnímu odporu. Jeho kolega také vyvěsil na komín černou vlajku na znamení smutku. Na tuto aktivitu zareagovali příslušníci bezpečnosti velmi rychle. Státní policie si pro Zdeňka Hrubého přijela hned ráno, odvezla jej k výslechu, ale musela ho pustit, protože mu nic nedokázala.

Nepřátelská osoba

V roce 1972 už ale Zdeněk Hrubý čelil trestnímu stíhání. Záminkou se stal  incident z roku 1970, kdy měl údajně vyhrožovat místním komunistům usmrcením. Tatínek, který se po degradaci v zaměstnání uzavřel do sebe, takřka na všechno rezignoval a stýkal se jen s nejbližší rodinou a přáteli, ovšem sehnal známého advokáta, který pomohl prokázat, že odsouzení bylo nespravedlivé. „Tak jsem dostal naštěstí jenom deset měsíců podmíněně na dva roky,“ popisuje pamětník období, kdy se skutečně bál. V roce 1974 byl trest zrušen jako nezákonný, protože soud nepřihlédl k místním důkazům. Od té doby až do konce roku 1989 na něj StB vedla spis, v němž byl označen jako nepřátelská osoba. O tomto spise se samozřejmě dozvěděl až po převratu, kdy měl možnost si v Pardubicích vyzvednout své svazky. Překvapilo ho, kdo všechno na něj donášel a jak spletitá byla informační síť StB.

Cesta k chartistům

Zdeňku Hrubému se podařilo získat adresu Tomáše Hradílka, který se stal v lednu následujícího roku jedním z mluvčích Charty 77. Díky němu pamětník Chartu 77 v lednu roku 1989 formou dopisu podepsal. Následně se propojil s dalšími disidenty na Moravě. „Ono to okolí bylo trochu širší, protože nejbližší chartista byl Ing. Kozánek v Kyjově nebo doktor Jaroslav Šabata v Brně.“ S Jaroslavem Šabatou byli od té doby v pravidelném telefonickém kontaktu. V srpnu roku 1989 přivezl díky němu do Břeclavi petici Několik vět. Ještě téhož dne v místním občerstvovacím zařízení petici houfně podepisovali a živě probírali. Jména těch, kteří ji podepsali, pak vysílal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Pamětní mince k výročí

Datum 17. listopadu 1989 si pamětník živě vybavuje. Připomíná mu ho totiž kuriózní vzpomínka. Státní banka vydala toho dne stříbrnou pamětní minci k výročí listopadu 1939. Zdeněk Hrubý koupil hned dvě. Jednu pro sebe a jednu pro bratra. Bratr ji ale nakonec nechtěl, a tak s ní zaplatil v restauraci. „Byl z toho skandál, protože ani číšník, ani vedoucí to nechtěli přijmout. Zavolali Veřejnou bezpečnost, která jim vysvětlila, že ač je to pamětní mince, je to zákonné platidlo a musí to přijmout,“ popisuje pamětník kuriózní incident. Dokonce prý byl podezírán z toho, že šlo o provokaci a dopředu věděl, co se ten den stane. Co se ale v těchto chvílích dělo v Praze na Národní třídě, zjistil až večer ze západních sdělovacích prostředků.

Jak se rodila revoluce v Břeclavi

V pondělí 21. listopadu 1989 už se v podnicích svolávala shromáždění zaměstnanců, kteří měli rodící se protesty v Praze odsoudit. Například v Gumotexu to ale někteří, včetně Zdeňka Hrubého, odmítli. „Takže Gumotex nemohl poslat jednomyslné odsouzení za všechny pracující, což je teda hodně rozzlobilo,“ popisuje Zdeněk momenty, kdy ještě sám netušil, k čemu všemu se schyluje. Poté se vydal na demonstrace do Brna. V úterý cestou domů vystoupil na náměstí v Břeclavi. Tam probíhalo první z břeclavských shromáždění a sešlo se prý tenkrát asi dvacet lidí. Ve středu 22. listopadu 1989 ráno si telefonoval s Jaroslavem Šabatou a ještě toho večera založili místní buňku Občanského fóra, údajně v pořadí třetí v republice a druhou v Jihomoravském kraji. Následoval vznik koordinačního výboru, který pracoval na přípravě a organizaci dalších demonstrací. „Je fakt, že s Šabatou jsme byli v každodenním spojení a taky nám posílal pomoc brněnských herců, kteří pravidelně jezdili a pomáhali ty demonstrace startovat,“ dodává Zdeněk Hrubý.

Jako na Prvního máje

Počet demonstrantů narůstal geometrickou řadou. Manifestací se účastnily celé podniky, jako na Prvního máje. Podle vzpomínek Zdeňka Hrubého se chodilo v průvodu, s prapory a transparenty. Na generální stávku do Břeclavi přišlo několik tisíc lidí. „Osm až deset tisíc, odhadovala policie,“ hodnotí pamětník počty tehdejších demonstrantů. „Sami lidi byli překvapeni, jaká je to síla.“ Ne všechno šlo ale hladce. Zdeněk Hrubý dále vzpomíná na okamžik, kdy se jeden z členů manifestace rozhodl silou vyřešit několik let starý osobní konflikt. Naštěstí to ale žádnou další agresi nevyvolalo a demonstrace i nadále probíhaly poklidně.

Volný pád

„Je fakt, že ze začátku to bylo hodně napjaté,“ shrnuje pamětník události, které vedly k pádu komunistického režimu. V Břeclavi byli promícháni příslušníci StB v civilu a v utajení se jednotlivých akcí také účastnili. „Měli jsme strašný strach z provokací. Že někdo něco vyvolá,“ popisuje Zdeněk Hrubý tehdejší pocity. Báli se, protože věděli, že policisté a milicionáři byli nachystáni zasáhnout a sebemenší záminka by mohla znamenat masakr. Zdeněk Hrubý vzpomíná, že mu policie dokonce osobně vyhrožovala. „Teď jsi hrdina. Jsem zvědavý, co uděláš, až ti zavoláme, že máme tvoji dceru. My dobře víme, kam dcera chodí do školy. My víme, kdy jezdí na internát. Tak si to rozmysli,“ vypráví pamětník. Počet lidí na demonstracích ale rychle narůstal, takže strach opadal a převážila euforie. „My jsme věděli, že už se to zlomilo. Že už těžko zasáhnou.“ 

Guláš, víno a zpěv

Na sklonku roku 1989 také proběhla akce Ruce Evropy. Podle pamětníka byla velmi dobře zorganizována a projednána, především s rakouskou stranou. „Naši pohraničníci protestovali, protože jim to nebylo recht, ale už to bylo rozjednané a věděla o tom rakouská televize, takže akce odvolat nešla.“ Po domluvě Pohraniční stráž odstranila na krátkém úseku dráty. Když několikakilometrový řetěz lidí došel v mrazivém počasí z břeclavského náměstí až na hranice s Rakouskem, Rakušané už tam na ně čekali, měli připravené kotle s dobrotami, krájel se chleba, nechyběla sůl, víno ani dechovka. Rakušané zvali Čechy k nim do sklípků, přestože rakouský hejtman trval na tom, že se hranice nesmí překročit. „Ti lidi nešli udržet. To byl tak emotivní moment, že prostě nešli zastavit,“ vzpomíná Zdeněk Hrubý na nejmasovější nezákonný přechod hranic v historii. Nedbalo se na zákazy, Češi chodili do rakouských sklepů, Rakušané do českých hospod. Tito lidé měli často blízké rodinné vazby a někteří se neviděli desítky let. Plakalo se, lidé se objímali. Zdeněk Hrubý vzpomíná, že nakonec jako organizátoři dostali k dispozici rakouské hasičské auto, megafony a jezdili městem a svolávali Čechy zpět domů. Po cestě nazpátek pak potkávali naopak Rakušany vracející se „kolísavým krokem“ k nim. „Byla to nesmírně zdařilá akce,“ hodnotí pamětník akci Ruce Evropy. Záznam pak odvysílala i rakouská televize.

Jednání s ONV

Na přelomu listopadu a prosince roku 1989 dostalo Občanské fórum vlastní kancelář v domě kultury. Konečně mělo vlastní zázemí. Tam také mohlo tisknout na cyklostylech vlastní materiály, a nebylo tak odkázáno na pomoc Brna a známých lidí. Blány, skrze které cyklostyl tiskl, byly přísně evidované, takže se k nim složitě dostávalo. Pomáhaly jim sekretářky z různých podniků, které jim je potají sháněly a pak se jejich „ztráty“ snažily zakamuflovat.

Vyjednávání zástupců Občanského fóra a okresního národního výboru nejprve nebyla považována za důležitá, ale když straníci viděli, kolik lidí se demonstrací účastnilo, pochopili, že je nutné je začít brát vážně. Zástupci Občanského fóra trvali na tom, že z vedení města a podniků musí odejít nejzkorumpovanější zastupitelé, zároveň pro ně však bylo důležité, aby nezpůsobili chaos. Proč nepřistoupili k drastickým opatřením, popisuje Zdeněk Hrubý následovně: „Uvědomovali jsme si, že musíme sice převzít moc, ale nesmíme narušit chod státní správy.“ Nakonec se jim skutečně podařilo dokázat, že zkorumpovaní funkcionáři ze svých postů odešli. O funkci také v Břeclavi přišla většina příslušníků StB. „Je fakt, že jsme byli v Břeclavi dost tvrdí,“ soudí pamětník.

Hrozící převrat

V období volby nového prezidenta Václava Havla už vnímali náladu jako euforickou. Lidé se radovali a už se takřka nebáli. Nadšení je zcela pohltilo. Tato nálada pro Zdeňka Hrubého trvala až do 23. ledna 1990, kdy bylo svoláno jednání týkající se Občanských fór v Uherském Hradišti. Rozšířila se zpráva, že v noci téhož dne proběhne ze strany StB a Lidových milicí převrat. Vedení jednotlivých místních buněk OF měla za úkol se na to připravit a učinit veškeré kroky, které by eliminovaly dopad této akce. „Tak nebyla to klidná noc, ale naštěstí se nic nestalo.“ Následovalo setkání Občanských fór v Praze, kde se tyto události probíraly. Reagoval na ně i ministr vnitra a měly prý vliv na další kroky vůči bývalé StB. Zdeněk Hrubý se stal předsedou občanské komise a v této funkci setrval až do roku 1993.

Politická kariéra

V politice se Zdeněk Hrubý angažoval i nadále. V listopadu 1989 se stal jedním ze zakládajících členů obnovené Československé strany sociálně demokratické v Břeclavi, kde zastával funkci okresního tajemníka. Následně se vzdal funkce v Občanském fóru v Břeclavi. „Protože by bylo neetické dělat volby za Občanské fórum i za sociální demokracii. V podstatě stály proti sobě.“ V prvním volebním období kandidoval a stal se břeclavským radním, ve druhém místostarostou. ČSSD opustil v roce 1999.

Pohled zpátky

Když se Zdeněk Hrubý ohlíží nazpět, je rád, že neselhal před sebou ani před svou rodinou. „Člověk je hrdý, že dokázal v rámci možností vzdorovat režimu,“ shrnuje pamětník. Bylo to podle něj stresující, ale je rád, že mohl touto zkušeností projít. Bál se, že on ani jeho děti nikdy nebudou žít ve svobodě, ale nakonec se mu jeho sen o svobodě přece jen vyplnil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj