Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Houšková (* 1941)

• narozena 1. června 1941 v obci Nová Brázdim v rodině majitele cihelny

• v roce 1948 rodinná cihelna zestátněna

• v roce 1955 otec Václav Řezáč obviněn ze sabotáže

• v letech 1955–1959 studium hospodářské školy v Resslově ulici v Praze

• v roce 1961 vstup do manželství s Janem Houškou

• v srpnu 1968 manžel zadržen sovětskou armádou jako kontrarevolucionář

• od 70. let s manželem zaměstnána v pohostinství

Rod Řezáčů, z něhož paní Věra Houšková pochází, byl od nepaměti spjat s obcí Brázdim. Únor roku 1948 však mnohé změnil. Rodinná cihelna byla zestátněna a bývalý majitel v obci překážel. Nespravedlnost nesl statečně, pro svou rodinu vybudoval domov nový, v němž dnes pamětnice žije a na svého otce s láskou vzpomíná.

Řezáčové a Brázdim

Věra Houšková, rozená Řezáčová, se narodila 1. června 1941 v Nové Brázdimi nedaleko Brandýsa nad Labem. Do života obce se rodina Řezáčova zapsala velmi zřetelně. Dědeček pamětnice, František Řezáč, byl v Brázdimi starostou, a významného postavení dosáhli také jeho dva sourozenci. Sestra Emílie se provdala za pedagoga a politika Vojtěcha Beneše, bratra pozdějšího prezidenta, a dědečkův bratr Antonín byl básníkem, spisovatelem a majitelem místní cihelny, kterou v roce 1939 převedl na svého synovce, otce pamětnice, Václava Řezáče.

Sladké vzpomínky

Ve svých vzpomínkách dnes Věra Houšková nazývá své dětství „ukrutně hezkým“. Významný podíl na tom má nepochybně soudržnost rodiny, a především „strašlivě hodný“ tatínek, u něhož nacházela vždy zastání. Tatínek byl hodně oblíbený také u lidí v obci, včetně svých zaměstnanců, kteří si v cihelně vydělávali slušné peníze. 

Maminka Věra Řezáčová, rozená Pospíšilová, absolvovala školu pro hospodyně a plně se věnovala domácnosti a svým dvěma dcerám. Starší Věře a o sedm let mladší, odmalička neduživější Aleně, která byla proto od rodičů vždy chráněnější.

Své dcery vychovávali Řezáčovi především příkladem. Do kostela nechodili, ten v obci ani nebyl. Náboženství v místní škole však pamětnice absolvovat musela, přestože se jí do něj vůbec nechtělo. Naopak ráda docházela do kostela s babičkou Řezáčovou. Na to má doslova sladké vzpomínky: „Docela často mě brala s sebou. A já jsem se, upřímně řečeno, nejvíce těšila na to, až si sedneme na hřbitově, ona vyndá ty svoje hrozně dobré buchty a dá mi je.“

Vzpomínka na jednotřídku ve Velké Brázdimi je především vzpomínkou na „strašlivě hodného“ učitele, později ředitele, pana Korbela, díky kterému nebyla škola pro děti postrachem, ale pohodou. Od šesté třídy pak děti z Brázdimi dojížděly autobusem do školy v Brandýse. Na konci povinné školní docházky pamětnice vůbec nevěděla, kudy se ubírat dál. Známky měla výborné, a proto jí rodiče doporučili zkusit hospodářskou školu v Resslově ulici v Praze. Vzhledem k tomu, že v posudku byla vedena jako „dcera majitele cihelny“, v přijetí na školu věřil jen málokdo. Ale ten malý zázrak se stal.

Musíme nějak dál žít

Když po komunistickém puči v roce 1948 byla prosperující rodinná cihelna zestátněna, otec pamětnice, ačkoli byl původně majitelem, v ní mohl působit dále na pozici vedoucího. To mu bylo umožněno nejen proto, že byl u svých zaměstnanců oblíbený, ale především proto, že schopnější člověk se pro takový úkol nenašel. Na první pohled se v jeho životě dlouho nic neměnilo. Navzdory velké nespravedlnosti nezahořkl, dobře si uvědomoval, jaká je doba, a svou práci dělal poctivě dál. „Jiné to nebude, tak se s tím musíme smířit a musíme nějak dál žít,“ říkával. Tak vše běželo až do roku 1955, kdy se v cihlách brázdimské cihelny objevil cicvár.

Cicvárem se nazývá kousek vápna obsažený v cihlách po vypálení. Některé hlíny v sobě obsahují kousky vápence, které – pokud se neodstraní – se pálením mění v tzv. cicvár. Takové cihly po nějaké době rozpraskávají a rozdrobují se.

Tatínek sabotérem

Věci se seběhly následovně. V roce 1954 se zjistilo, že hlína určená k pálení cihel obsahuje vápenec ohrožující jejich kvalitu. Vedení cihelny zavedlo nezbytná opatření a k vozíkům s hlínou postavilo člověka, jehož úkolem bylo zamezit, aby se škodlivý vápenec nedostal k dalšímu zpracování. Vše fungovalo dobře až do chvíle, kdy se na jednom pražském staveništi objevily rozpadající se brázdimské cihly. Přestože ty byly pálené ještě před zjištěním výskytu vápence, a tedy před zavedením kontrol materiálu, pro někoho to byla vhodná záminka, jak se bývalého majitele cihelny zbavit. Václav Řezáč byl obviněn ze sabotáže a zatčen.

Pro otce si přišli právě v den, kdy se maminka vrátila „na revers“ z nemocnice, kde se zotavovala po zánětu mozkových blan. Uvězněn byl u Městského soudu na Karlově náměstí v Praze, kam ho maminka jezdila navštěvovat. „Vždycky přišla vystresovaná. A probírala s lidmi v cihelně, jak by mu odtamtud pomohli. Lidé se za něj zaručili.“ Asi po měsíci byl propuštěn domů, ale se zákazem vzdalovat se, kdyby snad něco. Tak vše zůstalo – bez rozsudku a bez jakéhokoli vysvětlení. Václav Řezáč se nikdy nedozvěděl, kdo za obviněním stál, a později se už o to ani nezajímal. Do „své“ cihelny se více vrátit nemohl. Po těchto událostech nastoupil do zaměstnání v automobilovém závodě AVIA v Praze-Letňanech, kde měl být v krátké době díky svým schopnostem a dobrým vztahům s lidmi obsazen do vedoucí pozice. K tomu však už nedošlo. Zkušeného cihláře si vyhlédlo vedení cihelny na Radlíku v Jílovém u Prahy, kde Václav Řezáč brzy převzal vedení provozu. Krátce nato následovala svého otce do Jílového také rodina, která zde získala nový domov.

Založení rodiny

Hospodářskou školu pamětnice ukončila v roce 1959. O dva roky později vstoupila do manželství s Janem Houškou. Přestože manžel pocházel z křesťansky orientované rodiny, která se netěšila přízni místních úřadů, podařilo se mu při zaměstnání vystudovat pedagogickou fakultu.

Věra Houšková získala jako absolventka hospodářské školy místo nejprve v účtárně firmy REGULA v Nuslích, později ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Mikulandské ulici. Po narození dvou synů nastoupila na pozici sekretářky ve Výzkumném ústavu veterinárním v Jílovém.

Manžel kontrarevolucionářem

Léto roku 1968 bylo pro manžele Houškovy ve znamení radostného očekávání narození třetího dítěte. Společný čas trávili buď doma, nebo na Štiříně, kde manžel pracoval ve správě zámku a kam mu chodili členové rodiny pomáhat. Zprávu o vpádu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděli od sousedky, která jim časně ráno zabušila na okno. Nejprve si mysleli, že se paní sousedka pomátla, ale rádio krutou pravdu potvrdilo. Nejdramatičtější situace však pro rodinu nastala v noci z 23. na 24. srpna, kterou manželé trávili na Štiříně. „Já jsem v noci zjistila, že mně praskla voda, že musím do porodnice. Tak můj muž se šel podívat, protože tam celou noc jezdily tanky pod okny, okolo toho zámku. Tak se šel podívat, jestli bude moct vyrazit, a už se nevrátil.“

Sovětská armáda z neznámého důvodu označila zámek Štiřín za základní buňku kontrarevoluce, a manžel byl se třemi dalšími podezřelými muži zadržen a posazen do obrněného vozidla, které ujíždělo neznámo kam. Podle jeho vyprávění byli nejprve odvlečeni na nějakou planinu k Táboru, kde museli číst brožuru s odůvodněním invaze „spřátelených vojsk“. Další zastávkou byly Chotoviny a některé z pražských letišť, kam už byli zajištění „kontrarevolucionáři“ transportováni dvěma vrtulníky. Zadržení byli nakonec převezeni na sovětské velvyslanectví před samotného Stěpana Vasiljeviče Červoněnka. Ten celkem brzy shledal, že se o nebezpečné kontrarevolucionáře nejedná a vydal příkaz, aby muži byli odvezeni na místo svého zadržení. Vojáci si příkaz zjednodušili a čtyři zadržené muže vyložili poblíž Jiráskova mostu. Ti se tak náhle ocitli uprostřed Prahy, zcela bez prostředků a spoře oblečeni – jeden byl dokonce v pyžamu, což vzbudilo zájem policie, které museli svůj příběh vysvětlovat. Cestu zpět na Štiřín pak zvládli díky pomoci známého taxikáře.

Onu dramatickou noc odvezl Věru Houškovou do krčské porodnice manželův bratr Vladimír. „Na mě tam byli tak hodní, že ani nechtěli žádné jméno. Jenom jsem jim řekla, že mně sebrali manžela a že o něm vůbec nevím, tak byli strašně solidární.“ Manžel dorazil za ženou do porodnice hned po svém propuštění, a samozřejmě tím způsobil velký poprask. Na narození své dcery tam čekali společně ještě čtyři dny.

Ve stínu normalizace

Když si poté manželé Houškovi koupili díky finanční pomoci otce pamětnice novou Škodu MB, v Jílovém se rozneslo, že automobil získali jako odškodnění za zadržení v srpnu 1968. Své postoje k invazi roku 1968 nikomu vysvětlovat nemuseli. Manžel byl ve straně lidové a všude prošel s touto vizitkou, aniž byl nucen řešit případný vstup ke komunistům. Když mu řekli, že je nestraník, odpovídal: „Ale já jsem straník, a vy tuto stranu neuznáváte?“

Později vedli manželé Houškovi společně pohostinství. Vystřídali více štací, pohostinství na Konopišti, na Žampachu, na plovárně v pražském Podolí a další provozovny, situované především na Praze 4. Zvláště hezké vzpomínky mají na Žampach, krásné místo u Sázavy, kde prožili šťastné období, které ukončila až závist jejich nadřízeného. Aktivní však zůstala Věra Houšková také po svém odchodu do důchodu – nejprve pracovala v květinářství a později na recepci místní základní školy.

Konec snění

Sametovou revoluci v roce 1989 prožívala pamětnice intenzivně, ale díky svým životním zkušenostem žádné zázraky neočekávala. Tatínkovi byla v restituci cihelna navrácena, ale ve špatném technickém stavu, který neodpovídal současným požadavkům na stavební materiál. Vrácenou cihelnu daroval otec mladší dceři Aleně, jejíž manžel je stavební inženýr. Dlouho věřil, že se podaří „dát ji do kupy“, ale po zkušenostech s neochotnými úřady na to rezignoval. O Václavu Havlovi pak mluvil jako o snílkovi.

K rodné Brázdimi dnes pamětnice zvláštní vztah nemá. Většinu šťastných chvil svého života má už spojenou s Jílovým, které si zamilovala také pro jeho krásné okolí. Po rodné obci se nestýskalo ani jejímu otci. Mohly za to především neradostné vzpomínky na komunisty, kteří mu přivodili mnoho trápení. Václav Řezáč pracoval v cihelně na Radlíku do pozdního věku, a později ještě vypomáhal na stavebním odboru jílovského městského úřadu.

Lidé už nedovedou být pospolu

A jak vnímá Věra Houšková společnost dnes? Lidé se moc změnili. Nejdříve k sobě měli blízko, ale potom se odtáhli a začali se bát. Od té doby už nedovedou být pospolu. „Zpívalo se, hrálo se, to už neexistuje, vůbec. Že lidi by měli chuť zpívat, to už není takové, jako to bývalo dříve.“ To pamětnice přičítá novému rozkastování lidí a rychlému zbohatnutí těch, kteří si to mnohdy ani nezasloužili.

Přáním pamětnice je, aby lidé vstupující do života měli podmínky, které jim umožní šťastný život. „V dnešní době, kdy koupě bytu nebo postavení domku jsou pro většinu lidí finančně nemožné, to mají hodně těžké.“