Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helga Hošková (* 1939)

• narodila se 29. srpna 1939 v Radoňovicích u Liberce

• v roce 1944 viděla v Poděbradech naposledy svého otce, byl parašutistou v německé armádě

• od května do listopadu 1945 se pamětnice s matkou a sourozenci ukrývala v Teplicích

• od listopadu 1945 žila rodina pamětnice ve Šluknově

• roku 1954 nastoupila jako účetní do podniku TOPOS

• v roce 1962 se vdala za Jaroslava Hoška

• v roce 1980 pracovala jako skupinová pionýrská vedoucí

• od roku 1981 byla kulturní referentkou, zajímala se o lokální historii

• v roce 2000 poprvé pomáhala s organizací setkání bývalých obyvatel zaniklé obce Fukov

• v roce 2025 žila ve Šluknově

Otec Helgy Hoškové na počátku války narukoval do německé armády. Po jejím skončení se už nevrátil. Naposledy se s ním viděla v Poděbradech v roce 1944. Rodina tam žila do konce války. V květnu 1945 musela matka pamětnice se třemi dětmi Poděbrady opustit. Odjeli do Teplic, kde se šest měsíců ukrývali ve starém nábytku a rohožích. 

Prarodiče z matčiny strany pocházeli ze Šluknova na Děčínsku. V listopadu 1945 si pro ně přijel dědeček a odvezl je k sobě domů do Šluknova. Spolu s dalšími německými starousedlíky měli nastoupit do odsunu. Dědeček byl ale odborníkem v jedné z místních továren a rodina proto směla zůstat. „Matka říkala, že tady jsme doma a že nikam nepůjdeme,“ vzpomíná Helga Hošková. 

Česky neuměla a jako Němka nesměla po válce docházet do české školy. Do první třídy proto začala chodit až téměř v osmi letech. Neuměla slovo česky, neměla se jazyk kde učit. Přesto už ve čtvrté třídě patřila mezi premianty, které učitelé dávali za vzor. Ze strany českých dětí si nepamatuje žádné napadání ani šikanu v souvislosti se svým německým původem. Ihned po ukončení měšťanské školy nastoupila do práce jako účetní v podniku ve Šluknově. 

V roce 2000 pomáhala organizovat první setkání původních německých obyvatel zaniklé pohraniční obce Fukov. Setkání organizovala i v roce 2025. „Nikdy nezapomenu na emoce a atmosféru, když se Fukované poprvé sešli v místě, které pro ně znamená domov,“ podotýká pamětnice. Zajímá se o lokální historii a napsala několik publikací o dějinách obcí v okolí Šluknova. 

Tatínek odešel do války tři dny po mém narození

Helga Hošková, rozená Ritschlová, přišla na svět 29. srpna 1939 v Radoňovicích na Liberecku. Otec Karel Ritschl narukoval hned 1. září do německé armády. „Vracel se jen na dovolenku,“ říká pamětnice. V roce 1941 přišel na svět bratr Helgy Hoškové, Gerd Ritschl. Matka jela porodit syna do Šluknova, kde měla rodiče. O rok později se v Poděbradech, kde v té době žili, narodila sestra Gerhild Ritschlová. V Poděbradech se také v roce 1944 léčil otec z válečného zranění. Pamětnice si na něj nepamatuje a z války se už nevrátil. 

Museli jsme se ukrývat ve starém nábytku

V květnu 1945 Marta Ritschlová se třemi dětmi Pardubice opustila. Odjeli do Teplic Sobědruh k vzdáleným příbuzným. Museli se ukrývat, protože se báli odplaty Čechů. Pamětnice vzpomíná: „Byli jsme tam u rodiny, která měla zahradnictví. Měli tam rohože, kterými se přikrývaly rostliny, aby nezmrzly. A v těch rohožích jsme se schovávali, aby nás nezastřelili. Také jsme byli u rodiny, která na nás byla hodná. Měli u domu pavlač, kde měli starý nábytek. Tam jsme se také schovávali, aby nás nezabili.“   

V listopadu 1945 si pro Martu Ritschlovou a její děti přijel její otec Adolf Endler a odvezl je k sobě domů do Šluknova. Žil se svou druhou ženou, která ale nevlastní dceru a její děti neměla ráda. „Vždycky říkala, že jí příchod maminky a nás dětí zkazil celý život. Neměla nás ráda, to pro nás nebyla babička,“ vzpomíná Helga Hošková. Adolf Endler byl odborníkem ve šluknovské řetězárně. To rodinu zachránilo od odsunu do Německa. „Dědeček jim tehdy řekl, že buď půjdeme všichni, nebo nikdo,“ vysvětluje pamětnice. 

Strach, který pamětnice prožívala každý den po dobu půl roku v Teplicích, ji neopouštěl ani ve Šluknově. „I jako malé dítě brzy pochopíte, co to strach je, co by se mohlo stát. Bydleli jsme u dědečka, který si nás tam vzal. Vím, že jsme vůbec nesměli mluvit německy. Brzy se to naučíte, protože strach z rodičů na vás přejde. I když vás rodiče nebudou ničím strašit, tak prostě cítíte tu napjatou atmosféru, to ošklivé,“ vzpomíná pamětnice na první týdny ve Šluknově. 

Matka si našla práci jako posluhovačka u české rodiny, která vlastnila ve Šluknově uhelné sklady. Děti byly doma samy, do školky kvůli německému původu nesměly. „Občas jsme směli jít do práce s maminkou, a když byly děti z té rodiny ve školce nebo ve škole, směli jsme si hrát s jejich hračkami. Když pak přišly domů, hráli jsme si s nimi, byla to moc hodná rodina,“ konstatuje pamětnice. 

Marta Ritschlová se pokoušela po válce hledat manžela prostřednictvím Červeného kříže. Žádné zprávy ale nikdy nedostala. 

Od českých dětí si nepamatuji na žádnou šikanu

Helga Hošková česky neuměla. Neměla se jazyk od koho naučit. Česky nemluvila matka ani dědeček a ani nevlastní babička. Do školy nastoupila až téměř v osmi letech. Ze strany českých spolužáků nikdy nepocítila ani náznak šikany, agrese nebo slovního napadání. „Stále organizujeme třídní setkání. Na jednom z těch posledních jsem poděkovala mým spolužákům zpětně za to, že se ke mně tehdy tak hezky chovali. Odpověděli, že se ke mně chovali tak, jak já se chovala k nim,“ říká Helga Hošková.

Česky jsem se naučila rychle, studovat jsem ale nemohla

Helga Hošková sice dostala na vysvědčení v první třídě jako jedinou známku čtyřku, byla ale bystré dítě a češtinu si rychle osvojila. Vzpomíná na paní učitelku ze čtvrté třídy Hanu Hubáčkovou, která ji měla velmi ráda: „Když někdo něco neuměl, tak mě paní učitelka vyvolala, protože věděla, že já to umět budu, a to se týkalo i českého jazyka,“ podotýká pamětnice. Po ukončení obecné pokračovala dál na měšťanské škole, která byla ekvivalentem dnešního druhého stupně základní školy. 

Studovat dál ale nemohla. O rok mladší bratr chtěl jít do učení a matka neměla peníze na studia pro obě děti. Přednost dostal bratr. Matka v té době už pracovala v Toposu, což byl šluknovský výrobce strojního zařízení pro potravinářské provozy. Nastoupila tam jako mzdová účetní. Česky se naučila, nemluvila ale tak dobře jako její děti. Po ukončení měšťanské školy v červenci 1954 začala pamětnice také pracovat v Toposu, v účtárně.

Manžela jsem poznala v zaměstnání 

Padesátá léta jsou pro Helgu Hoškovou roky vzpomínek chození na taneční zábavy, tak zvané čaje. Snažila se pomáhat mamince, která mnoho let trpěla na otevřené bércové vředy. Politiku nevnímala, nezajímala ji. „Nikdy jsem se o politiku nezajímala, protože maminka říkala, že politika je strašná špinavost,“ konstatuje pamětnice. Nikdy nevstoupila do žádné politické strany. A dodává, že komunisté na ni nikdy nevyvíjeli tlak, aby do jejich strany vstoupila. A to ani v roce 1957, kdy se věnovala ve svém volném čase dětským zájmovým kroužkům.  

Na počátku šedesátých let se Helga Hošková seznámila v zaměstnání se svým budoucím manželem Jaroslavem Hoškem. V roce 1962 se vzali, na podzim téhož roku se jim narodil syn Petr, v roce 1966 dcera Martina a v roce 1968 dcera Michaela. Pamětnice říká, že komunisté nabádali manžela ke vstupu do komunistické strany. Ten vytrvale odmítal. Vnímala tlak na svého muže, jinak ale politiku nesledovala. „Měla jsem tři děti, do toho mě bavily kroužky pro děti, měla jsem spoustu práce a rodinu, politika mě vůbec nezajímala,“ vysvětluje.

Invazi v roce 1968 mám spojenou s obrovským strachem z války

Jen několik týdnů před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 Helga Hošková porodila svou nejmladší dceru Michaelu. Vpád vojsk v ní vyvolal vzpomínky na matku, která během války zůstala s dětmi sama. Pamatuje si srocení lidí před nádražím ve Šluknově, pamatuje si strach, který měla o děti. Žádné tanky ale v ulicích kolem domu, kde s manželem žili, neviděla. 

„Říkali jsme, jen ať není válka. Protože jsme ji oba prožili. Toho jsme se úplně nejvíc báli. Říkala jsem si, co budu dělat se svými malými dětmi. Vzpomněla jsme si na maminku, která na tom byla úplně stejně jako bych byla já, kdyby se to rozpoutalo,“ vzpomíná Helga Hošková. O tom, co se v té době dělo v Praze, nic nevěděla, jak sama říká: „Chtěla jsem mít svůj klid a chtěla jsem jenom ochránit své děti a ať není válka. Nic jiného mě nezajímalo.“

Práce skupinové pionýrské vedoucí mě bavila 

Normalizace v sedmdesátých letech život Helgy Hoškové, podle jejích slov, nijak neovlivnila. Přestala pracovat v Toposu a našla si práci v zemědělském učilišti v obci Království, kde měla na starosti školní kuchyň. Stále se ale věnovala kromě svých dětí také volnočasovým kroužkům, které vedla. To ji na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přivedlo k novému zaměstnání. Stala se skupinovou pionýrskou vedoucí.

Práci skupinové pionýrské vedoucí vykonávala velmi ráda: „Měla jsem na starosti všechny pionýrské oddíly z celé školy. O prázdninách jsme pro děti připravovali tábory, výlety a soutěže. Byla to nádherná práce. A i když tam byla politika, tak se to vždycky dalo udělat tak, aby se dětem život politikou neotrávil. Když se jim to hezky vysvětlilo, tak to děti pochopily,“ vysvětluje pamětnice. Současně byla mnoho let členkou Sdružení rodin a přátel školy. 

Práci skupinové pionýrské vedoucí ale Helga Hošková vykonávala jen rok. Podle jejích slov odešla kvůli své nadřízené, která pocházela z komunistické rodiny a nejen Helgu Hoškovou neustále šikanovala. „Jednala s námi jako s kusem hadru a já nebyla žádná mladá holka. Neměla jsem zapotřebí, aby na mě byla ošklivá a abych ji poslouchala,“ vzpomíná pamětnice. Podle pamětnice jí ale jinak komunisté nikdy neublížili.     

Práce na zámku ve Šluknově ve mně probudila zájem o historii

V roce 1981 se Helga Hošková stala kulturní referentkou Střediskového kulturního zařízení Děčín, které mělo pobočku na zámku ve Šluknově. „To byla nádherná práce. Poprvé jsem si tam přičichla k historii. Začala jsem dělat nástěnné noviny, zámek ve mně probudil velký zájem o historii. Pořádali jsme výstavy, zajišťovali jsme spolkům ve Šluknově různé přednášky,“ vysvětluje pamětnice. Nástěnné noviny byla nástěnka na zámku, obsahující novinky i články o historii regionu.   

V roce 1982 zemřel manžel Helgy Hoškové Jaroslav Hošek na cirhózu jater.  Krátce poté musela kvůli nízké mzdě pamětnice opustit místo na šluknovském zámku a nastoupila do podniku Centroflor, kde pracovala jako mzdová účetní. Odtud odešla v roce 1992 do penze. Jak sama říká, hlavním důvodem bylo hlídání vnoučat. 

Pomáhala jsem organizovat setkání obyvatel zaniklého Fukova

Obec Fukov ve Šluknovském výběžku na Děčínsku zanikla v šedesátých letech minulého století. Ležela těsně na hranicích s Německem. Žili v ní před válkou převážně Němci, kteří museli po květnu 1945 do odsunu. Obec se nepodařilo znovu osídlit. V roce 1947 začal stát více než stovku stojících domů rozprodávat na stavební materiál. V září 1960 byly jako poslední dvě budovy odstřeleny škola a kostel sv. Václava. Tím Fukov definitivně zanikl. 

V roce 2000 Šluknov na svém zámku v rámci oslav Letnic uspořádal vzpomínkovou výstavu o Fukovu. Tehdejší vedení města se domluvilo s Peterem Schubertem z německého Schlierbachu, jehož otec se v roce 1934 ve Fukově narodil, na uspořádání setkání bývalých obyvatel Fukova a jejich potomků. Konalo se ve stejný den, kdy byl v roce 1960 odstřelený tamní kostel. Fukované se tak sešli přesně čtyřicet let od této události, 23. září 2000, a na místě dřívějšího kostela vztyčili vzpomínkový kříž. 

Setkání pomáhala organizovat i Helga Hošková. Působila jako tlumočnice a překladatelka. „To byla taková krása, to si nikdo neumí představit,“ říká se slzami v očích a pokračuje, „ti byli tak šťastní. Nedokázali pochopit, že se směli vrátit domů. I když tam nebyl jediný dům, ale v jejich očích se vrátili domů. To se nedá popsat slovy, ty emoce, které tam tehdy byly,“ vzpomíná Helga Hošková. Následně se stala předsedkyní místního Spolku Němců a přátel německé kultury. 

Pamětnice od roku 2000 pomáhá jako tlumočnice místní radnici a spolkům v rámci česko-německých setkání a projektů. Pátrá v historii místních obcí. Napsala publikace o historii Fukova a obce Království. Jejím životním krédem je, aby se každý choval tak, aby se za sebe nemusel stydět.