Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Hromek (* 1932)

• narozen 11. února 1932 v Moravské Nové Vsi

• vystudoval gymnázium v Břeclavi

• v padesátých letech vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• během studia spoluzaložil folklorní Soubor písní a tanců Vysoké školy Báňské

• od roku 1962 vedoucí Nové ocelárny Vítkovických železáren

• od roku 1969 nesměl zastávat vedoucí funkce

• sedm let byl vedoucím Sokola ve Vřesině

• od roku 1990 byl čtyři roky generálním ředitelem Vítkovických železáren

František Hromek se narodil na počátku třicátých let do tradiční zemědělské rodiny v jihomoravské obci Moravská Nová Ves. Ve vyprávění se dotkne dětství za protektorátu, svého setkání s Edwardem Benešem nebo kolektivizace na moravském venkově. Ta podle něj zničila po staletí budované vazby, zlomila hrdost sedláků a způsobila tak škody, které se nikdy nepodařilo napravit. Hromek opustil trajektorii rodinné tradice a místo půdy zamířil k oceli. V padesátých letech studoval na Vysoké škole báňské a později nastoupil do Vítkovických železáren, kde se vypracoval až k vedoucí pozici. Z moravského venkova si na Ostravsko odvezl lásku k folkloru a cimbálové hudbě. Kvůli práci vstoupil v roce 1960 do KSČ. V roce 1968 vyjádřil otevřený nesouhlas se srpnovou okupací, byl vyloučen ze strany a nesměl zastávat vedoucí pozice. Až do sametové revoluce se v železárnách věnoval výzkumu. Po roce 1989 byl čtyři roky generálním ředitelem železáren a stal se také členem Světové rady pro trvale udržitelný rozvoj. Od dětství byl aktivním sokolem. Vzpomíná na poslední všesokolský slet v roce 1948: “Když jsme pak pochodovali kolem tribun, kde byl Gottwald a Zápotocký, tak jsme od nich odvrátili hlavu a skandovali: ‚Bez Beneše, Masaryka není žádná republika!‘ Po sletu pozavírali celé vedení Sokola a začalo těžké období padesátých let.”

 

Těžké časy protektorátu pomohla překonat hudba

František Hromek se narodil 11. února 1932 v Moravské Nové Vsi, kde dle svých slov prožil krásné dětství. Jeho maminka zpívala často a ráda lidové písně a on sám se brzy naučil hrát na housle. Ty dostal od svého strýce, hospodského, jemuž je nechal do zástavy jeden z hostů, který neměl na útratu. Housle sice dostal původně k Vánocům pamětníkův starší bratr, ale ten je s ním vyměnil za fotbalový míč. A tak se František Hromek dostal k hudbě a už ve dvanácti letech, ještě za války, začal hrát s cimbálovou muzikou, kde hrál i se známým cimbálovým mistrem Jožkou Ščukou. 

Vzpomíná také na období protektorátu, kdy byly zakázány veškeré zábavy: “Po porážce Němců u Stalingradu byl zakázán zpěv a taneční zábavy. My jsme se scházeli u pana Zugárka v jeho nádherném vinném sklepě. Tam měli zpěváci a cimbálová muzika zkoušky. V té cimbálové muzice s námi hrál slavný cimbalista Jožka Ščuka a další muzikanti. Mezi zpěváky tam byli špičkoví zpěváci od Lanžhota až po Prušánky. Tam jsem nabyl ty nejkrásnější první zkušenosti jako houslista.”

Lidé se stáhli do vinných sklípků, kde hráli a zpívali dál a příslušníci nacistické stráže, kteří měli dohlížet nad dodržováním nařízení, nad tím přivírali oči, protože měli sami rádi víno a ve sklípcích vysedávali.

V dětství chodil do Sokola, což rovněž přerušila druhá světová válka. V měšťanské škole, kterou za války navštěvoval, byl podle něj učitelský sbor rozdělen na ty, kdo prosazovali nacistickou ideologii, a na české vlastence. Ti druzí podle něj tvořili většinu. Lidé se zlomit nenechali.

 

Kolektivizace zničila staleté venkovské vazby

Rok po válce, 1. června 1946, byl vybrán do dětské delegace, která byla přijata prezidentem Benešem ve Vladislavském sále. Vzpomíná, jak maminka obcházela sedláky, aby pro něj vypůjčila kroj, jaký si tehdy nemohli dovolit. O dva roky později se zúčastnil v Praze posledního všesokolského sletu, kde se zapojil coby dorostenec do atletických závodů. “Když jsme pak pochodovali kolem tribun, kde byl Gottwald a Zápotocký, tak jsme od nich odvrátili hlavu a skandovali: ‚Bez Beneše, Masaryka není žádní republika!‘ Po sletu pak pozavírali celé vedení Sokola a začalo těžké období padesátých let.”

Ke změně poměrů došlo také v jeho rodné vesnici: “Úderné čety přesvědčovaly sedláky, aby vstupovali do zemědělských družstev a ty, kteří nesouhlasili, tak ty pozavírali.” Prosperující selské usedlosti byly zničeny a začala výstavba společných kravínů: “Všechno šlo vniveč. Stáje, stodoly i technika. Oni najednou potřebovali postavit budovu pro úředníky na vesnici a do ní dali úplně zbytečné osazenstvo, které ničemu nerozumělo a všem jen komplikovalo život.”

Byla zlomena selská hrdost a po staletí budované vazby byly zničeny, vypráví pamětník: “Já tomu říkám zakuklení, kdy se ty rodiny zakuklí samy do sebe. Něco se vypráví doma u oběda a rodiče pak říkají dětem, aby to neříkaly nikde venku. Vyrostla tak generace, která si něco jiného myslela a něco jiného říkala. S tím budeme bojovat ještě dlouho.”

 

Z vesnice až do ocelového srdce republiky

Po absolvování gymnázia v Břeclavi zamířil František Hromek do Ostravy na Vysokou školu báňskou. Během studia se rychle seznámil s dalšími muzikanty z celé země, z čehož postupně vznikl Soubor písní a tanců Vysoké školy báňské. Během studia absolvoval se souborem desítky koncertů na území kraje a dostali ocenění od primátora Ostravy za rozvíjení lidové tvořivosti. Po konci školy se většina členů souboru rozprchla po republice, ale v souboru pokračovali další studenti hornické fakulty. Mezi nimi pamětník vzpomíná inženýra Mráze nebo Jana Rokytku, pozdějšího redaktora ostravského rozhlasu, který se specializoval na folklor.

Ze souboru později vznikl soubor cimbálové muziky Technik, který se proslavil u nás i v zahraničí. Nicméně práce již Františku Hromkovi nedovolovala se aktivně podílet na hraní v souboru.

Po dokončení školy začala jeho pracovní kariéra ve Vítkovických železárnách. Coby inženýr se postupně propracoval z pozice mistra a vedoucího provozu Martinských pecí až na místo vedoucího Nové ocelárny Vítkovických železáren. To se psal rok 1962 a o dva roky dříve kvůli své práci vstoupil František Hromek do KSČ. Jeho vstup mu posvětil otec, bývalý člen sociální demokracie, který ale nesouhlasil se sloučením s KSČ a do strany nevstoupil. Svému synovi nicméně řekl: “Pokud je to jediná podmínka, tak tam vstup, ale snaž se zůstat slušným člověkem.” Což pamětník dle svých slov dodržel.

 

Nesouhlas s okupací znamenal konec kariéry

V roce 1968 vyjádřil otevřený nesouhlas s okupací Československa: “Já a můj kolega ekonom z vedení závodu a jeden odborář jsme sepsali petici za odchod vojsk Varšavské smlouvy a předali jsme to vedení železáren. Tam to roztrhali a nás vyhodili.”

Byl sesazen z místa vedoucího a v roce 1969 vyloučen ze strany. Nicméně v železárnách zůstal dál v oddělení výzkumu, a to až do roku 1989. Jiný postih jej nepotkal. V závodě mohl zůstat díky svému strýci, což byl válečný chirurg, který během války dvakrát operoval generálního ředitele továrny a ten se mu cítil zavázán. Držel tak nad pamětníkem ochrannou ruku.

Ještě v roce 1968 přišel za Františkem Hromkem starosta obce Vřesina, v níž si postavil dům, a požádal jej, aby se stal vedoucím Sokola: “Řekl mi: ‚Františku, budeš dělat předsedu Sokola.‘ Já se ho ptal, jestli mu nevadí, že jsem vyloučený ze strany. On mi řekl, ať se na to vykašlu. Že potřebuje někoho, kdo umí s dětmi cvičit. A tak jsem sedm let bojoval v sokolském triku až do roku 1975.”

 

Revoluce otevřela cestu do čela železáren

Po revoluci v roce 1989 se shodou okolností ocitl na několik let v pozici generálního ředitele Vítkovických železáren, jejichž osud pak smutně sledoval také v následujících letech privatizace, s níž on osobně nesouhlasil. S jistým rozčarováním vzpomínal, že když jej z továrny vyhazovali komunisté, řekli mu to alespoň do očí, zatímco o svém konci v čele závodu v roce 1994 se dozvěděl od svého řidiče. František Hromek však nezahořkl a dodnes se aktivně zajímá o osud železáren a celého kraje.