Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Hrbáčková (* 1930  †︎ 2022)

Naši lidé se o nás dobře starali

  • narozena 14. 9. 1930 ve Vojnově Městci

  • obecná a měšťanská škola

  • 1944 – zapojení celé rodiny do partyzánské jednotky Mistr Jan Hus

  • ve Výzkumném ústavu lýkových vláken v Šumperku

  • spojařkou na vojenské telefonní ústředně v Táboře a v Písku

Irena HRBÁČKOVÁ, roz. Hlávková

(narozena 14. 9. 1930 ve Vojnově Městci, Československo)

Naši lidé se o nás dobře starali. Každý se o nás postaral.

Na Vysočině před válkou

Irena Hrbáčková, rozená Hlávková, se narodila dne 14. 9. 1930 ve Vojnově Městci na Vysočině v tehdejším Československu. Vyrůstala v Račíně, její otec Viktor byl hajným na hájence u hraběte Kinského a maminka byla v domácnosti. Sestra (nar. 1921) byla švadlena a bratr Miroslav (nar. 1923) byl elektrikář a radioamatér. Irena Hrbáčková vychodila v Račíně obecnou školu a poté docházela v Polničce na měšťanskou školu. Její vzdělávání však ukončila činnost partyzánských jednotek – nikoliv násilně či úmyslně, ale souběhem událostí.

Partyzánská brigáda Mistr Jan Hus

Dne 26. 10. 1944 byl u Čáslavi shozen sovětský partyzánský výsadek Mistr Jan Hus pod velením majora Alexandra Fomina. Místem určení byla Českomoravská vysočina, a tak museli partyzáni putovat do zdejší oblasti. Štáb tvořilo celkem 12 lidí, ale postupně se jim podařilo přesvědčit ke spolupráci další české obyvatele, a nakonec partyzánská brigáda dosáhla počtu 444 partyzánů.

Partyzáni prováděli diverzní akce a kvůli nim bylo zřízeno chrudimské gestapo pod vedením Paula Feustela. Měl je za úkol najít a zničit. To se mu nakonec podařilo – dne 26. 3. 1945 se hlavní štáb partyzánů sestávající z pěti sovětských výsadkářů včetně Alexandra Fomina a dvou českých partyzánů dostal do německého obklíčení. Přežil[1] pouze Alexandr Fomin – jevil sice známky života, ale jeho stav byl natolik špatný, že ho nacisté ani nemohli vyslechnout, a nakonec jej v Chrudimi zastřelili. Vedení partyzánské brigády se poté ujal Miloslav Pich – Tůma, který byl původně vysazen jako komisař.

„Když k nám přišli partyzáni, tak mně bylo 14 roků. Rodina je přijala, venku byla zima a moc sněhu. Hledali nějaké ubytování, protože v těch zemljankách se už nedalo žít. Tak přišli i k nám. Přijali jsme je, nakrmili, vykoupali a udělali jsme pro ně, co jsme mohli. Ubytovali se u nás nahoře, tam jsme měli světničku, a byli tam celý měsíc. Od nás chodili do lesa. Ráno vždycky vyšli s radiostanicí a na kopci vysílali. Večer zase zmrzlí přišli.“

Pro partyzány se vozila mouka z Krucemburku. V této vesnici však došlo k prozrazení činnosti a velká část zdejších obyvatel byla pozatýkána. Velitel Fomin se obával, aby rodina Hlávkových nebyla podobně postižena, a tak musela odejít ze svého domova: „Jelikož gestapo o nás ví, musíme s nimi odejít do lesů. Tak bratr a tatínek šli s nimi jako partyzáni se zbraní v ruce a nás dostali na starost určití lidé na Přibyslavsku, kteří se o nás starali.“

Irena Hrbáčková v tu dobu docházela do měšťanské školy, ale zrovna byly vyhlášeny tzv. uhelné prázdniny. Znamenalo to, že se ve škole nevyučovalo, jelikož nebylo uhlí na zatopení, a děti docházely do školy jednou za týden. Irenu Hrbáčkovou tak ve škole během prvních dnů odchodu z domova nikdo nepostrádal.

K úplnému výčtu celé rodiny však chybí ještě sestra Ireny Hrbáčkové. Ta se ještě před válkou vdala a odstěhovala, a když se jí gestapo přišlo ptát na rodinu, nemohla jim nic říct – ani nevěděla, kde se její rodina po odchodu z domova nachází. Spolu s maminkou vystřídala Irena Hrbáčková několik rodin, např. byly v Pořežíně, odkud kvůli zemědělské kontrole musely odejít do lesů. Nejčastěji se však ukrývaly na Prantech.

Celkem vystřídaly osm rodin. Dokonce si opatřily falešné legitimace a z Ireny se stala Eva. Důvodem odchodu však nebylo vždy gestapo: „Jak šla fronta, tak Němci – jako obyvatelé – se snažili utéct před frontou a zase se cpali do těch vesnic na baráky. Tak jsme zase musely odejít.“

Irena s maminkou se snažily partyzánům i pomáhat. Ve Velké Losenici se skrývaly u četníka, jehož kolegové přivezli zdravotní materiál z Prahy: „Tak jsme zase s maminkou dělaly takové balíčky pro partyzány, aby je mohli mít v kapsách. A mezitím náš štáb, kterému velel major Fomin, byla tam lékařka Lída, radistka Máša, radista Saša a pak naši někteří chlapci, se přesunoval a padl do rukou Němcům. Takže tam byli postřílení.“

Maminka s Irenou přesto dál partyzánům pomáhaly: „To jsme dělaly, že jsme jim chtěly pomoct. Protože se o nás lidé na Vysočině starali, tak jsme se zase snažily, abychom jim v něčem pomohly. A když nám přivezli zdravotní materiál, vatu a obvazy, a já nevím, co ještě mám říct, tak jsme se jim snažily nadělat balíčky, aby to měli u sebe. Když byl raněný, aby to mohl využít.“

Partyzánům se snažili pomáhat spolupracovníci z Polné, z Přibyslavi, ze Žďáru nad Sázavou, z Chotěboře, ze Železných hor i z jiných míst. Příchodu Rudé armády se Irena Hrbáčková se svojí maminkou dočkala v Přibyslavi.

Po válce spojařkou

Po válce chtěla rodina Hlávkových odejít domů, ale na Račíně se stále bojovalo. Poté se domů sice dostali, ale z hájovny se náhle stala sovětská nemocnice: „Mně to bylo tak líto, že jdu domů, a nemůžu jít domů.“

Rodina se tedy musela ubytovat v místní hospodě. Irena Hrbáčková po měšťanské škole odešla do rodinné školy a poté přešla na učení do šumperského Moravolenu. V Šumperku poté pracovala ve Výzkumném ústavu lýkových vláken, provdala se za vojáka-spojaře z povolání a díky tomu se sama stala spojařkou. Pracovala na vojenské telefonní ústředně a často musela celá rodina kvůli povolání obou manželů měnit bydliště. Bydleli tak v Novém Mestě nad Váhom, poté se odstěhovali do Znojma, do Havlíčkova Brodu, do Tábora a nakonec do Písku. V tomto krásném jihočeském městě žije Irena Hrbáčková dodnes.

V roce 2012 natočil a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.


[1] Padl náčelník štábu Perchun, lékařka Smyková, seržantka Poljaková, radista Čepurov a čeští         partyzáni Coufal a Janáček.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)