Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Tomáš Hrbek (* 1943  )

Existují případy, kdy lidé odmítli jít do koncentráku

  • narozen 15. srpna 1943 v Olomouci

  • pochází ze židovské rodiny

  • jeho otec Leo Hrbek byl advokát, několikrát se odvolal vůči předvolání k nástupu do transportu

  • zachránil tak svoji ženu Rosu

  • pamětník studoval anglistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého

  • do roku 1990 učil na Střední ekonomické škole v Olomouci

  • poté vyučoval na Katedře uměnovědy Filozofické fakulty Univerzity Palackého

  • do roku 2009 zastával na univerzitě také funkci kancléře

  • je místopředsedou Židovské obce Olomouc a Nadačního fondu obětem holocaustu

  • v roce 2016 žije v Olomouci

Tomáš Hrbek se narodil v roce 1943. Jak sám říká „...za velmi tristních okolností“. Jeho otec Leo Hrbek pocházel částečně z křesťanské a částečně z židovské rodiny, jeho maminka Rosa Hrbková, dříve Aschkenesová, byla Židovka. Otec pracoval jako advokát: zabýval se otázkou žen – vražedkyň dětí, které obhajoval. Matka měla v meziválečném období licenci na obchod s originály domácích i cizích mistrů. Později byla zaměstnána v Olomouci v muzeu a odborně se věnovala lidové keramice.

V roce 1938 německá část divadla v Olomouci uvedla hru, ke které byl připojen rasistický komentář. Leo Hrbek jako reakci napsal polemický leták Das Flugblatt. Leták nesl název Das deutsche Theater und die Reinheit des Blutes: Německé divadlo a čistota krve, podtitul Die Zeit der großen Charakterprobe: Čas velké zkoušky charakteru. Tento leták volně šířil a po březnu 1939 byl zatčen mezi prvními.

To byla zásadní otázka

Ještě podstatnější problémy však vyvstaly po roce 1940. Moravská advokátní komora v Brně vyzvala otce, aby prokázal svůj árijský původ. „To byla zásadní otázka, která musela být vyřešena, aby mohlo být chápáno manželství mých rodičů jako smíšené.“ Ve smíšeném manželství totiž byli Židé do určité doby chráněni. Roku 1940 si tedy začal otec dopisovat s úřady: „Oni psali dopisy v němčině a otec jim odpovídal česky.“

Potom začal dlouhý boj o uznání árijského původu. Otec se snažil neustále prodlužovat lhůtu, která mu byla přidělena. Jeho matka Berta Rosenfeldová měla židovský původ, ale od doby svého sňatku se k židovství nehlásila. Korespondence s úřady se táhla až do roku 1942. Nakonec dal dohromady materiály, které dokládaly, že jeho matka nebyla židovského původu. „K tomuto účelu mu nezbylo nic jiného než falšovat doklady. Na první pohled ovšem bylo zjevné, že jde o falzifikáty.“

Razítka otec vyráběl na dětské tiskárně, kulatá ohraničení vyrobil tak, že namočil víčko od inkoustu do barvy a to obtiskl na papír. S opisem šel k notáři – ten kontroloval jen to, zda se text na původním dokumentu a v opisu shoduje. Takže otec získal dokonce úředně ověřené listiny. Plán se tedy podařil: rodiče byli považováni za smíšené manželství a matka byla až do roku 1944 chráněna.

Situace je neudržitelná

To ovšem neplatilo pro její rodinu. Na přelomu července a srpna 1942 odjely čtyři transporty do Terezína: v jednom jela babička s matčinou sestrou. Rosa Hrbková svoji maminku doprovodila až do školy poblíž nádraží, kde bylo shromaždiště pro odjezd. „Říkala, že to bylo naposledy, co babičku viděla.“ Druhá sestra žila ve Vídni, odkud také musela odjet do koncentračního tábora. Všichni zahynuli, zachránila se jen jedna matčina sestřenice. Ta se svým manželem utekla na Nový Zéland, kde dodnes její rodina žije. Snažila se k sobě dopravit ještě nějaké další rodinné příslušníky, ale to se nepodařilo.

Pamětník má dodnes uschovány korespondenční lístky, které dostávala jeho maminka z Terezína. Matka posílala příbuzným různé balíčky. Ze začátku mohli psát vězni do dopisů více textu, ale později už maminka jako odpověď dostávala jen předtištěný text „děkuji za balíček“ apod. „Matka už věděla, že je situace neudržitelná, a v tu dobu napsala šestistránkový dopis na rozloučenou. Ten jsem našel poměrně nedávno.“ V dopise se loučí se všemi členy rodiny. Dopis není datovaný, ale pochází zřejmě z roku 1944.

Tehdy totiž dostala povolávací rozkaz k odjezdu do koncentračního tábora. „Dostavte se v pondělí 31. října 1944 do Prahy.“ Matka ale nikam neodešla. „Já si to vysvětluju tak, že můj otec byl jako advokát zvyklý, že proti každému rozhodnutí je možné podat odvolání.“ Leo Hrbek tehdy matce opravdu sepsal odvolání, ve kterém argumentoval tím, že v rodině jsou děti. Týden nato přišel další telegram. Žádost byla zamítnuta („děti jsou snadno umístitelné“), ale doba odjezdu byla posunuta. Rosa Hrbková však do transportu neodešla ani tentokrát.

To je moje pacientka

V Olomouci působil Otokar Bittman, šéfgynekolog na německé části gynekologického oddělení v nemocnici. „Měl výborné postavení, před válkou byl profesorem Masarykovy univerzity v Brně a byl to osobní lékař všech nacistických pohlavárů v Olomouci.“ V letech 1944 a 1945 využíval svého postavení, například dodával partyzánům léky. Matka se na něj obrátila a dostala potvrzení z nemocnice, ve kterém se píše, že trpí krvácením z dělohy. „V případě opakování se musí okamžitě dostavit do nemocnice.“

Po druhém povolávacím dopisu Rosa Hrbková odešla do nemocnice. „Když gestapo dorazilo do jejího pokoje, přišel Bittman a říká: ‚Toto je paní Hrbková. To je moje pacientka, já ji nepustím. Jestliže ji chcete vzít, tak já tady končím.‘ A oni odešli. Takže ten Bittman, to je osobnost skutečně mimořádná.“

„Existují případy, kdy lidé odmítli jít do koncentráku. Ale většina lidí si ani nedokázala představit, že by to bylo možné.“

Poválečné potíže

„Za války se musel prokazovat árijský původ a po válce zase loajálnost k Československu.“ Opět bylo nutné svoji příslušnost nějakým způsobem doložit. Otec disponoval materiály, které ukazovaly, že upřednostňoval českou národnost, ale dokazování bylo náročné a táhlo se až do roku 1947. Až potom získal Leo Hrbek definitivně české občanství.

Poté se musel stát členem advokátní kanceláře, kde se měli sdružit všichni advokáti. Stávali se z nich zaměstnanci, už nemohli být nadále samostatnými subjekty. V roce 1949 vyšel zákon, že je možné člověku odebrat oprávnění pro výkon práce advokáta bez udání důvodu. Vzhledem k tomu, že Leo Hrbek byl advokátem již v buržoazní první republice, bylo mu oprávnění odebráno.

Doma se o tom nemluvilo

O svém židovském původu se Tomáš Hrbek dozvěděl až na střední škole. „Doma se o tom nemluvilo. Matka byla ráda, že to přežila... Když se rodiče bavili o něčem, co nechtěli, abych tomu rozuměl, tak mluvili německy.“ Informace o své rodině se tak pamětník dozvěděl až po smrti své matky. Její sestřenice na Novém Zélandu nahrála kazetu, kde vyprávěla o svém životě. „Teprve z výpovědi z Nového Zélandu jsem se dozvěděl, co se dělo v mé rodině v Olomouci... Zajímavé je, že když se chci dozvědět něco z dětství mé matky, tak se musím zeptat své manželky. Ona s ní o tom mluvila mnohem víc než já.“

V roce 1971 se Tomáš Hrbek připravoval na doktorát na filozofické fakultě. Odevzdával rigorózní práci a měl domluven termín zkoušky, ale tehdy potřeboval získat souhlas stranické buňky. Týden před zkouškou mu však oznámili, že mu dokončení doktorátu nebylo schváleno. Důvod: jeho synové se jmenují David a Daniel. „Prý jsem se zřejmě nevyrovnal s náboženskou otázkou – to mi sdělila předsedkyně Svazu československo-sovětského přátelství.“ Doktorát nakonec složil o rok později, to už pamětníka posuzovali jiní lidé.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Anna Štěpánová)