Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Hrabáková (* 1940)

Když jsem byla na kandidátce, vždy jsme vyhráli

  • narodila se 30. června 1940 v Berouně

  • základní školu vychodila v Cerhovicích

  • absolvovala jedenáctiletou Střední všeobecně vzdělávací školu v Hořovicích

  • dálkově vystudovala pedagogiku

  • krátce po svatbě se v roce 1961 přestěhovala do Horní Břízy

  • v letech 1960, 1975 a 1980 cvičila na spartakiádách

  • v roce 1968 vstoupila do Komunistické strany Československa

  • v době počínající normalizace z KSČ vyloučena

  • v roce 1985 na spartakiádu doprovázela žáčky hornobřízské základní školy

  • v roce 1989 se angažovala v Občanském fóru

  • v komunálních volbách roku 1990 zvolena na kandidátce OF do zastupitelstva v Horní Bříze

  • po volbách v roce 1994 působila ve funkci místostarostky Horní Břízy

  • stála u zrodu partnerství měst Horní Bříza a Villeneuve-sur-Yonne

V prvních porevolučních komunálních volbách na podzim roku 1990 kandidovala za Občanské fórum do zastupitelstva městečka Horní Bříza na Plzeňsku. Pomocí preferenčních hlasů se dostala z nevolitelných míst do jejího čela. I tak se ale členkou rady Horní Břízy nestala. Domnívá se, že obsazení rady bylo domluveno předem.

Jak dopadl zápas Sparty?

Emilie Hrabáková se narodila 30. června 1940 v berounské porodnici. Maminka Emilie Červenková pocházela z pěti dětí a tatínek Zdeněk ze čtyř. Maminčina nejstarší sestra zemřela při porodu dítěte zrovna v době, kdy se měl narodit straší bratr Zdeněk. Ovlivněna touto událostí se rodina bála domácího porodu, a tak tatínek odvezl manželku do pražské nemocnice, kde ve volném čase před porodem navštívil zápas fotbalové Sparty. Jak zápas dopadl, se v rodině neví, ale všichni si pamatují, že narození syna nestihl.

Strach z domácích porodů v rodině zůstal, a tak když se v průběhu války měla narodit Emilie, jeli manželé do Berouna, kde měla porodit pod vedením lékařského personálu. Jeptišky, jež měly porodnici pod dohledem, ale ráno odešly na mši, a tak se malá Emilie dostala na svět bez odborného dohledu. Ihned po narození ve většině případů následoval křest, ale rodina patřila do Československé církve husitské, jejíž kněz nebyl přítomen, a tak ke křtu došlo až s několikatýdenním zpožděním. Babička pamětnice na tyto události vzpomínala s humorem: „My jsme tě křtili až v šesti týdnech, protože jsme si mysleli, že umřeš.“

Václavu Hraběti šlo snad úplně všechno

Do základní školy chodila v Cerhovicích, kde žila rodina v podnájmu u maminčiny bývalé učitelky. Později přešla na jedenáctiletou střední školu v Hořovicích, kde se jejím spolužákem stal později známý básník Václav Hrabě. „Tomu šlo snad všechno,“ dodává  Emilie Hrabáková. Václav Hrabě hrál na klarinet a saxofon a založil se spolužáky kapelu. Pamětnice se byla podívat na zkoušce tohoto hudebního uskupení.

Po ukončení jedenáctiletky chtěla jít na pedagogickou školu do Berouna. Tam ale v tomto roce neotevřeli první ročník, a tak ji tatínek chtěl poslat na pedagogickou školu v Plzni. Tomu se ale vzepřela. Chtěla totiž učit malé děti – ne druhý stupeň. Díky maminčiným známostem získala práci v Závodech československých naftových motorů – pobočce plzeňské Škodovky v Hořovicích. Tam nastoupila ve svých sedmnácti letech na pozici starší účetní. Po dvou letech se přesunula do školy v Hostomicích na pozici družinářky a dálkově studovala pedagogiku. Brzy se vdala a nastoupila do školy v Žebráku, kde učila mimo jiné budoucího spisovatele a záhadologa Otomara Dvořáka.

Vždycky vrčím, když lidé nadávají na spartakiády

Emilie Hrabáková měla celoživotně kladný vztah ke sportu. V Cerhovicích trávila mnoho času cyklistikou s bratrem a spolužáky. „Tatínek byl malíř pokojů, a jak malíři vozí tu káru se štaflemi, tak nám všechna kola zhuntoval.“ Proto si od tatínka s bratrem objednali pánská sportovní kola s berany – aby se na ně otci těžce lezlo a neničil je.

Do Pionýra vstoupit nesměla, protože byl otec rozzlobený na komunistickou stranu, vadilo mu, že nesměl tak jako dřív mít učně. Vstoupila do něj tedy až s ročním odkladem, když se vedoucím v Pionýru stal její bratr Zdeněk. V osmé třídě se zúčastnila krajské spartakiády v Kladně a v roce 1960 celostátní spartakiády na Strahově. Tam cvičila i v roce 1975 a 1980. O pět let později na spartakiádu doprovázela cvičenky z Horní Břízy. „Vždycky vrčím, když lidi nadávají na spartakiády. Ti lidé tam většinou nebyli hnaní nuceně – možná vojáci, ale ti pak zase byli rádi, že se ulijí.“

Cesta do politiky

Poté, co manžel dokončil základní vojenskou službu, se v roce 1961 společně přestěhovali do Horní Břízy za manželovou starší sestrou Eliškou Leščinskou. Práci pamětnice nalezla v nedaleké Oboře, kam dojížděla denně na motocyklu. Po několika letech získala místo přímo v hornobřízské škole. Jako nováček dostávala všechny nepříjemné úkoly, například vedení školní knihovny a rozhlasového kroužku. Tehdy vstoupila do Sboru pro občanské záležitosti, jehož předsedkyní se časem stala. Oddávala tedy na svatbách a organizovala vítání občánků.

Opakovaně čelila výzvám ke vstupu do Komunistické strany Československa. Poprvé ji do strany lákali už v Žebráku, vstoupila do ní ale až v roce 1968 za předsednictví Alexandra Dubčeka. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětnice veřejně vyjadřovala nesouhlas, a tak ji ze strany vyloučili. I nadále však působila na základní škole jako učitelka a zároveň pomáhala v národním výboru.

Strany odmítla, volby vyhrála jako nezávislá

V roce 1989 se zapojila do Občanského fóra. Tři učitelky z Horní Břízy jezdily do Plzně na schůze. Ty se ale pamětnici příliš nelíbily: „Někteří byli takoví jako: všechny komunisty postavit ke zdi a postřílet.“ Schůzí se tedy dále neúčastnila. Vstoupila ale na poslední místo kandidátky Občanského fóra v komunálních volbách v roce 1990. Ve volbách Občanské fórum zvítězilo a Emilie Hrabáková se dostala na první místo díky preferenčním hlasům. Do rady města ale nevstoupila, protože: „Občanské fórum už bylo domluvené předem… No, podrazili mě…“

V dalších volbách ji lákali na kandidátku členové ODS. Protože ODS byla „nástupnickou stranou“ Občanského fóra, pamětnice nabídku odmítla. Stejně dopadli i zástupci komunistů a ČSSD. Emilie Hrabáková raději založila nezávislou kandidátku, se kterou volby vyhrála. Starostou se stal Milan Vodička a pamětnice místostarostkou.

V devadesátých letech stála u zrodu partnerství mezi Horní Břízou a francouzským Villeneuve-sur-Yonne. V rámci této spolupráce probíhají výměnné pobyty žáků, organizované výlety pro členy spolku i další kulturní akce. „Možná dvacetkrát jsem byla v té Francii.“ V roce 2021 žila Emilie Hrabáková v Horní Bříze a byla stále aktivní ve spolku Partnerství mezi městy Horní Bříza a Villeneuve-sur-Yonne.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Oliberius)