Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Hoznauerová (* 1934  †︎ 2016)

• narozena 6. září 1934 v Hradci Králové

• 1947 stěhování rodiny z Kamenice nad Lipou do Prahy

• 1953 maturita na Pedagogickém gymnáziu v Dejvicích

• 1953–1955 učitelkou v pohraničí (Staré Křečovice u Rumburku)

• 1953–1956 dálkové studium na pedagogické fakultě, obory dějepis–zeměpis

• 1956 studium přerušila, nedokončila

• 1956 nastoupila do práce, vychovatelka v internátě polygrafického učiliště, Praha

• 1957 sňatek s Ladislavem Hoznauerem

• 1965 přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu, obory angličtina–čeština

• 1968 emigrace do Švédska

• 1969 návrat do Prahy

• 1969–1983 učila na Středním odborném učilišti ČKD Praha

• 1983–1985 učila angličtinu na Střední ekonomické škole v Praze-Karlíně

• 1985 metodička angličtiny v Pedagogickém centru Praha

• 1990 založila českou pobočku britské Bell School v Praze a stala se její první ředitelkou

• 1991 ukončila práci ředitelky v Bell School

• 1993 odchod do důchodu

• 1999 návrat do Zásmuk, počátek práce pro region

• zemřela 29. října roku 2016.

Rodiče

Pokud chceme vysledovat, kde se v Libuši Hoznauerové bere životní síla a odvaha, je třeba hledat u jejích rodičů.

Libuše Hoznauerová, rozená Melounová, se narodila 6. 9. 1934 do národnostně zajímavé rodiny. Její maminka, Emílie (Mili) Locker, poloviční sudetská Němka, se narodila ve Vídni (1905) a tatínek (1904) pocházel z chudé české rodiny z Jelčan u Zásmuk, kde se kovářské řemeslo dědilo z generace na generaci. Jako nadaný syn dostal příležitost studovat lesnictví, „dali ho na študia, což bylo snem každý rodiny“. Pracoval na panství hraběte Šternberka v Zásmukách u Kolína a v Častolovicích. 

Rodiče pamětnice se seznámili v Častolovicích. Maminka tam pracovala jako komorná hraběnky Cecílie Šternberkové a tatínek jako nadlesní. Požadovaná kvalifikace pro místo komorné byla němčina a schopnost šít a za ta léta (1929–1933) „byla pořád na cestách,po lázních, po Monte Carlu a tak dále, takže máme spoustu fotek i dopisů, který psala z toho hotelu Paris, myslím, že to byl nejslavnější hotel v Monte Carlu.“

K povinnostem komorné totiž v té době patřilo být tzv. k ruce a dělat společnost. V roce 1933 se Mili Locker provdala za tatínka Libuše Hoznauerové, ing. Miloslava Melouna. Ten potom žertem tvrdil, že se s maminkou seznámil proto, že se potřeboval naučit německy.

Rokytnice v Orlických horách, maminka Libuše Hoznauerové

Rodina maminky Libuše Hoznauerové pocházela ze Sudet, z Rokytnice nad Orlicí. Národnostně tam bylo mnoho rodin smíšených, konkrétně tatínek Mili, Franz Locker, byl sudetský Němec, ale jeho matka byla Češka, Aloisie Řeháková od Hradce Králové. Nicméně děti, zvláště kluci, ze smíšených manželství byly v Sudetech tradičně počítány mezi Němce.

Tatínek Mili Locker měl ve Vídni řeznictví. Tam se seznámil se svojí ženou, Češkou, která ve Vídni sloužila. Narukoval do první světové války, ale po návratu řeznictví zkrachovalo a Lockerovi se vrátili domů.

Rokytnice byla mezi válkami převážně německá a demograficky byla typickým sudetským městečkem. Mezi českou a německou komunitou byl minimální kontakt, každá měla svůj kostel, ačkoli oba byly katolické. Ani osobní kontakty neexistovaly, maminka Libuše Hoznauerové nikdy neměla českou kamarádku. Početná rodina Lockerových zastávala důležité posty, dokonce starostenský. Rozdělení Rokytnice kopírovalo sociální a národnostní poměry – Němci žili v Horní Rokytnici. Domy tam byly velké a bydleli v nich pekaři, řezníci a nákupčí dobytka. V Dolní Rokytnici žili Češi, převážně tkalci, v domech nepoměrně menších. Dědeček Libuše Hoznauerové neuměl ani slovo česky, což ani v německém prostředí nepotřeboval. Úřady byly sice české, ale příslušný úředník musel umět německy.

Po druhé světové válce, kdy došlo v Rokytnici k divokému odsunu, bylo dědečkovi 74 let a měl rakovinu tlustého střeva. S ostatními německými obyvateli Rokytnice byl donucen jít pěšky přes válkou zničené Polsko do Německa. Po cestě jim Rudá armáda sebrala, co nesli a vezli ve vozících.  

Maminka Libuše Hoznauerové to však nevzdala: zoufale v Praze sháněla potřebné doklady o rakouském občanství, aby její otec nemusel do odsunu. Poté se vydala pěšky do Polska a po dlouhé anabázi se jí podařilo tatínka najít. Ležel na zemi mezi slepicemi a husami na dvorku u místní Polky. Maminka ho vzala a dovedla stejnou cestou domů. Tatínek za rok nato zemřel.

Babička Libuše Hoznauerové zemřela za války v Sudetech, tam se za protektorátu nesmělo.

„Babička umřela za války, takže ji její dcera ani nemohla pohřbít, ale dostala se tam takovým podfukem, protože další její příbuzní bydleli v Rokytnici. Tam bylo těch Lockerů hodně. V Doudlebách byla hranice česko-sudetská. Tam na jednom poli to přešly. Ta sestřenice jí přinesla nějakej šátek a hrábě, přehrabaly hranici, pohřbily babičku, tedy matku mojí matky, a stejným způsobem se zase matka vrátila.“

Někde tady se nacházejí kořeny vitality, bojovnosti a odhodlání, které Libuše Hoznauerová po svých rodičích zdědila.

Ing. Miloslav Meloun, tatínek Libuše Hoznauerové

Tatínek pamětnice byl velký vlastenec, mluvil pouze spisovně, údajně i doma. Děti nesměly používat germanismy, za slovo „flaška“ následoval pohlavek. Za války musel, jako všichni občané žijící ve smíšených manželstvích, tzv. optovat. On i hrabě Leopold Šternberk se odmítli prohlásit za Němce a byli okamžitě vystěhováni. Hrabě Šternberk nejen že se odmítl přihlásit k Němcům, ale byl také jedním ze šestnácti českých šlechticů, kteří písemně vyjádřili podporu prezidentu Benešovi.

Hrabě zajistil tatínkovi místo u barona Geimüllera u Kamenice nad Lipou poblíž Tábora. Rodina bydlela v barokní fořtovně, nicméně život bývalé komorné se od základů změnil. Ve fořtovně nebyla elektřina, maminka pekla chleba a chovala slepice a prase. Někdy na začátku dubna 1945 seskočili v Kamenici ruští parašutisté, v okolí se o nich vědělo. Počkali si na tatínka v lese a řekli mu, že buď jim pomůže a dá jim jídlo a informace, nebo ho zastřelí. Maminka pro ně pekla chleba a buchty, mouku jim načerno dodával mlynář z vesnice. Pamětnici bylo v té době osm let a vzpomíná si na velké prádelní koše plné buchet. „Když jsem se maminky ptala, na co to je, řekla, že pro chudé děti.“

Rudá armáda přišla do Kamenice 12. května. Tatínek-vlastenec vedl místní povstání a v rámci svých pravomocí předsedy národního výboru vystěhoval ze zámku barona Geimüllera. Stát zámek zabavil, ale zjistilo se, že baron měl občanství švýcarské, a tak mu stát musel za zabavený majetek zaplatit. Tatínek se také zasloužil o to, že Němci, kteří utíkali v noci do Bavorska, byli chyceni. Zavíral je do prasečího chlívku a postupně předával posádce Rudé armády.

50. léta v Praze

V roce 1947 se rodina přestěhovala do Prahy. Tatínek dostal místo na Ústředí pro lesní a dřevařské hospodářství, Libuši Hoznauerové bylo v té době jedenáct let a začala chodit do osmiletého gymnázia. To byla doba Svazu mládeže, začátek 50. let a politických procesů. Tatínek měl mezi odsouzenými několik známých a kamarádů. Když se jejich proslovy přenášely rozhlasem ze soudní síně, říkal, “že to je nesmysl, že to není pravda“, a rozhodl se k odvážnému činu.

Vystoupil z KSČ. Psal se rok 1952 (členem byl od roku 1945) a tím se mu zavřela jakákoli cesta ke slušnému zaměstnání. Pracoval jako dělník a potom na stavbě věznice Ruzyně jako přidavač. Zedničinu jako vystudovaný lesní inženýr samozřejmě neuměl. Na stavbě si zlomil ruku a nakonec se mu podařilo získat místo účetního ve Stavoizolacích, kde zůstal po celý svůj aktivní život. Jelikož to byl velký vlastenec, začal pro zaměstnance organizovat podnikové zájezdy po Československu, při kterých fungoval jako průvodce.

Maminka neuměla pořádně česky, chodila pouze do německých škol. Po válce v Kamenici se nijak nahlas nekomentovalo, že je Němka, ale Libuše Hoznauerová to cítila i mezi spolužáky. Maminka, když šla do obchodu, chtěla, aby její dcera šla s ní. Ta ji hájila, že vždycky byla s Čechy. Po přestěhování do Prahy (1947) se nechuť k Němcům už nijak neprojevovala.

Manželství

V roce 1957 se pamětnice provdala za Ladislava Hoznauera, syna živnostníka. Jeho tatínek, František Hoznauer, se vyučil lahůdkářem ve Vídni. V roce 1918 odešel do Žiliny a zařídil si tam hospodu. Oženil se s kuchařkou, měl dva syny, ale v roce 1939, v době vzedmutého nacionalismu, musel Slovensko opustit. Všechen majetek mu sebrali, včetně auta. Odešel do Prahy a začal pracovat pro majitele velkoprodejny sýrů v Platýzu. Byl zdatným obchodníkem,  sýry se dodávaly i do slavných lahůdkářství Lippert a Paukert. Židovský majitel posléze zahynul v koncentračním táboře a tchán Libuše Hoznauerové firmu převzal a prosperoval. Přišel však rok 1948 a veškerý majetek mu byl znárodněn. Jelikož měl zaplatit milionářskou daň, ale milion neměl, byl dva roky zavřený ve Svatém Janu pod Skalou, kde ve svých 55 letech zemřel.

Učitelkou

V roce 1950 Libuše Hoznauerová nastoupila do Pedagogického gymnázia v Dejvicích. Jeho absolventi měli jít učit a budovat české pohraničí. V roce 1953 maturovala a dostala umístěnku do Starých Křečan u Rumburka. Původně bylo řečeno, že pouze na dva roky, ale ukázalo se, že je to na dobu neurčitou, tak dlouho, jak bude potřeba. Ve vesnici žili, kromě Čechů, neodsunutí Němci, Ukrajinci a Jugoslávci. Libuše Hoznauerová byla velice nešťastná, neviděla možnost, jak se odtamtud dostat. Jednou se při školní inspekci svěřila, že chce odejít, a inspektor jí z legrace řekl, že by musela ty děti bít, jinak se odtamtud nedostane. Libuše Hoznauerová ihned sedla a napsala dopis, že „nemá děti ráda, že je nic nenaučila a že je bije“. Byla předvolána ke komisi do Rumburku, kde ji nazvali černou skvrnou na učitelském stavu a zakázali jí vykonávat zodpovědnou funkci. Nicméně z pohraničí mohla odejít. Vrátila se do Prahy a našla si místo vychovatelky na Polygrafickém učilišti vydavatelství Svoboda. Byla přijata, protože její pracovní doklady z Rumburku nikdy do Prahy nedorazily, zřejmě díky zmiňovanému inspektorovi, který je nikdy do Prahy neposlal. Bylo jí jedenadvacet let.

Angličtina

Po maturitě v letech 1953–1956 studovala pedagogickou fakultu obor zeměpis-dějepis, ale po třech letech studia přerušila a pracovala jako vychovatelka. Začala chodit do jediné jazykové školy, která v Praze existovala, na Národní třídu. „To už byl začátek 60. let, to už byl Semafor.“

Učily tam Angličanky, manželky bývalých československých letců v Anglii, Češka, která v Anglii před válkou žila, a američtí vojáci, kteří se v Praze oženili. „Nebyly žádné inspekce, kontroly, zkoušky. Naprostá svoboda.“

V roce 1965 začala studovat angličtinu a češtinu na pedagogické fakultě. Úroveň výuky angličtiny nebyla valná, učitelé měli českou výslovnost. V roce 1968 studia přerušila, emigrovala do Švédska a po návratu v roce 1969 skládala státnice na filozofické fakultě.

Manžel Libuše Hoznauerové byl zarytý antikomunista. Měl talent na jazyky, mluvil anglicky a německy. Do ČSAV, kde pracoval, přijel zástupce švédské firmy z Göteborgu. Měl zájem o spolupráci, a manželé se tak dostali do přímého kontaktu s cizinci ze Západu.

1968

Dům, kde Hoznauerovi bydleli, byl na Václavském náměstí 17. V srpnu 1968 si „ruští vojáci před domem rozdělali oheň jako někde ve stepi. Odmítli nás vpustit do domu.“

Odstěhovali se tedy na chatu.

„Když jsme se za týden vrátili, dostali poštou obálku a v ní čtyři letenky do Göteborgu. Bez jediného slova. Nastalo rozhodování, co dělat. Emigrovat, nebo ne?“

Po dlouhých debatách se rozhodli, že odjedou. „Letět z Ruzyně se nedalo, ta byla obsazená Rusy, a vlaky byly beznadějně vyprodané. Nakonec se nám podařilo sehnat místenky na 4. září 1968. Bylo třeba instruovat malé syny, aby ve škole neřekli, že další den už nepřijdou, vyšmelit marky a rozhodnout o tom málu z věcí, které si vezmeme s sebou. Nikdo nesměl vědět, že se už nevrátíme, ani rodiče. Ve vlaku bylo úplné ticho. Na hranicích přišli celníci a říkali: ‚Nic nevezete, viďte, a zase se vrátíte, že?‘“

Hoznauerovi byli poprvé na Západě. Bylo to v době olympiády s Věrou Čáslavskou, přivítání bylo obrovské: na stole československá vlajka, hostina, hudba a tanec. „Brečela jsem tak, že jsem měla halenku na prsou celou promočenou.“

Návrat z emigrace

1. 11. 1969 vydala československá vláda prohlášení, že kdo se do jisté doby vrátí, nebude stíhán a získá svou práci zpět. Samozřejmě, skutečnost byla jiná.

Manžel pamětnice velmi tesknil po své staré mamince a začal bez jejího vědomí korespondovat s pražskou Akademií věd. Po roce se vrátili do Prahy. Libuše Hoznauerová byla ve Švédsku v době mateřské dovolené, tudíž proskribovaná po návratu nebyla. Díky citelné emigraci učitelů angličtiny se jí podařilo získat místo na učilišti ČKD. Zůstala tam čtrnáct let (1969–1983). Od roku 1975, kdy skončila válka ve Vietnamu, byli jejími studenty také dospělí Vietnamci propuštění z armády. Možná to byl zárodek dnešní četné české vietnamské komunity. Vzpomínky Libuše Hoznauerové demonstrují, jak velmi se vietnamská kultura, způsob života a stravy odlišovaly od české a jak nelehkou akulturací museli Vietnamci projít.

V roce 1985 se stala metodičkou angličtiny v Pražském pedagogickém ústavu (PUP). Podmínky pro výuku angličtiny byly tristní, nejen politicky, ale i materiálně. Neexistovaly kvalitní učebnice ani zvukové či videonahrávky. Jakýkoli kontakt s britskými či americkými rodilými mluvčími byl obtížný, přístup na velvyslanectví nemožný.

V novém zaměstnání se uvedla při návštěvě náměstka ministra školství SSSR. Měl přednášku a po ní se všichni vedoucí oddělení měli na něco zeptat. Libuše Hoznauerová se tedy zeptala na jazyky: „Jaký cizí jazyk se učí v SSSR?“ A odpověď zněla - angličtina. Načež se zeptala: „Co tomu říkáte, že se u nás celý národ musí učit rusky?“

Následovalo ticho. Libuše Hoznauerová byla nařčena, že kompromituje celý ústav. Mělo to dohru, ale údajně Miroslav Štěpán prohlásil: „Tak si ji tam nechte.“

Odvážná Libuše Hoznauerová z titulu své funkce navštívila kulturní oddělení britské ambasády a posléze její manžel začal promítat v poloilegální atmosféře filmy pro učitelskou veřejnost. Pamětnici neodradilo ani předvolání na policii. Oficiální argument policie, že není třeba se učit anglicky, stačí ruština a na Západ se stejně pojede s tlumočníkem, neobstál. Doba už byla zralá na změnu.

1989

V roce 1989 začali angličtináři pozvolna dostávat příležitost vyjíždět na kurzy do Anglie. Libuše Hoznauerová do Edinburghu, později do Brightonu. Využila příležitosti, dohodla spolupráci a pracovní výměnu s vídeňskými angličtináři, což byla tenkrát nebývalá věc. Cílem setkání bylo vytvořit moderní komunikativní učebnici angličtiny a rozšířit ji mezi učitele, čili načerno namnožit. Libuše Hoznauerová, inspirovaná kurzy v Británii, s učiteli natočila téma Shopping. Točili v reálu, v obchodech v centru Prahy, za běžného provozu. Prodavačky je ochotně pustily za pult. Pamětnice začala chodit na hospitace do pražských škol a seznámila se s mnoha schopnými učitelkami angličtiny. Výuka se nahrávala a následně se metody rozebíraly. Pořádaly se soutěže, kurzy pro metodiky, vznikl Klub angličtinářů za účasti „živých“ Angličanů – zkrátka Libuše Hoznauerová dělala všechno možné, aby se angličtina konečně začala učit odborně a kvalitně.

Už v roce 1990, po mnoha peripetiích a právních kličkách, se jí podařilo založit českou pobočku soukromé anglické jazykové školy Bell School.

Výčet toho, co se v prvotních nadšených letech pro výuku angličtiny u nás udělalo a na čem má neúnavná a vždy pozitivní pamětnice osobní zásluhu, nebere konce.

Zásmuky

Po roce 1989 se Libuše Hoznauerová věnuje především regionu, kde prožila dětství, Zásmukám. V roce 1992 se Diana Šternberková vrátila na panství svých rodičů. Častolovice byly v poměrně dobrém stavu, ale zámek v Zásmukách byl v minulosti obýván německou a potom československou armádou, která v něm měla chemické sklady a vyhořel. Znovuotevřen byl po velké rekonstrukci roku 1999.

„Já jsem na to setkání přišla a brečela jsem a mohla jsem se zbláznit. Protože po 57 letech jsem doběhla tam k našim. Tam byly schůdky ke dveřím do toho bytu. Tam byl ještě zvonek, tak jsem tam zazvonila, ale on nefungoval, a volala jsem: ‚Mami, jsi doma?‘“

Zámek začal pomalu ožívat a stal se prostorem, který místní obyvatele dodnes spojuje: vernisáže, výstava starých pohlednic, obrazů Libuše Hoznauerové a malířů z okolních vesnic, výstava hasičů a jejich starých stříkaček, krojů z regionu, to byl jen začátek. Přidala se místní škola, začaly se pořádat koncerty. Libuše Hoznauerová pracuje na dokumentaci místních dějin, historii zámku, pracuje v kulturní komisi, spoluvydává zásmucký Zpravodaj a obecně je vnímána jako „spiritus agens“ Zásmuk a okolí. Maluje obrazy do vytlučených kapliček, zařídí, aby polorozpadlý barokní most byl prohlášen za kulturní památku (ten pak zadarmo rybáři opraví), objevuje kapličku v místě, kde byl sklep na brambory. Postupně rozhýbá kulturní a spolkový život a znovuobjeví pro místní pocit náležitosti k prostoru, odkud pocházejí. 

V roce 2004 jí vychází první z mnoha knížek. Píše o osobnostech Zásmucka, osobní vzpomínky na dobu a události Kulivracení, dějiny Zásmucka - od nepaměti do roku 1947 a druhý díl do roku 2010, historii Jelčan. Pro Libuši Hoznauerovou to znamenalo, že“vlezla jsem na každou půdu, mluvila se všemi místními, znala historii každého domu“. Ne vždy byla komunikace s místními snadná. V 50. letech byli sedláci násilně vystěhováváni a do jejich domů se nastěhovali jiní, z nichž mnozí tam dodnes bydlí. Například nikdo nechtěl s pamětnicí mluvit o historii JZD.

„Historie chce pravdu, tak co!“ uzavírá Libuše Hoznauerová.

A její životní heslo? „Zodpovědnost.“