Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Josef Hošna (* 1926)

Krajinu svého dětství si stále nosím s sebou

  • 1926 narozen v Brloze

  • 1942–1945 studium oboru malíř porcelánu v Českých Budějovicích

  • 1946–1947 a 1949–1951 práce v porcelánce v Nové Roli

  • 1948–1949 vojenská služba

  • 1952–1057 studium AVU v ateliéru profesora Vratislava Nechleby

  • 1958 svatba

  • od roku 1959 svobodné povolání – malíř, grafik

  • od roku 1990 maloval oltářní obrazy a křížové cesty

Kořeny

Rodina Josefa Hošny žila v Brloze a okolí po mnoho generací. Pamětníkův pradědeček z matčiny strany Jan Anderle vodil poutě na Svatou Horu u Příbrami, byl předzpěvákem. V účasti na poutích ho následovaly i jeho děti Josef, František, Petronila – pamětníkova kmotra a chůva jeho matky – Marie, pamětníkova babička, a nejmladší Matěj.

Pamětníkova babička Marie Anderlová prožila nešťastnou lásku s Janem Jakešem, synem mlynáře z usedlosti u Cvočků, z níž vzešla jeho matka. Jan si Marii nesměl vzít, protože měla jen 3000 zlatých věnem a rodiče mu našli nevěstu s 20 000 zlatými věna. Jan byl velmi nešťastný. Marie se provdala za vdovce z Brloha. Matce Josefa Hošny byly tehdy čtyři roky a musela se uchýlit do domácnosti své tety Petronily, se kterou navázaly velmi srdečný vztah. Petronila Anderlová se provdala za Němce Josefa Dudka a v hospodaření se jim velmi dařilo. Petronila měla šest dalších dětí a pamětníkově matce poskytla harmonický domov v Nové Vsi.

Dědeček Josefa Hošny z otcovy strany Jan Hošna prožil podobný příběh jako jeho babička Marie. Měl dvě nemanželské děti s dívkou z Českých Chalup, jejíž rodina byla zadlužená, takže si ji nesměl vzít. Na příkaz rodičů se oženil se sousedkou, aby mohly být spojeny usedlosti. Byl s ní nešťastný. Měli tři syny. Nejstarší Vojtěch padl v první světové válce. Prostřední Jan je pamětníkovým otcem. Nejmladší František byl řezníkem a oba jeho synové v jeden den tragicky zahynuli.

Dětství a Brloh

Josef Hošna se narodil 6. července 1926 jako čtvrté z osmi dětí manželů Hošnových, zemědělců v obci Brloh v okrese Český Krumlov. Do obecné školy chodil v Brloze, ministroval a prožíval normální dětství na venkově. Brloh byla veskrze česká vesnice s 1000 obyvateli, ve které žily pouze tři německé rodiny, což bylo mezi okolními vesnicemi výjimečné. Kupříkladu Jaronín představoval úplný opak, tam žila jen jedna česká rodina. Sousedské vztahy fungovaly přirozeně, bez ohledu na národnostní rozdíly.

Z tohoto období pocházejí pamětníkovy obrazy, které se vážou k rodnému kraji ve vzpomínkách na dětství, jako je Nejmilejší motiv z dětství (1955).

Česko-německé vztahy

Napětí vytvářené henleinovci vzrůstalo nenápadně, stále se zdálo, že se nic podstatného neděje. Příchod druhé světové války ohlásila polární záře 25. ledna 1938, jak tento úkaz Brložským vyložila vědma Kleofáška. V deset večer obloha hořela. Celá severní strana oblohy hořela. Hasiči vyrazili hasit, ale oheň nikde. Obloha hořela dlouho do noci. Ráno jsme se doslechli z rozhlasu, že jeli hasit polární záři.“ Tato událost se stala motivem k názvu první pamětníkovy vzpomínkové knihy Když nebe hořelo.

Po mnichovské dohodě se toho nejen v Brloze hodně změnilo. Mnozí Němci byli zfanatizovaní. Nastalá situace převrátila mnoho funkčních vztahů naruby, což se dospívajícího pamětníka velmi dotklo.

Rodina Postlových byla jedinou českou rodinou žijící mezi Němci v Jaroníně. V předválečné době měli v obci bezproblémové vztahy. Pan Postl hrával na trubku v jaronínské kapele. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava ho pranýřovali. Nakonec byl odeslán na nucené práce do Düsseldorfu. Brložští Němci se naopak projevovali pročesky. „Petr Križe držel s Čechama. Říkali mu Petr z Písku, vždycky chodil zvát na baráčnické bály. Holič Václav Salcer sice musel vyvěšovat vlajku s hákáčema, když Němci vítězili, ale byl pořád stejný. Jen ti z Jaronína byli pobláznění do Henleina.“

Petronila Dudková, opatrovnice pamětníkovy matky, jeho prateta a kmotra, žila ve šťastné domácnosti s tesařem Josefem Dudkem, původem Němcem, na prosperujícím hospodářství, kde se říkalo u Zimmerseplů. Matka Josefa Hošny byla tou dobou již provdaná za Jana Hošnu a s Dudkovými udržovali vřelé vztahy. Henleinovské propagandě podlehl Josef Dudek, částečně i Petronila, ale především Petronilini synové, kteří se stali ordnery (sudetoněmečtí Freikorps). Starší Josef padl na západní frontě do anglického zajetí, a přestože byl ženatý s Češkou z Boršova, zůstal v Kolíně nad Rýnem. Mladší Rudolf narukoval v roce 1939. Jeho osud se pamětníka dotkl nejvíce. Rudolf po všemožných útrapách války dostal roku 1944 propustku a během své poslední návštěvy doma se zastavil i u Hošnových. O měsíc později padl na polsko-slovenské hranici.

Hošnovi byli v té době vystěhováni na samotu Krymšův mlýn do výminkářského stavení k příbuzným. V jejich usedlosti, stejně jako v deseti dalších v Brloze, byla umístěna rodina Italů z Tyrolských Alp. „Otec dostal 5. listopadu 1942 dopis, že má všechno nechat ležet na místě a že se musíme vystěhovat. Vzali jsme koně, naložili jen pár kousků nábytku a jeli jsme k tetě. Bylo nás šest dětí. Mysleli jsme si, že to bude dočasné, ale nakonec jsme tři roky spali na jedné posteli ve třech. Dva vedle sebe a jeden v nohách. U nás bydlel Joseph Petri, měl ženu, tři dcery a syna na vojně.“

Josef Hošna za války

Pamětník si pro zábavu kopíroval Alšovy kresby, k čemuž ho inspiroval učitel Švácha z obecné školy, který vlastnil Malý Alšův Špalíček národních písní a říkadel. Jeho matka věděla, že syn by se kresbě rád věnoval intenzivněji, neměla ovšem důvěru v možnost obživy tímto způsobem. Matčin nevlastní bratr, který se osobně znal s vedoucím malírny porcelánu v Budějovicích, razantně o celé situaci rozhodl, obstaral všechny formality a pomohl Josefu Hošnovi získat povolení na pracovním úřadě.

Pamětník byl v malírně přijat srdečně a každý čtvrtek docházel do učňovské školy uměleckých řemesel. Učitel Tamchyna byl sochařem z kamenické školy v Hořicích a stal se jeho vzorem a inspirací k tvorbě. Učil ho portrétovat a vštípil mu myšlenku studia akademie.

Josef Hošna byl v Budějovicích šťastný, mohl se věnoval novému zaměstnání a umění kresby, válka jako by ani neexistovala. Až druhá heydrichiáda na něj hluboce zapůsobila. „V malírně s námi byl i německý voják Josef Stocek. V civilu byl učitelem kreslení. Pocházel z Vídně a mluvil česky. Maloval pro obrsta symboly německých měst na keramické obkládačky, které se vkládaly do kuřáckých stolků. Maloval je velmi pomalu, protože věděl, že až svou práci dokončí, bude muset na frontu. V té době jsem každý den ráno vídal seznamy lidí, které zastřelili, protože schvalovali atentát. Ptali se ho: ‚Herr Stocek, co si o tom myslíte vy?‘ ‚Když je někdo tak mladej obergruppenführer, tak to něco stojí.‘

Nálet na České Budějovice

Když byl 23. března 1945 vyhlášen poplach, byl Josef Hošna právě na cestě s obědem pro syna vedoucí malírny. Cestu nedokončil a musel se schovat do krytu. „Třásla se zem pod nohama. Mysleli jsme, že padá na barák, ve kterém jsme. Všichni byli zelení. Koukal jsem se na klenbu, kdy to na nás spadne. Bylo tam plno lidí. Hrůza. Přestala jít elektřina, takže nemohl být vyhlášen konec. Byli jsme tam od 12 do 15 hodin. Nejprve proletěl první svaz, pak byla přestávka a pak zas jako když se protrhne pytel a sypou se brambory. Pak deset minut klid a pak zase.“

Tento zážitek Josefa Hošnu hluboce zasáhl a společně s atmosférou druhé heydrichiády se stal motivem, který ztvárnil jako svou absolventskou práci na AVU.

Během náletu byly zničeny koleje (drážní budova zůstala neporušena), budova gestapa stojící u nádraží, na Lannově třídě lékárna, podnik Vlk a mnohé další budovy. Malírna zůstala neporušena. Každý podnik musel druhého dne poslat jednoho pracovníka na odklízení trosek. Černý Petr padl na pamětníka, protože ostatní byli zaneprázdnění nebo indisponovaní.

„Jedna bomba spadla do domu pro přestárlé, o které se staraly jeptišky. Spadla jim do postele, ale nevybuchla. Viděl jsem rychlíkovou mašinu zaraženou do země, že koukal ven jen předek, kousek dál bylo kolo lokomotivy přeražené napůl. Byla v tom hrozná síla. Měl jsem s sebou kolo, abych mohl z města ven, kdyby houkali.“

Osvobození 1945

Josef Hošna se na sklonku války pohyboval na demarkační linii okolo Českých Budějovic. 9. května spatřil jednotky Rudé armády v Českých Budějovicích, kde vše probíhalo poklidně, a 10. května už byl v Brloze na Krymšově mlýně, kde se následně shledal s Američany.

Během těchto dnů se setkal také s Němci prchajícími z Českých Budějovic do amerického zajetí. Americké pásmo tímto směrem začínalo u Kuklova-Kuglvajtu. Celý den byly vidět německé tanky, které na Kuklov mířily. U okolních vesnic zůstalo rozeseto mnoho tanků, jimž při úprku došla nafta nebo je potkaly jiné nesnáze. Před Brlohem zůstal stát tiger.

„Jak kolony tanků jezdily, vířily prach. Nad krajinou bylo vidět mlhu. Bylo takové horko, že už mě nic nezajímalo, koupal jsem se v potoce. Najednou jsem uslyšel křik: ‚Je tam tank!‘ Běžel jsem za křikem. V potoce byl zabořený ještě nastartovaný tank. Byl jak přehrada, okolo se rozlévala voda. Vojáci utekli. Jeden děda od Smetanů už měl na trakaři naložený soudek s vínem a krabice s cukrem, které z tanku vytáhl. Byl jsem zvědavý a vlezl jsem dovnitř. Bylo tam příšerné vedro. Po zemi byly rozházené granáty. Také pytle s cukrem, ty jsem vyhazoval ven a lidi si je chytali. Taky jsem vytáhl loveckou pušku, kterou si vzal strýček. Já jsem si nechal dalekohled. Mám ho dodnes.“

U Křemže také zůstal stát jeden tank, ovšem chlapci, kteří do něj vlezli, omylem odjistili ruční granát. K těmto zážitkům se váže akvarel Konec války v rodné obci (1945).

Po válce

„Kmotřička musela odejít. Běžela pro matku, ať si jde vzít alespoň její peřiny, že si s sebou nic vzít nesmějí. Byli umístěni v Krumlově, byli jsme se tam s ní rozloučit.“ Petronila musela s celou rodinou do odsunu. Z Burgheimu pak psala pamětníkově matce srdceryvné dopisy: „Kéž bych byla vlaštovkou, abych za vámi mohla přiletět.“ Po čtyřech letech zemřela.

Z Jaronína šlo mnoho lidí do odsunu. Po válce byla místní kapela počeštěna, hráče vyměnili. Z brložských Němců nemusel do odsunu ani jeden.

Josef Hošna po válce přestal dojíždět do Českých Budějovic a byl rozhodnut, že se přihlásí k přijímacím zkouškám na akademii. Rodinný přítel Josef Borovka mu poskytl v Praze zázemí, ale pamětník přijel až po termínu zkoušek a nestihl je. Paní Borovková však byla podnikavá domovnice, která mu sehnala podnájem a práci v malírně porcelánu. Majitel malírny Josefu Hošnovi slíbil, že až malírnu zřídí, zaměstná ho tam. Prozatím byl zařazen u patinování, což byla nejnáročnější práce. Pamětníkovi ani jeho kolegovi, umprumákovi Karlu Krojovi, se tato práce nezamlouvala a na ústředí Keramických závodů zjistili, že na Karlovarsku by byli žádanými pracovníky.

Josef Hošna začal pracovat v porcelánce v Nové Roli, kde maloval velmi cenné dekory a zlatil plastické reliéfy na porcelánu pro Sonju Henie. Seznámil se se svou první láskou Slávkou, která byla velmi zdrženlivá, protože její sestra Marie měla za svobodna dceru s ruským vojákem. Slávka studovala v Nové Roli keramickou školu a chodili společně s pamětníkem malovat do plenéru. Oba prožívali velmi šťastné období.

Tři pokusy o přijetí na akademii

Roku 1947 již Slávka studovala v Praze a Josefu Hošnovi poslala propozice k přijímacím zkouškám na akademii. „Od Slávinky jsem věděl, že budeme kreslit hlavy, ale netušil jsem, že se bude kreslit také figurální kompozice, nebyl jsem na to připravený. Když jsem si po odmítnutí sbíral své kresby, jeden zřízenec mi řekl, abych si z toho nic nedělal, že napoprvé nikoho nevezmou.“

V dalších dvou letech se pamětník k přijímacím zkouškám nedostal, protože plnil vojenskou službu v Sokolově. Slávka za ním sice jezdila, ale byla to velmi nešťastná doba, protože vojna byla vedená velmi krutou rukou s dozvuky druhé světové války. Došlo k mnoha sebevraždám vojínů. Z vojny se Josef Hošna znovu vrátil do porcelánky v Nové Roli.

Roku 1950 se podruhé pokusil o přijetí na akademii, ale neuspěl. Neformálně mu bylo sděleno, že by přijat byl, ale museli dát přednost protekčním uchazečům. Byl mu nabídnut kurz večerního aktu na akademii. Rozhodl se tedy odstěhovat do Prahy, ale zjistil, že porcelánka ho nepustí, protože pro ni byl velmi cenný.

Slávka tou dobou již byla zpět v Nové Roli a pracovala na okresním sekretariátu. Musela se pro roztroušenou sklerózu vzdát práce malířky dekorů a nakonec se vzdala i své lásky, protože věděla, že moc života už jí nezbývá. Josef Hošna díky dobré radě Slávčina kolegy zažádal o práci v těžkém průmyslu, získal ji a porcelánka ho musela pustit.

Na přelomu let 1951 a 1952 se stal zaměstnancem Poldiny huti, vykládal uhlí, pracoval v třísměnném provozu a zařídil si podnájem v ulici Karoliny Světlé v Praze. „Nejprve jsem pracoval pod údernicí, ta mi jednou málem pustila drapák přímo na hlavu. Pak jsem přešel pod Vladimíra Ládka, ten jezdil pomaloučku a byl to bezvadný chlap. Když nebylo prachové uhlí, muselo se vykládat ručně. Chlapi se handrkovali o třídveřové vagony, protože se toho půlka vysypala sama. Běželi, a kdo první hodil nahoru lopatu, toho ten vagon byl.“ Doporučení na akademii dostal bez problémů.

Pak už zbývalo jen napotřetí úspěšně absolvovat přijímací zkoušky a po všech peripetiích byl Josef Hošna na akademii přijat.

Akademie

Pamětník dostal stipendium 320 korun, bytnému platil 70 korun, kupoval terpentýn a rámy, koupil si tramvajenku, barvy a plátno dostával na akademii, takže s penězi vystačil. Bydlel v podnájmu u Václava Myslivečka, který byl dříve fiakristou. Světnička byla malá a tmavá. Maloval zde skici pro Autoportrét (1954), na kterém je znát nedostatek světla.

První ročník je považován za malířskou přípravku. Žáci se učí základní dovednosti jednotlivých technik, jako je umístění portrétu do určitého formátu. Přípravku Josef Hošna absolvoval u profesora Vlastimila Rady.

Na počátku druhého ročníku se rozhodovalo, kdo bude navštěvovat který ateliér. Josef Hošna si vybral ateliér profesora Rady, ale ten měl již plno, tak šel k profesorovi Vratislavu Nechlebovi. „Profesor Nechleba byl přísný, aristokratický typ. Chodil ohnutý, měl výrůstky na páteři. Šel z něj strach. I z jeho autoportrétů šel strach.“

Mezi spolužáky Josefa Hošny byl Theodor Pištěk, který se na akademii udržel jen díky slavnému jménu svého otce a děda. Původně měl být pro své zhýralé chování na konci prvního ročníku vyloučen. Eliška Beranová byla také protekční studentkou. Nakonec sama usoudila, že na tento obor nestačí, a odešla studovat archeologii.

„Jako první práci druhého ročníku jsme dělali zátiší. Bílý vojenský kabát, který Pištěk přinesl z Barrandova, černou helmu se zlatou obrubou a stříbrnou šavli. Malovali jsme jako staří mistři. Chrom se musel lesknout, látka musela vypadat jako látka.“

Lidé, kteří jim stáli modely, byli vždy velmi osobití. Stařec Fridrich Tlustý, mladá Romka, kterou Josef Hošna namaloval olejem – Cikánka (1954) – a mnozí další.

Svérázným spolužákem byl František Pulec, který začal studovat akademii ve čtyřiceti letech a věnoval se zhotovování kopií. Každé září přinesl dokonalou kopii některého slavného obrazu, na které pracoval celé léto. Vždy se sešla celá akademie, aby si jeho dílo prohlédla.

Profesor Nechleba byl slavný portrétista a příslušník staré školy, stejně tak profesor Otakar Nejedlý, krajinář. Profesor Rada byl modernějšího smýšlení a nutně mezi nimi vznikala rivalita. Škola byla rozdělena na dva tábory a často docházelo k žabomyším válkám, například nad lazurami obrazu Františka Pulce, kopie jednoho z Goyových obrazů.

Výtvarná skupina Čumpelík, Schoř a Čermáková

„Když jsem byl na vojně, všichni oslavovali Stalinovy osmdesátiny. Všude ve městě visely jeho fotografie. Bylo to úplně fanatické. Když pak umřel, jedna spolužačka plakala.“

Výtvarná skupina Čumpelík, Schoř a Čermáková z AVU ke Stalinovým osmdesátinám namalovala pětimetrové plátno Hold Stalinovi, na němž byl zobrazen v centru Stalin a lidé mu po schodišti přinášeli dary. Stalin toto plátno odmítl a poslal ho zpět. Roku 1952 se na Slovanském ostrově pořádala diskuse nad dalším osudem tohoto plátna. Nikdo o něj neměl zájem.

Závěrečná práce a čestný rok na AVU

Josef Hošna věděl, že profesor Nechleba si potrpí na dramatické kompozice. Jádrem závěrečné práce byl obraz Memento 42.

„Namaloval jsem moment, jak nahnali v Lidicích lidi do sklepa před popravou a odtamtud je vodili ven na zastřelení. Dole sedí žena. Vím, že to tak doopravdy nebylo, ale kompozičně tam byla potřeba. Do sklepa jsou otevřené dveře, je tam vidět zeď a tam stojí lidičtí muži s rukama opřenýma nahoru. Ve dveřích stojí německý voják s helmou a samopalem a vyhání sedící ženu ven.“

Při obhajobě se Josefa Hošny ptali, proč namaloval takový obraz, když nic takového nemohl zažít. Pamětník jim vyprávěl své zážitky a především tíživý dojem z druhé heydrichiády. Dalšími závěrečnými pracemi byly krajiny z Brloha a Večerní slunce na dvoře, na kterém byla zobrazena jeho matka v černých šatech, nůše a štít stodoly osvětlený sluncem. Josef Hošna měl úspěch, dostal výbornou a čestný rok.

Čestný rok absolvoval u profesora Rady, protože profesor Nechleba mezitím odešel do penze. Počínaje jeho ročníkem se již nevyplácelo stipendium studentům čestného roku, takže z existenčních důvodů trávil většinu času v rodinném zázemí Brloha a maloval velkoformátové krajiny.

Po akademii

„Rodiče si mysleli, že se budu těžko živit. Když jsem se vrátil domů už jako akademický malíř a viděli výstavu, tak měli radost, ale říkali: ‚Jak se tím budeš živit?‘ Matka říkala: ‚Měl jsi radši zůstat u toho porcelánu.‘“

28. června 1958, ihned po absolutoriu, se Josef Hošna oženil s Marií. Nesnadnou finanční situaci novomanželů Hošnových zpravidla zachraňovala Marie, která celý život pracovala na Ministerstvu průmyslu ČSR. Hošnovi se nastěhovali do ubytovny ministerstva, která byla v tehdejším hotelu Terminus v ulici Vítězného února (dnes Wilsonova). Byt byl světlý, prostorný a s výhledem na prodejnu vstupenek Smetanova divadla (dnešní Státní opera Praha), takže pro pamětníka skýtal vhodné tvůrčí prostředí, což byla po tmavém studentském kamrlíku velká změna. Zde namaloval portrét manželky – Marie (1960) – a výhled z okna – U divadla (1960).

Josef Hošna se pokoušel získat práci jako pedagog na gymnáziu, ale to se mu pro velký zájem o toto povolání nepodařilo. Jeho rodiče a sestra žijící v Brloze byli jeho dalším záchytným bodem. Jezdil k nim malovat portréty a oni ho po dobu jeho návštěvy zaopatřovali, stejně tak jako Marie v Praze.

Byl členem Svazu českých výtvarných umělců (SČVU), který byl v přeneseném slova smyslu jeho zaměstnavatelem i odborovou organizací, staral se o jeho sociální a zdravotní pojištění a podřízené firmy (Český fond výtvarného umění a jemu podléhající Dílo a Art Centrum) pečovaly o odbyt jeho tvorby.1

Zakázky však přicházely zřídka a Josef Hošna začal psychicky strádat, což vedlo k psychosomatickému onemocnění žaludku. Nakonec se o pořádný odbyt postarala Marie díky svým stykům na ministerstvu a pamětníkovy zdravotní problémy okamžitě skončily.

Josef Hošna se nadále věnoval krajinomalbě, oleji na velkoformátová plátna, kterou prodával firmám a díky třem velkým zakázkám pro Pragotron (diplomy s pražským orlojem a košickým Dómem sv. Alžběty) se nově zaměřil na litografie. Do této techniky ho zasvětil spolužák z AVU Jiří Mádlo.

Srpnové události roku 1968

„Nejprve bylo slyšet letadla. Bylo to v noci. Přišla spoušť. Když nás obsazoval Hitler, tak se střílelo snad jen na Ostravsku, ale Rusové po sobě zanechávali zkázu. Byla spousta raněných i mrtvých. Zničili, na co přišli. V Brloze i v Krumlově byly nápisy: Brežněv se zbláznil!“

Josef Hošna strávil první den invaze v Brloze a hned druhý den se vypravil do Prahy. Ve vlaku vyslechl dvě historky:

„Ráno jsem přijel vlakem do Prahy a šel jsem z hlavního nádraží na Václavské náměstí, tanky zrovna jely nahoru. Od pomníku sv. Václava šel mladík s československou vlajkou a z tanku ho zastřelili. Padnul. Tanky střílely do muzea, protože si myslely, že je to rozhlas.“

„Byl jsem u muzea, bylo nás tam víc. Když tanky začaly střílet do muzea, tak jsme padli na zem. Vedle mě ležela ženská. Z muzea padaly odštěpky omítky dolů na nás. Byla to taková hrůza, že se ta ženská vedle mě počurala. Viděl jsem, jak od ní teče louže.“

70. léta a dál...

Josef Hošna se nadále věnoval litografii a malbě. Po sametové revoluci byl SČVU zrušen. Při vypočítávání důchodu mu oznámili, že příjem měl sice slušný, ale neodpovídá skutečnosti, protože měl vysoké provozní náklady. Byl mu tedy vypočten z poloviny příjmu, což je velmi nízká částka, a pamětník je tak i v důchodovém věku existenčně závislý na manželce. Jediná dcera Jana je bezdětnou schizofreničkou. Zůstali bydlet v Praze.

Po sametové revoluci se pamětník věnoval restaurování a malbě pro zchátralé kostely. Namaloval řadu fresek, osm oltářních obrazů a dvě křížové cesty.

Stožecká Madona

Stožecká kaple je poutním místem na česko-německé hranici. V době komunistické vlády v Československu kaple chátrala a odsunutí Němci si postavili kopii kaple v Philippsreutu, do které si odnesli oltářní obraz Panny Marie. Josef Hošna byl v roce 1990 požádán Františkem Honsou, farářem z Volar, o zhotovení kopie obrazu. Kromě obrazu zhotovil i malbu Krista v nadživotní velikosti na plech přibitý k sedmimetrovému kříži, umístěnému na stožecké skále.

Marie Magdaléna

Pro Františka Honsu namaloval také oltářní obraz do kostela sv. Víta ve Zbytinách. Marie Magdaléna je upravenou kopií Tiziana, poprsí má zakryté vlasy.

Brloh

V Brloze realizoval několik fresek, například Korunovace Panny Marie, na kapli na návsi i na rodném domě.

Křížová cesta a oltářní obrazy pro kostel sv. Michaela v Nové Roli

Kostel v Nové Roli před sametovou revolucí utrpěl nejen povodněmi způsobenými řekou Rolavou. Střecha byla propadlá, štít praskl a stěny poškodili vandalové. Roku 1993 se patrioti Jan Herink, Jaroslav Vaverka a Rudolf Rajčíř dohodli, že ji zrenovují. „Viděl jsem je, jak sedí na střeše a učí se opravovat krovy. Volali na mě, ať jim taky pomůžu. Řekl jsem jim, že bych jim tam moc platný nebyl, ale že bych jim mohl namalovat obraz. Souhlasili a požádali mě o archanděla Michaela. Moc jsem z toho radost neměl, protože křídla jsou těžká. Nakonec jsem namaloval i celou křížovou cestu.“

Josef Hošna namaloval tři oltářní obrazy archanděla Michaela, Marii s Ježíškem a Veroniku a také čtrnáct zastavení křížové cesty. Realizace trvala od roku 1993 do roku 1998 a byla pro pamětníka tak náročná, že z přílišného vypětí onemocněl.

Břevnovský klášter

Pro Břevnovský klášter Josef Hošna také namaloval křížovou cestu, ovšem nebylo to už tak náročné, protože mohl použít přípravné kresby pro Novou Roli – udělal jen pět změn. Instalace proběhla roku 2003 a byla to velká událost.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Malá)