Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Hrňová (* 1942)

Nepanovala nenávist. V Ralsku žila s okupanty jako se sousedy

  • narodila se 30. prosince 1942 v obci Jezová na Mimoňsku

  • po válce většina německých obyvatel opustila Jezovou kvůli odsunu, stejně tak příbuzní Růženy

  • mezi lety 1949 a 1954 chodila do jednotřídky v Dolní Krupé, poté do roku 1957 na školu v Mnichově Hradišti

  • v rámci kolektivizace rodině komunisté sebrali velkou část hospodářství

  • během 50. let proběhlo další vystěhovávání z Jezové, přesunula se sem československá armáda

  • v roce 1960 se pamětnice seznámila s manželem Jaroslavem, svatbu měli 31. 12. 1960

  • Hrňovi se přestěhovali do hájovny v Ploužnici, v roce 1962 se jim narodila dcera Soňa, v roce 1968 syn Jaroslav

  • Jezová po zřízení vojenského prostoru postupně zanikla, po okupaci v roce 1968 vojenský újezd zabraly sovětské jednotky

  • Růžena od konce 60. let pracovala v ploužnické mateřské škole

  • postupně si doplňovala pedagogické vzdělání, původně dětský útulek transformovala na mateřskou školu

  • se sovětskými vojáky i jejich rodinami udržovali dobré vztahy

  • do roku 1995 působila jako ředitelka MŠ, poté se škola přesunula do Kuřívod, Růžena pokračovala jako vychovatelka až do důchodu

  • v roce 2021 žila v Ralsku - Ploužnici

Na mapách existují místa, jimiž se v minulém století prohnalo hned několik armád v krátkém sledu. Existují také oblasti, které byly uzavřeny a vyčleněny pro čistě vojenské účely. Pro okolí Ralska na pomezí středních a severních Čech platí oboje. Pamětnice Růžena Hrňová právě zde zažila osvobození Rudou armádou, odsun německého i českého obyvatelstva, zřízení vojenského újezdu i jeho zánik, příchod sovětských vojsk i jejich odchod.

Navzdory těmto dějinotvorným pohybům vedla spokojený život. Hravé dětství a mládí prožila v dnes již zaniklé vsi Jezová, kde její velká rodina hospodařila na statku. Nový domov s manželem poté nalezla v nedaleké Ploužnici. Po roce 1968 četné domy, a hlavně okolní lesy obsadili sovětští vojáci. Leckdo by si řekl, že to pro mladou ženu s dvěma dětmi, a ještě navíc vychovatelku ve školce, znamenalo neustálé napětí a strach. Realita ovšem vypadala jinak.

 

Doma mluvili za války česky

Pamětnice Růžena Hrňová přišla na svět během druhé světové války na samém konci roku 1942. Její mamince Anně Riegelové bylo tehdy už přes 40 let a jako vdova vedla velkou domácnost. Na statek přišel vypomáhat o 22 let mladší Vlastislav Máj – Růženin tatínek. Rodiče se kvůli věkovému rozdílu nesezdali, ale Vlastislav zůstal na statku a později si vzal Marii, jednu z Růženiných sester. V domě podle pamětnice panovaly vždy pokojné vztahy.

Obec Jezová (Jezowai), v níž početná rodina Riegelových a Májových žila, se nacházela na půl cesty mezi Mimoní a Mnichovým Hradištěm. Před válkou i během ní ji obývali z drtivé většiny Němci. „Doma jsme ale mluvili česky. Ve vsi se žilo dobře, bylo to tam hezké,“ vzpomíná Růžena. Zástavba se táhla téměř dva kilometry a dělila se na horní a dolní část, v každé z nich stála jedna kaple. Domy tehdy ještě obklopovaly ovocné sady, louky a polnosti.

První zřetelné vzpomínky má Růžena až na samý konec války a osvobozování, kdy do Jezové přijela Rudá armáda. „Maminka mě stále nosila na ruce, protože se o mě bála. Pro vojáky vařila kotle s jídlem, měli bolavé nohy, ošetřovala jim je heřmánkem a obvazovala natrhanými prostěradly. Sestry byly zavřené ve sklepě, už to tehdy byly velké holky a hrozilo jim nebezpečí. Podařilo se je ochránit, před dveřmi do sklepa visely kabáty tak, že nešlo vidět dveře.“ Vojáci vesnici záhy opustili, kola těžké vojenské techniky však okolí Jezové nebrázdila zdaleka naposledy.   

 

Odešla většina vesnice

Velkou proměnou Jezová prošla hned po válce, kdy ji nuceně opustilo německé obyvatelstvo. Pryč odešli také příbuzní pamětnice, Růženin dědeček z matčiny strany byl totiž Němec. „Vidím to dodnes. Všichni stáli před naší kapličkou, plakali a modlili se. Měli na sobě batohy, mohli si vzít s sebou jenom pětatřicet kilo. Můj bratránek od Sigmundů říkal, že si od něj mám vzít nákladní vozík, na kterém vozil seno a slámu. Tak jsem si ho vzala, měla jsem ho dlouho a vozila na něm řepu,“ líčí pamětnice.

Později se dozvěděli, že jejich příbuzní ještě před odchodem do Německa pracovali na statku ve Stakorách. Statkář se o Němce prý dobře staral a v nelehkých časech jim pomohl. V roce 1969 jej Růženy maminka navštívila a poděkovala mu, setkala se ten rok také jedinkrát s německým příbuzenstvem.  

Po odsunu zbylo v Jezové pouze osm rodin. Růžena s rodinou patřili mezi ty, kteří zůstali a nadále vedli hospodářství. Na statku chovali koně, dobytek, drůbež i prasata a také pěstovali vlastní byliny, brambory, řepu i ovocné stromy. Místo panenek tak malá Růženka vozila v kočárku králíky a kočku. V mnoha ohledech si rodina obživu obstarávala sama, matka dokonce vařila domácí černé pivo, jenom pro mouku, cukr a pitnou vodu se jezdilo do Dolní Krupé. Tam Růžena také navštěvovala jednotřídku.

„Do Krupé jsme chodili pěšky. V zimě vzal tatínek koně a kládou protáhli cestu, abychom mohli chodit. Ve škole jsme měli hodnou paní učitelku, hned nám uvařila teplý čaj. Mám na ni hezké vzpomínky, uměla na housle, hráli jsme divadlo, sázeli stromy, chodili do lesa. Zkrátka vesnický učitel jak má být, takových je málo,“ popisuje Růžena Hrňová něco, co do jisté míry určilo její vlastní směřování.  

 

Domy v Jezové pustly

Veškerý život se však stále odehrával v Jezové a blízkém okolí. Na výlety chodily děti po okolních kopcích Radechov či Ralsko, Růžena se také účastnila katolických poutí na nedaleký hrad Bezděz. Vzpomínky na dětství a mládí v Jezové má dle svých slov krásné. Zůstala zde i po dokončení měšťanky v Mnichově Hradišti po roce 1957, ale to už obec směřovala k naplnění svého smutného osudu.

Zkraje padesátých let 20. století komunistická vláda rozhodla o zřízení vojenského újezdu Ralsko. Ten se postupně rozšiřoval a některá osídlení zanikala na úkor výstavby armádních budov, tankodromů, hangárů, střelnic a utajených raketových skladů. Jezovou opět opouštěly celé rodiny, tentokrát už i ty české, odcházely nejčastěji do jiných obcí v okolí. Statek tehdy opustil také Růženin otec, který šel do Doks. Do oblasti místo vysidlovaných rodin přicházeli českoslovenští vojáci a důstojníci.

„Domy v Jezové pustly, když vystěhovali i naše lidi, ale co se dalo dělat. Vojáci tam postavili kantýnu i kasárna. Hrála jsem si s klukama od velitele. Vztahy byly velmi dobré,“ přibližuje tehdejší situaci pamětnice. Riegelovi byli posledními z původních obyvatel, kteří v Jezové ještě zůstávali. Sourozenci František a Valina pracovali v lese, později se k nim připojila i Růžena.

Na další studium chyběly peníze a dcera nechtěla nechat matku hospodařit samotnou. Statek ovšem výrazně zchudnul, neboť většinu zvěře a polností rodině sebral komunistický stát během kolektivizace. „Dodnes si pamatuju, jak maminka plakala, když odváděli oba koně do Doks. Zůstala nám jen malá jalovička, která nás živila.“

 

Něco starého končí, něco nového začíná

Zatímco část života spjatá s Jezovou se chýlila ke konci, nová etapa nadcházela s novou dekádou. „Poprvé jsme se potkali, když se šlo ze křtin mého synovce Franty do hospody pro limonádu. Můj budoucí manžel tam seděl a pokukoval po mně. Podruhé jsme se potkali při práci v Kuřívodech. Chodili jsme spolu pak tři roky a vzali se na Silvestra roku 1960. Svatba se konala ještě v Jezové, úředně tedy v Újezdě a církevně v mimoňském kostele.“   

Manželé Hrňovi se poté přestěhovali do deset kilometrů vzdálené Ploužnice. Jaroslav zde jako hajný vojenských lesů dostal přidělenou hájovnu, Růžena nadále dělala lesní práce. V roce 1962 se jim narodila dcera Soňa, o šest let později, v roce 1968, syn Jaroslav. Československá armáda vojenský prostor Ralsko vyklidila a převzaly jej sovětské okupační jednotky.

„Bylo nám líto, co se stalo, a měli jsme zároveň strach. Ploužnicí jezdily tanky a při převážení raket vždy v celé vesnici zhasla světla. Když ale člověk viděl ty vojáky, byli to taky chudáci, nepřišli sami od sebe, někdo je poslal,“ říká pamětnice.

Konec 60. let nepřinesl pouze všudypřítomnost sovětských vojáků a přísně střežených armádních prostorů, ale na druhé straně i zcela novou pracovní příležitost. Růžena nastoupila v ploužnickém dětském útulku nejprve jako školnice a kuchařka, poté i jako pěstounka. V 80. letech si dodělala pedagogické vzdělání a mohla se tak stát ředitelkou mateřské školky. Nalezla své poslání a s dětmi pracovala až do důchodu.

„Práce s dětmi ve školce a v útulku mě bavila hodně, člověk při ní ani nehledí na čas. Musí se to dělat se srdcem a láskou. Držela jsem se toho, co říkal Komenský: Škola hrou. Nekupovali jsme čaj, chodili jsme na vycházku a trhali vlastní bylinky, měli jsme vlastní zahrádku - mrkev, petržel, pět řádků brambor a dávali jsme všechno kuchařce do polívky. Chodili jsme do lesa poznávat houby, třídili jsme stromy, který je silný, který slabý,“ popisuje Růžena se samozřejmostí pedagogické metody, které se dnes mnohdy berou jako novátorské.

 

Se Sověty žili místní v běžném kontaktu

O vlastní děti ani o děti ve školce Růžena strach vzhledem k přítomnosti vojska neměla. Sovětští vojáci se podle pamětnice chovali jako běžní lidé, měli v Ploužnici své manželky a rodiny, s nimiž Češi přicházeli do kontaktu. Matky si vyměňovaly kočárky a společně chodily koupat děti. Vztahy byly normální, Češi například nakupovali v sovětských obchodech.

„Když se to vezme, Sověti nebyli špatní lidi. Někteří z nich litovali toho, co se stalo, říkali nám, že s tím nesouhlasí. Ale rozkaz byl rozkaz. Ti vojáci byli vlastně chudáci.“ Růžena Hrňová vzpomíná, jak například jednou donesla chleba a čaj s rumem vojínovi, který pozapomenut čekal na ploužnické křižovatce a za pomoc projevil neskrývaný vděk.

„Měla jsem také jednu kamarádku Irinu Sonjuk. Pracovala jako pedagogická metodička a ráda chodila ke mně do školky. Ptala jsem se, proč raději nechodí do mimoňské městské školky. Odpověděla mi: ‚Růženo, tam je moderno, u tebe normálno.‘ Po večerech jsme spolu sepisovaly plány a přípravy, překládaly jsme do ruštiny. Pak jsem se dozvěděla, že když se vrátila do Ruska, získala za svou práci metál. Já mám alespoň čestné ocenění Komenského,“ přiznává pamětnice.

Jaroslav působil jako předseda občanského výboru, takže manželé Hrňovi dostávali pozvánky na slavnostní shromáždění vojenské posádky, kde hrávala muzika, zpívalo se a tančilo. „Doma jsme chystali klobásy a salám a brali je na oslavy. Kluci z toho měli radost a pak na mě ve vsi troubili. Ale hlavně se díky tomu pak měly dobře i děti, dostávali jsme od vojáků řepu a zelí, uvařil se zelný salát a za ušetřené peníze jsme si ve školce mohli dovolit něco jiného.“

Výměnný obchod mezi místními obyvateli a okupanty fungoval běžně. Hrňovi od vojáků občas kupovali benzín, díky čemuž si mohli dovolit delší cesty autem na Moravu, odkud pochází Jaroslav. Po ralských lesích už se nešlo volně pohybovat jako v dobách Růženina dětství, ale kdo měl výjimku anebo se znal s vojáky, mohl zariskovat a dojít si na okraj pro houby či maliny.

 

Na zaniklé obce by se nemělo zapomínat

Obce na Mimoňsku a Ralsku se po téměř 40 let nacházely v bezprostředním obklopení vojenského újezdu a z toho velkou část v bezprostředním kontaktu s okupačními sovětskými vojsky. V oblasti se mimo jiné těžil uran, strategická surovina pro jaderné zbrojení. Z vyprávění Růženy Hrňové se však zdá, že zde lidé dokázali vést klidný a spokojený život. Sovětské vojáky, které mnozí Čechoslováci vnímali jako utiskovatele a nepřátele, brali Růžena a její manžel zkrátka jako lidi, s nimiž žili na jednom místě.

„Když Sověti v roce 1990 odjížděli, přišli se s námi rozloučit a děti jim mávaly. Nepanovala žádná nenávist. Oni za nic nemohli, jsou to lidi jako lidi,“ míní pamětnice a z jejích slov je patrný silně nepolitický přístup k životu. Do událostí, jež formovaly historii Československa ve 20. století, se nikdy s manželem přímo nezapojovali, přestože tanky s různými vlajkami přejížděly za jejich okny.

Nová éra po roce 1989 podle Růženy Hrňové přinesla řadu výhod – svobodný projev či možnost cestovat za hranice. Ale našli se tací, kteří podle pamětnice tyto výhody zneužili, a tak polistopadový vývoj přinesl mnohým i zklamání. Ona sama pracovala nadále jako ředitelka ve školce, která se posléze v roce 1995 přesunula do Kuřívod. Růžena až do důchodu pracovala jako vychovatelka.

Dnes je pro pamětnici nejdůležitější, aby k sobě lidé byli upřímní a nezáviděli si. A při vzpomínce na ves, v níž se narodila a vyrůstala, dodává: „Je škoda, že obce zanikly. Bylo by dobré na místě udělat nějaký pomníček a vzpomenout, kdo všechno ve vesnici bydlel. Nemělo by se na to zapomínat, stejně jako se nezapomíná třeba na Lidice.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kubelka )