Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Hozmanová (* 1941)

• narozena 21. července 1941 v Pardubicích

• vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• pracovala v Severočeských chemických závodech

• svědkyně příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• od roku 1977 jí byl znemožněn pracovní postup

• 26. listopadu 1989 se účastnila demonstrace na pražské Letné

• 27. listopadu 1989 se účastnila generální stávky v Lovosicích

• 30. listopadu 1989 spoluzaložila Občanské fórum v Lovosicích

• v období 1990 až 1994 zvolena do zastupitelstva Lovosic

• v letech 1991 až 2002 vykonávala funkci předsedkyně komise pro kulturu, školství a sport

• členkou občanského sdružení Muzeum Lovosicka

• v době natáčení žila v Lovosicích (březen 2024)

Eva Hozmanová, rozená Lupínková, se narodila 21. července 1941 v Pardubicích. Vyrůstala jako jedináček. Oba její rodiče pracovali pro firmu Karásek, která se specializovala na prodej galanterie, matka zde zastávala pozici vedoucí prodavačky a otec pracoval jako účetní. Několik let po Evině narození, v roce 1949, se rodina přestěhovala do Chomutova.

Roku 1948 vešla v platnost Nejedlého reforma školství, která zavedla tzv. jednotou školu, ale také čistky na vysokých školách, a nastala tak doba, kdy byli ze školství vyloučeni učitelé nepohodlní pro tehdejší komunistický režim, a to mimo jiné také na základě tzv. studijních prověrek. Na dobu Nejedlého reformy školství i roky následující, které s ní byly spojeny, vzpomíná Eva velice nerada: „Některé učitele vyhodili. Dokonce si pamatuju na paní učitelku Sládkovou, která mě sice neučila, ale která měla to štěstí, že skončila v městské knihovně, a já jsem tam za ní chodila jí pomáhat. Paní učitelka Sládková byla hluboce věřící.“

Následná měnová reforma roku 1953 se rodiny pamětnice nijak nedotkla, protože – jak sama říká – v té době již nic moc neměli.

Vysoká škola, uliční výbor a pracovní umístěnky

Život a studium Evy Hozmanové na vysoké škole ovlivnil uliční výbor. Ten byl místní organizací tehdejší Komunistické strany Československa (KSČ) a měl mimo jiné za úkol psát posudky na obyvatele příslušné ulice, například v kontextu umožnění jejich studia na vysoké škole. To pamětnici znemožnilo jít studovat na Univerzitu Karlovu. Namísto toho mohla jít studovat pouze technické školy, a tak nakonec vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze se specializací technologie konzervárenství masa. Univerzitu Karlovu nicméně navštěvovala alespoň po revoluci v rámci tzv. Univerzity třetího věku. 

Po dokončení studia v Praze nastoupila na jatka v Ústí nad Labem. „Tenkrát se muselo nastupovat na takzvané umístěnky. Nebylo to tak striktní. Třeba Pražáci mohli nastoupit do Prahy. Ale já z Chomutova jsem měla ještě to štěstí, že jsem nastupovala do Ústí na jatka. A tam jsem měla znovu štěstí, že jsem dostala žloutenku a museli mě za čtyři měsíce zase pustit,“ vzpomíná pamětnice.

Po vyléčení žloutenky dostala Eva novou umístěnku do Lovosic v severních Čechách, kde jejímu muži také přidělili byt. Zde pracovala v Severočeských chemických závodech od roku 1965 až do roku 1997. Naposledy zastávala funkci vedoucí referentky průmyslového vlastnictví. V rámci své pozice procestovala téměř celou východní část Evropy, navštívila NDR, Polsko, Maďarsko, Rumunsko i Jugoslávii. Také překládala a tlumočila z řady jazyků, jako například z angličtiny, němčiny, ruštiny a polštiny.

Slyšeli jsme ta letadla

Během svého působení v Severočeských chemických závodech byla pamětnice svědkyní invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „Byla jsem doma, protože jsem měla v podstatě šestiletý dítě. Ale asi jsme nespali, asi už jsme slyšeli ta letadla, nevím. Ale pamatuji si, že jsme si pustili rádio a slyšeli jsme [Karla] Hoffmanna, jak říkal, aby lidi nepanikařili, že se nic neděje, a tak dále. Takže než jsme jeli ráno do práce, tak už jsme věděli, že je prostě konec.“ Pamětnice dále vzpomíná, jak sovětské tanky zničily tehdy novou silnici. Podle Eviných slov byl tehdy proti invazi sovětských vojsk celý technický odbor v Severočeských chemických závodech. „Ale ti, co chtěli dělat kariéru, to nakonec odvolali, jak už to tak bývá,“ dodává pamětnice.

Kolegu jsem nechtěla prozradit

Nadešel čas normalizace a prověrek. Samotná Eva jimi prošla roku 1970 bez problémů. „Ani se mě na nic moc neptali,“ tvrdí. Nicméně na normalizaci nevzpomíná radostně: „Nebylo co číst. Nebylo maso, nebyly kalhotky, nebyl toaletní papír. Nebylo v podstatě nic.“

Problém pro Evu Hozmanovou nastal až roku 1977, kdy v rámci podnikové nástěnky, kterou měla na starost, vyvěsila kalendárium, jež jí dal jeden z jejích kolegů. Jména v něm uvedená byla problematická pro tehdejší režim. „Někdo to odnesl nahoru řediteli a byl z toho tenkrát velkej průšvih. Vyslýchali mě nahoře, kdo mi to dal, ale já jsem tam akorát brečela. Jak říkám, kolegu jsem nechtěla prozradit, tak co jsem měla dělat? Ale nakonec to dopadlo dobře, akorát jsem měla do toho devětaosmdesátého roku absolutně zakázanej postup. Nedostala jsem za těch dvanáct roků ani korunu přidáno,“ vzpomíná Eva.

Uvidíte, že to do konce roku padne

S vedením Eva Hozmanová vstoupila znovu do sporu roku 1989. Nejprve se s vedoucím technického odboru pohádala kvůli článku v Rudém právu o Václavu Havlovi. Později na konferenci jen pár dní po 17. listopadu 1989 chtěla odejít z místnosti, když se jeden z mluvčích vyjadřoval proti demonstrujícím studentům.

Už 26. listopadu byla pamětnice společně se svým manželem a synem na demonstraci na pražské Letné. Dne 27. listopadu se pak spolu se šesti stovkami svých kolegů účastnila generální stávky v Lovosicích. „Bylo to moc hezký. Ten tejden po tý stávce považuju za nejlepší tejden svého života,“ vzpomíná pamětnice.

Dne 30. listopadu 1989 Eva s panem Malíkem, Hromádkou a dalšími asi patnácti lidmi založila Občanské fórum v Lovosicích. Jeho zrod inicioval evangelický duchovní Zdeněk Bárta, který ho založil už 24. listopadu v Litoměřicích a později komunikoval a koordinoval s lidmi z Lovosic. Scházeli se jak v místní besedě, tak v kině. Na schůze chodilo množství lidí, i když členů OF bylo do prvních svobodných voleb pouze třicet. Po volbách vzrostl počet do řádu stovek.

„Já jsem říkala, že s komunistama už nemluví ani stojan od kamery. Říkala jsem: Uvidíte, že to do konce roku padne,“ vzpomíná pamětnice na přelomové události roku 1989.

Od revoluce dodnes

Eva Hozmanová byla členkou prvního polistopadového zastupitelstva v Lovosicích v letech 1990 až 1994. V letech 1991 až 2002 vykonávala funkci předsedkyně komise pro kulturu, školství a sport. V letech 1991 až 1996 spolupracovala na vysílání Nezávislého lovosického týdeníku v rozhlase po drátě. Stala se členkou občanského sdružení Muzeum Lovosicka, které připravuje výstavy o historii Lovosic. Také vystudovala právnické minimum a historii na Univerzitě třetího věku. Dodnes přispívá do Lovosických listů, Lovosických novin a Lovosického dnešku. Po svém jediném synovi má dva vnuky a žije v Lovosicích.