Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hrubeš (* 1926  )

Dodnes si myslím, že z pracovního lágru mě na svobodu dostal německý důstojník

  • narodil se 13. října 1926 v Pečkách
  • pocházel z dělnické rodiny, měl tři sestry
  • rodinu citelně zasáhla nezaměstnanost ve 30. letech
  • trpěli hladem
  • otec s dalšími chudými kradl uhlí z odstavených vagonů
  • Jaroslav se vyučil zámečníkem a za války pracoval ve Vysočanech
  • nebyl plnoletý, a tak odmítl pracovat dvanáct hodin denně
  • v roce 1944 měl být transportován do Terezína
  • deportovali ho do pracovního lágru v Kamenném Přívozu
  • do Terezína nešel díky sestře, která podplatila úředníky
  • Jaroslava propustili za dva a půl měsíce, zřejmě na přímluvu německého důstojníka
  • po návratu z lágru přežil nálety na Vinohradech
  • jeho syn v 70. letech emigroval, v roce 1990 předčasně zemřel

Jaroslav Hrubeš se narodil 13. října 1926 v Pečkách do dělnické rodiny Jaroslava Hrubeše a Františky, rozené Plačkové. Měl tři sestry. V mládí boxoval, hrál fotbal, vzpíral, nechtěl však závodit a zahodil i možnost účastnit se na olympiádě. Sportoval pro sebe, ne pro obecenstvo. Život ho naučil, že občas je třeba riskovat, nebál se však dělat a říkat věci, které se nevyplácely. V dětství zažil hlad i zoufalství otce, který rodině přilepšoval krádežemi uhlí. Ještě neplnoletý o vlásek unikl internaci v Terezíně a dostal se „jen“ do pracovního tábora. Život jeho rodiny osudově změnil totalitní režim: jeho syn emigroval a nakonec předčasně zemřel.

Ve 30. letech jsme mívali hlad

Jaroslav Hrubeš vyrůstal v Pečkách, kde měli nový domek a pronajaté pole, na kterém pracovala maminka. Tatínek vlastnil povoznictví se dvěma až třemi páry koňů. Rozvážel potraviny obchodníkům, na čemž by se dlouho nic neměnilo, kdyby nepropadl karbanu. „Otec byl bohužel schopen prohrát za neděli i 5 tisíc korun a nedal si říct. Nakonec jsme přišli o rodinné jmění,“ vypráví pamětník. O rodinu se ale otec snažil starat dál. Pracoval v cukrovaru i v Praze, ale v době hospodářské krize přišel jako mnoho jiných o práci.

Měli kozu, králíky, slepice, prase, k uživení šesti lidí to však nestačilo. „Bylo mi líto nešťastný mámy, jak nemá co dát do hrnce, a obecní podpora nestačila, protože jsme byly čtyři děti a opravdu jsme mívaly hlad.“ Chodili na řepu, která v jámě se senem vydržela do jara. Maminka z ní vyráběla řepný sirup, jejž si mazali na chleba. Jaroslav byl šťastný, když mohl rodině přispět sběrem rybízu. Za kilo dostal 20 haléřů.

Lidé si pomáhali i krádežemi uhlí

Na nádraží do Peček přicházely vagony s uhlím, které byly přes noc odstaveny za plotem. Palivo uvnitř vagonů lákalo mnoho obyvatel města stižených chudobou, a tak se dle vyprávění Jaroslava Hrubeše stávalo oblíbeným cílem nočních kořistnických výprav.

Celá 30. léta kradl tatínek uhlí, ale nikdy ho četníci nechytli, přestože hlídali s německými ovčáky. Otec byl ale silnej chlap a buď utekl, nebo dokázal zpacifikovat i četnického psa. Také dostávali echo, že budou šťáry, takže věděli, kdy nechat vagony na pokoji,“ říká pamětník, který odhaduje počet pravidelných zlodějů uhlí na dvě desítky.

Čekávali pod vagony, aby nebyli vidět. Pak plné, osmdesátikilové pytle s uhlím přenášeli přes plot. Táta s nimi pomáhal i ženským, které na to neměly sílu. Za noc se vrátil i patnáctkrát.

Uhlí otec nosil pekaři, který mu za něj platil penězi i naturáliemi.

Díky práci ve válečném Německu otec splatil dluhy

Ekonomická situace rodiny se razantně zlepšila paradoxně za války, kdy otec odjel na práci do Německa. „Nebyl totálně nasazený. Odjel tam na pomocné práce, aby si vydělal. Byl tam celou válku, vracel se jednou za půl roku na 14 dní na dovolenou. Do poloviny války vydělal tolik, že jsme měli splacený dluh na domě, říká pamětník.

Němci byli hubení a vystrašení

Německou okupaci v březnu 1939 zažil Jaroslav v Praze, kde navštěvoval sestry, jež se učily v klášterní škole, a tetu, která provozovala hospodu. „Němci na mě působili vyhuble a vystrašeně. Podle mě se pořádně v životě najedli až v Praze, protože nakupovali spoustu jídla. Za marku měl Němec přes kilo a půl salámu, takže skupovali, co se dalo. Jak se přecpávali dorty a nebyli na to zvyklí, bylo jim po tom špatně. Prodavačky je neměly rády a skrz zuby cedily na jejich adresu české urážlivé výrazy,“ vypráví.

Nebyl jsem plnoletý a odmítl jsem pracovat 12 hodin

Od roku 1942 bydlel Jaroslav v Praze, kde se ve Vysočanech u pana Skály učil zámečníkem. Pak dostal místo soustružníka ve firmě Františka Navrátila. „V dílně jsme obráběli zbrojní součástky pro německou armádu. Byla tam německá fréza, na které jsme frézovali závity, vzpomíná pamětník na temné období svých sedmnácti let. Ještě nebyl plnoletý a to se mu stalo málem osudným, protože jeho šéf František Navrátil nepatřil právě mezi nacistické odpůrce. Po válce byl dokonce souzen jako fašistický vlajkař a zrádce.

Ignoroval, že mi ještě nebylo osmnáct, a předpokládal, že budu pracovat 12 hodin denně. Já jako nezletilý jsem ale 12 hodin denně pracovat nemusel. Odmítal jsem se mu podvolit a místo v šest jsem chodil domů ve čtyři,“ vysvětluje Jaroslav Hrubeš.

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Dva dopisy, aby se dostavil na úřad práce, ignoroval, třetí dopis s výhrůžkou, že zavřou některého člena rodiny, pokud se nedostaví, ho už ale k návštěvě přesvědčil. „Měl jsem maminku, tři sestry, tátu. Věděl jsem, že Němci byli schopni kohokoli popravit, a tak jsem na úřad přišel.

Měl jsem jít do Terezína

Na německém úřadě se ho chopili dva muži v kožených kabátech a někam ho vedli. „Chtěl jsem v panice utéct okénkem na záchodě, ale bylo zavřené a pak jsem si nakonec stejně uvědomil, že kdybych utekl, ohrozil bych rodinu. Antonem ho odvezli na Pankrác a poté do Bartolomějské, kde ve vězeňské cele čekal na výslech.

Vyšetřovatel mu nakonec podal papír s transportem do Terezína (pravděpodobně je míněna věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti, pozn. ed.). „Krve by se ve mně nedořezal, mlčky jsem mu ten papír vrátil a on ho k mému úžasu roztrhal. Začal mluvit plynně česky. Prý v Praze studoval a žil tady 14 let, proto mluví česky. Řekl, že pustit mě nemůže, ale pošle mě do pracovního tábora.

Pracovní tábor Kamenný Přívoz

Transport do pracovního tábora následoval začátkem prosince 1944. „Odváželi nás z boku hlavního nádraží, kde byly připravené vagony s mřížemi. Nevěděl jsem, kam nás vezou.

Vystoupili v Kamenném Přívozu, kde Němci zbudovali lágr se vším všudy: Věže, hlídky, reflektory, dráty, baráky, latríny, studená voda, žlaby, apelplacy. „U patrových pryčen na baráku byly po celé délce lavice. Když jsem se první noc probudil, spatřil jsem, že všichni spoluvězni sedí na lavicích, prý nemohli spát. Brzy jsem pochopil proč. Vybírali si vši a já na tom byl stejně jako oni.

Ruce jsem měl tak nateklé, že jsem nemohl ani sevřít dlaň

V lágru bylo dle pamětníka asi tisíc lidí, den zahajovali nástupem na dvoře, kde donekonečna nacvičovali povel Čepice dolů. „Čepicí jsme museli na povel plesknout všichni v jeden okamžik o stehno, a když to někdo zkazil, tak ho zmlátili. Všichni měli strach, všichni se moc snažili.

Po ranním nástupu rozdělili vězně na práci. Jaroslav dřel i v kamenolomu. „Kdo to s kamenem uměl, věděl, kde praštit, a kámen se rozlomil. Já do něj ale bušil a měl jsem brzy tak nateklé ruce, že jsem nemohl ani sevřít dlaň. Mrzlo, byl sníh, zima.“ Ráno přitom dostávali jen černé kafe, prý asi z žaludů, ale vyhládlí snědli všechno. Kdo pracoval daleko od lágru, nedostal oběd a večer měl mít větší večeři.

Jednou se mě zeptal, jestli se mi stýská po domově

Jaroslava brzy čekala změna tohoto jednotvárného režimu. V nedalekém německém táboře se střelnicí se učili mladíci z Hitlerjugend a do tamního velitelského domu vždy posílali z pracovního lágru vězně, který měl vymést kamna a zatopit. Koncem ledna byl tím vyvoleným právě Jaroslav. „Když jsem tam přišel, našel jsem tam na stole housku se salámem. Měl jsem tak strašný hlad, že bych se na ni hned vrhl, ale radši jsem se pustil do práce.“ Když se v místnosti objevil velitel, zeptal se, proč si tu housku nevzal. Jaroslav mu popravdě řekl, že měl obavy, aby nešlo o léčku. Mohli by mít záminku k potrestání, kdyby ji snědl. Velitel mu housku nabídl a příště si Jaroslava znovu vyžádal.

Tak pozvolně začalo obezřetné přátelství dvou nepřátelských stran. Ukázalo se, že důstojník mluví plynně česky. „Vyprávěl mi, že studoval v Praze chemii, že nechtěl do zbraně, ale bál se, že ho zastřelí. Povídali jsme si o všem. Byl přesvědčen, že válka už bude končit a důvěřoval mi, že si vše nechám pro sebe. Jednou se mě zeptal, jestli se mi stýská po domově. Komu by se nestýskalo… Bavil se se mnou tak, jako by se se mnou loučil.

Z deportace do Terezína mě zachránila sestra 40 tisíci korunami

Za tři dny, začátkem února 1944, poslali Jaroslava z lágru domů. Dodnes si myslí, že jeho předčasný odjezd zařídil velitel.

Vrátil se zavšivený, o deset kilo lehčí, ale naštěstí zdravý. Dozvěděl se, že Terezínu unikl díky své sestře Milušce, která přes známého uplatila kohosi na úřadě, aby Jaroslava neposlali do obávané Malé pevnosti. Stálo ji to prý 40 tisíc.

Po návratu dostal umístěnku do vysočanské firmy Marcony, kde se vyráběly palubní desky do letadel. Když byly nálety, byla srovnána se zemí. Přežil jen díky šťastné náhodě. Přežil i bombardování na Vinohradech.

Říkal jsem, co si myslím

Komunistický převrat v únoru 1948 Jaroslav rozhodně nevítal, přestože maminka byla členkou komunistické strany už ve 30. letech. „Ona prostě cítila, že podporují chudé lidi. Mohli nakupovat ve družstvu na dluh. Rozdávali straníkům takové knížky od družstva Včela, když nebyly peníze, dluhy se do knížky zapisovaly, říká Jaroslav, který s maminkou v politických názorech nesouhlasil. Věděl, co se děje v Rusku, a praktiky komunistů se mu nelíbily. „Měli by být čestní a ne podrážet lidi, tak jak to dělali, říká Jaroslav, který se coby dělník nebál partajníkům odporovat. Ozval se například, když měli všichni ve fabrice odhlasovat, že odpracují směnu zadarmo jako pomoc maďarským soudruhům při maďarském povstání v roce 1956. Měl za to přijít o práci.

Syn raději emigroval

Syn Jaroslav šel v názorech v jeho šlépějích. Jen díky shovívavému řediteli ho nevyhodili z průmyslovky. Technická škola se pro něj nehodila. Byl sečtělý a talentovaný, chtěl být scenáristou. Dostal práci v barrandovských studiích jako asistent režie, několikrát se pokoušel dostat na filmovou školu, neměl však příznivý kádrový posudek. Nakonec emigroval do Německa a do USA. Pamětníkův syn Jaroslav zemřel na srdeční selhání v roce 1990.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů